OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 26. kapitola

25.06.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 699×

NERIA

Čím víc jsem se blížila k Shannonovi, tím rychleji mě moje kuráž začínala opouštět. Ten hněv uvnitř mě se ale nezmenšil ani o píď. Nesporně jsem potřebovala upustit páru, ale kupodivu jsem ji nechtěla směřovat právě na Shannona. Na viníka téhle prekérní situace. Nešlo o to, že by se mi ho nechtělo seřvat na dvě doby, ale spíš o to, že už jsem s ním nechtěla dál komunikovat. Jako vůbec. Natož ho potom konfrontovat za to, že mi bodl kudlu přímo do zad. Na druhou stranu bude určitě lepší to dovyřešit a definitivně to uzavřít. Jednou pro vždy…

„Hej, Shannone! Zastav se! My dva jsme spolu ještě neskončili,“ zvolala jsem k jeho hrdě vztyčené postavě, která si to energicky kráčela do svého soukromí a hlavně bezpečí. Mala suerte… Shannon si akorát něco otráveně zabručel pod nos a pomalu se zastavil, abych ho mohla dojít. Což pro svoje vlastní dobro dělat rozhodně neměl.

„Estos pequeños uno putos mentirosos!“ zasyčela jsem nenávistně, jakmile jsem se před něj postavila čelem a mohla jsem se mu zpříma podívat do očí, protože to bylo to jediné, co jsem k němu momentálně cítila a co ještě asi hodně dlouho budu. Když jsem ale viděla ten jeho vítězoslavný výraz, neudržela jsem se a jednu jsem mu vrazila. Až mě z toho začala štípat celá dlaň, s jakou vervou jsem mu tu facku uštědřila, která se mu mimochodem pěkně otetovala po většině plochy jeho tváře a hlava mu z toho zklimbla na bok. Patří mu to!!!

„No jo, lásko, jaký si to uděláš, takový to máš,“ pronesl moudře a hrál si na statečného, přestože si mnul polovinu tváře, aby se zbavil té kousavé bolesti. Aby si udržel ten bezstarostný výraz, tak navíc pokrčil rameny, jako by se nechumelilo. Ve mně se normálně začala pěnit krev, neboli se mi z toho vzteku navalil do žil adrenalin a ta nechuť se s ním bavit byla tatam. Nejraději bych na něj skočila a zbušila ho do hranatý kuličky.

„Doufám, že jsi ještě víc spokojený, než jak se tváříš, protože nejenže jsi to celý podělal mně a Jaredovi, ale taky sis to slušně podělal u něj,“ upozornila jsem ho s okázalou škodolibostí, protože o tomhle jsem ani v nejmenším nepochybovala. Určitě u něj má mnohem větší mínus než plus.

„Nemáš ponětí, jak moc spokojenej teďka jsem a nikdo a nic mi to nemůže zkazit. Heh, myslím, že to s Jaredem přežiju. Ostatně to s ním jsi mě podvedla, takže i on se může chvíli cítit na hovno. Proč ne,“ popichoval mě zvesela dál, jak si ten svůj trumf náležitě užíval se vším všudy, a moje narážky mu to nijak pokazit nemohly. On se mi vysmíval do obličeje a já jsem uvnitř doslova vřela. Hijo de puta!

„A jak je to teda s Jaredem? Zachovej si alespoň poslední zbytky důstojnosti a buď, laskavě, upřímný! Že ses mě pouze snažil poštvat proti němu? Nasadit mi brouka do hlavy, abych měla pochyby a nedůvěřovala mu, co?“ pustila jsem do něj úderně, poněvadž to poslední, co mě zajímalo, bylo držet se jakkoliv zpátky.

„Pravda. A všechno to skvěle vyšlo podle plánu. Jsi tak paranoidní, co se týče Jareda, že by nejspíš stačilo i míň, ale nechtěl jsem nic riskovat. A tohle byla jen sladká třešinka na dortu na úplný konec. Málem bych zapomněl, jak chutnají tvoje rty a jak dobře líbeš. To byl docela příjemný bonus, ale jestli dovolíš, půjdu se věnovat svojí holce, u který se nemusím bát, že skočí do postele s mým bráchou hned po naší první hádce,“ nepáral se se mnou ani on, což i na mě začínalo být poněkud příliš. Zaprvé jsem čekala, že na něj dokážu být mnohem víc ostrá a zadruhé jsem nečekala, že on z toho bude v takové euforii, že si z mého ponížení nebude ale naprosto vůbec nic dělat. Ani sebemenší náznak soucitu… Tohle už není ten člověk, se kterým jsem byla.

„Jak se opovažuješ?! A proč si myslíš, že nejsi s Natalií v té samé situaci jako se mnou? Pokud vím, tak ona ze začátku chtěla Jareda. Nejspíš tě má taky jen jako náhradu,“ chytila jsem druhý dech a nesporně jednou tak jedovatý jako před chvílí. Tentokrát totiž Shannona ten samolibý úsměšek přešel.

„Protože to, co od ní slýchávám v posteli, by tebe nenapadlo ani ve snu,“ procedil skrz zuby, když mluvil se zatnutými čelistmi, jak jsem ho tou poznámkou vyvedla z míry.

„Kdyby jsi mě někdy miloval, Shannone, tak bys mi něco takového nikdy neudělal,“ neodpustila jsem zabřednout do sentimentální roviny, ačkoliv s notně vyčítavým tónem hlasu, poněvadž mě tím svým posledním unikátním argumentem docela šikovně uzemnil.

„A jak se opovažuješ ty?! Vytahovat něco takovýho? Jenže já už k tobě stejně necítim nic jinýho než opovržení, takže tohle na mě rozhodně nezabere. Jo, bylas asi jediná holka, do který jsem se šíleně zamiloval, ale pak jsem se v tobě tak šíleně zklamal, že naprosto nechápu, jak jsem takovou kravinu mohl dopustit! Vždyť jsi ještě malá, nevyzrálá holka, která neví, co chce, a o tohle já vlastně nikdy nestál, akorát jsi mě tak zblbla tím svým pěkným zadkem a plným výstřihem, že jsem na to na chvíli zapomněl. Já vedle sebe potřebuju pořádnou ženskou, a tu už mám, takže mě nech jít na pokoj, dokud kvůli tobě úplně nevychladnu,“ pokoušel se mě odbýt a nepoužíval zrovna férové metody, protože se mě to, chtě nechtě, alespoň decentně dotklo.

„Ještě jsi zapomněl dodat, že kdybych tě pořád tak neodmítala, že bych pro tebe nebyla tolik zajímavá,“ doplnila jsem za něj uštěpačně a zavrtěla jsem nad ním hlavou. Jak jinak by se mě mohl snažit ještě víc srazit na dno, než znevážit každý moment, který jsme spolu strávili. Přitom ty začátky byly stejně krásné jako u každého normálního vztahu. Některé holt tak krásně už nekončí…

„Díky, na to jsem zapomněl,“ zachoval se kupodivu vstřícně, jenže ne v tom správném kontextu.

„Víš, já toho ale lituju mnohem víc než ty, Shannone. Kdybych se nenechala okouzlit tvým lepším já a nesvolila k tomu, aby mezi námi vzniklo něco víc, nikdy by se z tebe nestal tenhle hrozný člověk. Vážně se ti za to omlouvám a doufám, že se přes to jednou dostaneš a naučíš se žít opět v poklidu. Když ti s tím pomůže tvoje nová ženská, budu jedině ráda. Ale Natalie to nebude, to mi věř. Ta tě stáhne ještě níž,“ politovala jsem ho zcela upřímně, jelikož jsem skutečně cítila provinění za to, kým se Shannon kvůli mně stal. S takovýmhle Shannonem bych si jaktěživ nezačala. On mi ty urážky říkal pouze z toho důvodu, aby umocnil svůj pocit vítězství, ale já jsem mu toužila pouze vyjádřit svoji lítost. No jo, tu narážku na Natalii jsem mohla s těžkostmi spolknout, ale na co. Ani on si nebral servítky…

„Jsem vážně rád, že si to uvědomuješ. A nezapomeň na to, že z mýho bráchy jsi udělala úplnou trosku. Jak se ti něco takovýho, kurva, povedlo? Oba dva nás změnit v naše nejhorší já? Pořád nevím jistě, jestli tě mám za to nenávidět anebo obdivovat. Jak jsi vtrhla do našich životů, dokázala je obrátit vzhůru nohama, a když jsi z nich zas vypadla, tak jaký jsi v nich nechala nehorázný chaos. Ale věřím, že kdyby ses znovu neukázala, že by se všechno opět vrátilo do pořádku. Dokázali jsme žít bez tebe předtím, dokážeme to znovu. Všem by nám to určitě prospělo,“ zahrnul mě svými nekompromisními názory, které mě úspěšně umlčely jako ono nedávné nemilé překvapení v podobě krutého prozření o tom, co je Shannon vlastně za osobnost. Jenom jsem na něj vyjeveně zírala a nechala jsem se těmi slovy mučit stále dokola, jak jsem si je v hlavě ve smyčce opakovala. Byla prostě příliš zdrcující na to, abych je ignorovala. Jenomže to byla všechno pravda. Asi bych tam tupě stála a civěla na něj dál, kdyby ovšem zpoza rohu nevyšla Natalie a nespatřila nás tam postávat na chodbě naproti sobě a v docela těsné blízkosti. Ihned se zarazila a zůstala stát na místě jako přimražená. Než jsem stihla vymyslet, jak téhle situace patřičně využít, Shannonův monolog na mě natolik zapůsobil a zasáhl mě, že se mi do očí vedraly slzy, kterým se v slzných kanálkách nechtělo nijak dlouho zůstat.

„Naštěstí jsem tě taky nikdy nemilovala, takže ani já nemám zábrany ti vědomě ublížit,“ zašeptala jsem bez nějakého zvláštního podtónu, který by usvědčil moje úmysly, načež jsem se k němu naklonila, abych ho v krátkosti políbila na rty rádoby na rozloučenou, pro něj, ale pro Natalii to byl naopak závdavek pro začátek psychického teroru, taktéž pro Shannona.

Když jsem se od něj odtrhla, valil na mě oči stejně nechápavě jako předtím Jared na nás dva v tom intimním objetí, jenomže jeho ten hlavní moment šoku ještě čeká. A dočká se ho za pár sekund, poněvadž se Natalie ihned nabroušeně rozpochodovala k nám, jakmile jsem od něj ustoupila.

„Hodně štěstí, mi amigo,“ popřála jsem mu s nepřeslechnutelným posměchem a moje ruka nenechavá ho navíc pohladila po tváři, zatímco jsem se od něj vzdalovala. Pořád v tom samém údivu se Shannon otočil za mou rukou a vtom uviděl svoji drahou polovičku, která se k nám řítila jako nespoutaný živel. Jistěže jsem se neochudila o ten pohled na Shannona, když mu docvaklo, co jsem tím polibkem sledovala. Ten zoufale zlostný pohled z paměti do smrti smrťoucí nevymažu. Tentokrát jsem si to s vítězným pocitem štrádovala pryč já, což byl ale pouhý krátkodobý pocit uvolnění, než mě zase dostihnou jeho nemilosrdné výroky.

„Tímhle jsme spolu neskončili!“ křikl za mnou Shannon v hořkém příslibu pokračování našeho konfliktu, jenže v tomhle jsem s ním zásadně nesouhlasila. Já jsem s ním totiž rozhodně skončila.

„Está usted equivocado. Hemos terminado de una vez por todas.“ Nasadila jsem tomu korunu, když jsem naši konverzaci zakončila tím, že jsem na něj promluvila ve své mateřštině, což on bytostně nesnášel. Proto jsem odcházela s drobným úsměvem na rtech a za doprovodu štěkavého hlasu Natalie, který byl ofenzivně mířený na Shannona, jsem se ztratila v chodbách hotelu a odvážně jsem mířila vstříc dalšímu Letovi. Po rozhovoru s ním se dozajista takhle culit nebudu…

Na první překážku jsem narazila dřív, než na jakou jsem se připravovala. Počítala jsem s tím, že Jared se mnou bude odmítat mluvit, což bude ta nejtěžší zkouška, kterou budu muset aktuálně překonat, ale vůbec mě nenapadlo, že se ani k tomuhle nedostanu. Nepochybně jsem ty dveře za sebou nezavřela, když jsem pospíchala za Shannonem a pochopitelně jsem si s sebou kartu od pokoje nevzala. Takže jsem tam stála před zabouchnutými dveřmi jako Y, a horečně jsem dumala nad tím, co mám jako dělat. Nijak dvakrát jsem se nehrnula do toho, abych se dobývala do vlastního apartmá a Jareda se, nedej bože, doprošovala, aby mi je uctivě otevřel. Ale zahnala jsem svoji veškerou důstojnost, která vzhledem k tomu, do jaké prekérní situace jsem se vlastní pitomostí a naivností ocitla, byla naprosto nevhodná. 

„Jarede? Mohl bys mi, por favor, otevřít ty dveře?“ poprosila jsem ho se vší pokorností a zlehka jsem zaťukala na dřevo, abych nijak výrazně nevyrušovala. Z opačné strany dveří se ovšem ozývalo pouhé hrobové ticho, které mě po několika předlouhých minutách začalo parádně nervovat.

„Jarede? Jsi tam? Jestli jo a slyšíš mě, tak mě tu nenech stát u dveří a škemrat o to, abys mě pustil do mého vlastního pokoje. Měli bychom si promluvit o tom, co se stalo,“ doprošovala jsem ho v rámci nějakých mezí, protože jestliže mě dovnitř pustit nechce, tak to jednoduše neudělá. Hm, a to jsem potom slušně nahraná. Kam bych měla jako jinam jít? Anebo spíš ke komu?

„Nerio, běž pryč. Teď se na tebe nemůžu ani podívat, natož potom s tebou mluvit,“ zahulákal na mě maximálně nevraživě a i přes tu dřevěnou bariéru jsem zřetelně vnímala tu jeho nebetyčnou odměřenost. Krátce mi hlavou proběhlo, že bych mohla zkusit hrubější metody k dosažení svého cíle, ale urychleně jsem to zase zavrhla. Přeci se tím jen vyhnu dalšímu emočně náročnému hovoru, a to mi docela vyhovuje. Akorát si budu muset poradit nějak jinak. Mírně mě to rozladilo, ale odhodlala jsem se ještě k jednomu pokusu, který by mohl mít na Jareda lepší účinek. Dala jsem volnost pošetilému záblesku hrdinství a obešla jsem celý hotel, abych se k našemu apartmá dostala z plážové terasy a Jared na mě tak viděl přes skleněné výplně a já zase na něj. Záhy jsem se dovtípila, že jsem to raději dělat neměla. Jared seděl na oné lenošce jako nehybný uzlíček neštěstí a nepřítomně zíral kamsi ke svým nohám. Tenhle výhled na něj mě totálně zničil… Na vlastní oči jsem sama spatřila, jakým fatálním způsobem jsem zničila jeho. Mierde, Shannon měl pravdu!

Ukvapeně jsem se spakovala z verandy a šla jsem tam, kam mě nohy nesly. Na zrak jsem příliš spoléhat nemohla, jelikož se mi rozmazal pod náporem slaných slz. Automaticky jsem si to mířila k mým rodičům. Netušila jsem, kam jinam bych měla jít. Neplánovala jsem jakýkoliv emocionální výlev, jenže když mi taťka otevřel dveře a vrhl na mě nechápavý pohled, že proč tu jsem a proč takhle vypadám, slzy mi vyrazily ven a začaly mi nepřetržitě stékat po tvářích.

„Tati,“ zaskučela jsem zničeně a natáhla jsem se k němu pro jedno neodkladné objetí kvůli potřebě fyzické útěchy, která mi právě bodne jako nic.

„Copak se děje, holčičko?“ děsil se taťka se starostí v hlase a hladil mě útěšně po zádech přesně tím samým způsobem, jako když jsem byla opravdu malá holčička. Když ono to na mě zabíralo pořád stejně účinně. Kdyby toho nebyl dost, tak jsem i vůči rodičům pociťovala jisté provinění, protože jsem tu teď stála a brečela jenom z nouze, protože jsem jinak netušila, co bych měla dělat. Je sice fakt, že si mě užili dostatečně ten půl rok, co jsem u nich strávila, ale určitě jsem se jim tu mohla věnovat o něco víc. Na druhou stranu, mají tu skvělou příležitost užít si nějaký volný čas pouze sami pro sebe, tak jsem jim k tomu chtěla poskytnout ten prostor. A navíc tu jsou s nimi moje dvě mladší sestřičky, které vydají tak za čtyři s tím svým temperamentem. No ale teďka jsem urgentně potřebovala jejich přítomnost jako zatím ještě ne. Tady ne…

„Já jsem vážně hrozný člověk, tati. Proč ubližuju lidem, které mám tak ráda? Proč dělám taková špatná rozhodnutí? Proč dělám takové chyby, u kterých podvědomě vím, že se nedají napravit, mám kvůli nim špatný pocit, ale stejně je udělám? Proč?!“ zavalila jsem ho jasně cílenými dotazy, na které on ovšem nemohl s žádnou objektivností odpovědět, zatímco jsem mu máčela rameno. Taťka měl ale pochopitelně jiný názor, když si mě od sebe odtáhl na délku paží, aby mi domluvil, což by udělal jakýkoliv správný rodič.

„Co to povídáš, Nerio?! Ty rozhodně nejseš špatný člověk, zlato. Každý má právo na to dělat chyby a špatný rozhodnutí. Hlavní je, že si to uvědomuješ a poučíš se z toho. O tom život je. Není to žádná procházka růžovým sadem. Ale ty všechno zvládneš, uvidíš. Neboj se toho. A jestli si myslíš, že jsi někomu ublížila, vždycky se to můžeš pokusit nějak napravit. Na to není nikdy pozdě,“ konejšil mě svými povzbudivými slovy, které sice můj pláč netišily, ale moje rozbouřené nitro ano. Upřeně jsem na něj zírala a pokoušela jsem se vstřebat tu jeho poklidnost a neochvějnou rozhodnost, kterou mě jeho nálada zahrnovala.

„Všechno jsem to podělala,“ poznamenala jsem bezděčně, protože taťka beztak netušil, o čem to blábolím. Akorát se shovívavě usmál a zakroutil nade mnou hlavou.

„Ty zas mluvíš určitě o Jaredovi, že? Věř mi, zlatíčko, že ať už si vyvedla cokoliv, on tě má dostatečně rád na to, aby to překonal,“ ujišťoval mě tak jistě, až jsem se na něj pousmála. Vůbec mě nepřekvapilo, že mu tak rychle došlo, o kom mluvím. On je vážně hodně intuitivní. Ale proč si takhle bezpečně myslí, že bude Jared takový láskyplný a odpustí mi to, když já jsem ho zatím pouze trestala?

„Tati, vždyť ty ani nevíš, o co jde,“ namítla jsem mu na to nešťastně poté, co mi znovu myšlenkami prolétlo, jak se Jared tvářil, když mě uviděl se Shannonem na té lenošce. Tohle mi Jared určitě nijak snadno neodpustí.

„To sice nevím, ale jestli je on ten, kterýho hledáš a ty zase ta, kterou hledá on, pak se přes to dostane,“ nenechal se zviklat ve své utopické představě, že pravá láska skutečně existuje.

„Jak to že jsi si tím tolik jistý?“ divila jsem se jeho bezvýhradnému přesvědčení, ačkoliv s nemalým obdivem, protože mně jeho víra dodávala potřebnou sílu k tomu, abych to sama překonala. Slzy pomalu ustupovaly a já opět získávala chladnou hlavu. Rodiče vždycky pomůžou, když je nejhůř… Nemám ponětí, co bych si počala, kdybych je neměla. Sice se snažím být co nejvíc samostatná, ale stejně se někdy neobejdu bez otcovské a mateřské pomoci.

„Viděl jsem ho na tý Lucově svatbě, jak se na tebe dívá, a to mi stačilo k pochopení. Jenom pořád nevím, co tebe drží zpátky. Z čeho máš strach, Neri? Že to zase nevyjde, když už to jednou skončilo špatně?“ zamýšlel se nad tím zcela logicky a já prostě jen žasla nad jeho všímavostí a chápavostí. A takovýhle je, prosím pěkně, můj báječný tatínek. Prostě je báječný…

„Taky,“ přitakala jsem mu v opravdu nejvyšší stručnosti, poněvadž se mi to nijak dál nechtělo rozvádět. Právě pro tuto chvíli ne, ani ne s mým tatínkem. Je to pro mě stále hodně ošemetné téma, o kterém se mi těžce přemýšlí, natož potom mluví. „Tati, mohla bych dneska zůstat tady, prosím? Neptej se mě proč. Jen tuhle noc, prosím,“ poprosila jsem ho vskutku žadonivě, protože jeho vstřícnost byla moje jediné únikové řešení. Taťka se na mě poněkud prozíravě podíval, ale nechal to naštěstí být. Místo toho mě vzal jednou rukou kolem ramen a vedl mě dovnitř jejich pokoje, který sdíleli se sestřičkami.

„Ovšemže můžeš. Holky si můžou lehnout do jedný postele spolu, tam se v pohodě vejdou a ty si vezmi jednu z nich,“ panoval jako hotový vůdce, kterým také byl. Z mého pohledu už lepším otcem být jednoduše nemohl. Dokonale obstál ve všech otcovských úlohách, které kdy měl, a na výbornou.

„Stačí mi, když budu moct zůstat aspoň tady. Beztak se mi asi dneska nepodaří usnout,“ objasnila jsem mu, že tu nejsem kvůli noclehu. Nemůžu po holkách chtít, aby se uskromnily kvůli mojí vlastní blbosti.

„Holčičko, já na tobě poznám, že jsi k smrti unavená a že si nutně potřebuješ pořádně odpočinout,“ uzemnil mě taťka nesmlouvavě a rovnou mě vedl do pokoje sester, abych si tam zabrala postel. No jo, co nadělám. Rodiče se holt musí poslouchat. Takže jsem zapadla do pokoje, nechala jsem Olivii v polospánku přesunout do postele ke Casii a vlezla jsem si do její. A přesně jak taťka říkal, byla jsem tak hrozně moc unavená, že jsem usnula téměř ihned. Nejspíš i dřív, než moje rozespalá sestřička. A kupodivu se mi spalo úplně nejlíp od toho, co jsem sem přijela.

„Ségra, vstávej!“ budila mě jedna z mých povedených sester a některá z nich se mnou i pro lepší efekt cloumala. Akorát jsem jim na to neurčitě zabručela a zahrabala jsem se o něco hlouběji pod peřinu. Rozhodně jsem ještě nebyla zralá na vstávání, ale pouze z toho důvodu, že jsem si chtěla užít měkkosti a tepla postele. Z dnešní náročné noci jsem se jinak skvěle vyspala.

„No tak dělej! Jdeme na snídani a pak s námi půjdeš do aquaparku. Vstávej už!“ hučela do mě i ta druhá, ale aspoň do mě přestaly strkat. Rozlepila jsem tedy milostivě oči, ale proto, abych na obě dvě vrhla přísný a nedostupný pohled. Jenomže jak jsem v jejich dětských tvářičkách viděla to bezbřehé nadšení, nemohla jsem jim říct ne. Povzdechla jsem si na svoji kapitulaci a pomalu jsem se sápala ven.

„To jste s našima v tom aquaparku nebyly?“ pátrala jsem po příčině jejich škemrání.

„Jasně že jo. Ale nebyly jsme tam s tebou,“ srozuměla mě Casia věcně a udělala na mě takový obličej, že mi vůbec takhle hloupě musí odpovídat, že mně tím ihned vykouzlila úsměv na rtech. Během toho půl roku, co jsem s nimi žila, jsme se díkybohu opět velice sblížily. Hodně jsem se jim věnovala, když jsem si zrovna nezoufala nad svým zpackaným vztahem. Tudíž mě skutečně těšilo, že i tady v tom všemožném rozptýlení a zábavě si na mě dobrovolně našly čas, který se mnou chtěly trávit. Do toho aquaparku s nimi půjdu strašně ráda.

„Áha, tak to teda musíme napravit. Já tam totiž nebyla ani jednou, abyste věděly. Ták šup. Běžte se nachystat už teď, holky. Po snídani si jen vyzvednete věci a můžeme jít,“ poradila jsem jim s mrknutím, abychom se potom nemusely nijak zdržovat. Horší to ale bude se mnou, jestli mě Jared bude pořád odmítat pustit do mého vlastního apartmá. Jedině že bych si někde koupila plavky, což se mi fakticky moc nechce, když jsem si jich do kufru zabalila snad šestery. Nemluvě o poměru, anebo spíš nepoměru, kvality a ceny…

„A co ty, Neri? Proč jsi tu vlastně spala?“ vyzvídala na mně mladší Olivia, která má ve svém věku vážně trefné postřehy. Kdo by si ovšem nevšiml, že má v pokoji nocležníka navíc, že?

„Protože se mi po vás stýskalo, víš. Moc jsem tu s vámi nebyla, tak jsem to chtěla napravit. Dnešní den jsem celá vaše. Dneska si to tady spolu užijeme,“ vykecala jsem se z toho šikovně a holky mi to snadno zbaštily. Popravdě, ten jeden den mi s nimi ale vážně pomůže. Maximálně se oddychnu od těch všech mých potíží. S nimi spíš úplně vypnu, a to je pro mě naprosto ideální. „Tak upalujte, kočky. Ať to stihnete před snídaní. Já si vás tady pak vyzvednu, jo?“ ponoukala jsem je, ať zbytečně neotálejí a připraví se raději hned. Casia s Olivií se daly okamžitě radostně do pohybu a začaly si každá připravovat do batůžků věci. Mezitím jsem si došla do koupelny, a tam si aspoň opláchla obličej a prsty pročísla vlasy. Všechno mám v apartmá, takže se tam tak jako tak musím dostat. Po nedostačující ranní hygieně jsem se odebrala za rodiči, kteří seděli u stolečku, a o něčem zapáleně debatovali.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je oba dva rozjařeně, protože dnešní program pro mě byl více než slibný, a taky jsem nemínila taťkovi znovu ukazovat svoji pošetilou marnost.

„Ahoj, holčičko,“ odpověděli mi svorně a vlídně se na mě usmívali. „Jak ses vyspala?“ strachoval se taťka, když mě viděl na nohou v tuhle ranní hodinu. Podle nástěnných hodin totiž nescházelo moc do osmi. Zatím jsem si tu docela pospávala, ale dneska jsem se cítila hnedka po probuzení víceméně svěže, takže kafe pro start organismu do nového dne ani nebylo třeba.

„I když mě holky skoro vystrkaly z postele, tak jsem se tady takhle dobře ještě nevyspala… Děkuju, že jste mě tady nechali. Vážně díky,“ vybalila jsem na ně své skromné poděkování, se kterým jsem nijak neotálela. Stejnak moje vděčnost sahala daleko za veškeré verbální možnosti.

„Maličkost, Nerio,“ prohodil taťka laskavě a stále se na mě zlehka a bezstarostně usmíval.

„Za to nám nemusíš děkovat, Neri. Kdyby tak šlo udělat víc,“ posteskla si mamka, a ačkoliv se na mě usmívala, byl v něm opravdu slabý náznak veselí.

„Tati?!“ osočila jsem se na něj spontánně, takže jsem víceméně vyjekla.

„Nezlob se na mě. Vždyť víš, že si s mamkou říkáme všechno,“ omluvil se mi taťka s tím nejlepším argumentem, jaký si mohl zvolit a který mě bleskově uklidnil.

„Nechci vás tím nějak zatěžovat,“ povzdychla jsem si beznadějně a hlava mi klesla dolů. Neměla jsem momentálně tolik kuráže, abych se jim mohla podívat aspoň do očí. Jednoduše jsem se za sebe a svoje chování styděla. A nejen vůči rodičům…

„Zlatíčko, jsi naše dcera. Vždycky pro nás bude nejdůležitější tvoje štěstí a vždycky se budeme nějak snažit ti k němu dopomoct,“ promlouvala ke mně mamka v motivačním monologu, který mě přinutil se na ně opět zadívat. Pro změnu jsem se na ně usmívala já, protože mě tím maminka příjemně povzbudila. Je to krásné vědomí, když máte v životě někoho, na koho se můžete bezvýhradně spolehnout. Když o někom víte, že vám pomůže, až vám bude ouvej. Nebo že vás prostě podrží, když bude potřeba.

„Já to vím, a za to vám taky děkuju. Jenže už jsem dospělá a se vším se musím nějak vypořádat sama,“ naznačila jsem jim, jak to vidím já a oni se na mě dívali jako bych právě provedla kdoví co.

„Neděkuj nám pořád za všechno. Poslyš, není žádná hanba, když se občas obrátíš na někoho jiného, když to tak budeš cítit. I klidně na svoje rodiče. Proto tu přece jsme. Na to nezapomínej,“ pokáral mě taťka, ačkoliv v tom nejmilejším duchu. Nejprve jsem se nezmohla ani na slovo, protože mě tím regulérně dojal. Já mám doopravdy perfektní rodiče. Asi to bez nich bude těžké, až se vrátím zpátky do LA. Než si zase zvyknu na to, že je budu vídat nanejvýš na obrazovce mobilu, tabletu nebo monitoru. A taky přijdu o mamky vytříbenou kuchyni. Ach jo.. to mi bude vážně moc chybět.

„Dobře, nezapomenu. Moc si toho vážím… A vás. Za to všechno…“ rozlítostnilo mě to, takže jsem na ně koukala se skleněným pohledem a decentně se třesoucí bradou. Já prostě zbožňuju svoje rodiče. Oni na mě dál pomrkávali s poloúsměvy a evidentně se mnou soucítili. Tak jo, musím odejít, než se jim tu rozbrečím jako to děcko. „Ale teď už musím jít. Uvidíme se na snídani. Tak zatím,“ rozloučila jsem se s nimi překotně, ale jim bezesporu došlo, proč jsem tak zběsile vypálila pryč. Kdybych se jim tu fakt rozbrečela jako malá, celkem by to popíralo to moje tvrzení o tom, že jsem již dospělá, a tím se i řídím. Cestou k mému apartmá se mi povedlo se srovnat, ačkoliv jsem byla stále poněkud naměkko. No co, udělám na Jareda smutné oči a třeba mě dovnitř konečně pustí. Ha, ale to vše za předpokladu, že mi nejprve otevře dveře.

Jakmile jsem stanula před těmi zatracenými dveřmi, nějak mi z toho vyschlo v krku. Není divu, že se mi do toho absolutně nechce potom, co mi tolik nenávistně řekl v noci, že už mě nechce ani vidět. Ale včasně jsem pomyslela na to, že na mě budou čekat moje mladší sestřičky, a to mě dostatečně popíchlo k tomu, abych na ty dveře zaťukala. A nejen zaťukala, jakože spíš zabušila. Nicméně se mi beztak zevnitř nikdo neozval. Proto jsem zaťukala znova, tentokrát o něco mírněji, ale za to jsem promluvila: „Jarede? Jsi tam? Potřebuju dovnitř, tak mě tam, prosím, pusť. Slyšíš?!“ Povídala jsem si tam opět se zavřenými dveřmi a neměla jsem ponětí, jestli za nimi Jared vážně je a pouze se zapírá, anebo jestli neběhá někde po venku.

„Já jsem tady,“ zaslechla jsem jeho nezúčastněný hlas, který mi napovídal jen o tom, že stál někde za mnou. Prudce jsem se na něj otočila, jak mě svým tichým příchodem vyděsil, abych se vyděsila ještě víc, když jsem ho uviděla pouze v kraťasech a ledvinkou kolem pasu. Jasnou nápovědu o tom, proč přede mnou stojí svlečený do půl těla, jsem dostala při pohledu na jeho běžecké boty a vlhké stopy potu na jeho nahé kůži.

„A-ahoj. Heh, jsem ráda, že nesedíš uvnitř a nesměješ se mi, jak se tu ztrapňuju. Potřebuju jít dovnitř. Vezmu si jenom pár věcí a pak hnedka vypadnu,“ slíbila jsem mu, že ho nebudu dál s ničím obtěžovat. A to se vším všudy. Jestli ode mě nebude chtít slyšet žádné vysvětlení ohledně Shannona, tak budu prostě mlčet. Jared se na mě podíval s drobným úšklebkem, který neměl žádný skrytý podtón.

„No… Asi jsem ti měl otevřít už včera. Byl jsem ale fakt naštvaný a…“

„To je dobrý, Jarede. Já to chápu. Ale… budeme to muset nějak vyřešit. Nemůžu spát v posteli své sestry do konce pobytu,“ skočila jsem mu neslušně do řeči, ale on mi nemusel absolutně nic vysvětlovat. Měla jsem akorát velké nutkání konstatovat, že to on se přistěhoval do mého apartmá, ale nakonec jsem udržela jazyk za zuby. Nerada bych ho zase nějak rozčílila. Obzvlášť za těchhle podmínek. Jared se na mě pozorně zadíval a bylo vidět, že nad tím hluboce přemýšlí.

„Není co řešit. Tohle je tvůj apartmán, takže…“ nechal větu vyznít do ztracena a tvářil se u toho jaksi nejistě a rozpačitě. Jestli bude takhle vypadat, až se vrátím do vlastního apartmá, tak se pravděpodobně otočím a půjdu zase pryč. Ale na druhou stranu… Zjevně se teď překonal, což jsem pochopitelně ocenila.

„Díky,“ zmohla jsem se na pouhé poděkování, protože mě Jared tím svým vstřícným gestem úplně zaskočil. Po tom včerejšku to byl další velký šok. Doufám, že to není nějaký trik nebo tak něco.

„Tak pojď,“ vyzval mě Jared duchapřítomně a prošel kolem mě, aby se mohl dostat ke dveřím a otevřít mi je. Netuším proč, ale měla jsem takový zvláštní pocit, že tohle znamenalo o něco víc než pouhé otevření dveří… 

Příště Jared poněkud otočí ve svém přístupu, a bohužel v tu samou dobu, kdy Neria přijde se srdcem na dlani. Skoro. Ale stejně to u Nerii zadělá akorát na další problémy, ale to zas až přespříště. :)

Všem strašně moc děkuju za jakékoliv ohlasy!! :3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 26. kapitola: