OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 20. kapitola

09.05.2015 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 977×

JARED

No jasně, že to já jsem byl ten nešikovný idiot, který se nechal lámanou vlnou vyhodit ze sedla vodního skútru ven. K mojí smůle jsem si nějak rozsekl čelo, když jsem jím prorážel napříč bouřlivou hladinu. Babu se pochopitelně bavil nad mým neštěstím, poněvadž jsem se původně hlavně já nadšeně hrnul do týhle lehce adrenalinový zábavy. Rána nebyla nijak hluboká ani rozsáhlá, ale stejně jsem se krátce potom odebral z vody pryč, protože ta mořská sůl štípala jako blázen. Babu se postaral o skútry a já jsem si to rovnou namířil na svůj nový pokoj, abych si to zranění včas ošetřil. Nebudu tu přece pochodovat a všude možně krvácet. Kdybych ale věděl, co to způsobí u Nerii za pozdvižení, raději bych zvesela cedil tu krev dál.

„Dios mío, co se ti stalo?“ zděsila se při pohledu na mě, když jsem vešel nenápadně dovnitř a ona vzhlédla od nějakého holčičího časopisu, do kterýho byla dosud plně zabraná.

„Bavil jsem se,“ shrnul jsem ve vší stručnosti a volně jsem pokračoval do koupelny, kde by se nejspíš měla nacházet dostatečně vybavená lékárnička. Rozhodně s tím nepoběžím na recepci, kde je navíc pořád ta samá recepční a ta by mě samotnýho nenechala si to ošetřit.

„A to ses u toho jako snažil zabít se, nebo co?“ vyváděla naprosto přehnaně na to, že jsem měl nad obočím jenom menší oděrku. Tak jo, v odrazu zrcadla jsem k mýmu překvapení zjistil, že to zase taková malá oděrka není. Sice mi z toho tolik krve necrčelo, ale rozsekl jsem si to čelo celkem šeredně.

„Nehody se občas stávají,“ pronesl jsem věcně, zatímco jsem prohledával všechny skříně v koupelně. Neria stála za moment mezi futry a s tím roztomile nakrčeným nosíkem si mě bedlivě prohlížela, jestli jsem neutržil ještě nějaký další bolístky. Vlastně mi třeštila úplně celá hlava, jak jsem ostře zaplul do vody a ještě jsem si nějak podivně natáhl stehno pravý nohy. Kdo ví, jaký akrobatický kousek jsem tam předvedl. Babu to ví!

„Počkej,“ vložila se do toho Neria, načež se pustila do pátrání po lékárničce místo mě. Šla na jistotu, protože během chvilky se vytasila s bílou krabičkou s červeným křížem navrchu a podala mi ji.

„Díky.“ Od krátkých vět jsme se nakonec omezili na pouhý jedno slovo. To jsme to ale dopracovali. Nijak jsem neotálel a otevřel jsem lékárničku, abych se podíval, co všechno v ní je. Neria tam ale postávala i nadále, sotva třicet centimetrů ode mě a sledovala každý můj pohyb. Tenhle její pídivý drobnohled mě strašně znervózňoval.

„Ukaž mi to,“ poručila mi neoblomně a očividně se ujala role vrchní pečovatelky, což se mi dvakrát nezamlouvalo. Jenže jsem to nestihl dát nějakým adekvátním způsobem najevo dřív, než si přitáhla krabičku k sobě a bleskově prozkoumala její obsah.

„Zvládnu to sám, Nerio,“ oznámil jsem jí důrazně, aby se zamyslela nad tou nevítanou dobrosrdečností, kterou mě najednou zahrnovala a která nepochybně stále pramenila z jejího provinění, jak mi dala nefalšovaně košem. Chápu, proč se teď tak snaží, ale já ji o to neprosil a klidně se bez toho obejdu. Nepochybuju o tom, že by jí na mně s tím rozchodem přestalo záležet, takže si tuhle péči může bez výčitek odpustit.

„Vím, ale já to zvládnu určitě líp,“ namítla mi na to nesmlouvavě a už odšroubovávala víko od dezinfekce. Pod tíhou jejího odhodlanýho výrazu jsem se usadil na hranu vany. Následně jsem k ní vyslal neverbální signál, že se teda může pustit do práce, když si ji takhle vynutila. Ona na mě zkoumavě koukala, zatímco na ubrousek nakapávala tekutinu. Pak mě zlehka chytila za bradu a natočila si mě k sobě tak, jak potřebovala.

„Co si vyváděl?“ pustila se se mnou ochotně do konverzace společně s ošetřováním mýho zranění. Přestože jsem z její přítomnosti nebyl nijak dvakrát odvázaný, momentálně jsem nanejvýš uvítal její neschopnost chvíli držet jazyk za zuby.

„Vzal jsem Roba na vodní skútry, no, a jedna vlna mě z něj vyhodila ven,“ popsal jsem jí nedávný události, který mě přivedly do jejích starostlivých a opravdu něžných rukou. Zlehounka mi otírala ránu kolem, aby se očistila zvně od všech bakterií a krve, a všelijak u toho tak kroutila rty, jak se zcela soustředila na věc. Kdybych ve vší nenápadnosti nemusel ovládat svoje obličejový svaly, aby nebylo poznat, že právě nesnesitelně trpím, tak se na ni nejspíš přiblbe culím, protože mi přišla ohromně roztomilá, takže mi to přišlo vlastně vhod! Jsem na ni přece pořád naštvaný!

„Jo, aha. No, docela ošklivě sis to čelo rozsekl, ale na šití to podle mě není,“ usoudila rozvážně, když si mě důkladně prohlídla bez tý rudý záplavy.

„Jo, taky si myslim. Tak… díky,“ vyjádřil jsem svoji vděčnost a spěšně jsem se zvedal z hrany, abych mohl někam zmizet a zbavit se tak tý nervozity z její společnosti. Hrozně krásně voněla, což úplně otupovalo všechny moje smysly. Navíc tím, že o mě tak laskavě pečovala a neuvědoměle se u toho všelijak tvářila, si mě opět přikláněla na svoji stranu. No jo, jsem na ni sice naštvaný a taky jsem až do morku kostí zklamaný, ale to nijak moje city nezměnilo.

„To není všechno, Jarede. Ještě ti to zalepím.“ Stáhla mě za rameno opět dolů a zakrvácený ubrousek odložila stranou. Pár sekund se potom přehrabovala uvnitř lékárničky, když z ní zakrátko vytáhla zabalenou náplast.

„Nerio, tohle nemusíš dělat,“ neudržel jsem se a vyrukoval jsem na ni se svojí žádostí. Vzhlédnul jsem vzhůru k ní pro změnu já a doufal jsem, že v obličeji nemám viditelnou žádnou specifickou emoci.

„Jen se ti snažím pomoct,“ obhajovala svoje záměry, který takhle nezištný rozhodně nebyly. Já Neriu znám, i když jí občas naprosto nerozumím a nechápu ji, o tomhle vůbec nepochybuju. Takže tohohle přemáhání si může klidně nechat. Nemluvě o tom, že já se musím přemáhat taky.

„Pomůžeš mi tím, když mě necháš chvilku vydechnout,“ uvedl jsem na pravou míru svoje dojmy a upřeně jsem se na ni zadíval, aby pochopila, na co tím narážím. Ona mi pohled stejně intenzivně oplácela, přičemž jí sem tam zacukal koutek úst. Poznal jsem na ní, že jí jednoznačně došlo, co jsem tím myslel.

„Ta rána ale potřebuje ošetřit,“ zhodnotila zakrátko poněkud neústupně a pokračovala ve svý dosavadní činnosti, a to v odlepování náplasti.

„Tohle jsem nemyslel. Nerio, než jsem odešel, tak jsi mi řekla, že nemáš zájem o to nám dvěma dát druhou šanci. Já to ještě ani nestihl pořádně vstřebat a ty se najednou chováš takhle? Předtím si mě od sebe odháněla jako nějakej otravnej hmyz a teď se o mě staráš? To je šílený, ne?! Naprosto postavený na hlavu!“ Nevybíravě jsem na ni spustil a celkem dost neurvale, takže se Neria dočista zarazila a vyjeveně na mě mrkala. Potom si bezradně povzdechla a povolila napjatý ramena, jak evidentně rezignovala v tom urputným úsilí mi pomoct. Jelikož asi o dva necelý kroky ustoupila dozadu, mohl jsem se postavit a tak nějak být ve stejný úrovni jako ona, avšak ta nervóza z ní mě beztak neopustila.

„Jayi, omlouvám se. Vážně mě to mrzí, ale… zkus mě, prosím, pochopit,“ vypadlo z ní s odprošujícím tónem a její krásný obličej přemohly výčitky a vina. Když jsem ji viděl takhle sklíčenou, docela mě to dostalo. Ihned jsem ubral, protože mi oficiálně dala najevo svoji lítost, a to pro mě celkem hodně znamenalo.

„Ale já tě chápu, Nerio. Chápu, proč se teď můžeš přetrhnout a proč jsi mě odmítla… Akorát si myslim, že nad vším moc přemýšlíš a všechno moc řešíš. Měla bys dát přednost svýmu srdci, a ne hlavě a svým myšlenkám. O tom to totiž je,“ podělil jsem se s ní o svoje postřehy, který jsem získal po těch všech našich rozhovorech a hádkách. Jasně že i já jsem nad tím vším hluboce dumal, znovu a znovu, až jsem si nebyl jistý vůbec ničím, ale pokaždý mě nakonec moje myšlenky dovedly k hlasu srdce, který jednoznačně moji mysl přehlušil. Dám raději na svoje city, než na to, co mi radí můj mozek, a jak mám Neriu dobře přečtenou, tak to vždycky brala stejně jako já. Až doteď…

„To už jsem přece jednou udělala a nevyšlo to, takže teďka to zkusím jinak,“ zamítla moji radu docela radikálně a na potvrzení ještě zavrtěla hlavou, že tohle velké riziko nebude podstupovat.

„Tím, že nezkusíš vůbec nic?! To je pitomost…“ odsoudil jsem její rozhodnutí zcela bezmyšlenkovitě, protože já si o jejím přístupu myslím tvrdohlavě svoje. Prostě jsme se absolutně neshodli na tom, jak s tím vším mezi náma dvěma naložit dál.

„Pitomost? Podle mě je to jediný způsob jak se vyhnout dalšímu zklamání,“ zpochybňovala moje výroky v čirý obraně, protože to já jsem na ni protentokrát útočil. Většinou mě nějakým způsobem napadala Neria, několikrát mě napadla i fyzicky, ale to byla vždy víceméně v právu, ale teď jsme si pozice obrátili. Je to velice odlišný pocit, než když si vyskakuje někdo na vás…

„No jo, fajn, poprvý jsme to oba dva podělali, ale… copak jsme se z toho nepoučili? Ani jeden z nás by už tu samou chybu neudělal, o tom nepochybuju,“ argumentoval jsem s docela silnými názory, který by ji mohly třeba částečně nalomit. A to, že jsem to pronesl s bezmeznou vírou, by tomu mohlo jedině napomoct. Jenomže Neria oproti mýmu očekávání, že mi bude bojovně protiřečit, pouze sklopila hlavu dolů. Tahle její výmluvná reakce mě znovu šokovala. Oněměle jsem na ni zíral a na nic jinýho jsem se jinak nevzmohl.

„Já ano,“ přiznala v tichosti a v jistým zahanbení, který kupodivu zdolávalo i mě. Já jsem takový idiot...

„Ty nechceš druhou šanci, protože pochybuješ, že bys dokázala dát do našeho vztahu tentokrát úplně všechno,“ konstatoval jsem polohlasně s nepatrným chvěním, protože jsem tím byl totálně otřesený. Nasucho jsem polkl, když jsem se od ní dočkal dalšího odvrácení zraku kamsi do neznáma. Opět souhlas… No kurva drát.

„Myslela jsi to s náma dvěma vůbec někdy vážně, Nerio? Co sis jako myslela, když jsme spolu mluvili o naší budoucnosti? Když jsme plánovali naši společnou budoucnost?! A když jsem ti říkal, jak moc tě miluju, tak sis v duchu říkala, že jsem naivní idiot, nebo jak?! To jsi předstírala celou tu dobu, abych neměl podezření, že je něco špatně?!“ Spustil jsem na ni lavinu ostrých výtek, přičemž jsem na ni každý jednotlivý slovo plival jako nějaký jed. Celkově byl můj monolog přímo přesycený jízlivostí a nenadálou popuzeností, kterou Neria ode mě schytávala na plný pecky.

„Rozhodně jsem nepředstírala tak dlouho jako ty! Aspoň víš, jaký to je, když někdo něco zatajuje i tobě. Docela nepříjemný, co?“ K mýmu překvapení přestala s tím pokáním a na místo toho vešla do protiútoku a ani trochu se se mnou nemazlila. Popravdě, byla docela krutá a mně to značně zarazilo.

„Jak dlouho jsi věděla a čekala na ten správný moment, kdy mi to řekneš? Řekla bys mi to vůbec, kdyby nedošlo k tý scéně s Anahi, kterou jsi ihned využila?! A to bys jako dál dělala, že je všechno snový, než abys mi to řekla?“ zahrnoval jsem ji dál svýma záludnýma otázkama, který jí zjevně cuchaly nervy, protože nevydržela v klidu a všelijak se vynervovaně ošívala. Přesto z ní nevylezlo ani ň.

„Ani na tohle mi nemáš co říct?! Do hajzlu, Nerio! Tohle nemůžeš myslet vážně… Ty mě tady budeš přednášet o důvěře a přitom si mně takhle hnusně lhala přímo do očí! Kdo si tady potom s kým hrál, co?! Proboha, tohle snad není pravda. Je mi z toho špatně…“ žasl jsem nad ní, ovšemže v tom negativním slova smyslu. Ohledně toho, že mi je zle, jsem zase tolik nepřeháněl. Skutečně se mi z toho udělalo nějak slabo. Zlostně jsem si ji nepřetržitě prohlížel a tak nějak jsem doufal, že proti mým obviněním nějak zakročí, ale ona tam pořád jenom stála a zarytě mlčela. Tohle mi připadalo všechno nějaký prapodivný…

„Nenech se vysmát, Jarede, ale ty jsi mi lhal naprosto stejně hnusně do očí! Několikrát jsem se tě ptala, jestli je všechno v pořádku a ty jsi pokaždé tvrdil, že ano! Já se tě na to ptala! Tak kdo tady potom komu lhal do očí a kdo si s kým zahrával?!“ rozkřikla se na mě, když měla dost toho mýho osočování, se kterým jsem se teda nijak zkrátka nedržel.

„Jenomže já jsem se tě snažil jenom chránit, Nerio! Byla to ode mě velká blbost, já vim, ale myslel jsem to dobře, což se v tvým případě rozhodně říct nedá!“ nepáral jsem se s ní, protože mě tím svým zaslepeným přístupem neskutečně vytáčela. A já jsem zase zjevně pěkně vytáčel ji, protože to vypadalo, jako by mi chtěla každou chvilkou jednu napálit mezi oči. Držela dlaň zatnutou v pěst a sem tam jí cukla mým směrem. Jasný znamení, abych byl ve střehu.

„To já ale taky, Jarede! Taky jsem to dělala kvůli tobě! Pro tebe,“ vyvracela mi můj nezměnitelný úsudek, který tímhle chabým pokusem opravdu zvrátit nemohla. Naopak, rozčílila mě tím ještě jednou tolik.

„To myslíš jako vážně?! Ty mě máš za úplnýho debila, nebo co?! Tys to dělala hlavně pro sebe, Rio! Chránila jsi především sebe, a jakmile to šlo, svedla jsi všechno na mě! To je hodně smutný…“ obul jsem se do ní pořádně, protože jsem nemohl snést, jak mi i nadále nepokrytě nalhávala další bludy. Co se to s ní, kurva, stalo? Fakticky je mi tohle všechno strašně líto… Jí je mi líto…

Dotčeně jsem se sebral a odešel jsem z koupelny pryč. Nechal jsem tam Neriu zaskočeně zírat do prázdna a sám jsem se odebral na čerstvý vzduch na terasu, kam jsem se odporoučel dneska už podruhý. Možná bych se tam měl rovnou odstěhovat, protože tohle už pravděpodobně lepší nebude. A popravdě řečeno, bylo by to naprosto nejlepší řešení. Bohužel má hotel plnou kapacitu, takže se nikam přesunout nemůžu, abychom byli od sebe, protože dohromady nám to evidentně nesvědčí. A to nikdo neví, co dalšího přijde… Čeká nás ještě spoustu dní strávených v jedný společný místnosti. Bylo by hodně blbý, kdybych zítra odletěl domů do LA?

NERIA

A je to. Sice jsem měla co dělat, abych tu hádku s Jaredem důstojně ustála, ale úspěšně se mi podařilo Jareda natolik naštvat a zklamat, že už mě víc uhánět nebude. Využila jsem našeho citlivého místečka, které jako jediné mohlo zabrat. Musela jsem ze sebe udělat takovou nehoráznou mrchu, abych od něj získala nějaký potřebný odstup. Dusil mě čím dál víc, jak na mě neodbytně naléhal. A tak jsem ho na oplátku taky podusila, ačkoliv se to jevilo spíš opačně. Tentokrát ale platilo, že čím větší řev, tím lepší vliv. Akorát je menší problém v tom, že on zase tak daleko od pravdy nebyl. Vlastně to vystihl docela dobře. Všechny ty hrozné věci, které o mně říkal… Podvědomě jsem to takhle skutečně prováděla a je mi kvůli tomu momentálně fakticky hodně mizerně.  A nejspíš i dlouhou dobu bude. Mierde, tohle musím zapít.

Utřela jsem si několik slz, které mi nedopatřením unikly po Jaredově ublíženém a triumfálním odchodu, a neúnavně jsem uvažovala nad tím, jak se pro dnešní zbylý den nejlépe zabavit. Nevydržím tady nečinně sedět a užírat se svým neodpustitelným pochybením, které se zajisté Jareda hluboce dotklo. Ostatně i mě to pochopitelně pořádně sebralo. Doopravdy jsem doteď neměla konkrétní ponětí, jaké závažné potíže s tou svojí pokřivenou důvěrou mám.

Jako první nápad ke mně mysl poslala záměr s tím, že si na pláži najdu Fabia a domluvím si s ním na večer další schůzku. Asi na truc, nebo nevím, ale v hlavě se mi to nejevilo jako špatný plán. Hlavně, abych přestala myslet na Jareda a jak jsem to mezi námi do posledního puntíku všechno podělala…

Vypálila jsem nejen z místnosti, ale i z apartmá jako namydlený blesk. V tom úprku jsem ani nestačila zkontrolovat, kde se nachází Jared. Neuchýlila bych se k tomu i tak, protože mi byla strašná hanba. Nejraději bych se tou ostudou propadla do země, kdyby to bylo fyzicky možné. I proto jsem zbaběle utekla pryč, abych nemusela čelit Jaredově oprávněnému hněvu a soudu. V neposlední řadě oba potřebujeme nutně prostor každý pro sebe. V nejlepším případě bychom od sebe měli být každý na opačné straně ostrova, aby nedošlo k dalším bolestným uvědoměním, což se naneštěstí nestane.

Najít Fabia v jeho práci na pozici plavčíka byla otázka pouze několika minut. Důležitě si vysedával na posedu a pozorně rentgenoval svůj perimetr, který mu byl svěřený. Já bych mu teda nedala na starost ani kaktus, protože mi celkově připadal naprosto nespolehlivý a poněkud nedospělý, ale asi tady na ostrově příliš na výběr nemají. Očividně ano. Díky tomu výhledu mě zaregistroval několik metrů před sebou a hnedka mě zahrnoval se zářivým úsměvem.

„Takhle brzo jsem tě teda nečekal. Páni, jsem fakt v dobrý formě,“ uvítal mě s nepřiměřenou dávkou sebevědomí, které teda zaručeně zdravé nebylo. Udržela jsem se, abych neprotočila panenky a naopak se tvářila přívětivě. Tan duro…

„Zase tolik si nefandi…“ zabručela jsem navzdory svému pokusu chovat se mile. Naštěstí mě nahoře neslyšel, takže jsem to mohla obratně zamluvit: „Dopoledne to bylo fajn, tak mě napadlo, že bychom se mohli vidět i večer. Co říkáš? Docela ráda bych zašla na nějaký drink, i třeba vyrazila na parket, hm?“ Podala jsem mu svůj návrh co nejformálněji, abych si byla jako že jistá v kramflecích. To mají chlapi rádi, ne?

„Když mě holka zve na drink, nikdy neřeknu ne,“ odsouhlasil mi to s neskrývaným potěšením, že mě protentokrát nemusel uhánět on, ale že jsem se opět vyjádřila já. Dios mío, ono to asi celkem působí, že po něm fakt jedu, že? Bodejť by pak nebyl tak domýšlivý. Así que no quiero…

„Vyzvedni mě tak v sedm u bazénu,“ instruovala jsem ho s co nejméně panovačným hlasem, ale jakýsi podtón rozkazu se mi tam stejně vloudil. Jemu to ale evidentně imponovalo, když se na mě tak užasle zadíval.

„Budu tam, krásko,“ slíbil mi a rozverně na mě mrknul.

„Zatím, tygře,“ rozloučila jsem se s ním bez dalších průtahů a ladně jsem se odporoučela pryč. Ten pocit, jak mizím v dáli s jeho očima přikovanýma na má záda, jsem si nesmírně užívala. On je ze mě totálně hotový, a to mě vlastně vůbec nezná. Hah, ten bude ještě koukat. Dám mu to sežrat i za Diega. No jo, asi to není úplně vhodné se do jejich sporu míchat, ale já prostě pociťuju jisté nutkání mu nějak oplatit to, co provedl Diegovi. Taktéž neomylně chápu, že oba dva dělali všechno proto, aby zachránili svoji rodinu. Jenomže Fabio tu Diegovu rodinu záměrně zničil, přestože věděl, že vina leží na té jeho, a to je podle mě podlost nejvyššího stupně.  Být jím, tak bych se nesvedla podívat ani do zrcadla, natož si hrát na takového borce.

Během svých příprav na večer jsem se naštěstí s Jaredem nesetkala. Když jsem odešla za Fabiem, už jsem ho v pokoji nenašla. Nepochybně se taky potřeboval nějak odreagovat a zorganizoval si to dle svých vlastních představ. Pravděpodobně si někde užíval adrenalinových sportů, aby se zbavil těch negativních pocitů ohledně mě. Ostatně, o to samé jsem se snažila i já. A opravdu urputně, když jsem si domluvila další rande s Fabiem. Nijak nadbytečně jsem se nešlechtila, protože to právě kvůli němu nebylo ani zapotřebí. Sice jsem si před zrcadlem pobyla o trochu déle než normálně, ale ne zase nijak víc, než když se chystám na normální večer někam do společnosti. Nejvíc času jsem strávila ve skříni hledáním něčeho na sebe. A pak když jsem si vybírala mezi několika modely, které padly v úvahu. Když už se chýlilo k sedmé hodině, narychlo jsem na sebe oblékla černou šifonovou poloprůhlednou halenku a červené upnuté kraťásky s vysokým pasem. Mám moc ráda kombinaci těchto dvou barev, které jsou samy o sobě celkem dominantní, takže jsem se u doplňků a líčení držela zpátky. Rty jsem si sice přetřela rudou rtěnkou, ale v líčení jsem zůstala pouze u řasenky a uhlových linek. Na nohy jsem si natáhla perforované balerínky, aby ten všudypřítomný písek mohl někudy vypadnout a já si nemusela pořád vyzouvat boty, abych ho z nich vysypala.

Jasně že jsem nešla přímo na čas potom, co jsem se zasekla tak dlouho ve svém šatníku. Ono těch deset minutek pokorného čekání Fabiovi nijak neuškodí. I tak mě přivítal s tím svým typickým úsměvem, ze kterého se nejedné slečně musely podlamovat kolena. Asi bych taky měla namále, kdybych každou chvíli nefotila profesionální sety se samými sexy chlapy, se kterými se dost často setkávám vzájemně do půl těla. Takže mě jen tak někdo nebo něco z míry nevyvede. Až na Jareda. Ten to umí bravurně a je jedno, jestli je polonahý nebo ne.

„Promiň, že jdu pozdě,“ odbyla jsem ho rychlou omluvou, kterou jsem ovšem vylepšila letmou pusou na jeho tvář. Podle jeho zjevně spokojeného výrazu mi bylo prominuto…

„Žádný problém. Vypadáš úžasně,“ složil mi opravdu vetchou poklonu, ale i tak jsem se na něj vděčně usmála, když už se tak překonal a pochválil mě. Ačkoliv v plánu bylo, že budu večer trávit s tímto individuem, kupodivu jsem se na to těšila. Znovu haleluja, že se umím dobře přetvařovat. „Víš, kam půjdeme, nebo mám vybrat něco já? Napadlo mě, že bych tě vzal do jednoho místního klubu, jestli chceš,“ angažoval se nějak moc aktivně a jakmile zmínil onen klub, logicky mě napadlo, že mluví o tom podniku, který kdysi vedl jeho táta s tím Diegovým. Tam nevlezu ani omylem!

„Vlastně bych byla někde raději tady u hotelu. Je tu dost míst, kde se můžeme zabavit, ne?“ Několikrát jsem na něj zamrkala očima, což na většinu chlapů vždycky zabere a ani Fabio nebyl výjimkou. Záhy vyměknul a poslušně mi to odkýval.

„Ale nechceš jít k tomu malýmu zmetkovi, že ne?“ přeptal se kontrolně a vrhl na mě jeden podezřívavý pohled. Jistěže narážel na Diega, a mně se to vůbec nelíbilo… Tirón uno hueca.

„Fabio, por favor, nemluv o něm,“ zamítla jsem ty scestné narážky ohledně jeho nevinné oběti.

„Jen se ptám,“ obhajoval svůj přešlap, přestože já bych spíš ocenila, kdyby hodil zpátečku a Diega z našich verbálních interakcí dočista vynechal.

„Je tady dost míst,“ zopakovala jsem mu opět, abych zdůraznila, že beru v potaz, že s ním nevychází.

„Fajn, zajdeme do druhýho nejlepšího baru,“ umoudřil se a začal zase rozdávat úsměvy na všechny strany. S tématem jeho úhlavního nepřítele se úplně stáhnul, ale chvíli se zdál být celkem popuzený. Proč u nich taky nefunguje to pravidlo jako u všech ostatních chlapů, že si rozbijí hubu, když mají nějaký problém, a pak si nezajdou na pivo? Hm, no protože se zradili navzájem a kvůli tomu hlavy jejich rodiny trčí v lapáku. S důvtipem jsem vydedukovala, že nejlepší bar bude mít nejspíš Diego. Anebo to bude bar s nejlepším barmanem, nejsem si jistá. Nevadí, uvidíme…

„Veď mě,“ pobídla jsem ho vstřícně a usmála jsem se na něj. Fabio mě chytil bezostyšně kolem pasu svojí silnou paží a provedl mě přiléhavými prostory hotelu Acoya až do toho baru, o kterém mluvil. Už v tuhle dobu se to tam téměř zaplnilo, takže se dostat pro drink byl celkem nadlidský úkol, který jsem již svěřila Fabiovi na rozdíl od dopoledne u bazénu. Já jsem nám šla mezitím vydobýt místa k sezení, i když je spíš nevyužijeme. Poměrně rychle mi přinesl havajské Mai-Tai a sobě nějaký ryze chlapácký drink ve skleničce se zesíleným dnem. Proč bych měla zpochybňovat jeho mužnost, když on to skvěle zvládá sám tím, jak neustále dokazuje všemu a všem okolo, že je to hotový alfasamec?! Desgraciado…

„Když jsi mě zvala na drink, tak jsem myslel, že ho i zaplatíš,“ žertoval se mnou, jak mi předával pití, aby navázal řeč. Zase jsem se musela ovládnout proti nějaké nevhodné reakci na jeho méně přitažlivé vlastnosti.

„Neříkala jsem přeci, jak ho zaplatím,“ namítla jsem mu na to s průhlednou hádankou a s ještě průhlednějším významem, což okamžitě vzbudilo jeho pozornost, a tak jsem si do už takhle přemáhaných obličejových svalů vnutila náznak flirtu. No, když už jsem háček zasekla, tak ho svojí nedbalostí nepovolím.

„Mám se začít těšit?“ radostnil se značně předčasně, vlastně úplně zbytečně, protože s ním se absolutně nijak neplánuju zaplést, ačkoliv o tom mezi námi slovo padlo. Nada!

„Radím ti dobře – na nic se netěš, protože o to je potom to zklamání větší,“ poučila jsem ho se svou životní moudrostí, kterou každý z nás zažil alespoň jedenkrát. Člověk se na něco těší, ono se něco pokašle a nevyjde to, což se prostě stává a pak je z toho jeden tak zklamáním zmožený jako málokdy.

„Nemyslím si, že bys mě mohla čímkoliv zklamat,“ objasnil mi a pak se na mě zahleděl s takovou jistotou, že kdyby mě přemáhaly nějaké pochyby, tímhle pohledem by mě o ně asi připravil.

„Jeden nikdy neví. Ale chápu, proč si to myslíš. To protože máme jasně definovaný vztah,“ zabředla jsem jaksi do osobních dojmů, které se netýkaly nikoho jiného než právě Jareda, protože můj hlas nesl zřetelné stopy po hořkosti. Fabia to ale nikterak na nic neupozornilo, takže na mě dál hladově zíral a naslouchal mým slovům akorát povrchově, což se dalo snadno odhadnout.

„Až na to, že jsme tu definici ještě nesplnili,“ postěžoval si, jako by to byla nějaká tragédie, že mě zatím nedostal do postele. Pět dní pro něj byl asi nějaký ostudně dlouhý čas či co, na to, že máme ten jasně definovaný vztah. Haha, to by se musel předvést trošku jinak…

„Jsem ráda, že jsi neřekl nenaplnili,“ odvážila jsem se k další nestoudné poznámce, kterou by běžně můj slovník doopravdy neobsahoval.

„Váhal jsem,“ kápnul božskou s takovým šibalským úsměvem a jiskřičkou v oku, až mě tím rozesmál.

„Že mě to nepřekvapuje,“ pronesla jsem během mírného smíchu, za který mohla jakási jeho část, která mi zase tolik nevadila. Kdyby mi byl tolik nesympatický, i ten smích bych musela předstírat. A další dvě a půl hodiny jsem pořád nemusela nic tak akutně hrát, protože jsem se s ním docela bavila. A i proto mě málem trefilo, když jsem cestou z toalety u baru, kde jsme byli s Fabiem, že jsem tam potkala Jamieho, Roberta a nakonec samozřejmě i Jareda. A všichni tři měli pořádně nakoupeno. Motal se kolem nich hlouček takových těch typických rádodajek a oni si to ti chudáci zmáhaní testosteronem náležitě užívali. No tak z toho jsem teda fakt odvázaná! Z tolika barů, co tu poblíž Acoyi jsou, a oni musí jít zrovna sem?! Okay, kdyby to Jared věděl, že tu budu, s naprostou jistotou by ho sem nikdo nedostal, a určitě Jared nevyslal kluky, aby mě někde našli, ale… Do háje, náhody se asi vážně dějí!

„Fabio? Co kdybychom se podívali do toho klubu ve městě, jak jsi říkal?“ připomněla jsem mu, jakmile jsem se vrátila co nejnenápadněji ke stolu a tvářila jsem se, že se mi ten jeho návrh najednou strašně moc zamlouvá. Zamlouval se mi zajisté víc, než se tu setkat s Jaredem.

„Co? Teď?“ divil se, že jsem změnila názor a navíc, že mu to předkládám takhle naléhavě.

„Jo, teď! Tady už jsme dost dlouho. Tak pojď!“ popoháněla jsem ho a to se vším všudy, protože jsem si pro něj došla a vytáhla ho na nohy. On by tam určitě seděl jak pecka dál a nechápavě a tupě na mě čučel. Čapla jsem ho za ruku a víceméně jsem ho táhla z baru pryč. Hlavně abych se vyhnula těm třem nezmarům…

„Neriooo! Co ty tady?“ zařval na mě Jamie v euforickém zápalu nečekaného shledání, div se na mě nevrhl v objetí. Při letmém zkontrolování Fabiova výrazu jsem zjistila, že se tváří ještě vyjeveněji než sotva před minutou. Pustila jsem jeho ruku a zařadila jsem se mu tak nějak k boku, aby ti troubové viděli, že tu jsme spolu.

„Ahoj, Jamie. My právě odcházíme, takže…“

„Nerio,“ ozval se Jaredův zvučný, ale alkoholem změněný hlas. Upřel na mě svůj pronikavý zrak, který měl ovšem momentálně zastřený etanolovou oponou, která mu dokonce přivírala víčka. Postavil se před nás dva, vedle Jamieho, a tak tam s sebou cloumal s takovou pofiderní rovnováhou. No páni, takhle pod obraz jsem ho snad nikdy neviděla… Ayay…

„Ahoj, Jarede,“ pozdravila jsem ho zaraženě, protože jsem byla z téhle situace nemálo zrozpačitělá. Netušila jsem, co přijde, když jsou takhle ožralí, a vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit.

A měla jsem ho mít proč, jelikož se ke mně následně Jared dokolíbal tou jeho opileckou chůzí, načež se ke mně naklonil a do ucha mi zakřičel „Tak fajn! Jestli chceš jen sex, tak budeme mít jen sex!“ 

V příští kapitole zažije Neria, jaký je opilý Jared. A taky jeho kamarád Jamie, který si pustí pěkně pusu na špacír a hlavně si nebude brát žádné servítky. Za to Jared se bude snažit ještě víc než obvykle a docela zajímavými způsoby. :) 

Omlouvám se všem věrným čtenářům za to nepravidelné přidávání kapitol. Poslední dobou je to u mě takové hektické. Nicméně i přestože jsem i v psaní poněkud polevila, blížím se již ke konci a těch kapitol mám předepsaných dost, takže snad se zase vrátím do starých kolejí a kapitoly budou každý týden. x))

Všem mockrát děkuji za Vaši úžasnou podporu!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 20. kapitola: