OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 28. kapitola

29.07.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 721×

NERIA

„Lo siento. Nechtěla jsem vás vyrušit. Já se… teďka zase vzdálím a klidně v tom… pokračujte,“ zakoktala jsem se z toho nepříjemného šoku, který jsem si způsobila sama svojí zbrklostí. Navzdory tomu, že jsem mínila co nejrychleji vypadnou pryč, tak jsem tam dál hloupě postávala a zděšeně jsem na ně zírala, jak jsem je načapala v té lehce kompromitující situaci, protože se mezi nimi nějaké větší intimnosti neodehrávaly. Afortunadamente!

„A na co jako teda čekáš?“ vyštěkla na mě ta nádhera, která se kolem něj obepínala jako nějaká popínavá rostlina. Už podle toho jejího pisklavého hlásku mi bylo na tutovku jasné, o co tu šlo. No jo, jasně. Fabio není ten typ, který by si hledal životní lásku.

„Ještě něco bys snad chtěla říct, Nerio?“ tázal se mě Fabio s takovým kyselým podtónem, který nesporně představoval okázalou narážku na naši poslední schůzku, která dopadla velkým fiaskem.

„Ty ji znáš?“ obrátila se na Fabia zaskočeně ta slečna, která se následně pozorně narovnala a tím pádem se na něj přestala přisávat jako to klíště. Hnedka tahle prapodivná komunikace byla méně prapodivná. Stále jsem se tu ale cítila značně nepatřičně.

„Toho si nevšímej, Tino,“ poznamenal Fabio bez špetky zájmu a ten minimální věnoval hlavně jí.

„Jo, Tino. Vůbec si toho nevšímej. Nezáleží na tom, že ještě před pár dny chtěl být takhle mezi mýma nohama,“ přezírala jsem po něm, avšak k mému vlastnímu údivu poněkud uštěpačně. Por que eso?

„O čem to mluví?!“ vykřikla alespoň o oktávu vyšším hlasem, čímž mi málem praskly ušní bubínky, natož co potom ty Fabiovy. Tentokrát Fabiova pozornost patřila zcela a pouze mně. Zíral na mě s hutně podmračeným čelem a rty pevně semknutými do příkré linky. Evidentně jsem ho svojí drsnou přímočarostí uvedla do takových rozpaků, až z toho ztratil řeč.

„O co ti jako jde?!“ vyrukoval na mě s tímhle předvídatelným dotazem, který ze sebe bezmála vyplival, jak jsem ho svojí drzostí rozčílila. Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že mi tohle provokvání dělalo doopravdy dobře. Moje škodolibé já, které bylo zajisté negativně ovlivněné nedávným rozhovorem s Jaredem, se ho prostě rozhodlo vytočit k nepříčetnosti, a to se mi viditelně dařilo. Přinejmenším jsem na to šla tou správnou cestou. Nedá se úplně říct, že by si Fabio zasloužil, aby si slíznul snahy mého podvědomí o nějakou hodnotnou kompenzaci té frustrace, kterou jsem utržila kvůli Jaredovi. Však jsem měla naprosto přesnou představu o tom, jak mě bere a já zase jeho. Nikdo si na nic nehrál. Všechno bylo přesně dáno. 

„Tobě snad přijde nefér, aby tady Tina nevěděla, na čem je?“ argumentovala jsem v nepodložené pozici oprávněného obviňovatele, čemuž jsem přizpůsobila i tón hlasu. Mluvila jsem s ním jako s tím viníkem.

„Ona ví, na čem je,“ odpovídal za ni pohotově, což bylo víc než usvědčující, proto jsem se tomu pouze pobaveně zašklebila a zavrtěla jsem nad tím hlavou. Zmatená Tina mezi námi těkala vytrvale vykulenýma očima a mermomocí se pokoušela porozumět této situaci.

„Vážně to víš, Tino?“ obrátila jsem se přímo na ni a vlídně jsem se na ni usmála, což byla součást mého projevu. Všem muselo být nad slunce jasné, že ten úsměv je čistě teatrální.

„Vy spolu něco máte?“ Nezdržovala se s tím, že by chodila kolem horké kaše, poněvadž to by bylo nanejvýš stupidní, když tu probíhala takováhle bodrá a konkrétní konverzace. Alespoň že není taková prostá, jak vypadá. Tak jo. Teďka se chovám opravdu nevychovaně. Měla bych se za sebe stydět. Hm, jenže nestydím… Každopádně, Tina mi absolutně nic neudělala, vždyť ji ani neznám. A v našem případě je Fabio ten, který má právo na to být naštvaný, i kdybych si nechala tyhle jedovatosti pro sebe. Posledně jsem se k němu nezachovala zrovna dvakrát zdvořile, ale něco takového jsem vlastně neměla v úmyslu od počátku, co jsme se seznámili. Téměř od počátku…

„Vůbec nic,“ vypálila jsem ze sebe okamžitě, aby Fabio nestihl být první, ať už by řekl cokoliv.

„Protože jsem ti na to přišel. Ale jak daleko bys to jinak nechala zajít, co? Abys dosáhla svýho, hm?“ pustil se bez okolků do podrobnějšího rozboru, aby zjistil, jak se to mezi námi doopravdy má, a přítomnost nějaké Tiny ho najednou opět naprosto nezajímala.

„Chápu, že je nepříjemný, když na tebe někdo použije tvoji vlastní metodu, ale tahle hra na chudáka je i pod tvojí úroveň, Fabio,“ zchladila jsem jeho pokus o to, aby znejistil můj postoj, s čímž neměl sebemenší šanci. Sice jsem to s ním nemyslela vážně, ale on to takhle bere s každou, takže mi přijde správné, když mu někdo uštědří lekci, a o to lépe, že to budu já.

„Nemám vás náhodou nechat o samotě?“ předběhla mě Tina, než jsem se dovtípila k nějaké trefné námitce, která nechtěla přijít po té jeho osočující otázce. Docela mě tím vyvedl z míry.

„Nikam nechoď,“ nařídil jí skoro až rozkazem, čehož si Tina pochopitelně všimla, a tak jí obočí vyjelo překvapeně nahoru. Tohle je ještě mnohem větší komedie, než když jsme potkaly opilého Jareda. Zato Fabio opilý není, a taky se nedá říct, že by se choval nějak vybraně.

„Já tu ale o tomhle mluvit před někým cizím nehodlám,“ srozuměla jsem ho zcela nekompromisně a s přimhouřenými víčky jsem se na ni svrchu zadívala se záměrem ji odsud neverbální cestou dostat pryč. Doufala jsem, že k tomu můj výhrůžný pohled bude stačit.

„Tak o tom nemluv,“ prohodil lhostejně a tak protivně se na mě podíval, že jsem ihned věděla, co dalšího udělám, čímž celý tenhle rozhovor s konečnou platností rozseknu.

„Muy bien. Que tengas una buena noche,“ rozloučila jsem se s nimi kvapem a vzápětí jsem jim ukazovala svoje vzdalující se záda. Stihla jsem ujít sotva dva metry, když se ozval nespokojený Fabio.

„Počkej! Kam si myslíš, že jdeš? Ještě jsme nedomluvili!“ rozkazoval i mně, což bych si za jiných okolností líbit nenechala, ale momentálně se mi to maximálně hodilo.

„Já myslím, že ano,“ namítla jsem důrazně a schválně jsem se dlouze podívala na Tinu.

„Netuším, co mezi sebou vy dva máte, ale já toho mám pro tuhle chvíli tak akorát!“ zahlásila svým pronikavým hlasem a hbitě vyskočila na nohy. Na Fabia se dívala obzvlášť nepřívětivě, ale mě očima doslova cupovala na malinké kousíčky.

„Prozatím jen nějaké neuzavřené záležitosti,“ opáčila jsem duchapřítomně, abych ji naoko uklidnila.

„No tak než je uzavřete, já budu na baru,“ prskala na mě jako vzteklá kočka a před odchodem se velmi významně zakoukala na Fabia, jestli zareaguje podle jejího očekávání. Jistěže nezareagoval, protože měl nejspíš plnou hlavu toho, jak si mě řádně vychutná za to, že jsem s ním pěkně vyběhla, a nějaká Tina pro něj byla zcela vedlejší. A vůbec mu zavčas nedošlo, že u ní pravděpodobně nadobro skončil.

„Přijdu za tebou,“ ujistil ji s neotřesitelným přesvědčením, aniž by mu došlo, že by o to nemusela stát.

„Nemusíš,“ odbyla ho štiplavě a zavrtěla nad jeho zabedněností hlavou. To jsem ji musela přičíst k dobru. Ona sice nestíhala nás dva, poněvadž netušila, co se mezi námi stalo, ale Fabio byl doslova ve středu dění a stejně na ni vyjeveně civěl a nevěděl, která bije.

„Proč?!“ ptal se nechápavě, ale ona se již neobtěžovala s odpovědí, poněvadž už chvátala pryč. „Za to můžeš ty!“ obvinil mě pobouřeně a vrhal na mě svýma jiskrnýma očima samé hromy a blesky.

„A co jsi jako čekal? Když začneš probírat takové věci s nějakou holkou z minulosti před holkou, se kterou seš teď!“ upozornila jsem ho s kousavým podtónem, když i on na mě vyjel. Přitom jsem se na něj kysele šklebila, zatímco on mě neúnavně zahrnoval svojí verzí cedníkového pohledu.

„Jo, jasně, to já jsem odtud Tinu vyhnal! A co ty tvoje kecy o tom, jestli ví, na čem je, a tak?! O co ti jako, ksakru, jde?! Ty se mi snad za něco mstíš?! To ty jsi byla přece ta, která mě využila, abys naštvala toho Jareda, nebo jak se ten idiot jmenuje! Mezi náma to bylo od začátku jasně daný, takže si fakticky nedokážu vysvětlit, proč se chováš jako zhrzená bejvalka. Jak jsi sama řekla, mezi náma se nic nestalo, takže proč něco takovýho děláš?!“ vyčítal mi pěkně zostra, že jsem si během jeho proslovu netroufla ani pohnout se, natožpak třeba jen pípnout. Fabio byl čím dál rozzuřenější a já měla akorát dvě možnosti, kudy vést naši debatu dál. Naštvat ho ještě víc, anebo se mu za všechno omluvit.

„Ale prosím tě, Fabio. Já se ti rozhodně nemstím. Akorát si myslím, že není správný, že střídáš holky jako nějaký spotřební zboží. Z toho je mi celkem šoufl, víš. A abych ti odpověděla na tvoji předešlou otázku. Když by u toho nebyl Jared, nenechala bych tě se mě dotknout ani jediným prstem!“ sykla jsem znechuceně, což se ho nepochybně dotklo, ale takovým způsobem, že ho to pobouřilo zase značně víc.

„Vážně?! Protože když jsem byl posledně mezi tvýma nohama, tak ses netvářila, že by ti to nějak extra vadilo. Spíš naopak, a věř mi, že tohle já poznám, protože už jsem měl tolik holek, že mi neujde, když něco předstírají,“ dušoval se bezostyšně a asi se cítil jako další Don Juan dle toho, jak protřele mluvil.

„Jo, jasně. Asi tak, jako ti teď neušlo, že se Tina naštvala. Tady teda ty tvoje zkušenosti fatálně selhaly,“

„Mě nějaká Tina stejně nezajímá. Ta se mi nesnažila namluvit, že se jí hnusim, tak jako ty, i když to je beztak akorát lež. Fajn, beru, že jsem se ti hodil akorát k tomu, abys naštvala toho blbce, ale nakonec za tím bylo něco víc, krásko. Můžeš si to už klidně sama přiznat, protože já o tom vím a nepochybuju o tom,“ usmyslel si, že se za mými odsuzovačnými poznámkami skrývá něco jiného, a to že snad nějaké vřelejší sympatie k němu. Un tonto ingenio.

„Co ty jsi za vola, dios mío?! Tobě muselo něco v hlavě přeskočit, ne? Je to přesně tak, jak ti říkám! Rozhodně po tobě ve skrytu svojí duše a z hlouby svýho srdce netoužím, protože se mi z tebe dělá špatně! A když už ses mě teda dotýkal, představovala jsem si někoho jiného, abych to vydržela! A jo, byl to Jared! Proto jsi to nepoznal, ty chytráku. Podle mě ty o ženách ale absolutně nic nevíš, a taky si myslím, že nepoznáš opravdový orgasmus od toho předstíraného, protože jsi ten skutečný na vlastní oči zatím neviděl,“ nepárala jsem se s jeho nabubřelým sebevědomím, které jako by s mými trefnými narážkami ještě o to nečekaně narůstalo.

„Že nepoznám skutečný orgasmus?! Heh, tak to tě nejspíš budu muset vyvést z omylu, slečinko,“ zabručel polohlasem s takovým nechutně sebejistým úšklebkem, který potvrzoval jeho mylné dojmy o vlastní výjimečnosti, kterou jsem já vnímala jako výjimečnou domýšlivost. Nestačila jsem na to jakkoliv zareagovat a moji verbální prodlevu prodloužil navíc tím, že hbitě vyskočil na nohy a postavil se čelem těsně přede mě. Přestože mě tím vyvedl z rovnováhy, jak jsem byla v té ráži, prostě jsem se mu vysmála rovnou do obličeje. To ho v jeho pošahaných úmyslech popíchlo o to vydatněji. „A ty jsi někdy aspoň slyšela o několikanásobným orgasmu?“ položil mi rýpavý dotaz a několikrát vyzývavě zahýbal obočím, čímž si vymáhal moji odpověď. Místo ní jsem ovšem reflexivně ustoupila o krok dozadu, abych si získala nějaký odstup, ale on ho okamžitě zrušil tím, že vyšel vpřed. No me gusta…

„To je ten stav, který si pleteš s epileptickým záchvatem, ne?“ vylítlo ze mě nekontrolovatelně, až jsem se nad sebou na moment pozastavila. Občas bych si měla fakt dávat pozor na pusu, abych z ní nenechala vycházet takové pitomosti. A hlavně si kvůli svojí prostořekosti zbytečně nezadělávala na potíže.

„No, hezký. Tak já se postarám o to, abys o něm už nemusela jen slýchat,“ přislíbil mi se záludným ohníčkem v očích, které mu nebezpečně vzplály, až mě to přinutilo opět ustoupit.

„Tuhle nabídku rozhodně ocení kterákoliv jiná holka, třeba uražená Tina, víc než já. Proboha, myslím, že se mi z té představy navaluje. Muchas gracias, pero no lo hago.“ Nedokázala jsem držet jazyk za zuby a provokovala jsem ho nepokrytě dál a dál, čímž jsem ho záměrně dováděla až k nepříčetnosti. Nemohla jsem si pomoct a nemohla. Moje ukřivděná část osoby přímo prahnula po tom si na někom nevybíravě zchladit žáhu a Fabio se mi k tomu skvěle namanul, ačkoliv by si moji sálající zlobu měl vyžrat do posledního drobku samotný Jared.

„Už jen to, že sis to představila, něco naznačuje,“ stál si zatvrzele za svým a poněkud hladově si mě prohlížel. Nejenže jsem prahla po nějaké satisfakci, ale to nepřehlédnutelné riziko, že náš hovor vyústí v nevítaný konflikt, se mi jevilo v tuhle aktuální chvíli nějakým zvláštním způsobem celkem i lákavé. Asi jsem si potřebovala do něčeho praštit a Fabio byl pro mě potencionální terč. Jednoznačně jsem odsoudila svoje myšlenky jako zcela scestné, ale beztak jsem se jim neubránila. Někdy se člověk holt chová proti svým běžným standardům a hledí pouze na to, aby se mu ulevilo. Jako zrovna právě mně. Potřebuju si nějak ulevit…

„Mně zas ty tvoje totálně nechutný, oplzlý, sexistický kecy naznačují, že ty toho možná tak akorát hodně nameleš pantem, ale jinak jsi malý, ubohý a neschopný impotent, estoy en lo cierto?“ vygradovala jsem naši polemiku asi nejvíc, jak se vlastně dalo, poněvadž tohle byla urážka vážně masivního kalibru. Fabio pouze vytočeně vyrazil vzduch z nosu jako ten rozzuřený býk, který se chystá do útoku, který přišel hnedka vzápětí.

„Tohle okamžitě odvolej!“ křikl na mě vzteky bez sebe a ve tváři nepřehlédnutelně brunátněl. A jé, aby mu kvůli tomu neprskla žilka v hlavě. Až takhle poznamenat bych ho zase nechtěla. Zrovna u něj jsem nemusela nijak ždímat mozkové závity, abych přišla na to, čím ho nakrknu, poněvadž takhle egoisticky a narcisticky založeného člověka jsem dlouho nepotkala. Bedlivě jsem pozorovala, co s ním ten čerstvě vyvolaný a ničím neředěný hněv dělá. K jeho zvládnutí si pomáhal tím, že křečovitě svíral ruce v pěsti, které se mu beztak nekontrolovatelně třásly. Čelisti svíral tolik pevně k sobě, až mu spodní linie tváře ostře vystupovaly z jinak dokonale přitažlivě rýsovaného obličeje. Beze srandy, takhle vypadal jakože děsivě.

„Co mám odvolat? Že jsi domýšlivý žvanil, nebo neschopný impotent?“ přeptala jsem se ho kontrolně s takovým škodolibě vysmívavým tónem, který zapříčinil selhání jeho sebeovládání. Ne že by se to nedalo čekat.

„Odvolej to, ty mrcho pošahaná!“ procedil skrz zatnuté čelisti a byl tím sžíravým hněvem doslova celý paralyzovaný, dokud jsem mu nevlepila takovou facku na míru, až mě z toho začala štípat dlaň. To proto, že na takovouhle ofenzivní taktiku ode mě nebyl připravený, nestihl ani hlavu nějak naklonil, aby zmírnil ten bolestivý dopad mé ruky na jeho hladce oholenou tvář. Úplně to s ním cuklo, když ode mě jednu schytal, což byl přesně ten klíčový moment, kdy se naše hádka vyostřila do toho bodu zlomu, kdy se jeden labilně zhroutí. Když jsem přemítala nad tím, že chci něco nebo někoho praštit, původně jsem to nemyslela doslovně, ale nakonec to bylo natolik úlevné, že jsem rázem neměla sebemenší potřebu nějak dál pokračovat.

„Takhle se mnou už nikdy nemluv!“ nakázala jsem mu neústupně a ukázala jsem na něj prstem, čímž jsem ho dorazila. Vydal takový zvláštní zvířecí zvuk, který dokonale vystihl tu jeho nevyspělou povahu, a připomněl mi tím nějakého pravěkého člověka. Nato mě hrubě popadl za obě paže, až jsem ublíženě sykla, načež se mnou smýkl dozadu na pohovku a ihned mě zalehl svým statným tělem, pod jehož vahou jsem se mohla sotva pohnout. Tímhle agresivním výpadem mě nefalšovaně vystrašil. A tím, že jsem byla najednou doslova omezená, ještě víc.

„Qué estás, al fierno, haciendo?!“ zavrčela jsem nevraživě a pokusila jsem se pod ním pořádně zavrtět, abych se nějak uvolnila. Bezvýsledně. Ležel na mně tak šikovně, že jsem neměla kudy kam utéct. No sakra. Tady teda už legrace končí.

„Já ti ukážu, jak hodně neschopný impotent jsem!“ zašeptal mi do ucha s takovým mrazivě natěšeným hlasem, ze kterého mi přejel mráz po zádech. Teprve až teď jsem si naplno uvědomila, že jsem se vlastní vinou a hloupostí dostala vážně do pořádného průseru. Tohle je přesně to, nad čím jsem samu sebe vždy varovala! A ono se to právě stalo…

„Estás loco?! Pusť mě, Fabio! Tohle už přeháníš!“ poručila jsem mu příkře a znovu jsem se pokusila o nějaký uvolňující manévr, který opět vyšel vniveč. Doteď na mně pouze ležel a nejspíš vyčkával, až sebou přestanu tolik zmítat, ale to jsem tedy rozhodně neměla v úmyslu. Dokud budu mít dostatek sil na to mu odporovat, abych se z tohohle dostala, tak neustanu.

„To tys to přehnala, krásko,“ opáčil naprosto rezolutně, čímž mi v podstatě řekl, že si za to můžu sama. Jako bych to nevěděla!

„Fajn! Neměla jsem ti říkat takový věci, ale ty ze mě okamžitě slez dolů! Entiendes?!“ brala jsem svoje odvážné výroky kvapně zpět, což mi radila každičká buňka v těle, které absolutně ovládal pud sebezáchovy.

„Nedělej, jako by se ti to nelíbilo. Já moc dobře vím, že ty to přesně takhle chceš, tak se nedělej. Už si to konečně přiznej,“ zahrnoval mě těmihle svými vymyšlenými bludy, kterým očividně bezmezně věřil. Mierde! Na stvrzení se na mě uvědoměle usmál. Pro mě to byl ale úchylný škleb, který mi sliboval to nejhorší. Díky tomuhle uvědomění se mě naplno zmocnila panika, která mi rozbušila srdce natolik, že jsem měla pocit, že mi prorazí skrz hrudník až někam do vesmíru. Cítila jsem, jak se mi z toho také rozklepaly ruce a jak se mi rozzlobený výraz v obličeji pomalu měnil na bezmocný. Moje odhodlání se nevzdat bylo hutně otřeseno tím vědomím, že se Fabio zjevně rozhodl mě za moje prohřešky vůči němu potrestat tím nejzvrácenějším způsobem.

„Nic z toho se mi nelíbí, tak mě, por favor, pusť a nech mě odejít!“ požádala jsem ho znatelně pokorněji, než před pár sekundami. V mysli se mi totiž honilo strašně velké množství všelijakých alternativ, které by se z téhle situace mohly vyvrbit, a já nestála ani o jednu jedinou variantu. Prostě jsem odsud chtěla co nejrychleji zmizet a na všechno zapomenout…

„Věř mi, bude se ti to líbit,“ pronesl s nezvratitelným přesvědčením, které mi mínil dokázat tím, že se mi přistál na rty jako nějaká pijavice. A jeho ruce, které mi zatím jenom bránily se pohnout, mi odvážně zajely pod moje tenké krajkové tričko. Bezděčně jsem zaúpěla, načež jsem se pod ním opět odmítavě zavrtěla, přestože mi bylo jasné, že s ním to sotva hne. Svoji nevůli jsem mu dala ale jasně najevo tím, že jsem ho kousla do rtu, když se mi dobýval dovnitř úst. Jeho reakce byla ale podstatně odlišná, než jaká podle mě měla být. Chytil mě totiž neurvale těsně pod bradou, aby mi znemožnil dál mluvit, protože chtěl, abych ho pouze poslouchala. A tak jsem poslouchala…

„Čím víc se budeš bránit, tím to bude horší,“ informoval mě věcně, a než mě pustil, tak mi bradu i krk na znamení varování docela surově stiskl. Jaktěživ bych do něj neřekla, že je něčeho takového schopný. Valila jsem na něj konsternovaně oči a nebyla jsem s to ze sebe vydat alespoň hlásku. Tahle šílená situace mě po všech možných stránkách fatálně paralyzovala.

„Přestaň, Fabio! Tohle nedělej! Vždyť ty to ani nechceš udělat! Jsi na mě jenom naštvaný za to, co jsem řekla. Omlouvám se ti za to, jasné?! Ale teď už mě, prosím, pusť,“ škemrala jsem s ustrašenou žadonivostí, která by mě nechala říct naprosto cokoliv, hlavně abych byla volná. Pod tím návalem adrenalinu jsem se pěkně opotila, ačkoliv jsem měla kůži posetou husinou. Nikdy předtím jsem se ničeho a nikoho takhle příšerně nebála…

„Ale ne, zlatíčko. Tohle je přesně to, co jsem chtěl udělat od tý chvíle, jak jsem tě poznal. Postarám se o to, abys na mě do konce svýho života nezapomněla, protože já na tebe určitě ne,“ děsil mě svými přímými slovy do takové míry, že se mi zkracoval dech, a já proto každou chvíli lapala po vzduchu. Ten obludný strach mě pomalu stravoval a znemožňoval mi se účinně bránit. Popravdě, pokoušel se o mě hysterický pláč. Jakmile usoudil, že můj veškerý vzdor s jeho výhrůžkou zmizel pryč, odvážil se zase o něco víc. Jeho hladové rty se usídlily na mém krku, což by se dalo nějak strpět, jenomže jeho nenechavé pracky si našly nová místa k osahávání. Jednou rukou mi celkem bezohledně hnětl pravé ňadro a tou druhou se mi dobýval pod přiléhavé riflové kraťasy, což se mu naštěstí nedařilo.

„Por favor, no, Fabio. Déjame ir,“ prosila jsem ho plačtivě, poněvadž jsem zcela propadla zoufalství.

„Buď zticha, než tě umlčím sám!“ zaburácel hromovým hlasem, až jsem se kvůli tomu bojácně zatřásla a zaúpěla jsem sklíčeně jako opuštěné štěně. Jemu samozřejmě moje výmluvná odezva neušla a pouze ho pobídla dál.

„Prosím, Fabio. Já tě prosím! Nech mě jít. Tohle nedělej,“ žadonila jsem ho překotně, jak jsem byla z jeho násilného konání zděšená. Tím, že jsem mu nevyhověla, jsem ho akorát vyprovokovala k ještě krutějším činům. Duchapřítomně jsem využila příležitosti, když se nade mnou nazdvihl, aby mě nejspíš umlčel efektivněji, jak mě již předem upozorňoval. Postřehla jsem jeho napřahující se ruku s otevřenou dlaní a já jsem ty svoje pro změnu zabalila do pěstí, abych s nimi mohla přejít do útoku. Se vší vervou jsem ho několikrát praštila do hrudníku, že se mi ho podařilo vyvést z rovnováhy, načež jsem ho shodila stranou na pohovku a dala jsem se na zběsilý úprk, který ale skončil ještě dřív, než vůbec stihl začít. On mě totiž pohotově naslepo popadl za moje krajkové tričko, které mi roztrhl málem na dvě půlky, poněvadž jsem se nechtěla nechat zastavit. Ale on mě vzal pevně kolem pasu a povalil mě zpátky vedle sebe. Předtím, než mě opět zalehl, mě ale chytl pod krkem a pořádně mě přidusil. Dokud mi dech nevycházel proto, že jsem se bála, tak to bylo v pohodě, ale teďka, když se mi ho nedostávalo proto, že mi drtil ohryzek, panikařila jsem podstatně víc. Mlátila jsem zuřivě pěstmi kolem sebe, aby toho nechal, a jednou jsem se trefila natolik dobře, že jeho dusivé sevření konečně povolilo. Jenomže pár sekund nato jsem od něj schytala takovou ohromnou facku, že se mi z toho téměř zatmělo před očima. V ústech jsem přitom okusila nepříjemnou železitou chuť rudé krve a levou část obličeji jsem měla skoro jako v ohni. Tímhle mě dokonale zpacifikoval na několik dalších vteřin, které se rozhodl duchapřítomně nijak nepromrhat. Rovnou se chopil zapínání od mých vysokých riflových kraťasů, kterých mě hodlal zbavit.

„Ne. Prosím. Přestaň. Prosím. Tohle ne,“ šeptala jsem omámená tím jeho necitlivým úderem a zrakem jsem bloudila kolem sebe, protože jsem ho nedokázala sledovat, jak se tváří u toho, když se dychtivě dobývá k mému klínu. Slzy mi nepřetržitě stékaly po tvářích, ale na hlasitý nářek jsem si netroufla, jelikož jsem se strachovala, že by mě mínil opět nějak umlčet. Prostě jsem ho nechala, ať si dělá, co chce. Vzdala jsem to...

„Zavři hubu,“ zasyčel zlostně a všechny jeho pohyby byly tak neomalené a neurvalé, až se mnou úplně lomcoval. Stiskla jsem oční víčka křečovitě k sobě a zuby jakbysmet. Psychicky jsem se smiřovala s tím, co přijde. Musím to nějak přetrpět, ať se bude dít cokoliv. Ale zničehonic jsem na sobě necítila žádnou cizí tíhu a ani ze mě nikdo nestahoval kraťasy. Urychleně jsem otevřela oči a spatřila jsem povalovat se Fabia na zemi a Jareda nad ním v pozici, která okázale napovídala tomu, že je nachystaný se prát. Fabio na něj zespodu zíral a opravdu zlostně si ho prohlížel.

„Ještě jednou na ni sáhneš a přísahám, že tě zabiju!“ zapřísáhl mu Jared bez špetky slitování a v jeho očích se zrcadlila ostentativní hrozba, kterou mířil na Fabia, který se mezitím sbíral z podlahy.

„Ty máš vždycky fakt příšerný načasování,“ postěžoval si Fabio s takovým podtónem, který měl Jareda nesporně popíchnout. Postavil se vůči Jaredovi do hodně podobného postoje, což nevěstilo nic dobrého. Já jsem ale výslovně prahla pouze po tom, abych byla od Fabia co nejdál to půjde. Třeštila jsem bulvy na oba dva a sečkávala, co se bude dít. Akorát jsem se vytáhla na pohovce nahoru, kolena jsem zvedla k bradě a objala jsem je pažemi. Vnímala jsem svůj divoce se zvedající hrudník, který se postupně uklidňoval, protože s Jaredem přišla ta nejmocnější úleva na světě. Věděla jsem, že je už všechno v pořádku, a nepotřebovala jsem ani ty utišující signály, kterými mě Jared sem tam obdařil, když zrovna bedlivě nesledoval Fabia a jeho potencionální nečestné úmysly.

„Nesouhlasím,“ odseknul mu Jared a uhrančivě na něj civěl zpod zamrčeného obočí. I z Jareda šel takový neochvějný respekt a já si zcela nepokrytě přála, aby Fabiovi tu jeho rozkošnou tvářičku zmydlil za to, co se mi chystal provést.

„Na co si to jako hraješ? Na jejího strážnýho anděla?! Seš spíš jak stalker, řekl bych.“ Fabio si na Jareda směle dovoloval, přestože byl vůči němu v nepopiratelné nevýhodě. Možná jsou si fyzicky vyrovnaní, ale Jared má zásadně odlišnou motivaci než egoistický Fabio, který si hlídá pouze svůj zadek. Jestli se do něj Jared pustí, tak ho rozcupuje na kousky. Poznala jsem na Jaredovi, že se sotva drží, aby si z Fabia neudělal lidský boxovací pytel. Obzvlášť když k němu Fabio takhle hloupě promlouval.

„To myslíš vážně?! Ty mi tu budeš přednášet o podělaným stalkingu, zatímco jsi právě chtěl někoho znásilnit?!“ rozkřičel se na něj Jared maximálně vytočeně a zdál se být pouze krůček od toho, aby po Fabiovi skočil. Nemínila jsem do toho nikterak zasahovat. Nepochybuju o tom, že si s ním Jared hravě poradí. 

„Že znásilnit?! Tak to prr, počkej, tohle na mě neshodíš!! Tahle tvoje čubka to celou dobu sama chtěla! Od začátku se mi podbízela! Natřásala se přede mnou a pak mi dělala žárlivý scény! Ona si o to říkala!“ obhajoval se Fabio s dočista netajeným názorem, že neprovedl nic nemorálního. Tímhle jeho sprostým tvrzením mě totálně odrovnal. V následující minutě jsem měla ale co dělat, abych se na něj nevrhla jako nějaká necivilizovaná amazonka a neudělala si z něj ten boxovací pytel sama. No, ale Jared byl pohotovější než já. Skočil na něj bez jakéhokoliv zaváhání, takže Fabio první ránu schytal na sto procent. Potom se mezi nimi strhla taková blesková rvačka, kdy jsem stihla zaznamenat pouze to, že Jared rozdával neúnavně rány jako nějaký profesionální boxer, ale těch několik pěsťověk od Fabia, na které se zmohl, když do něj Jared zrovna nebušil, tak ty Jareda taky pěkně zřídily. Tu úplně poslední ránu, a vůbec ne z milosti, uštědřil Jared Fabiovi, a to docela epickým stylem. Fabio se totiž potácel sem a tam, jak se snažil ty tvrdé údery rozchodit, a když si to právě namířil směrem k Jaredovi, ten ho jednou přesně mířenou ranou definitivně uzemnil. Fabio dopadl obloukem na záda s takovým mohutným heknutím a poté se na té podlaze pouze zmoženě povaloval a naříkal.

Jared si ho několik sekund pořádně vychutnával s vítězoslavným pohledem toho, který zůstal stát na nohou, a aby svůj triumf dotáhl do konečné fáze, nekompromisně dodal: „A jestli se k ní ještě někdy přiblížíš, tak do tebe nepřestanu bušit, dokud nezdechneš, ty šmejde. Snad je ti to jasný.“

Nečekal od něj žádnou odezvu, poněvadž ten hajzl se momentálně zmítal v bolestech, a tak se zaměřil na mě. Fňukajícího Fabia překročil jedním dlouhým krokem a pak si klekl opatrně ke mně. „Všechno už je v pořádku, Nerio. Už je to dobrý,“ prolomil to dočasné ticho, které následovalo po té změti všelijakých zvuků, které doprovázely jejich fyzickou potyčku, svým konejšivým hlasem, který pro mě zněl jako hotové pohlazení. Opravdu se zájmem a soucitem si mě prohlížel a každičký sval v jeho obličeji byl strhaný mým utrpením, přestože i on si z boje odnesl několik zranění.

„Nic se neděje, Neri. Je po všem,“ utišoval moje otřesení, které jsem si z původně nevinného, avšak trapného načápání Fabia se slečnou odnesla. Doslova jsem mu visela na rtech a stále si jeho úlevná slova opakovala v hlavě, abych jim konečně uvěřila, ale nějak jsem se nemohla rozhoupat, abych mu dokázala, že až tolik poznamenaná zase nejsem.

„Nerio? Prosím, řekni něco,“ žádal mě úzkostně, poněvadž mým urputným mlčením jsem ho zjevně děsila k smrti. Poněvadž jsem se k ničemu neměla, tak se iniciativy ujal on s tím, že se mě pokusí probrat tím, že se mě dotkne. Možná to nebyl zrovna nejlepší nápad, se takhle brzy po takovém ohavném zážitku snažit o dotyk, ale když se mě skutečně zlehounka a co nejjemněji dotknul, tak to u mě spustilo naprosto šílenou lavinu emocí, se kterou jsem se musela vypořádat. Pomohla jsem si tím, že jsem se nečekaně vyšvihla ze sedu a bezmyšlenkovitě jsem bezmála vlítla do jeho hřejivého náručí, čímž jsem ho značně překvapila, a proto jsem ho málem povalila na zem. Stejně mě k sobě ihned ochranitelsky přitiskl a objal mě tak, jak by žádná jiná osoba právě kromě něj nesvedla. Objal mě tak, jako muž svoji vytouženou ženu, pro kterou by udělal bezpodmínečně naprosto cokoliv.   

Trochu nějakého toho dramatu jsem si neodpustila, když se tahle řada jinak ubírá takovým poklidnějším tempem. :) Odteď už se v kapitolách budou objevovat převážně jen Jared a Neria, protože ti dva toho mají hodně co probírat a napravovat. :) 

Všem moc a moc a moc děkuji za podporu!! :) Jste zlatí :3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 28. kapitola: