OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 13. kapitola

25.01.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 770×

NERIA

„Víš ty, že byste byli s Jaredem moc pěknej páreček?“ nadhodil můj milovaný bráška téma k hovoru, zatímco jsme vláčně kroužili po parketě a chvíli co chvíli míjeli dvojici Ana, Jared. Kysele jsem se na Lucu zašklebila, což nějakou další reakci nejspíš nevyžadovalo. Luca na mě zase nazpátek zakoulel očima, abych s těmi neverbálními projevy tolik nepřeháněla. No jo, asi jsem byla příliš afektovaná, což pro brášku znamenalo jediné – že to nemyslím vážně.

„Jasně, ale do té doby než bychom se sežrali vzájemnýma výčitkama a hádkama,“ ukočírovala jsem jeho naivní představy o mém vztahu s Jaredem, který se v dnešních nočních hodinách krystalicky vyjasnil.

„Spíš samou láskou, ne?“ vtipkoval se špetkou škodolibosti, a určitě si vůbec neuvědomoval, jak hodně se to za těch nových okolností nehodí. Každopádně ten jeho upřímný výraz, kterým mě hojně zahrnoval, mě, chtě nechtě, přiměl se nad tím alespoň krátce zamyslet. Bývávalo, a ne zase tak dávno…

„Asi se tomu budeš divit, ale momentálně spolu moc dobře nevycházíme,“ připomněla jsem mu nevrle, když si ze mě úplně nepatřičně utahoval. Nevydržela jsem se na něj chmuřit nijak závratně dlouho, protože se na mě nepřetržitě oslnivě zubil, poněvadž si teprve před chvílí vzal svoji vyvolenou a jedinou opravdovou lásku svého života, která ho již nějaký ten rok dělala neuvěřitelně šťastným.

„No, nevypadalo to tak, když jste spolu tančili,“ zpochybňoval moji věcnou poznámku a pro změnu se na mě rozpustile křenil, jak si umanutě myslel to svoje.

„Vždyť jsem od něj málem utekla,“ uvedla jsem na rovinu pravý charakter našeho tance.

„Potom anebo předtím, než si mu náhodou spadla do náruče?“ nedal se umlčet, takže jsem usoudila, že když to pádnými argumenty nejde, že můžu přistoupit k jiným metodám. S dotčeným zasyčením jsem ho praštila pěstí do ramene a maximálně varovně jsem se na něj zaškaredila. Nevinně na mě zamrkal jako omluvu, a jelikož to byl čerstvě ženatý muž a tohle byl jeho den, bez zaváhání jsem mu to prominula.

„A co si všímáš nás dvou, když tu máš svoji novomanželku a máš se věnovat jenom jí?“ uhodila jsem na něj s vidinou, že si do něj taky rýpnu, ale z toho mylného domnění mě Luca obratem vyvedl.

„A co si jako myslíš, že dělá ona?“ položil mi řečnickou otázku, na kterou jsem znala odpověď okamžitě. Pro pořádek a ujasnění jsem zrakem našla ty dva, jak synchronně a harmonicky postupují po parketu a dobře se u toho baví. O čem si asi tak povídají? Že by taky o mně a Jaredovi, stejně jako já s Lucou?

„Tak si všímejte svýho oba dva,“ napomenula jsem ho, že strkat nos do cizích záležitostí je neslušné. Znovu jsem po něm loupla varovně očima, jenže on se na mě pořád tak rozjařeně zubil, že bylo v podstatě nemožné si zachovat vážnou tvář. Měla jsem z něj takovou radost, z něj a z Any. A tak strašně moc jsem jim to přála.

„To je za týhle situace už nemožný,“ objasnil mi, že jeho zvídavost je stejně neutišitelná jako ta moje. I tohle spolu máme společné. Díky tomuhle uvědomění jsem se začala zeširoka usmívat i já.

„Ty seš taky nemožnej,“ ucedila jsem uštěpačně, ale hned vzápětí jsem se na něj rozverně culila, protože jeho ta moje lehká nadávka pobavila. No jak jinak, on si málokdy vezme něco osobně. Především pro dnešek mu nemůže vůbec nikdo zkazit náladu.

„Ha, kdybych byl nemožnej, tak bych se ti teď nechystal omlouvat, ne?“ udobřoval si mě ochotně a zatahal mě za takový silnější pramen vlasů.

Zaujatě jsem vytáhla obočí nahoru a v rychlosti jsem opáčila: „Omlouvat? A za co, prosim tě?“ Nechápala jsem jeho hrdou zmínku, protože mi unikal důvod toho, proč by vůbec měl. Lucovi ten jeho úžasný úsměv nepatrně ochabnul a tahání vlasů vyměnil za hlazení.

„Sí, mi hermana. Mám se ti za co omlouvat. Za to, jak jsem se k tobě předtím choval. Byl jsem na tebe prostě naštvaný. Jak si odjela a nechala si po sobě akorát pár slov a navíc ses za celýho půl roku neozvala. To jsem nějak nerozdejchal ještě… úplně. A pak když se nám s Anou povedlo dostat sem, tak se všem vyhýbáš místo toho, abys šoupala nohama a snažila se to nějak napravit. Zlepšit. Ale pak se mi v hlavě rozsvítilo a pochopil jsem, že si udělala, co si udělat musela. Vyřešila si to nejlíp, jak si mohla, akorát si to mohla podat trochu… šetrněji. Byl to pro mě velký šok, když jsi najednou zmizela. Celý ten půl rok jsem se o tebe bál. Co se s tebou děje, jak ti je, jestli se teda vrátíš, nebo ne, a furt dokola. Měl jsem se věnovat svojí svatbě a nastávající, ale přitom jsem každou chvíli řešil tebe. Bylo to docela náročný, mi novio. Ale teďka jsem strašně rád, že tu jsi a doufám, že ty taky, i když je tady i Jared. Hrozně moc si přeju, aby ses tu s náma měla dobře. Celkově si přeju, abys byla zase v pohodě. Ať už pro to uděláš cokoliv,“ vyjádřil mi svoji nehynoucí a neutuchající podporu a já jsem kvůli tomu zase slzela. Že já jsem se dneska s tím make-upem vůbec obtěžovala. Ty předlouhé minuty před zrcadlem vyšly úplně vniveč.

„Pero por favor, Luca. I já se ti musím omluvit, protože… jsem se taky nezachovala zrovna nejlíp. Neměla jsem tak narychlo odjet a pak o sobě nedat vědět. To je mi fakt líto… A děkuju ti za to, že mě tak podporuješ. Jsi skvělý brácha. Každý by to nepochopil jako ty. A za to jsem ti fakt moc vděčná,“ popotahovala jsem dojatě a přes slzavou hradbu před očima jsem na něj vděčně hleděla.

„También agradezco a usted. Tak když jsme se tak hezky omluvili, mohli bysme to hodit za hlavu, ne? Oba dva chápeme chování toho druhýho, takže… bych to dál nerozpitvával. Všechno dobrý?“ navrhnul mi s horlivým entuziasmem a já mohla tak akorát souhlasně přikývnout.

„Všechno dobrý,“ zopakovala jsem po něm decentně plačtivě, protože mě Luca svou vstřícností a nadhledem totálně odrovnal. Mám nejlepšího brášku na světě.

„A jak to máš teda s Jaredem?“ ptal se již uváženě, když náš hovor změnil diametrálně charakter.

„Tak nějak všelijak,“ zhodnotila jsem ve velice zavádějícím shrnutí, protože jsem mu určitě nemohla říct, jak se věci doopravdy mají. Přesto jsem se donutila k ledabylému pokrčení ramen, kterým jsem svoji větu doplnila, a drobnému úšklebku, který zase patřil k tomu hořkému a krutému procitnutí ze snu. Ale ne, nemůžu už zase brečet! Aspoň by to ale v téhle atmosféře nebylo tolik nápadné.

„A co se stalo na tý vyjížďce?“ neustával v tom vyzvídání, což by bylo víc podobný jeho ženušce, ale chápu, že když s někým dlouhodobě žijete, že přeberete jeho návyky a rituály. Nemluvě o tom, jak mi Luca práskl, že tu naši telenovelu s Jaredem sledují přesně jako… no, tu telenovelu.

„Splašil se mi kůň,“ zodpověděla jsem mu záměrně vymlouvavě a zakřenila jsem se na něj.

„Ty víš, co myslím,“ napomenul mě, že se schválně vyhýbám nevyhnutelnému zodpovězení, jelikož to ze mě beztak nějak vymámí. A zejména, dneska je jeho den.

„Jen tak jsme si povídali,“ vyhodnotila jsem po pár sekundách a doufala jsem, že si s tím bráška vystačí. Pochopitelně ne. Když chce, umí být taky otravně neodbytný, což mi dokázal hned vzápětí, protože zavrtěl hlavou, jako že je moje odpověď absolutně nedostačující.

„No a o čem?“ páčil ze mě každou maličkost, přičemž jsem ale zčásti doopravdy cítila, že se mu s tím svěřím vlastně ráda. Pak s tím možná konečně přestane a mně se u toho třeba i trošku uleví.

„Že už nic nebude jako dřív,“ neobtěžovala jsem se ani teď s nějakým obšírnějším obsahem.

„Jasně, že ne. Ale v minulosti žít nemůžeme,“ poučil mě moudře a tak soucitně na mě koukal, jako bych mu právě sdělila, že mám nějakou nevyléčitelnou nemoc. A taky že jo. Zlomené srdce z nešťastné lásky. Jasně, já vím, sice se říkává, že všechno zlé zahojí čas, ale to není pravda. Všechno úplně ne. Aspoň u mě ne. Nikdy jsem se dočista nevzpamatovala z toho obrovského zklamání mého prvního nevydařeného vztahu, který na mně zanechal celkem značné škody, které se promítly i do mého dalšího osudového vztahu. Za všechno může ten prevít Rodrigo, tak to je!

„Zrovna mně to vysvětlovat nemusíš,“ ujasnila jsem mu, aby se na mě přestal tak blbě koukat, a hned co tak udělal, jsem se kontrolně podívala na Jareda, který se viditelně bavil s Anou čím dál víc. Vtom se naše pohledy střetly a já jsem v ten moment jakoby zkoprněla. I na tu dálku se těm dvěma nebesky modravým pokladům podařilo mě úplně hypnotizovat, a to jenom protože doslova zářily spokojeností. Jak to?!

Seděla jsem u stolu přeplněného všelijakým lákavým občerstvením a ještě lákavějším pitivem a sledovala jsem dění okolo sebe, které postupem času bylo pozoruhodnější víc a víc. Dost značně za to mohl můj vypitý alkohol a ještě víc vypitý alkohol u těch ostatních. Zábava byla v plném proudu, ale moje výborná nálada poněkud skomírala. Zajisté to souviselo s Jaredem, a s tím, že on si oslavu výtečně užíval, zatímco já jsem si parádně zoufala. Po tom našem tanečku jsem se cítila prostě mizerně. Úplně mě tím svým důvěrným přiznáním odrovnal, přestože jsem na něj byla neskutečně naštvaná. A navíc bezmezně sklíčená. Když on mi to podal tak… procítěně upřímně a bolestně, že i s tím mým zhrzeným já to pěkně zamávalo. A kdyby toho nebylo málo, stále jsem se nedokázala chovat podle toho, jak jsem si důkladně naplánovala. Prostě to nešlo. Cosi mi v tom pořád bránilo a nebyla jsem si jistá, jestli za to mohl nějaký blok ve mně, anebo samotný Jared.

„Pročpak tu tak smutně sedíš, holčičko? Stalo se něco, že se nebavíš s ostatními?“ Přisedl si ke mně nepozorovaně a neslyšně můj tatínek. Vytrhl mě z mých tíživých úvah, až jsem se polekala a trhla jsem sebou. Zadíval se na mě proto velice starostlivě a na uklidnění mě pohladil po hřbetu ruky. Nasadila jsem hraný výraz lehkovážnosti a bezstarostně jsem se na něj usmála.

„Ale ne, jsem jen nějaká unavená. A navíc jsem půlku odpoledne strávila na parketě, tak si snad chvilku odpočinku zasloužím, ne?“ vymlouvala jsem se šikovně, protože se mi to blbnutí s mými mladšími sourozenci náramně hodilo. Ihned jsem si ale vybavila jeden hluboký okamžik, kdy jsem se u toho opět setkala očima s Jaredem a viděla v nich jasný náznak naděje a obdivu. I tohle se zapříčinilo o to, že jsem tu takhle seděla jako nějaká hromádka neštěstí.

„Prosím tě, zlatíčko. Myslíš si snad, že nepoznám, když tě něco trápí? Takhle si vypadala skoro celou dobu, co jsi u nás byla. Tak co se děje?“ nutil mě i on k tomu, abych se vypovídala, což bylo to poslední, oč jsem právě stála. Odvrátila jsem se od něj a sklopila jsem hlavu dolů. Slabě jsem si povzdechla, protože jsem váhala, jestli to mám na tatínka vybalit nebo ne. Ten se na mě zatím soustředěně díval a mlčky čekal, jak se rozhodnu.

„Já jen… přemýšlela jsem o tom, jestli někdy zažiju taky takový štěstí jako Luca. Ne že bych mu záviděla nebo tak,… i když vlastně trochu jo. Jsem za něj šťastná, jak jinak, ale… strašně moc si přeju, aby mě potkalo taky něco takového… Navíc potom, co se stalo… Víš, měla jsem pocit, že se mi děje to samý, co Lucovi. Že mám tuhle velkou lásku nadosah a tak trochu svojí vlastní vinou jsem o ni přišla a… Je to pro mě těžký… Být teď tady a… čelit tomu. Je to prostě těžký,“ odtajnila jsem několik příčin, proč tu sedím spíš jak na funuse a ne jako na velkolepé a stylové veselce. Tatínek mě zahrnoval jedním zkroušenějším pohledem za druhým, jak mě neskrývaně litoval, a já jsem mezitím odolávala návalům slz, které mě během toho doznání pokoušely.

„Nerio, jistěže takový štěstí jednou zažiješ. Najdeš si svoji drahou polovičku, jako si ji našel Luca. Někde tam na tebe určitě čeká. Ty jsi úžasná holka, Nerio, a jednou budeš mít všechno, co si jenom přeješ. Uvidíš. Já o tom nepochybuju, a ty tomu taky věř,“ povzbuzoval mě nezdolně a sebejistě se na mě usmíval.

„Ne ne, tati, ty tomu nerozumíš. Já jsem někoho takového našla a zase jsem ho ztratila. A… a… podle mě to bylo už ono, víš. A nemyslím si, že to půjde nějak napravit, vrátit zpátky, nic takového… I když bych o to dokonce po tom všem doopravdy stála… A taky dost pochybuju o tom, že na člověka v životě čeká víc takových velký životních lásek… Já tu svoji zbytečně propásla a teď toho vážně lituju…“ naříkala jsem nad svojí hloupostí a s mírně roztřesenými dlaněmi jsem si musela otírat koutky očí, ze kterých by se mi zanedlouho vyřítily lítostivé slzy. Nad svým líčením jsem se už ani nepozastavila, protože to bylo řádně zdecimované již od obřadu.

„Nerio, co jsem tě už od malička učil? Že když budeš chtít, tak dokážeš naprosto všechno. Akorát tomu musíš neomylně věřit,“ zopakoval mi důrazně, ale přesto dočista vlídně. Vtom mi z očí rovnou ty slzy vytryskly, jelikož mi jeho slova automaticky připomněla ta Jaredova. „Nerio, Nerio, dcerunko, neplakej,“ utěšoval mě bez zaváhání a hned se ke mně nakláněl, že mě uchlácholí účinněji. Duchapřítomně jsem se ale před ním odtáhla, protože jsem nechtěla vzbuzovat jakoukoliv pozornost, i proto jsem tolik urputně utírala všechny uniklé slané kapičky. „Je to kvůli tomu vousatýmu pačesáči v tom přesně padnoucím obleku, který na tebe každou chvíli kouká a ty zase na něj?“ tipoval si taťka zcela správně a já jeho nadlidský pozorovací talent nehorázně obdivovala. Moje mamka si teda uměla vybrat. Nejenže je můj taťka i ve svých letech pěkný kus a otáčí se za ním nejedna baba různého věku, ale taky je nezvykle pozorný, empatický a pořádný. Mám výjimečného tatínka a jsem si toho moc dobře vědoma. A moje maminka je pro něj jako stvořená. Ti dva jsou úplně dokonalý pár.

„To je to tak vidět?“ přiznala jsem rovnou bez jakýchkoliv kliček a zapírání, protože jemu beztak nemělo žádný smysl cokoliv zatajovat. Taťka se pouze shovívavě letmo usmál a pohladil mě po vlasech.

„A to kvůli němu si přijela domů?“ použil báječný eufemismus pro to, jak jsem si k našim přijela léčit zraněný srdíčko. Utekla jsem k nim. Utekla jsem od svého života v Los Angeles, kvůli kterému jsem pro změnu utekla zase od našich. Zdá se, že je to nějaký pitomý začarovaný kruh.

„Tati, slib mi, že do tohohle se míchat nebudeš,“ myslela jsem bezprostředně na tu nejhorší variantu, která by se mohla odehrát poté, co bych mu na férovku řekla, že ano. Taťka se na mě díval docela nedůvěřivě, ale když jsem ho dostatečně dlouhou dobu hypnotizovala neústupným pohledem, nakonec mi to odkýval.

„A ty mi zase slib, že uděláš všechno proto, abys byla šťastná, i když by to mělo jít proti všem tvým přesvědčením,“ žádal si ode mě taky jeden závazný příslib, se kterým jsem neměla sebemenší problém. Však to mám i v úmyslu. Určitě udělám všechno proto, abych byla šťastná, protože mi těch šest měsíců totální mizérie vážně stačilo. K mému dobru vím, co proto mám udělat.

„Slibuju,“ zapřísáhla jsem se mu a krátce na to si mě mačkal ve svém náručí. Tohle už jsem ráda přijala, takže jsem mu objetí opětovala. Ne že bych teda měla nějak na výběr.

„Co vy dva tu vyvádíte?“ vkradla se k nám neslyšně moje mamka, načež taťka jako na povel zbystřel a pak už se zajímal spíš víceméně o ni. Oba dva jsme hleděli vzhůru k jejímu rozdováděnému obličeji, jelikož ona tuhle nádhernou svatbu oslavovala jako nikdo jiný. Mimochodem, strašně jí to slušelo. I maminka vypadala na svůj věk proklatě dobře a já se bezmála modlila, abych tyhle parádní geny zdědila po ní. V mé profesi se mi to bude fakticky hodit. Měla šmrnc, byla chytrá a vtipná a hlavně to byla ta nejsprávnější ženská, jakou jsem kdy poznala. „Ty jsi brečela, Nerio?“ všimla si mě hnedka, že jsem zase taková ubrečená, protože něco takového mamka rozpozná naprosto bezpečně a nikdo a nic ji v tom nezviklá. Zaskočeně jsem se podívala na taťku, protože jsem netušila, co mám říct, tak jsem se na něj obrátila s prosbou o pomoc.

„Jen jsme mluvili o tom, že v naší rodině máme takový šestý smysl na to poznat tu pravou osobu, která nás přivede ke štěstí,“ zamluvil to taťka nenápadně, čímž mi pravděpodobně napovídal, že jestliže u Jareda mám takový pocit, jako že to on je ta pravá osoba, že to mám prostě risknout. Jenomže jediné, co můžu risknout, je to, že se mu pokusím uštědřit lekci za to, že se mi ji snaží uštědřit on. Taťkovi jsem jeho prohlášení poslušně odsouhlasila kynutím hlavy a na mamku jsem se mile usmála.

„Úplná pravda. Tím je naše rodina pověstná. Ať to vypadá, jak to vypadá, vždycky si najdeme tu správnou druhou polovičku,“ přidala se k taťkovi i mamka a já jsem se musela přemáhat, abych se trpce nezasmála, jelikož mi to znělo trošku směšně. Ačkoliv mamka přišla uprostřed rozběhnuté konverzace, stejnak se snadno chytala a svedla si domyslet, na co se asi tak naráží a o co se jedná.

„Tak fajn, dobře. Když to říkáte,“ vynesla jsem nad tím nějaký svůj rozsudek, který se přiklonil k jejich tvrzení, které mě příjemně uklidňovalo, takže jsem ten svůj strnulý úsměv věnovala oběma svým milovaným rodičům a hnedka několikrát za sebou.

„To poznáš, Nerio,“ ubezpečila mě mamka a i od ní jsem se dočkala pohlazení po vlasech skoro po celé jejich délce a skončila nakonec u mojí tváře, přes kterou něžně přejela palcem. Ovšem to jediné, co jsem zrovna dokázala poznat, bylo to, že se mezi obsluhující všechny svatebčany přidal Fabio. K dobru všech obměkčených svobodných dam byl adekvátně oblečený a kupodivu mu to slušelo ještě daleko víc, než když se přede všemi producíroval polonahý. Kdybych neměla ponětí o tom, co má všechno vůči Diegovi na svědomí, asi by mě v tomhle ohozu nenapravitelně okouzlil. Měl na sobě klasický číšnický stejnokroj, který mu dokonale padnul, a jeho svalnatá postava v něm pěkně vynikala.

„Já tomu věřím,“ vyjádřila jsem svoje pozitivní smýšlení ohledně téhle jejich domnělé schopnosti naší rodiny, protože i tohle mě naši odmalička učili. Abych myslela pozitivně. Dobře mi to vycházelo do té doby, než jsem odjela do LA. Zakrátko se k naší trojici přidali další dva členové naší famílie. Přiběhly za námi totiž moje dvě mladší sestřičky, Casia a Olivia, a nesmlouvavě mě opět táhly na parket. Obě dvě jsou ode mě docela o hodně let, ale beztak si naprosto úžasně rozumíme. Casie je raných dvanáct let a Olivii bude zanedlouho devět. Poté, co jsem se odstěhovala do LA, jsem si s nimi pravidelně skypovala, i se svými rodiči, protože lépe kontakt udržovat nešel. Teda teprve až pak, co se na mě přestali všichni zlobit, což nějaký ten pátek trvalo. Volali jsme si pravidelně dvakrát týdně, když jsme všichni měli čas, jinak alespoň jednou týdně, a to vždycky ve čtvrtek.

„Neri, Neri, pojď s náma tancovat,“ žadonila Casie tím svým neodolatelně prosebným hláskem, kterému se nedá říct ne.

„Vždyť už jdu, holky moje,“ nenechala jsem se přemlouvat, ale stejně už mě obě dvě stihly čapnout za ruce a stavět mě na nohy, což jsem jim usnadnila tím, že jsem se postavila sama. Cas i Olie mě v tu ránu tahaly mezi další tanečníky, kteří od konvenčních tanců přešli na volný styl, a já se sestrami mezi ně. Zanedlouho se k tomu našemu neřízenému blbnutí přidal Luca s Anou a poslední sestřička, Lidia, které bylo teprve šest let. Taková velká rodinná tancovačka.  

Brzy jsem těm třem malým nezbednicím nestačila, takže jsem tam nechala novomanžele sama, čímž jsem získala trochu vítané volnosti pro sebe a svoje záležitosti. Těmi jsem považovala chvilinku tiché izolace, rychlou sklenku bublinek, nenápadné házení oček po Jaredovi a také Fabiovi, se kterým jsem se chystala promluvit si. On jako by to vycítil, protože se mu dařilo téměř pokaždé mě nachytat, když jsem se na něj zaměřila. Ani Jared se mnou neztrácel tolik pozornosti jako Fabio, kterého jsem naposled celkem sprostě využila, a to už bylo co říct. Spíš za to mohla ta skutečnost, že jsem Fabiovi za to slíbila ještě nevím co, protože to jsme nestihli dohodnout. Za svoji nápomoc mu prostě dlužím jakousi protislužbičku. Bohužel od něj dřív budu něco znovu potřebovat. Anebo to můžu nějak chytře skloubit dohromady. Jo, to můžu.

Jakmile jsem do sebe obrátila sklenku šampaňského a srovnala jsem si bezmyšlenkovitě šaty, vyrazila jsem vstříc Fabiovi, který pilně běhal sem a tam s tácem, na kterém nesl všelicos. Zahlédl mě již několik metrů před sebou, a proto zvolnil svoje pracovní tempo, aby se mnou mohl hodit řeč. Vítal mě s potěšeným úsměvem a energickou jiskrou v oku.

„Tak co pro tebe můžu udělat dneska, krásko?“ nabízel se překotně a zahrnoval mě svými jiskřivými pohledy. Dokud nepromluvil, přišel mi celkem sympatický, ale takhle jsem se naplno upomněla, že je to odporný podrazák, a že si na něj člověk musí dávat setsakramentský pozor. Obzvlášť někdo, o koho se zajímá.

„Dneska nic, jen pokračuj v tom, co děláš, ale zítra… bys mi mohl dělat společnost,“ nabídla jsem mu, co možná nejpůsobivěji, přestože jsem nevěřila tomu, že by vůbec uvažoval o tom mě odmítnout. Tenhle chlípník tuhle příležitost zaručeně nezahodí, ať už si pod ní bude představovat cokoliv. Já v tom mám ale jasno.

„No,… to bych mohl,“ přijal ji poněkud váhavě, což byl ale okatý záměr. Na mě nijak nezaúčinkoval.

„Skvělý, tak já si tě zítra najdu,“ radovala jsem se naoko a snad co nejpřesvědčivěji, jelikož on se usilovně snažil zakrýt svůj šťastný úsměv, aby nepůsobil jako ten zamilovaný náctiletý blbeček. Marný…

„Snazší bude, když si najdu já tebe,“ smlouval se mnou a já k tomu neměla co namítat. Akorát jsem se v duchu trošku zajisté i oprávněně zděsila, jestli není Fabio náhodou ještě větší psychopat, než jak mi Diego vylíčil. Desafortunadamente, ani by mě to nijak výrazně nepřekvapilo.

„Budu ráno u bazénu,“ nařídila jsem mu s lehce koketním podtónem a než jsem se od něj odvrátila, mrkla jsem na něj. Opětoval mi to dalším bezmála hollywoodským úsměvem a chvátal dál. Hodilo se mi, že jsem ho vyrušila v jeho práci, protože takhle alespoň neměl tolik prostoru mě příliš zatěžovat svým nafouknutým egem neodolatelného svůdníka.

Zakrátko jsem se zorientovala v prostředí a rozmyslela jsem si, jak se sebou samotnou naložím dál. Umínila jsem si, že mi nejlíp bude zase u mé rodiny, takže jsem se pustila do jejich vypátrání v tom davu svatebčanů. Pro mě jako pro člena hotová brnkačka, protože naši jsou i mezi desítkami lidí doslova nepřehlédnutelní. Je jich zkrátka všude plno. I tak jsem nevěřila vlastním očím, když jsem maminku a tatínka spatřila ve společnosti Jareda. Absolutně jsem se zhrozila, až jsem zkameněla na místě jako antická statická skulptura. Najednou jako bych se ocitla v nějakém hodně špatném snu, protože se stalo přesně to, čeho jsem se nejvíc obávala. Taťka mi přece slíbil, že to nechá být, tak co to s mamkou, al fierno, zase provádí?! Horečně jsem přemítala nad tím, co si mám s touhle prekérní situací počít, protože do ničeho z toho, co mě napadlo, se mi vůbec nechtělo. Nemůžu tam přece dojít a buďto spustit na svoje rodiče, že to jsou pěkní podrazáci, anebo na Jareda, že se má od mojí rodiny držet zpátky. Kdo ví, kdo koho první oslovil, což je celkem podstatné, když nevím, o co se jedná. Přesto do mě vjel takový spalující vztek, až se mi míhaly kolem hlavy barevné hvězdičky. Všechen ten hněv se ale plně soustředil na Jareda, protože mě popadl neopodstatněný amok, že se tu pokouší moje rodiče oblbnout svým nepopiratelným charismatem a sympatickou osobností. Podle toho, jak se naši na Jareda vskutku přívětivě tvářili, jsem ten nepodložený dojem nesvedla setřást, a spíš jsem kvůli tomu byla ještě vzteklejší. Nakonec jsem sama duchapřítomně vyklidila pole, než by se něco nepěkného semlelo, což se na svatbě ani v nejmenším nehodí. Rozhodně to ale nenechám plavat. Vyřídím si to jak s rodiči, tak především s Jaredem! 

 Příště už dojde k takovému menšímu konfliktu Nerii s jejími až příliš aktivními rodiči, no, a taky dojde na výměnu názorů i s Jaredem. Nakonec si Neria střihne tanec na parketě se svým dvorním barmanem. :) 

Všem opět nesmírně děkuji za přízeň! :33 Jsem strašně šťastná, za Váš zájem a nesmírně si ho cením! x)) Děkuju Vám! <3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 13. kapitola: