OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 10. kapitola

04.01.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1238×

„Děkuju,“ usmála jsem se na Diega vděčně, když přede mnou přistála vysoká sklenice plná oranžového pití. Poté, jak jsem mu vylíčila, co se mi na té vyjížďce stalo, přičemž jsem nevynechala jediný nepatrný detail, poněvadž jsem z toho byla stále slušně rozrušená, sám nezaujatě usoudil, že po takovém otřesném prožitku si nějaký ten holčičí koktejl zasloužím. Demokraticky jsme se dohodli na třech sklenkách, ale to se ještě uvidí, jestli se ten můj vnitřní rozpol neumírní.

„Dvojitou whiskey.“ Pozorně jsem se napřímila, když napravo kousíček ode mě zazněl tolik důvěrný hlas patřící mému bývalému příteli. Bezva, u třech skleniček rozhodně neskončím. Co nejnenápadněji jsem vydechla delší proud přefiltrovaného vzduchu a současně jsem uvolnila napjatou páteř, když mě ten jeho nečekaný příchod tak nemile zaskočil.

„A hele, Leto starší. Doufám, že aspoň něco hezkého mi chceš říct, když si mě poctil svojí návštěvou?“ navázala jsem s ním hovor jako první, poněvadž se mi nezdálo, že by se k něčemu měl, kromě čekání na objednaný alkohol. Musela jsem se v duchu pochválit, že se mi povedlo navenek zachovat naprostý klid a k tomu navíc použít takový lehkomyslný tón hlasu, jakože jeho přítomnost nijak zvlášť nevnímám.

„Svojí návštěvou jsem poctil tenhle bar a ne tebe,“ vyvedl mě z omylu naprosto věcně a pořádně neomaleně. To aby mi nejspíš živě připomněl, že my dva staří dobří známí nejsme, kvůli tomu, co se mezi námi odehrálo. Ani na minutu jsem na to nezapomněla. Každopádně se aktivně ztotožňuji se svým novým já, do kterého se začínám čím dál snadněji vžívat. Střet se Shannonem bude skvělý trénink a test zároveň.

„Jistěže, protože tady kolem je dalšího půl tuctu barů, ale ty sis zrovna náhodou vybral ten, kde pravidelně vysedávám já. Nemluvě o tom, že další velký bar je uvnitř hotelu,“ nedala jsem se jím shodit, ačkoliv jeho pokus byl přinejmenším obstojný. Šikovně jsem využila jeho poznámky a obrátila jsem ji ve svůj prospěch, takže na mě momentálně poněkud rozpačitě pomrkával on, ohromený mojí odzbrojující prostořekostí. Ne, že tím bych se nemohla pochlubit i před tou mojí proměnou.

„Netuším, kde pravidelně vysedáváš nebo ne, protože mě to fakticky nezajímá. Co ty děláš, je ta naprosto poslední věc, kterou bych se tady chtěl zabývat,“ zchladil moje škádlivé umínění až příliš důkladně, čímž mi nevědomky prozradil, že ve skutečnosti to je trošku jinak.

„Nemusíš mě přesvědčovat tak zhurta. Já ti to věřím. Ale víš o tom, že až moc potlačovaných emocí psychice dost škodí?“ popichovala jsem ho nevybíravě dál a úkosem jsem ho doslova rentgenovala očima. Sem tam mu v kamenné tváři zničehonic zacukalo, ale jinak se ani o píď nepohnul. Přesto jsem nepochybovala o tom, že pod tou neprostupnou maskou ostentativní ignorace dozajista pěkně emocemi bezmála vře. Na Shannonovi to poznám téměř bezpečně, protože ho znám za ta léta celkem důvěrně, včetně toho našeho kratičkého románku, který mi ho přiblížil zase o něco víc.

„Potlačovaný emoce?“ zopakoval po mně značně konsternovaně, čímž mi opět zřetelně naznačil, že mezi jeho objekty zájmu rozhodně nepatřím. Tázavě pozvedl pravé obočí a sklenku zlatavého moku si po desce baru přisunul blíž k sobě, přičemž se plně zaměřil na něj, aby mi nevěnoval přehnaně svoji váženou pozornost.

„Jo. Přesně, jak se usilovně snažíš, abys byl nad věcí, ale jinak…“ nechala jsem zbytek věty viset v prázdnu atmosféry, jinak v hlučném baru překypujícím smíchem a zábavou. Noční radovánky, to jo…

„Nemusím se snažit,“ odporoval mi úsečně, aby na mě neplýtval pokud možno ani slovy, což byl pouze další z jeho protestů vůči mému vyřčenému, skandálnímu tvrzení. Jeho naduté ego něco takového pochopitelně přijmout nedokázalo. Měla jsem co dělat, abych se u toho zákeřně nepošklebovala, protože mě to popichování ho nesmírně bavilo, ale tohle můj cíl nebyl. Já vlastně nemám žádný cíl v jeho případě, jenom tak z dlouhé chvíle. „Já k tobě nechovám žádný pocity, takže ani nemůžu žádný potlačovat. Po tom dnu, kdy jsem se dozvěděl, že seš jenom prolhaná nevěrná potvora, jsem zjistil, že mi za jakýkoliv emoce nestojíš,“ vyvracel mi horlivě, abych si i nadále mylně nenalhávala, že naše minulost není uzavřená. Přitom se na mě zpříma zadíval intenzivním jiskřivým pohledem, jehož odhodlanost popřít moji subjektivní pravdu mi málem vypálila díru do hlavy.

„Tolik nevraživosti, to rozhodně nemůže neznamenat žádnou emoci,“ vedla jsem si stále umanutě svou, protože jsem věděla, že ho tím neskutečně dráždím k nějakému citovému výlevu. Odvážně jsem mu jeho přímý oční kontakt vracela a okořenila jsem ho o sebejistý úsměšek. Když jsem uznala za vhodné, že jsem ho tím zase neplánovaně verbálně atakovala, jelikož jeho neverbální komunikace jednoznačně napovídala o tom, že je nemile umlčený mými postřehovými schopnostmi, obrátila jsem se čelem ke koktejlu a uvolněně jsem si z něj upila. Shannon mezitím horečně přemýšlel, co nedůtklivého mi na to odpovědět.

„Možná už jsi trochu přebrala.“ Laxně pohodil hlavou mým směrem v narážce na moje usrkávání drinku, a nijak tu moji zmínku o jeho psychických procesech neřešil.

„Možná, že prostě pořád poznám, když mi lžeš,“ převzala jsem si jeho monolog a přeonačila jsem si ho k obrazu svému, kterým jsem vyjádřila jeho zbytečnou snahu mi věšet bulíky na nos. Vzmohl se akorát na pobavený chechot, kterým protestoval nad mým výrokem. I tohle okázale promlčel a místo toho se dvěma velkými doušky napil ledové whiskey.

„A poznalas taky, že je z tebe brácha pořád uplně hotovej?“ změnil velice obratně téma, které už ve mně tolik zapálení nevyvolalo. Spíš naopak. Moji rozjařenou náladu to rázem utlumilo a poslalo k bodu mrazu. Jednu z mála věcí, kterou opravdu rezolutně odmítám, je řešit Jareda s jeho vlastním bratrem, když máme takovou obdivuhodně komplikovanou minulost.

„O tomhle se s tebou bavit nebudu. Que no es lo tuyo,“ prohlásila jsem nekompromisně, na půl svojí mateřštinou, a schválně jsem od něj odvrátila vyvalené bulvy z toho, když na mě takhle bez okolků vybalil to naše společné tabu, a mě to určitě rozhodilo jednou tak silně než jeho ty moje cílené náznaky na jeho osobu.

„To ani nemusíš. Stačí, když mě budeš poslouchat,“ navrhl mi shovívavě, přičemž mu ale v každé vyslovené slabice slabě zaznívala stopa po nesmlouvavosti. Nijak se mi nelíbilo, že mi to říká takovým stylem, ale jelikož se tvářil naprosto smrtelně vážně, pojala jsem podezření, že mi sem přišel říct něco opravdu závažného. Dios mío, jako by dneska jeden Leto už nestačil…

„Nech mě hádat, Shannone. Přišel jsi mi sem říct něco v tom smyslu, že ať to s Jaredem znovu raději nepokouším, když to napoprvé skončilo tak katastrofálně. Nemám pravdu?“ ujala jsem se duchaplného proslovu já, protože jsem si téměř na sto procent jistá tím, že něco takového se mi chystal varovně povědět. Shannon nad mojí neochvějnou prozřetelností pouze zklamaně zavrtěl hlavou, že jsem totálně vedle a naschvál se dramaticky odmlčel, přičemž si zdlouhavě upil ze skleničky. Já jsem ho u toho vyloženě rentgenovala očima, jelikož jsem se nemohla dočkat toho, až moji mylnou domněnku napraví. Přesně řečeno, na co ji upraví.

„Ne tak úplně. A aby bylo jasno, to, co ti chci říct, nedělám proto, že bych k tobě ještě něco cítil a že bych se Jaredovi chtěl nějak pomstít. O to mi nejde. Akorát mám za to, že minulost by měla zůstat minulostí, i když je ve vašem případě nedořešená. Některý věci je lepší nechat tak, jak jsou,“ pravil nanejvýš významně a koukal mi též velice intenzivně do mé tváře, ze které se postupně vytrácel jakýkoliv nádech rozjařenosti. Touhle svou oduševnělou řečí mě opravdu upoutal a zároveň i poněkud vyděsil.

„Maldito, me estás asustando. Tak o co jde?“ vyzvala jsem ho, aby mi urychleně pověděl, co má tak podstatného na srdci, že se přemohl a zašel sem za mnou.

„Mluv na mě anglicky laskavě, Nerio. Víš, jak mě to vytáčí, když ti nerozumim. Hele, musíš mi ale slíbit, že ať se stane cokoliv, že to bráchovi neřekneš, protože on by mi to za žádnou cenu neodpustil. Další krizovku by náš vztah už asi nepřežil. Nerio, naprosto vážně. Nesmíš mu to říct. Já tohle dělám jen proto, že si opravdu upřímně myslim, že je to správná věc. Podle mě jste si s Jayem zažili už dost, a víc trpět byste neměli. Ani jeden z vás. Takže… slíbíš mi, že tenhle náš rozhovor se ani neodehrál, když odsud pak odejdu?!“ chrlil na mě horu pro mě nesrozumitelných vět, poněvadž mi byl jejich podnět zcela neznámý. Nicméně mi tím nasadil gigantického brouka do hlavy, kterého jsem přirozeně se svojí až nezdravou zvídavostí musela dostat zase ven, což představovalo jedinou možnost – složit Shannonovi závazný slib. Nemohla jsem si pomoct, ale dost to zavánělo průšvihem. Shannon byl ale nezvratitelně rozhodnutý držet jazyk za zuby, jestliže mu neodpřísáhnu. Na druhou stranu mi připadalo, že mi doopravdy dychtí na rovinu prozradit, co se u jeho bráchy děje. Něco takového jsem jednoduše odmítnout nedokázala. Po našem dnešním rozhovoru rozhodně ne.

„Mierda, Shannone, tak už mi to řekni!“ zkusila jsem ten slib obejít za pomocí až rozkazovačně naléhavého tónu, aby na vlastní uši slyšel, že jsem tou nevědomostí téměř zoufalá. Byl to jen směšný pokus, ale i ten mi za to stál. Nechci se uvrtat do nějaké přísahy, které bych mohla později hořce litovat. Shannonovi totiž nijak dvakrát nedůvěřuju potom, co se stalo a za jakých podmínek jsme se rozešli. Ještě pořád si živě vybavuju jeho záštiplná slova na rozloučenou, tak proč by za mnou teďka chodil s tím, že mě chce ušetřit další bolesti? No, možná se přes to zkrátka přenesl. Vždyť s Jaredem jsou dvojka jako předtím. Alespoň tak na mě působí.

„Nejdřív mi to slib,“ stál si tvrdohlavě za svým a v žádném případě z toho nemínil ustoupit. Neodpustila jsem si protočení panenek, abych mu teatrálně ukázala, že je tahle jeho podmínka decentně infantilní a hlavně nedůstojná. Jako by nestačilo, že mi několikrát zdůraznil, že jeho odhalující sdělení je určeno pouze a jenom mně. Proboha, nejsem nesvéprávná…

„No jo, fajn. Přísahám, že ode mě Jared nic nedozví, ať se bude dít cokoliv,“ vybalila jsem na něj fofrem, jelikož mi to skutečně přišlo nesmírně potupné. Hm, když si to vezmu ale z jeho pohledu, tak pak to naprosto chápu. On mi nejspíš taky nijak závratně nevěří. „Chceš si na to přiťuknout nebo ti to mám rovnou stvrdit mojí vlastní krví?“ nevydržela jsem si do něj nerýpnout, když mi k tomu poskytl takovou snadnou příležitost. Nepatrně dotčeně se na mě zamračil, jako že jsou tyhle moje trefné vtípky úplně nevhodné. Nato jsem pouze lehkomyslně pokrčila rameny, což byla asi akorát moje vnější obrana proti tomu, co mě mělo čekat, jelikož uvnitř jsem propadala panice. Příšerně jsem se obávala toho, co se mi to chystal prozradit. Když už i Shannon kolem toho dělá takový tyátr, musí to být fakticky velká bomba. Ay ay, Dios, ya sea propicio a mí.

„Jinak jsme spolu i my dva nadobro skončili,“ přidal ještě jedno varování, které pro mě bylo nejúčinnější. V podstatě mi tu nabídnul dohodu na smír. Když ji dodržím, třeba se z nás opět stanou oni dávní dobří přátelé, a když ji poruším, nejenže zničím tu naši novou šanci na dobré vztahy, o které neskrývaně moc stojím, ale také tím zničím jejich bratrské pouto. Tentokrát nezvratně.

„Beru na vědomí. A teď už s tím ven!“ popoháněla jsem ho netrpělivě, aby ten můj pomyslný pohár nenechal přetéct, protože k tomu se bleskově chylovalo. Potom už bych takhle příjemná určitě nebyla…

„Heh, takovou dobu jsem si připravoval, jak ti to řeknu a najednou nevím, u čeho mám začít. Všechny ty verze zní stejně hrozně,“ zdráhal se pojednou, když měl konečně spustit, a asi bych se kvůli tomu normálně docela rozzlobila, jenomže v jeho tváři se objevila taková bezradnost, kterou demonstroval bezděčných hlubokým povzdechnutím, že se mi ho spíš zželelo a veškerých pokusů ho popíchnout jsem se víc zdržela. Moje obavy úměrně vzrůstaly s tím mučivým protahováním a oddalováním zřejmě těžce nepříjemné pravdy.

„Maldita sea, probablemente no es verdad, lo estás haciendo a propósito!“ spustila jsem ve svém rodném jazyce, protože mě tohle jeho natahování již nevyhnutelného otřesně cuchalo již tak povolené nervy.

„Jared docela brzo pochopil, proč ses s ním doopravdy rozešla. Zná tě na to až moc dobře. Líp než já. Ale ty jeho asi ne, protože… ti lhal. Nebo ti neříkal úplnou pravdu, záleží na úhlu pohledu. Bylo to tak, jak říkala Anahi. Táhnul to s váma oběma, až to nakonec utnula ona sama a zapletla do toho bohužel i tebe, v tom nejhorším momentě. Kdo ví, jak by to jinak trvalo dlouho. Brácha se podle všeho nechtěl vzdát ani jedný z vás. U Anahi se tomu sice trochu divím, protože ona to zřejmě fakt nemá v hlavě v pořádku, ale brácha si potrpí na… trochu odlišnější typy,“ přiměl se do vyprávění, které odříkával jako nějakou naučenou básničku, což by jen potvrzovalo jeho tvrzení, že už si tenhle rozhovor v mysli několikrát představoval. Ani se u toho nijak výmluvně netvářil, co by mi nějak napovědělo, jak se k tomu staví on sám. Očividně cítil nějakou neutišitelnou potřebu mi objasnit fakta, která mě od té osudné chvíle zela nezodpovězená v hlavě a nedala mi spát. Dělala jsem, co jsem svedla, abych na sobě nedala znát svůj oprávněný šok. Skoro se o mě pokoušely mrákoty, protože se mi před očima na pár sekund zatmělo. Tak tohle není obyčejná bomba, tohle je aspoň Hirošima.

„Proč mám pocit, že to ještě zdaleka není všechno?“ položila jsem mu řečnickou otázku takovým sklíčeným podtónem, který přesně vyjadřoval moji aktuální situaci. Bylo mi hrozně. To jeho obsáhlé prohlášení mě hluboce zasáhlo. Rozdrásalo mi to tu sotva zocelenou ránu, ačkoliv z vlastního přičinění, natož potom zahojenou. „Jared říkal, že Anahi nastražila kameru do pokoje kvůli těm jejím paranoidním sklonům…“

„Ale tentokrát se jí ta paranoia vyplatila,“ skočil mi do řeči pohotově, a já jsem se musela přemáhat, abych si nedomýšlela, že se jí momentálně Shannon zastává. K Anahi neúlevně chovám ty samé nenávistné dojmy jako od našeho posledního setkání. Pokaždé, když na ni pomyslím, jsou moje pocity stejně hutné jako před půl rokem. Nikterak nepolevily. Jo, až takhle moc umí Španělky nenávidět. Klidně až do soudného dne.

„Ji už probírat nemusíme. Takže je to jinak, než mi Jared tvrdil?“ přeptala jsem se kontrolně, abych se ujistila v tom, že mě Jared ponížil tím nejodpornějším způsobem. Fakticky se mi tomu ani nechce věřit… Že by se k něčemu takovému zrádnému snížil, především ve spojení se mnou. Tak to je drsné vystřízlivění z naivity.

„Asi máloco bylo tak, jak ti tvrdil. Vždyť sama dobře víš, jaký je Jared vynikající řečník. No, poslyš, ale jak jsem předtím zmiňoval, to byla minulost, já jsem tu kvůli tomu, abys věděla, co se děje v současnosti,“ usmyslel si, že ty záležitosti minulé za probírání a plýtvání jeho časem nestojí, takže se hodlal posunout v naší konverzaci o kousek dál. Něco takové u mě samozřejmě nepřichází v úvahu.

„Počkej, počkej, počkej. Nemůžeš něco takového nakousnout a potom nedokončit. Ne něco takového!“ upozornila jsem ho ostře, protože jsem byla v takovém neskutečně vytočeném stavu, který přesně odpovídal mému vnitřnímu rozpoložení. Horečnýma očima jsem propichovala jeho hlavu skrz na skrz, čímž jsem z ní pomyslně dělala titěrný cedník. Uvědomovala jsem si, že celá moje osoba křičela do okolí, jak moc rozzuřená jsem. Nejbližší přísedící si toho okamžitě povšimli, až se po mně konsternovaně ohlédli. Můj hlas je prostě pronikavý, no. S tím těžko něco nadělám…

„Ty to chceš vážně všechno rozebírat?“ divil se mi Shannon, že mám tu nebývalou kuráž, abych se dobrovolně nechala týrat starými bolestnými vzpomínkami, které se díky Shannonově upřesnění logicky stanou ještě bolestnějšími. Už mě v tom rezolutně usvědčila první část jeho promluvy.

„Potřebuju vědět, jak to bylo,“ shrnula jsem svoje prostinké důvody, které jsem mu podrobněji líčit nemínila. Do toho mu totiž nic není. A ke všemu mám takové neblahé tušení, že on většinu z nich beztak zná.

„Protože to Jared na tebe zas zkouší,“ doplnil za mě moudře, což byl přesně jeden z těch důvodů. 

„Tak jak to bylo?“ navrátila jsem se opětovně k nevyjasněnému dotazu, který se prvně příhodně usoudil promlčet, aby tím třeba nezavinil nějaké moje neřízené otřesení. Pozdě. Shannon si akorát nepřiměřeně okatě povzdychl, že mému vytrvalému nátlaku přeci jen ustupuje, ale s tím vědomím, že ho to nijak netěší.

„No já nevim, co bych k tomu měl dalšího říct. Brácha využíval tebe i Anahi ze svých vlastních sobeckých pohnutek na úkor obou, copak o tom musíš znát všechny podrobnosti?“ vykrucoval se z toho náhle, čímž mě přiměl znovu zvážit, jestli vskutku toužím potom ty podrobnosti znát. Pořád zřetelně ano…

„Jaké pohnutky?“ tlačila jsem na něj bouřlivě, když mi nedal jinak na výběr. Však já dosáhnu toho, co jsem si zamanula. Ať se děje, co se děje. Tohle já velmi dobře umím…

„Tak jaký, no…“ odmlčel se nerozhodně, přičemž se hluboce zadumal nad tím, jak by měl pokračovat. „Holt jste o něm měly asi moc vysoký mínění. Je to docela jednoduchý. Třeba jeho obří ego, sexuální apetit, psychohrátky, vzrušení z riskování, co já vim… Na tohle ti může odpovědět přesně akorát Jared. Ale co ti já můžu s jistotou zodpovědět, je to, že když jste ho obě dvě odkoply, jak se to na tý oslavě provalilo, Jaye se to dost dotklo,“ svěřil mi nezastřeně Jaredovy tehdejší domnělé impulsy k tomu, že si s námi Jared pohrával jako s nějakými prostoduchými panenkami. Takovéhle otřesné zjištění zabolí…

„Que usted bromeando?! Ono se ho to dotklo? JEHO?!! Mierda, vždyť to my dvě jsme byly oběti jeho zvrhlých pokusů! A ono se to dotklo jeho? No puede ser cierto,“ rozlítila jsem se poněkud divoce, jelikož jsem svým hlasitým zvonivým hlasem upoutala opětovně nejblíže sedící návštěvníky baru, a ještě ty o něco vzdálenější. Nesvedla jsem se jednoduše ovládnout, jelikož mě to Shannonovo strohé oznámení o tom, že mužské chování je diametrálně rozdílné od toho našeho, mnohem racionálnějšího, což bych očividně měla brát jako absolutní samozřejmost, až takhle nervově vyburcovalo. Dokonce Shannona to nenechalo klidným, a to je ode mě zvyklý na leccos.

„Nečekal, že se ani jedna z vás na ty jeho nebesky modrý očka nechytne, když s nima smutně zamrká. Že ho obě dvě nadobro opustíte. Tím dostalo to jeho sebevědomí slušně na prdel, čímž se dostáváme k tomu, co jsem ti chtěl původně říct…“

Opravdu nakrátko se znovu dramaticky utišil, ale já jsem duchapřítomně využila jeho chvilkového zaváhání, abych to nějak příhodně okomentovala: „No puede ser cierto. Já tomu nevěřím, Shannone. Tohle není ten Jared, kterýho znám. Vždyť jsme byli po čtyři roky nejlepší přátelé… Proč by něco takovýho dělal?“ zamítla jsem tuhle eventuální vidinu Jaredova mnou nepoznaného já, které mi tu Shannon tolik ochotně nabízel. Trošku jsem tím na Shanna uhodila, ale jeho to nikterak nevyvedlo z míry. Nezaznamenala jsem ani milimetr jeho přitažlivě rýsované tváře s několikadenním mužným strništěm, který by ho usvědčil z toho, že tu na mě právě zkouší pěkný habaďůry. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ho poslal samotný Jared, aby od otevřeného zdroje zjistil, jak si u mě Jared momentálně stojí. Popravdě, nemám absolutně ponětí, co si mám myslet a čemu mám věřit. Na každý pád si Shannona vyslechnu, abych měla veškeré přístupné motivy k tomu, abych se dobrala k nějakému závěru, který by v konečné ustálil můj postoj vůči Jaredovi.

„Proč lidi cokoliv dělaj?“ odbyl mě neosobním postřehem, který do kontextu našeho hovoru nijak zvlášť nezapadal, a mému dilematu nikterak nepomohl. Spíš jsem měla nucení se přiklonit ke svým letitým každodenním nevyvratitelným zkušenostem s mým nejlepším přítelem.

„Já Jareda znám,“ trvala jsem si na tom, že se mi tohle odsuzující podání Jaredova nedávného morálního poklesnutí příliš nezdá. Ovšem, když mi byl schopný lhát v takové závažné situaci, předstírat, že se nic neděje a hrát si na pana Bezstarostného, kdo ví, k čemu všemu by se ještě uvolil. Znovu jsem se zahloubala do svých myšlenek a přemítala nad tím, k čemu se mám přiklonit. Jestli věřit svým instinktům nebo jeho nezištnosti. V obojím jsem se již k mé smůle zklamala…

„Znáš ho tak, jak on sám chtěl, abys ho znala,“ protiřečil mi s velice zajímavým argumentem a dopad jeho očí na ty mé pojednou výrazně ztěžknul. I kdyby se mi to nelíbilo sebevíc, něco na tom dost možná mohlo být… Stálo to za zvážení i za to, abych to vzala v potaz. Nevyjímaje Shannona. Když z tohohle obviňoval svého pokrevního bratra, klidně to může platit i v jeho případě. Pravděpodobně to mezi nimi asi tolik ideální nebude poté, co jsem je nezáměrně rozeštvala.

„To zjevně i tebe, protože takovéhohle tě vážně nepoznávám,“ vytáhla jsem na něj jeho vlastní výrok, se kterým se mi teprve povedlo nalomit tu jeho sebejistou pózu, ale to jenom proto, že jsem rovnou zamířila k jeho osobě. Zapříčinil se o to i ten můj skrytý podtón odsouzení v jinak notně odměřeném hlase, což jsem celé završila celkově do výrazu hodnotné výtky. Jedna z mála věcí, kterou vskutku nemůžu vystát, je dvojí metr. To je prachsprostá sobeckost prvního stupně.

„V tom se pleteš, Nerio. Takhle mě neznáš proto, že jsi zatím neměla tu možnost mě takovýho poznat. To je všechno,“ objasňoval mi svoje nynější opovážlivé sklony, na což já jsem víc neměla co namítnout. Znělo to logicky a z jeho úst i věrohodně. „Ale pochopím, když mi to neuvěříš. Nic z toho. S tím jsem samozřejmě počítal, ale stejně jsem přišel, abych ti to řekl. Jestli to nechceš slyšet, tak budiž. O mě tu stejně nejde,“ srozuměl mě s jeho očekáváními ohledně mé reakce a následně mě velice vychytrale a nenuceně nastínil, že si to bez potíží nechá pro sebe a půjde zas dál, čímž mě dokonale navnadil na to, abych si ho nakonec vyslechla. Aby tomu všemu dodal potřebnou váhu a důležitost, narovnal se a chystal se k odchodu.

„Počkej, Shannone,“ zadržela jsem ho i chycením ho za zápěstí, kdyby můj téměř rozkaz nestačil. Na tváři se mu sotva vteřinu mihlo uspokojené nadšení, že jsem takto horlivě zabrala na hozenou návnadu. Vsadím se o to, že i tohle očekával. Ostatně jako každý, který mě aspoň trochu zná. Hnedka jsem ho opět pustila, když se znovu lokty opřel o bar a zadíval se na mě.

„Když už jsi tady, tak mi to pověz.“ Splnila jsem zajisté i jeho úplné předpoklady k tomu, jak se k tomuhle delikátnímu případu postavím. Než dokončí záměr své návštěvy baru, musím se napít na posilněnou. Jak jsem si pomyslela, tak jsem taky provedla.

„Nemůžu ti úplně vysvětlit, co se děje, protože jsem o tom zatím narovinu s bráchou nemluvil, ale když to řeknu hodně jednoduše… Akorát si s tebou hraje, Nerio, tak buď opatrná, jo? Netušim, co se mu zas honí v tý jeho šílený hlavě, ale… Asi si usmyslel, že ten váš rozchod nenechá jen tak a že ti to nějak vrátí. Možná. Nejspíš. Prostě si dávej pozor, ať na to pak nedojedeš. Varoval jsem tě, víc už udělat nemůžu. A hlavně si to nech pro sebe,“ vyzradil mi údajné Jaredovy záměry opravdu v krátkosti a maximálně stroze, aby se tu už nezdržoval, když si to již jednou málem naštrádoval pryč. Já jsem pouze němě zírala na jeho vyrovnanou osobu a uvažovala nad jeho promluvou ze všech stran, abych ji zavčas nějak vyhodnotila.

„Proč mi to vlastně vůbec prozrazuješ? Proč nestojíš při Jaredovi, když je tvůj bratr? Proč mě bráníš, když bys mohl spíš Jaredovi pomoct s tím, co má v úmyslu? Proč?“ vychrlila jsem na něj několik nejvýznačnějších otázek, které mi okamžitě vytanuly na mysl potom, co domluvil. Civěla jsem na něj totálně vyjeveně, jelikož jsem naprosto všemu přestávala rozumět. Svět se musel začít točit obráceně, když za mnou Shannon přišel, čímž se spustil další řetěz šíleností, jinak si to fakt nesvedu vysvětlit.

Doslova mě uzemnil tím, že se ke mně naklonil, nebezpečně blízko k mému uchu, až mě ovanula jeho charakteristická vůně, která mě uměla stále velice účinně omámit, nemluvě o tom, že mě dostatečně oblbla ta jeho intimní vzdálenost, ze které mi záhy zašeptal: „Tak možná, že k tobě ještě fakt něco cítim,“ Tím tenhle abnormálně bizarní hovor vskutku stylově zakončil, jelikož pak se ode mě odvrátil a pomalým tempem kráčel pryč, přičemž stačil odchytnout mého vrchního barmana Dieaga. „Ta whiskey je na ni,“ obeznámil ho povzneseně s tím, proč odchází bez placení. Tak tohle byla opravdu ta poslední tečka. Suverénně se vypařil a nechal mě tam dřepět jako nehybnou sochu, protože jsem z toho přísunu rozporuplných informací měla na bedrech snad tunový kámen.

„Seš v pohodě, Nerio?“ staral se Diego vystrašeně, když tázavě koukal do mého obličeje, který odrážel veškeré moje hektické pocity i myšlenky. Vytrhl mě tím z přemýšlení, a tak jsem k němu přítomně vzhlédla od svých prstů, na které jsem do té době tupě čučela, abych s ním podle jeho zájmu komunikovala.

„Ne, ani ne. Dej mi ještě jednu sklenku té whiskey, ať neplatím jenom jednu,“ objednala jsem si neústupně bez sebemenší skulinky pro nějakou bezúčelnou diskuzi, aby na mě nezkoušel nějaké ty jeho fígle, kterými by mi vymluvil tu jednu sklenici tvrdého alkoholu. Diego byl ale natolik dovtípený tím, jak po očku sledoval a nenápadně odposlouchával moji debatu se Shannonem, že mi bez jakýchkoliv protestů to pití nalil a hnedka ho postavil se soucitným pohledem přede mě. Očividně správně odhadnul, jak hodně úzko mi právě je. Sice jsem měla hlavu jako nafukovací balón, ale v jednom jsem měla krystalicky jasno – Jestliže si chce Jared hrát, tak si budeme hrát, ale bude to podle mých pravidel!

 Příště se vrátí opět barman Diego, který pomůže Nerii nějak rozdýchat tuhle nemilou situaci a docela zajímavým způsobem. Svěří se totiž Nerii s tím, jakou má společnout minulost s Fabiem. :)

Moc všem strašně děkuju za neutuchající zájem! :) Děláte mi obrovskou radost :33 Přeju Vám všem znovu do nového roku jen to nejlepší a do startu prvního pracovního/školního týdne roku 2015 pevné nervy! :D :) A pro všechny Echelony co nejvíce Mars zážitků!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 10. kapitola: