OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 25. kapitola

16.06.2015 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 708×

NERIA

Jakmile jsme se všichni na pláži rozloučili, vzájemně vychválili, jak byl tenhle den úžasný, tak jsem se netrpělivě odebrala na pokoj. Během řečí jsem postřehla, že se několik lidí rozhodlo ještě navštívit nějaký hotelový bar, ale to jediné, co mě zajímalo, bylo to, jestli mezi nimi bude i Jared. K mému štěstí to měl doopravdy v plánu, přestože předešlou noc to fest přehnal a s následky se pral celý dnešní den. Nemusela jsem se nijak předlouho dobírat k názoru, že s nimi jde hlavně kvůli mně. Zcela to vyhovovalo i mně, poněvadž jsme od sebe potřebovali ještě víc prostoru, než který jsme dosud měli. Bylo toho na nás oba příliš, hlavně po tom, co jsme si řekli. Respektive co on mi řekl…

Vlastně celý tenhle den na lodi a na ostrově pro mě byl nesmírně náročný, ačkoliv ostatní se skvěle bavili a relaxovali. No, já jsem měla nervy na dranc. Byla jsem k smrti unavená a v hlavě už mi ze všech těch lidí dočista hučelo. Chvíle o samotě mi maximálně bodne.

Stihla jsem si napustit vrchovatou vanu s levandulovou solí a vlézt si do ní asi tak na pět minut, když jsem zaslechla, jak někdo ťuká na vstupní dveře. Těžko to bude Jared, když má kartu u sebe, a i kdyby to byl on, tak by vešel dál hned po tom upozornění. Když jsem uslyšela další neodbytné bušení na dveře, svůj nápad, že se budu zapírat, jsem vypustila. Jestli je to někdo z kamarádů, tak beztak ví, že jsem tady. S nebývalým zapřením jsem z té příjemně horké vany vylezla zase ven, rychle jsem se osušila a následně zabalila do županu, který se na mě stejně přilepil.

„No jo! Už jdu!“ zakřičela jsem do krásně prázdné místnosti, zatímco se mi do ní někdo dobýval. Zkontrolovala jsem se v krátkosti v zrcadle, jestli nevypadám jako strašidlo po tom, co jsem se několikrát ponořila pod vodu, a pak jsem si ještě srovnala župan, než jsem otevřela.

„Shannone? Co ty tady děláš?“ vypadlo ze mě konsternovaně, jelikož tohle byla ta poslední osoba, kterou bych tu čekala. Jeho celkový postoj včetně obličeje vyzařoval, že přišel v pokoji a míru a že má dokonce nějaké obavy. Poznala jsem to snadno, protože se neschovával za ten svůj typický pokerface, ale nechal svoje pocity odrazit zvenku. Působil na mě proto nějak krotce a poddajně…

„Nerio, ahoj… No, víš,… Brácha mi říkal, že jste se pohádali a… Přišel jsem se na tebe podívat. Jestli si v pořádku a tak,“ přiznal mi hnedka záměr jeho návštěvy, což jsem chtě nechtě musela ocenit. Je to celkem osvěžující, když s vámi jednají lidi na rovinu. Někdy je to ovšem naopak pěkně zdrcující.

„Aha… Tak… díky za starost. Ale jsem v pohodě. Není to poprvé, co jsme se chytli,“ hrála jsem si na statečnou, ačkoliv jsem ve vaně skoro propadla pláči. Ukáplo mi pár slz a potom jsem raději zaplula pod hladinu.

„Já… slyšel jsem, že tentokrát to bylo trochu radikálnější…“

„To jsi slyšel dobře, ale asi ti uniklo, že o to mi taky celou dobu šlo, takže je to pro mě spíš výhra, než prohra,“ skočila jsem mu do řeči, abych ho nemusela poslouchat, jak mi zapáleně opakuje, že mi dneska Jared uštědřil cennou a bolavou lekci.

„Takže to bys měla vypadat, jako že se ti ulevilo, ne? A ne jako kdyby ti umřelo koťátko,“ debatoval se mnou a použil přitom opravdu ošklivou metaforu, která se mě jakožto ochránce a nepojídače zvířat skutečně dotkla. Proto jsem se na něj opravdu odpudivě zaškaredila a zlostně jsem ho propíchla zrakem. Tak jo, to bylo spíš za to, že narážel na moje viditelné sklíčení, které nezahnala ani ta krátká koupel, která by to mohla přinejmenším zamaskovat, když aktuálně vypadám jako zmoklá slepice.

„Jsem po tom dlouhým dni totiž hotová. V noci jsem se musela starat o tvého bratra, který těžce přebral. Moc jsem se kvůli němu nevyspala, pak půl dne na lodi a brouzdání po ostrově a teďka, když mám konečně chvíli pro sebe, tak mě vytáhneš z vany, aby ses na mě podíval. Potom se nediv, že nejásám, když tě tu vidím, a navíc, když jsem tě naprosto nečekala. Ale fajn. Pořádně se na mě podívej, že mi nic není, a klidně se zase můžeš vrátit na bar, na pokoj nebo kam chceš. Díky, že ses stavil,“ vypovídala jsem se zdlouhavě a značně rozmrzele, což si bezesporu zasloužil, protože i on si do mě nehezky rýpnul.

„Jo, asi máš pravdu. Jsi nepříjemná jako obvykle, takže to se žádný deprese zjevně nekonají,“ zabrblal nespokojeně, že jsem ho takhle neslušně odbyla, ačkoliv pořádně sáhodlouze. Možná proto se tvářil takhle kysele, poněvadž jsem ho zasypala pro něj neúnosnou dávkou nevrlosti. „Klidně se vrať zase zpátky do vany, protože já jsem na odchodu. Moc rád jsem se ujistil, že ti nic není,“ loučil se se mnou Shannon kvapně, když jsem ho otrávila svým nevlídným přístupem. A najednou mi to připadalo vůči Shannonovi nefér. Zašel za mnou s dobrou vírou a já se k němu zachovala poměrně nevděčně.

„P-počkej, Shannone,“ zastavila jsem ho v jeho rázném odchodu a nasadila jsem o poznání vstřícnější výraz v obličeji, kterého si hnedka povšiml, a dal mi to najevo tím, že pozvedl jedno obočí výš. „Omlouvám se ti. Vážím si toho, že jsi za mnou přišel a že máš tu starost. Opravdu. Tak… nechceš zajít na chvíli dovnitř?“ navrhla jsem mu bez nějakého zvláštního podtónu. Byla to pouhá nabídka smíru. Akorát mě mírně znervózňovala ta jistá šance, že by tu Shannon nemusel být z takových nezištných důvodů, které mi prvně podložil. To podezření vůči němu mám zejména díky Diegovi a kvůli tomu, co mi řekl, když Shannon onehdy odešel od baru. 

„Ale jo, na chvíli,“ svolil nakonec po pár sekundách uvažování a vešel plynule dovnitř, jen co jsem mu ustoupila z cesty. Zavřela jsem za ním a nechala jsem ho usadit ho na lenošce, kam si to hnedka namířil.

„A seš si jistý, že jsi mě nepřišel zkontrolovat z toho důvodu, aby ses chvíli někde schoval před Natalií?“ obrátila jsem se na něj, stejně jako jsem obrátila téma naší konverzace. Místo mého bývalého protějšku jsem navázala na jeho aktuální protějšek. Já už se o Jaredovi bavit opravdu nechci. Obzvlášť ne s jeho bratříčkem…

„Proč si to myslíš?“ zadíval se na mě poněkud zmateně, že jsem zrovna nadnesla tohle. Využila jsem trochu času k promyšlení toho, co mu na to odpovím, zatímco jsem přešla blíž k němu, abychom spolu nekomunikovali přes půlku místnosti. Následně jsem si sedla na druhou stranu lenošky přímo naproti němu.

„Nešlo si nevšimnout… Jste takoví… nerozluční, a jak tě znám, tak ty jsi měl vždycky rád nějaký prostor pro sebe... Ví vůbec Natalie, že jsi šel za mnou?“ podělila jsem se s ním o svoje postřehy a také starosti. Skutečně nerada bych se pak dočkala nějaké scény od Natalie. Naprosto mi stačila ta na Anině rozlučce a mám dost na dlouhé měsíce dopředu. Konflikty s ženskýma je to nejhorší, co může být. Totální zlo. Horší než sám Mordor.

„Zvláštní... Na něco podobnýho se mě ptal dneska i můj brácha. To je to fakt tak nápadný?“ přeptal se mě kontrolně a díval se na mě s potlačovaným zděšením. Koho by to nevyděsilo, když jsem dneska druhý člověk, který mu něco takového říká.

„No je, když jste pořád spolu. Takže se tu před ní teda neschováváš?“ ujišťovala jsem se pro změnu já, protože bych nerada měla znovu rozbité čelo. Anebo hůř. Jistěže si tu hlavičku o stolek, kterou jsem schytala kvůli Anahi, pořád dost dobře vybavuju. Na to totiž asi ještě hodně dlouho nezapomenu. Každopádně teďka už bych byla víc na pozoru při nějaké vyostřené roztržce.

„Věř mi, že ty bys byla úplně ta poslední možnost, kterou bych si zvolil,“ mluvil se mnou dál přímočaře a já ihned pomyslela na to, že když je takový sdílný, že by mi mohl ujasnit náš poslední rozhovor ohledně jeho bráchy, o kterém začal vlastně úplně sám. Ne že by mi to předtím nevysvětlil jednoznačně, ale já mám pořád víc než dost otázek.

„Já vím, že mě moc nemusí. Udělala mi kvůli tobě scénu na Anině rozlučce. Ale když už dostala to, co chtěla, mohla by být spokojená,“ prohodila jsem mimoděk decentně jízlivě a ani já jsem mu nic nezastírala.

„Brácha má teorii, že prý na tebe žárlí a má za to, že si Natalie myslí, že tě pořád miluju a s ní jsem jen proto, že nemůžu mít tebe. Něco jako když byl Jared s Anahi kvůli tomu, aby nemyslel na tebe. Takhle to zní všechno dost šíleně, co?“ ušklíbal se nad tím pobaveně, ale ústa mu stejně podivně tuhla. Nejspíš si připouští, že by to tak mohlo být víc, než by jemu samotnému bylo milé. Jen ať si vyžere, co si nadrobil…

„Hm… no. To teda. Jenže… Anahi se měla proč obávat. To Natalie určitě nemusí,“ uvedla jsem pohotově na pravou míru, aby nedošlo k nějakému nechtěnému nedorozumění.

„Tak přesně tohle mi Jared taky říkal,“ přitakal mi s čím dál znatelnějším smířením, které mu pohasínalo tu jeho oslnivou jiskru v očích, do kterých jsem neměla příležitost se hodně dlouho zadívat. Sice mě nechávaly zcela v klidu, což jsem v tichosti oslavila, ale i tak jsem si to užívala.

„Poslyš, Shannone, j-já… Buď ke mně, prosím, upřímný a řekni mi, jestli je vážně pravda to, co jsi říkal o Jaredovi. Že nic z toho, co dělá, nemyslí doopravdy a jen si se mnou hraje, aby se mi pomstil,“ vybalila jsem na něj kupodivu srozumitelně, ačkoliv se mi z toho normálně zpotily ruce, než jsem se dobrala ke konci svého monologu. Nebylo to pro mě snadné to ze sebe vymáčknout, ale nutná potřeba znát fakta byla přednější. Shannon se na mě intenzivně zadíval a pak jen stručně pronesl: „Ty si na to ještě od té doby nepřišla? A co ten dnešek? Mně se to zdá víc než jasný…“ Mátl mě čím dál víc, přestože jeho verdikt měl zřetelnou podobu. Nicméně já bych se spokojila i s prostou odpovědí ano či ne.

„A teď mi ještě popravdě řekni, že to nejsi ty ten, který si se mnou hraje, aby se mi pomstil, protože po tom všem, co jsem ti společně s Jaredem provedla, by to dávalo větší smysl. To nepopřeš,“ odvážila jsem se i k tomu nesporně těžšímu dotazu, který jsem ze sebe doslova vychrlila skoro na jeden dech. Celou dobu jsem na něj pozorně upírala zrak, aby mi neunikla jakákoliv jeho reakce, byť i ta sebemenší. Shannon se pouze zhluboka ostentativně nadechl a pak zaskočeně umlkl.

„Mýlím se nebo ne?“ dožadovala jsem se, aby mým pochybnostem učinil jednou provždy přítrž.

„Nepopírám, že by to bylo pochopitelnější u mě než u Jareda, a chápu, že hlavně proto máš problém mi věřit. Vůbec nevím, jak bych tě přesvědčil, abys mi věřila, takže to ani dělat nebudu. Buďto budeš, nebo ne… No jo, byl jsem na tebe strašně naštvanej. Jako ještě na nikoho kdy dřív. Ale taky jsem byl naštvanej na bráchu a chvíli jsem si myslel, že jsem s ním nadobro skončil. Tys mi to celkem usnadnila, když jsi odjela pryč, ale… Když jsem se uklidnil a všechno si v hlavě probral, tak jsem to začal vnímat jinak. S bráchou spolu zase vycházíme, je to trochu napjatý, ale to se časem spraví. Určitě jo... A rád bych ti řekl, že jsem ti odpustil, a jediný, co pro tebe chci, je to, abys byla zase šťastná. Je mi jedno kde a s kým, ale prostě abys byla šťastná. A protože vím, že s bráchou to nebude, protože to s tebou nemyslí vážně, tak bys to podle mě měla vědět,“ promlouval ke mně zcela otevřeně a bylo vidět, že i on se s tím trochu pere, aby se správně vyjádřil, ale přitom to musel říct, stejně jako já. Střídavě se mi díval bezelstně do očí a pak zas hledal cosi ve svých rukou, které se mu v klíně všelijak nervózně proplétaly.

„Na baru ses ke mně nechoval, jako že jsi mi už všechno odpustil,“ nenechala jsem se těmi jeho omluvnými řečičkami oblbnout, jelikož jsem naprosto detailně věděla, co chci a nechci slyšet.

„Nerio, pochop, že to bylo po x měsících, co jsem tě viděl. A ty jsi ke mně taky nebyla zrovna nejmilejší. Ne že by snad čekal, že za mnou hned poběžíš a budeš se mi omlouvat, ale… No, a navíc po tom, co mi brácha řekl, jaký má úmysly. Byl jsem celkově rozhozenej a… ani jsem pořádně nevěděl, jak bych se k tobě měl chovat, jak bych ti to měl říct, a celkově… Teď už to ale vím,“ odmlčel se na malý moment, aby mě mohl opatrně chytit za ruku, a já se soustředila pouze a jenom na to. Uvnitř jsem se absolutně zhrozila, což ale naštěstí navenek rozpoznat nebylo. Akorát jsem se poněkud upjatě narovnala, což oproti mému horečně bušícímu srdci a zvýšenému tepu nebylo vůbec nic. Tak jo, oční kontakt s ním mě sice v klidu nechával, ale dotek pořád nezvládám. Jak je to jenom možné? Však k němu už dávno nic necítím. Nic romantického. Hm, to budou spíš asi jen rozbouřené hormony. Holt, moje tělo říká něco jiného. Za to může ta moje sexuální abstinenci. Určitě! Al infierno… Es una mierda!

„To proto, že… Vyjádřil ses tehdy v Chateau Marmont celkem jasně,“ ospravedlnila jsem se vůči svému prohřešku, který stále můžu napravit, což on nejspíš očekává, když už tu šel se svými pocity takhle nefalšovaně ven. Moc dobře vím, že on není ten svěřovací typ, takže bych se mu měla na oplátku revanšovat aspoň nějakou malou omluvou. „Ty určitě víš, že mě to všechno hrozně moc mrzí a že toho lituju, protože nic z toho sis nezasloužil. Ani ode mě, ani od svého bráchy. A jsem ráda, že jsi nám to oběma dokázal odpustit,“ vyslovila jsem se nakonec s drobným úsměvem na rtech, který mi ale jaksi tuhnul, poněvadž mě Shannon stále držel za ruku a nebál se ji tou druhou něžně hladit. Ovšemže mě to vyvádělo z míry, ale přesto jsem se nedonutila se z jeho sevření vymanit.

„Nakonec jsem si uvědomil, že s bráchou už jsme překonali ledacos a že zvládneme i tohle, protože on byl v hajzlu daleko víc než já. A u tebe… U tebe jsem si uvědomil, že tě mám po tom všem pořád rád,“ svěřil se mi, čímž mě rozhodil takovým nezměrným způsobem, že jsem na něj jen tupě civěla, neschopna se aspoň pohnout. On toho obratně využil, jak je jeho zvykem, a sklonil se ke mně, aby si ode mě ukradl nejeden polibek. Až trestuhodně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a odtáhla jsem se od něj se zděšeným výrazem v obličeji, ale sladkou chutí na rtech.

„Co to.. Co to děláš?“ ptala jsem se zmateně a vysmekla jsem svoji ruku z jeho sevření dlaní, které najednou povolilo, když jsem kvůli jeho konání byla vyjevená asi víc, než očekával.

„Možná, že Natalie má proč žárlit,“ shrnul svůj zákeřný čin jaksi scestně, protože tím moje hormony rozbláznil jednou tolik, takže s tím mým pobouřením můj divoce vzdouvající se hrudník a zrychlený dech nijak dvakrát nešel nijak dohromady. A Shannnovi to neušlo…

„Ty bys ji postavil do té samé situace, jako tenkrát Jared Anahi?“ užasla jsem nad ním, ale ne v tom pozitivním slova smyslu, protože on je schopný udělat tu samou chybu jako jeho brácha. A kvůli mně… Tady musí být něco hodně špatně! „A mě bys znovu vystavil do té samé pozice? To jako vážně?“ Dostávala jsem se do ráže a naštěstí ne do té nevítané, která mě atakovala ještě před několika sekundami.

„Jenže já a Natalie se spolu jenom bavíme. V tom je ten zásadní rozdíl,“ informoval mě zcela ledabyle, jako by to byla nějaká samozřejmost.

„A Natalie o tom ví, že ano?“ nedalo mi to a musela jsem se otázat, ačkoliv v tom ta drobná škodolibost nešla přeslechnout. Shannon se tomu ale laxně zasmál s takovým nezúčastněným výrazem ve tváři, jak již nejspíš přemýšlel nad něčím úplně jiným. Neopovažuju se nějak podrobně dumat nad tím, co to asi bude, ačkoliv moje první spontánní domněnka bude zajisté správná…

„S Natalií nepadlo slovo o tom, co bude, až se vrátíme zpátky domů,“ mírnil moje rozděšení celkem obstojně, což každopádně neznamená, že bych svolila k nějakému sblížení. Něco takového rozhodně v plánu nemám, ať si moje libido bude prosazovat svou sebevíc.

„Jenže tohle je tady a teď,“ vzdorovala jsem jeho bezprostřednosti, která mě ohrožovala vteřinu od vteřiny čím dál znatelněji. To samé platilo i o jeho těsné blízkosti, která mi vůbec nenapomáhala.

„Přesně tak. A jen ty a já,“ argumentoval i nadále s tou jeho okázalou bezstarostností a pokoušel mě jedním ze svých sexy úsměvů, které na mě kdysi zabíraly. Strašně mě vytáčel tím, že byl takový bezohledný vůči své skoro přítelkyni, na kterou by okamžitě zapomněl kvůli jen nějakému nejistému náznaku ode mě. Nevím, jestli by se měl stydět on, nebo já.

„Shannone, není žádný ty a já. Myslela jsem, že je to zřejmé po tom, co jsem ti s Jaredem několikrát zahnula.“ Nazývala jsem věci pravými jmény, protože v tomhle případě nebylo co ztratit. Jednáme tu otevřeně, dokonce se držíme za ruce a v neposlední řadě se i líbáme, tak k čemu nějaké hloupé eufemismy. No k ničemu. Correctamente!!

„Ale může být, a hodně snadno. Nerio, já nikomu nic neslibuju, do ničeho se nezaplétám a ani nic nežádám. Díky tobě jsem se poučil,“ obeznámil mě, že se nemusím obávat toho, že by se to nějak zvrtlo. Jinak řečeno mi sdělil, že je to ryze nezávazná nabídka. Bez přítomnosti citů. Šokovalo by mě, kdyby byl ochotný se se mnou pustit znovu do nějakého vztahu. Po tom, co se stalo. Sám to označil za šílenství, ačkoliv se to týkalo mě a Jareda. Což už se nás vlastně netýká…

„Vážně? Protože to teďka vypadá, jako bys po mně žádal, abych se zapletla… s tebou,“ zpochybnila jsem jeho prohlášení, které se z mého úhlu jevilo značně pokřivené.

„Kdybys to tak zásadně odmítala a nenechávala si tomu byť jen podvědomě minimální šanci, tak už bys mě hnala svinským krokem ze dveří. Ale mezi náma pořád něco je. Pořád nás to k sobě táhne. Já to cítím a vím, že i ty to cítíš. Nejsem zas úplnej ignorant,“ zkoušel mě přesvědčit tím, že kladl důraz na naši vzájemnou chemii, která kdysi fungovala skvěle a dneska se nečekaně znovu projevila. Není to ale nic neobhajitelného. V první řadě za to může ta moje abstinence, jejímž následkům se dá bránit opravdu jen těžko. Zadruhé, aktuálně nejsem emocionálně úplně vyrovnaná, zejména kvůli Jaredovi. A Shannon je navíc nemálo přitažlivý muž s tím svým sebejistým postojem, podmanivou vůní, jiskrným pohledem a odzbrojující blízkostí. Nemálo podnětů k tomu to alespoň bleskově nezvážit, přestože bude moje odpověď znít stále stejně.

„Hlavně jsi teď trochu přiopilý,“ neodpustila jsem si uštěpačnou připomínku a zaměřila jsem se na něj s pokáráním vepsaným do každičkého rysu v mém obličeji. Na něj to ale pochopitelně nemělo žádný vliv…  

„A stejně tu přede mnou sedíš a vypadáš, jako že na něco čekáš,“ popichoval mě dál a jeho přímý pohled byl čím dál intenzivnější, že jsem si pod ním připadala jako pod mikroskopem. Popravdě mi to bylo dost nepříjemné, ale stejnak jsem nebyla s to se zvednout a vzdálit se od něj do bezpečné dálky.

„Čekám, jestli ti dojde, že se chováš jako pitomec, dřív, než sem přijde Jared,“ odpálkovala jsem ho s docela varovným tónem a s ještě varovnějším postřehem, ze kterého si opět nic nedělal. Typický Shannon.

„Neříkal, že se chystá na pokoj, jestli se takhle rafinovaně ptáš na to, kolik pro sebe máme ještě času,“ domýšlel si neexistující souvislosti a několikrát pobízivě zahýbal obočím, nad čímž jsem jen protočila panenky.

„Dios mío, takže fakt jen kvůli tomuhle jsi přišel? Tebe vůbec nezajímá, jak mi je… Ale věř mi, že teď je mi mnohem hůř, než když jsi přišel, a to že už předtím byla fakt bída,“ ucedila jsem polohlasem a povedlo se mi od něj konečně odtrhnout pohled, čímž jsem mu jednoznačně ukázala svoje zklamání nad jeho skutečnými pohnutkami, které ho sem dovedly.

„Tak mě nech dělat to, co sis vždycky tolik vychvalovala,“ zašeptal mi znenadání do ucha, jak se ke mně urychleně přesunul a svou tvář schválně ponechával několik nepatrných milimetrů od té mé. Srdce se mi při tom snažilo snad vyskočit z hrudníku, jak mě tím svým výpadem zaskočil.

„Shannone, přestaň,“ zaskuhrala jsem bezmocně, což bylo snadno znát na každé vyslovené slabice.

„No tak mě zastav,“ vyzval mě neskrývaně a vzápětí mi položil svoji horkou dlaň na stehno a opravdu zlehka ho stisknul, a to jsem byla totálně v koncích. Takže když se na mě znovu vrhl v záchvatu vášně, nějak mě ani nenapadlo se tomu znovu bránit. Moje znepokojená mysl sice vyřvávala na poplach, ať okamžitě hodím zpátečku, ale mé tělo zmožené abstinencí si prosazovalo svou. Seděla jsem tam kamenná jako ta socha, ale zato má ústa byla víc než aktivní, a s těmi jeho skutečně nápaditě spolupracovala.

Pro tenhle moment jsem se absolutně nepoznávala. Takováhle já nejsem. Takovéhle věci já nedělám. Nikdy! Co se to se mnou, do háje, děje?! Celé mé vnitřní já na mě křičelo, ať přestanu, protože je to nepochybně velmi, velmi špatná věc, ale já nemohla! Nešlo to. Proč?! Proč tohle dělám?!

Dřív, než jsem se nějak ohradila, mě Shannon pokládal na záda a já vyloženě uvnitř panikařila. Přitom jsem se dál nechala nenasytně líbat a dokonce jsem se k němu sama přitiskla blíž. Najednou jsem před svýma zavřenýma očima uviděla Jaredovu roztouženou tvář, když mi to došlo. No jasně! Zase je to o něm! Já chci Jareda, a ne Shannona. Jenže Shannon mu je jakoby nejblíž, takže proto jsem k tomuhle svolila a nechala to zajít takhle daleko! Vždycky to bylo o tomhle… Mierde, tohle celý je zatraceně ujetý…

Už už jsem se chystala to utnout, když nás vyrušilo halasné zavření dveří. Oba jsme se od sebe reflexivně odtrhli a spatřili jsme tak stát kousek přede dveřmi ohromeného Jareda tím krutým šokem, který jsme mu tu my dva připravili. Já jsem na tom ale nebyla o moc líp. Strašně rychle mi došlo, že tohle se zvrtlo, jak nejvíc jen mohlo. Ale ne. To je slabý slovo. Tohle se přinejmenším podělalo. Jared něco takového neskousne…

„Tohle nemůžete myslet vážně,“ hlesnul fascinovaně, až na to, že se to v žádném případě nedalo spojit s jakýmkoliv příjemným pocitem. Jared byl prostě řečeno zdrcený. Pohled na něj drtil i mě…

„Ne, brácho. Chtěl jsem ti akorát dokázat, jak vážně to myslí ona,“ prohlásil Shannon rezervovaně, když se zvedal na nohy a pak ke mně akorát neosobně pohodil hlavou. V ten moment jako by do mě uhodilo. Posadila jsem se do normální pozice a pouze jsem na něj zírala. Dostala jsem imaginární facku, ne, spíš pořádnou pěsťovku, protože on mi právě dokonale ukázkově podrazil nohy. Jestli jsem doteď úlekem oněměla, díky jeho zradě jsem přišla o řeč definitivně. Jediné, na co jsem se zmohla, byl zaskočený výraz s pokleslou bradou a očima až navrch hlavy. Mentiroso de mierda!!

„Co?“ nechápal Jared a tázavě těkal s přimhouřenýma očima ze mě na svého bráchu a pořád dokola.

„Ty na to přijdeš,“ vložil do něj Shannon svoji důvěru i naději a choval se i nadále zcela nenuceně a pokojně, že jsem měla sto chutí po něm skočit a předat mu tím něco málo z toho tíživého koktejlu emocí, které mnou právě divoce zmítaly. Shannon se rozhodl raději vyklidit pole, takže se obezřetně vzdaloval vstříc dveřím a mně už nevěnoval ani špetku své pozornosti. Naprosto přesně jsem chápala, co mi tu Shannon prokazoval, a zejména jak nechutně okázale.

„Lhal jsi mi!“ vyplivla jsem ze sebe s totálním znechucením, ve kterém jsem se brodila až po uši kvůli jeho zapříčinění. Bylo mi z něj úzko, ale ještě nesrovnatelně víc ze sebe, že jsem mu k tomu sama dala tu příležitost.

„Jo, ale proto, abys přestala lhát hlavně sama sobě. A abych Jared pochopil, že u tebe tu svoji romantickou představu nenajde,“ vrátil mi to s úplně stejnou měrou nenávisti, která po tom jeho urputném udobřování, na mě byla až příliš. Něco takového bych od něj doopravdy nečekala. Diego mě ale varoval! A já jsem měla dát na svoji intuici, která sice nebyla poslední dobou nijak valně spolehlivá, ale ohledně Shannona se nezmýlila. A co ohledně Jareda? No, to už je teď pravděpodobně zcela jedno…

„Myslel jsi něco z toho vůbec upřímně?!“ nedalo mi to a musela jsem se ho optat i za přítomnosti Jareda.

„A ty jsi snad někdy myslela něco upřímně?“ opáčil vztekle, čímž mi prokazatelně potvrdil moje podezření, že ho k tomuhle dovedla ta moje zrada. Evidentně mi ještě určitě neodpustil, a hádám, že ani neodpustí. Já mu pro změnu neodpustím tohle. 

„Co jsi to udělal?!“ ptal se ho Jared takovým tónem, jako by svého sourozence ani nepoznával. No, tak to jsme dva. Dios mío, jak moc jsme mu ublížili, že se odhodlal k pomstě? Nebo spíš, jak já jsem mu moc ublížila…

„Otevřel jsem ti oči, bratře. A nemáš zač,“ ospravedlňoval svoje činy, které zajisté nevycházely z nějakých dobromyslných pohnutek, nýbrž z těch sobeckých. Když procházel kolem Jareda, opovážil se ho poplácat povzbudivě po rameni, což dělat neměl. Jared už byl takhle vytočený a rozhozený, takže ho popadl za ruku a prudce mu ji strhl dolů.

„Fakt? Sice říkáš, že jsi mi chtěl prokázat laskavost, ale jak? Tím, že se budeš mstít?!“ vyčetl mu Jared nekompromisně a pohlížel na něj rádoby svrchu. To Shannona popíchlo zase k o něco větší popuzenosti.

„Tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou,“ shrnul to Shannon známým pořekadlem a lhostejně nad tím pokrčil rameny. Zato mě tím pořádně hnul žlučí. Copak je možné označit něco dobrem, když k jeho dosažení bylo zapotřebí zla? Lze snad někomu pomoci na úkor někoho jiného?

„Co kdybych ti já dal dvě rány, za mě a za Neriu?!“ navrhl mu Jared výhružně a nejspíš nevědomky se postavil do takového agresivního postoje, že Shannona ty srandičky fofrem přešly. Zkoumavě jsem se zaměřila na Jareda, protože jestli jsem dobře slyšela a jestli mi to pořád myslí objektivně, tak bych řekla, že se mě zrovna zastal. Hm, třeba to byl jenom nějaký reflex z dřívějška. Lo será…

„Ty seš neskutečnej pitomec, Jarede! Ty se ji budeš pořád zastávat, ať se děje, co se děje? Tobě asi už vážně není pomoci,“ usoudil Shannon nakonec a s teatrálním vrtěním hlavy se odporoučel pryč a ani za sebou nezavřel. A tak jsme tam zůstali v tichosti stát jen my dva. Zatímco Jared mě rentgenoval zrakem prosyceným zlověstností, já jsem se na něj vydržela zadívat sotva na pár sekund. Nejspíš nikdy jsem se necítila takhle otřesně trapně a zahanbeně. Kéž by se pode mnou propadla zem a já byla tomuhle nonverbálnímu mučení ušetřena. Ačkoliv je tohle to nejmenší, čeho se od Jareda můžu dočkat…

Já ale dostala spásný nápad na svoji záchranu před jeho hněvem, který mě jistě nemine, ale můžu ho alespoň zbaběle oddálit. Než se vystavím Jaredově zlobě, měl by být Shannon postaven před tu mou. Nemůžu to přeci nechat bez odezvy, která se v podstatě ani nekonala, protože mě zcela zneschopnil tou svou falešností.

„P-promiň,“ pípla jsem kajícně, vrazila jsem hlavu mezi ramena a vláčně jsem kolem něj proplula ven z místnosti ve stopách Shannona. Jared mě vyprovodil s vykuleným výrazem, který byl tomu mému útěku přímo odpovídající. Nemůžu říct, že by se mi nějak ulevilo, když jsem mu ukázala záda, protože jsem si usmyslela vyrazit klín klínem, ale nepochybně je pro mě výhodnější jít někoho seřvat, než se nechat seřvat. Tohle si teda Shannon vypije do posledního doušku i z toho poháru, který nechal nalít mě pro Jareda!  

Příště dojde ještě k vyústění téhle zápletky se Shannonem a Neriou, která tenhle podraz samozřejmě nenechá jen tak. Jared pochopitelně taky. Ale to až v další kapitole. :) 

Opět všem strašně moc děkuju za přízeň! :3 Vážím si toho <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 25. kapitola: