OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 3. kapitola

16.11.2014 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1621×

NERIA

A co teď? Co mám jako dělat? Nemůžu se otočit a zbaběle vzít do zaječích, i když mi to radí každičká molekula v mém těle. To je těžce pod moji úroveň. Jenomže stejně silně jako před ním prchat, tak silně se mi s ním nechce mluvit, takže co si vybrat? Nemusela jsem nad tím nijak dlouho dumat, poněvadž se moje svéhlavé nohy rozhodly bez asistence mozku a začaly mě unášet směrem k němu. A mám po dilema.

Nejspíš mě k němu podvědomě přilákalo to, že to právě on se mnou zjevně komunikovat chtěl. Napovídal mi v tom jeho otevřený až nadšený výraz ve tváři a vlastně celkový postoj, se kterým se ke mně postavil čelem. Nebudu si lhát do kapsy, cosi mě k němu táhne, ale pro moje vlastní dobro se tomu musím ubránit. Nejsem ještě v takovém stavu, abych mohla znovu zažívat nějaké trápení. Na to už nemám. Tentokrát mám na mysli konkrétně jeho. On je pro mě jasné zakázané ovoce. Hah, a to chutná nejlépe, jak se říkává, což zajisté není pro nic za nic. Jenže tohle ovoce je pro mě zakázané z toho důvodu, že je otrávené!

Blížila jsem se k němu opravdu šnečím tempem, abych načerpala dostatek kuráže na to, abych s ním dokázala promluvit. Zbývalo ve mně ale tolik vzteku ještě kvůli tomu drzému barmanovi a předtím kvůli tomu troufalému tanečníkovi, že jsem se zhluboka nadechla a najednou ze mě ta nervozita úplně spadla. Místo toho se mi navrátila ta zloba, která vlastně vůbec není od věci.

„Ta rozlučka už skončila?“ navázal se mnou jako první konverzaci a zdálo se mi, že je sám z toho celý nesvůj. No tak si to mohl odpustit, já bych to rozhodně uvítala.

„Neskončila. To já jsem skončila, protože se dneska zřejmě všichni chlapi na tomhle ostrově rozhodli mi znepříjemňovat život, takže jsem já skončila s nima. Dobrou,“ odbyla jsem ho v rychlosti, když to ze mě nějak vylítlo, aniž bych se nad tím zamyslela. Ano, díky tomu vzteku, který jsem pociťovala pořád palčivěji, čím déle jsem se dívala na jeho rozjařenou tvář, která se počínala křivit v nějaké podivné grimase. Asi ho ten zápal do jakékoliv interakce se mnou přecházel. Já mu to teda určitě ulehčovat nehodlám.

Když už jsem prošla kolem něj, a tudíž mi zmizel z výhledu, přepadla mě neutuchající potřeba se ho zeptat na to naše prapodivné odpolední setkání. A vzhledem k té mé zvýšené alkoholové hladince v krvi jsem se neudržela a zacouvala jsem za ním zpátky. Naštěstí to bylo sotva pár desítek centimetrů, takže to nebylo ani moc trapné. Vyvalil na mě zmateně oči, jakmile zpozoroval, že jsem se za ním vrátila a nejspíš netušil proč. Nicméně i tak mi připadal potěšený mým návratem. Tak jo, je to příšerně trapné.

„Co mělo znamenat to odpoledne?“ otázala jsem se ho nepokrytě a bez nějakého zaváhání. Však tu jsem já v té lepší pozici, tak co. Zatím jsem neměla tu možnost mu to jakkoliv vrátit, takže teďka si ho náležitě vychutnám a alespoň se částečně zbavím té mizérie, která mě neustále tíží jako ocelová koule na noze. Jared se zaraženě napřímil a stáhl přemýšlivě obočí k sobě. Mlčel a usilovně přemýšlel nad správnou odpovědí. Zato já jsem to obočí významně zvedla, abych svojí otázce dodala na důležitosti a neodkladnosti. Během toho jeho ukázkového mlčení jsem měla čas se na něj řádně zadívat. Se zděšením a také politováním jsem zjistila, že při pohledu na něj se mi pořád krátí dech. I po těch šesti měsících, kdy jsem ho neviděla. Dost možná to bylo tím, že si ten prevít na sebe navlíkl průsvitnou černou košili, pod kterou jsem viděla všechno, na co jsem si donedávna mohla ještě navíc sáhnout. Tohle jsou šílená muka!  

Ty delší vlasy s velice povedeným ombré měl svázané gumičkou, čímž o to víc vynikla ta jeho mužně rýsovaná tvář, kterou zdobilo několikadenní strniště. Hlavně výrazné byly ty jeho nebesky modré oči. V tom tlumeném osvětlení hotelu a pod širým nebem plným zářivých hvězd měly skutečně nádhernou jiskru, která mi ten můj hněv okamžitě nevítaně ubírala.

„Jo, chápu. Musel ses ujistit, jestli jsem fakt přijela. Díky za odpověď,“ odpověděla jsem si sama, poněvadž od něj se zjevně ničeho nedočkám. Rozpačitě zamrkal, což byl takový náznak toho, že mě opět vnímá, načež ke mně odhodlaně, ale ztuhle vyšel vstříc. Kvůli tomu jsem ztuhla naopak já.

„Spíš… jsem měl takovou radost, že tě zase uvidím, že jsem za tebou hnedka běžel, když jsem se dozvěděl, že seš tady, aniž bych se nějak zamyslel nad tím, že ty mě nejspíš neuvidíš tak ráda,“ přiznal mi opatrně, abych jasně viděla, že se opravdu jen unáhlil a že by takovou hloupost víckrát neudělal, když by věděl, že to sama neuvítám. Na druhou stranu mě ta jeho nečekaná a spontánní návštěva celkem i potěšila. Další položka na mém seznamu, kterou mu můžu dát sežrat.

„Tak to máš recht. Nevidím tě ráda a ještě míň raději s tebou mluvím. Brala bych, kdyby sis hleděl svého a mě si vůbec nevšímal,“ usadila jsem ho celkem hrubě, a na malý momentík jsem z toho dokonce cítila výčitky, které jsem ale rázem úspěšně potlačila, protože já zaručeně nejsem ta, která by se měla cítit provinile. To já jsem plně v právu! Nechci se chovat jako nějaká uražená hysterka, ale nějak si tu jeho nechutnou zradu vykompenzovat musím přece!

„Když já si nemůžu pomoct,“ hlesl bezradně a ve tváři se mu mihl stín omluvy, když pokračoval v tom svém melodramatu, který se mu odrážel právě v mimice. Kdyby to tolik nepřeháněl, asi bych to ocenila spíš. Já vlastně o jeho čestných úmyslech nepochybuju, akorát mě absolutně nezajímají. Nechci s ním mít nic společného. My dva jsme spolu skončili. Definitivně. A dokud v sobě budu mít tenhle nehorázný zmatek, tak se od něj raději budu držet dál i v budoucnosti, protože už si nevěřím. Nebudu spoléhat na svoji intuici a na svůj úsudek, který v jeho případě děsivě selhal. Kdybych se od něj totiž tak mermomocí snažila držet dál, teďka bych tu nestála a nemluvila s ním. Podvědomě mě to k němu táhne, to je očividné. A tomu musím razantně zamezit.

„Dlužíš mi to. Po tom všem… To si snad zasloužím, ne?!“ vytáhla jsem staré křivdy, které mi opět rozevřely ty téměř již zacelené rány, po kterých ovšem zbyly hluboké jizvy. Ono by to stejně přišlo, dřív nebo později, a právě se mi to hodí. Tohle Jareda pochopitelně konsternovalo a takovým hutným způsobem, že němě zalapal po dechu a několikrát zahýbal spodní čelistí, jako by na to snad chtěl něco namítnout, ale neměl co. Přesně tak. Na tohle jednoduše není čím opanovat.

„No já si myslím. Bude to tak pro nás pro oba lepší. Drž se ode mě dál, ať si to tady v klidu užijeme bez nějakých dramat a problémů. Víc už jich fakt nesnesu. Sbohem,“ rozloučila jsem se s ním kvapně, aby ode mě nedostal dostatek prostoru na protesty a argumenty. Jenom beznadějně vydechl, svěsil ramena a sklopil smířeně oči dolů, čímž jinak řečeno rezignoval ve své snaze se mnou navázat nějaké spojení a nechal mě jít. Mohla jsem akorát doufat, že to bude platit po celý ten pobyt, ale vzhledem k tomu, že ho mám prokouknutého od A až po Z, tak s tím raději moc počítat nebudu. Jakmile si totiž něco vezme do hlavy, dosáhne toho stůj co stůj. Je tvrdohlavější a cílevědomější než kterýkoliv člověk, kterého znám, včetně mě. V tomhle případě se obávám, že se rozhodl pro to, že to mezi námi dvěma urovná, což je naprosto to poslední, po čem já toužím.

JARED

Tohle bude ale pěkně tvrdý oříšek. Dostat se zase k Nerie, abych jí mohl všechno vysvětlit. Ona musí bezpodmínečně vědět, jak to tenkrát bylo. Že jsem ji nepovedl, ani nezradil. Neměl jsem bohužel na výběr. Dělal jsem jen to, co jsem shledal jako nejlepší řešení pro nás všechny. Nakonec to teda dopadlo stejně příšerným fiaskem, ale s bráchou jsem to aspoň jakž takž dal do pořádku. Sice si tu trošku hrajem na spokojenou rodinku, ale v zásadě se vracíme tam, kde jsme byli před Neriou. Všechno jsem to s ním probral do posledního detailu a on se to pokusil vstřebat a pochopit, což se tak nějak stalo. Stále to mezi náma není ono, ale naštěstí spolu víceméně dobře vycházíme.

A to samý si přeju i u Nerii. Nejsem naivní. Nedoufám v to, alespoň ne příliš upjatě, že by mi snad začala opět plně důvěřovat a že by si mě k sobě ještě kdy pustila natolik blízko, jako předtím drastickým rozchodem, ale chci ji zpátky do svého života. Těch šest předlouhých měsíců bez ní byly otřesný muka. Nejdřív jsem na ni byl nepatrně naštvaný, když se beze slova sbalila a zmizela ze Států, ale ten vztek neměl dlouhodobou šanci v porovnání s tou mojí zdrcující vinou. Beztak mě to ale kdoví proč ranilo, jenže nejspíš jsem si jen nesvedl dostatečně živě představit, jak jsem jí já musel neskonale ublížit. Musel jsem ji nehorázně ranit, když se nakonec uchýlila k takovýmu důraznýmu kroku, že se mě takhle nadobro zbavila. Pochopil jsem ten její záměr, že se mnou zcela skončila, který se mnou zamával ještě víc.

Jenomže teď je tady. Je zpátky. A já hodlám udělat naprosto vše proto, abych ty veškerý nedorozumění urovnal. Nevzdám se a neustoupím jí, i když je to přesně to, co ode mě očekává a vyžaduje. Klidně bych jí vyhověl, ale za těch okolností, že by k tomu měla opravdový důvody. Nic z toho, co si o mně myslí, jsem ale neprovedl. To nejhoršího aspoň. Její příčiny, kvůli kterým přede mnou utekla, nebyly podmíněny fakty, ale hnusnýma intrikama, který nevyšly ani z mojí hlavy. Nikdy v životě bych jí totiž nebyl schopný provést to, čeho se ona nejvíc obávala a co byla její největší slabina v každým důvěrným vztahu k někomu. Toho jsem si jasně vědom už od tý doby, kdy se mi se svýma největšíma ránama svěřila. Nikdy bych nebyl schopný jí něco takovýho udělat, ani jako svý přítelkyni, ani jako svý kamarádce. I to se mě trochu dotklo a trochu mě to naštvalo, že si o mně myslí, že bych jí to udělal. A to pro Anahi?! Zrovna pro ni? Tohle si s ní prostě musím ujasnit, ať chce nebo ne.

Ačkoliv je Neria zajisté totálně odhodlaná mě ignorovat, já jsem naopak absolutně odhodlaný jí otevřít ty její sladce čokoládový oči, ze kterých při každým pohledu na mě přímo srší bolest a smutek. Ten jsem způsobil já, takže ho taky odčiním. Ten půl rok jsem si tyhle chvíle, kdy ji zas uvidím a budu s ní moct promluvit, a který konečně nastaly, představoval asi tak trilionkrát, jenomže když mělo přijít na věc, beztak jsem byl v koncích. Stačilo mi jen vidět ty hrůzné důsledky mých rozhodnutí a činů. Navenek to sice vypadá, že se celkem vůbec nijak nezměnila, ale jinak to je úplně jiná osoba. Ona to určitě vnímá taktéž. I tohle je moje chyba a já ji napravím! Nemůžu dopustit, aby se z ní stal jiný člověk, o kterýho ani nestála, a z naprosto nesprávných podnětů. Všechno tohle je pouze a jenom kvůli mýmu pochybení a já to spravím!

Potřebuju Neriu. Neumím bez ní normálně fungovat. Tak strašně mi ten půl rok chyběla. Nesnesitelně hodně. Přemýšlel jsem nad všelijakýma způsobama, jak se k ní dostat, protože jsem bez ní šílel. Jediná moje činnost, která mě nad ty bezedný deprese a palčivý zoufalství dokázala nějak povznést, byla hudba a celkově umění. Většinu toho nesmyslnýho času jsem strávil tvořením hudby. Psal jsem texty, hrál jsem melodie, tvořil jsem další svoje oblíbený creepy a pořád to samý. Za tu dlouhou dobu jsem nastřádal spoustu a spoustu materiálů, který budou použitelný pro naši další tvorbu s kapelou. Kvůli tomu rozporu s bráchou jsme ji ale na několik měsíců uložili k ledu, na čemž jsme se samozřejmě domluvili i s Tomem, který bez problémů souhlasil. Aspoň to jsem nechtěl pokoušet, aby se nerozpadlo ještě tohle. Potom by mi nezbylo vskutku nic.

No ale právě mám příležitost opět získat všechno zpět. Bude mě to stát jistě hodně úsilí, ale já toho dosáhnu, přestože si Neria umínila přesný opak, a že ona je neskutečně tvrdohlavá a paličatá. Já se k ní ale nakonec dostanu. Shannon z toho určitě nebude nijak odvázaný, ale on si je vědom toho, co pro mě Neria znamená. Během dneška jsem se nesporně ujistil v tom, že mezi náma to ještě nadobro neskončilo. Ať si Neria namlouvá cokoliv, její podvědomí mluví za ni. Něco ji ke mně neustále táhne a já toho hodlám využít co nejdřív, než tomu svýmu nalhávání doopravdy uvěří. Bude mi to ztěžovat, jak jen bude moct, ale já vím, co chci. Já chci ji. Byť už jen jako kamarádku, která mě tak sprostě odstřihla. Až se dozví, jaká je skutečně pravda, asi si po tom všem budeme docela i kvit. Nebudeme si mít co vyčítat, ani jeden z nás nebude mít na vrch nebo nebude víc ublížený. Jen až bude vědět, jak se to všechno má. A to se musí stát co nejdřív…

První naše dva rozhovory mě taky přesvědčily o tom, že to pro mě bude o dost složitější, než jsem se domníval. Já ji takhle zranitelnou a ublíženou víc týrat nedovedu. Je na ní snadno poznat, když trpí, a ona při hovoru se mnou jednoznačně trpí. Nezbývá mi ale nic jinýho, než to prostě překonat, ať ji to mučí sebevíc. Hlavně když se dozví pravdu. To je nejdůležitější. Dneska jsem ji viděl po šesti měsících, takže je pochopitelný, že to bylo trochu divný, ale já jsem stejně především šťastný, přestože ji to zejména ničí. A mě ničí to vědomí, že mě má za takovýho parchanta, kterýho ze mě udělala Anahi. Takový já určitě nejsem a jí to hodlám nekompromisně připomenout.

Nazítří jsem se moc vydatně nevyspal, jelikož jsem bez ustání přemítal v paměti o tom, jak jsem dvakrát mluvil s Neriou a jak s ní budu mluvit příště. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem si připravit nějakou obhajitelskou řeč, kterou beztak zapomenu okamžitě, jak ji před sebou spatřím. Stalo se mi to nespočetněkrát a teďka je to o to jistější, když mi na tom tolik záleží. Nijak dobře se mi nespalo ani pár nocí předtím, když jsem se nemohl dočkat toho, až doletím sem a konečně ji zas budu mít nablízku. Kapku mě ten entuziasmus přešel, když jsem musel nevyhnutelně čelit realitě, ale můj cíl to ovlivnit nijak nemohlo.

Ráno jsem si proto došel do haly se švédskými stoly, abych načerpal nějakou energii do novýho dnu a připravil se na další pokusy promluvit s Neriou. Potom jsem se rozhodl, že si dojdu na uklidňující procházku po pláži, která byla u tohohle hotelu opravdu fantastická. Nešlo jí odolat. Velice rád si vychutnám krásy přírody o samotě. Chtěl jsem nějakou chvilku jen pro sebe, abych si vyčistil hlavu, než se přidám ke zbytku tý svatební delegace, kterou sem Luca s Anou dotáhli. Ale ne, je to od nich vskutku pozorný a milý, že se rozhodli pro svatbu na takovýmhle exotickým a romantickým místě i se svojí rodinou a nejbližšími přáteli. Já jsem to uvítal všema deseti, poněvadž v Los Angeles mi začínalo už fakt hrabat. A na jakým lepším místě můžu získat opět srdce svý opravdový lásky než na horkým a slunným karibským Curacau? Lepší příležitost už nejspíš nedostanu, takže ji musím důmyslně využít ve svůj prospěch.

Na druhý den si Anastasie s Lucou prý připravili nenáročný program, poněvadž po tý včerejší dámský rozlučce polovička svatebčanů nebude způsobilá podnikat nějaký kulturně výživný plán jako výlet na moře nebo potápění. Tipuju to spíš na další relaxaci na pláži nebo tak něco, což teda i já s radostí beru.

Vracel jsem se z tý svý uklidňující procházky, když jsem pár desítek metrů před sebou zbystřil koho jinýho než Neriu. Mířila si to neznámo kam a i z tý dálky jsem rozpoznal, že není zrovna vstřícně naložená. Jenže to tu asi bude většinu pobytu, takže tím se určitě nedám odradit. Přesto jsem se zarazil na místě a pár sekund jsem uvažoval o tom, jestli jí mám opravdu momentálně zkřížit cestu nebo raději ne. Jenomže tohle to, co jí míním sdělit, je víc než naléhavý. Proto jsem nejprve vyčkal, až se mi vrátí do normálu ten zrychlený tep, což už je pro mě zcela běžný jev v jejím případě, bezděčně jsem si prohrábl vlasy společně s poupravením slamáku, který mi spokojeně seděl na hlavě, ale tím vlažným, teplým větříkem nevydržel v jedný správný poloze.

Vyrazil jsem jí naproti a naštěstí si mě povšimla až v její těsný blízkosti, takže mi nemohla obratně uprchnout, o čemž by jinak stoprocentně uvažovala. Zatvářila se nadmíru otráveně z toho, že ji znova zatěžuju a zjevně i zdržuju. I tak se vedle mě zastavila, aby si vyslechla to, co se jí chystám povědět, ale schválně si ostentativně založila ruce v bok, abych neopomínal její nesmlouvavou žádost.

„Nevyjádřila jsem se snad jasně včera?“ vybalila na mě pobouřeně a značně se zamračila. Její pátravý duhovky byly ale plný zájmu, ať předstírala svoji ignoraci sebeusilovněji.

„Přece nevěříš tomu, že bych tě nechal být, když spolu máme pár nedořešených věcí,“ uvedl jsem na pravou míru s takovým rezervovaným tónem hlasu, který překvapil i mě, protože zněl o něco hruběji, než jsem zamýšlel. Trošku ji to popudilo, takže se zamračila o to víc.

„Nedořešený? Podle mě ten můj odjezd vyřešil naprosto všechno. A i pro tohle jsem taky odjela. Kvůli těmhle marným a ubohým pokusům mi něco vysvětlit. Já o to nestojím, rozumíš! Nic z toho stejně nezměníš a já se zrovna k těmhle vzpomínkám vracet nechci. Zabav se nějak jinak, ale mě nech bejt. A nebudu tě o to žádat potřetí, fakt ne,“ sjela mě na dvě doby, aby mě znovu opomněla v tom, že k ní si nijak lehce cestu nenajdu, protože mi před těmi šesti měsíci zavřela dveře. Doslova.

„Tys tím odjezdem ale nic nevyřešila, Nerio, akorát si předtím vším utekla a přitom vůbec nevíš, co se to tehdy stalo. A ty to musíš vědět,“ upozornil jsem ji neoblomně, přičemž jsem na ni upíral oči v intenzivním pohledu, aby moje slova brala nanejvýš vážně. Na sucho polkla, než se výsměšně a chladně zasmála.

„Já mám celkem jasnou představu o tom, co se tehdy stalo. Na to se spolehni. Další lži od tebe poslouchat nebudu! Zapomeň na to, na to všechno. Na mě. Já už jsem to udělala a je mi mnohem líp. Zas tolik jsme toho spolu neprožili, že by to stálo za to se k tomu vracet,“ odbyla mě přesvědčeně a svérázně pokračovala ve svý cestě kdo ví kam. Nechal jsem ji jít, poněvadž dokud ji dostatečně nenavnadím na to, aby si mě vyslechla, tak mám smůlu. Ona je fakticky příšerně panovačná a vždycky si prosadí svou. Navíc k tomu teďka používá skutečně podlých metod. Vím, že to říká hlavně proto, aby mě znejistila, ale mě ty její poznámky prostě spolehlivě umlčí a odrovnají. Slyšet od ní tohle, když to praví takhle bezprostředně a k tomu tak trpce a hořce, to se mnou prostě pohne. Ale já to její odmítání prolomím, a to co nevidět. Akorát si musím počkat na ten ideální okamžik. Hmm, ten asi přijde brzy, když si to míří rovnou na bar. Co to vyvádí?

NERIA

Tohle byla ta nejpříšernější noc, jakou jsem prožila od toho Lucova oznámení, že mají svatbu v Karibiku a dorazí na ni moje a Any rodina plus jejich přátelé, včetně povedených bratrů Letů. Celou dobu jsem měla před očima jeho, ať jsem je měla zavřené nebo otevřené a moje rozvířená mysl si neustále dokolečka přemítala ty dva kraťoučké, ale výmluvné rozhovory. Abych je aspoň přes ten den zahnala, jakmile to bylo možné, zamířila jsem si to na bar. Ne že by se ze mě stala nějaká alkoholička, to ne, ale tady jsem si prostě musela dát, abych se uvedla do nějakého přiměřeně pokojného stavu. Ještě ke všemu tu jsou všechny ty chutné a jedinečné koktejly, které jsem jeden po druhém měla naplánováno ochutnat, protože jim fakt nejde odolat. Co sejde na tom, že je to v devět hodin ráno? A po další únavné a bezpředmětné konverzaci s ním to pro mě je vůbec nanejvýš nutné.

Ještě než jsem se dostala k tomu nejbližšímu baru na pláži od našeho hotelu poté, co jsem unikla těm dvou modrým nebeským pokladům, což považuju za obrovský úspěch, mě dostihl další mužský nezmar, a to ten přidrzlý barman ze včerejška. Ten dnešní start dne je snad špatný vtip, ne? Nespím ještě a tohle je jen nějaká realistická noční můra?

„A co ty ode mě chceš?!“ zavrčela jsem podrážděně, když si mě odchytil tenhle nevychovanec, který mi tu náladu pokazil úplně. On se ale dneska tvářil jako sluníčko. Usmíval se, mimochodem tak strašně sladce, že i kdybych se na něj chtěla mračit, nejpravděpodobněji by mi to stejně nešlo, takže jsem ho pouze bedlivě sledovala. Tak celkově z něj vyzařoval optimismus, což pro mě bylo velkým překvapením po tom včerejšku. Jako by přede mnou stál skoro jiný člověk.

„Ou, pořád tak nabroušená? Mohl bych vám zvednout náladu nějakým drinkem, když jsem vám ho včera nenabídl?“ zval mě na sklenku, čímž u mě vyvolal skutečné podezření, že s tímhle zaměstnancem hotelu není mentálně něco v pořádku. Proč já mám takový štěstí – ironie – na lidi s labilní psychikou?!

„Co ode mě chceš?“ zopakovala jsem svůj dotaz o něco varovněji, aby mě zbytečně nepokoušel a rovnou přešel k tomu, proč mě najednou sám oslovuje, když včera mě ze svého baru vyloženě vyhnal.

„Jen se omluvit, nic víc. Vážně. Včera jsem neměl zrovna nejlepší večer, ale to vy taky ne, no, ale nechci si dělat zbytečně zle mezi návštěvníky hotelu, když potřebuju kšefty, ze kterých mám pak prachy, takže bych si je neměl takhle vědomě kazit. Takže já se vám za ten včerejšek omlouvám. Teď bych vás rád pozval na nějaký drink, samozřejmě na můj účet. Mimochodem, jmenuju se Diego,“ rozpovídal se ochotně a vlídně, přičemž rozdával oslnivé a medové úsměvy na všechny strany. Lhala bych, kdyby na mě ani v nejmenším nezabíraly. Když se snažil být milý, působil vskutku neobyčejně roztomile. Normálně mě tím svým nevinným kukučem obměkčil. Z jeho monologu ale vyplývalo něco, co mě přinutilo se nad tím zamyslet. Zaslechla jsem v tom totiž cosi upřímně tklivého a skutečně nefalšovaného.

„Tak fajn, Diego, omluva přijatá i s tím drinkem. Jinak, já jsem Neria, těší mě.“ Přijala jsem i jeho nabízenou pravačku, kterou mi srdečně stisknul a doplnil ji rozjařeným úsměvem. Tohle je fakt někdo jiný a včera jsem musela mít vidiny, nebo jinak si to nedokážu vysvětlit. Ha! Možná nějaké jeho temné dvojče.

„Potěšení je na mý straně,“ neodpustil si drobounkou lichotku, než mě pustil a kráčel se mnou ke svému baru, který čekal akorát na něj. Posadila jsem se na tu samou barovou židli jako v noci a pečlivě jsem pozorovala jeho počínání.

„Co si dáš? V nabídce je naprosto cokoliv. I to, co nemáme,“ mrkl na mě vesele a neustále se zubil od ucha k uchu, až mě najednou rozesmál. Tak včera jsem ho musela zastihnout jedině v nějakém hodně špatném rozpoložení, protože tohle je naprostý smíšek! Takové lidi mám ráda, protože jednoho dokážou fantasticky rozptýlit, což u něj nepopiratelně platí. Dočista se mi z hlavy vykouřil ten můj největší problém, který pro úplnost stále postával v povzdálí jako by nic. Asi si dám ty drinky radši dva.

„A víš co? Dej si se mnou, jo? Namíchej mi to samý, co sobě,“ navrhla jsem mu v záchvatu škodolibosti, když jsem přišla na toho šmíráka nedaleko nás. Jen ať se pokochá!

„Obávám se, že v práci pít nemůžu,“ zmařil mi můj zlomyslný plán, který byl beztak pouze výplodem zkroušené mysli. Mám takový dojem, že i kdybych okusila sebeničivější vlnu pomstychtivosti, u něj nikdy tak poklesnout nebudu moct, protože jeho laťku těžko pokořím. A teď bez přítomnosti mé pýchy – já bych mu nemohla cíleně ublížit, ne potom, co on udělal mně. Nerada bych se kvůli vlastní zaslepenosti po odplatě nechala vtáhnout do toho nekonečného kolotoče.

„Udělej pro jednou výjimku. Na zakopání válečný sekery. A navíc tady stejně takhle brzo ještě nikdo není. Přece mě nenecháš pít samotnou,“ zkoušela jsem to na něj, aby se přidal, ale ani ne kvůli němu, jako spíš kvůli sobě. Myslela jsem to přesně tak, jak jsem mu řekla.

„I ty pokušitelko,“ zaculil se na mě nepatrně škádlivě, když mu moje přemlouvání asi polichotilo. No, a to spíš on by se měl podbízet mně potom včerejšku.

„To jsem celá já,“ odsouhlasila jsem mu to a posunkem jsem mu naznačila, ať se nenechává dál ukecávat. Náhodou by si toho měl celkem vážit, že po těch jeho včerejších urážkách ho po pár hodinách prosím o to, aby se se mnou napil. Nevím proč, fakt ne, ale cosi mi na něj opravdu hodně imponuje. Když je takhle milý.

„A občas trochu i neřízená střela, co?“ vystihl moji opačnou stránku povahy opravdu decentně, za což jsem mu velice vděčná a za což si mě získal zas o něco víc.

„Každý máme dvě tváře, akorát záleží na nás, jak moc je obě ukazujeme. Ty seš na tom dost podobně jako já, řekla bych, potom včerejšku,“ neudržela jsem se a osvěžila jsem mu paměť, avšak s náležitým nadhledem. Souhlasně mi to odkýval s takovým potutelným úsměvem, kterým připustil moje tvrzení.

„Budeš mi to připomínat často?“ zvedl ke mně hlavu od krájení limetek, ale oči mu doslova zářily a ani jeho hlas nenesl žádné známky výčitek. Bral to očividně s humorem.

„Vůbec si mě nešetřil,“ naznačila jsem mu, že je tu jistá možnost, že mě včera pár svými komentáři mírně urazil. Shovívavě se na mě opět usmál, ale nehodlal to přejít bez odezvy, které jsem se tentokrát fakticky nemohla dočkat.

„Ne že by sis ty snad brala servítky,“ vyjádřil svůj pohled na naši včerejší poněkud ostřejší výměnu názorů a sotva postřehnutelně přimhouřil víčka, jako by mě tím chtěl naznačit, že ani on nepřišel zkrátka, čímž mě opět rozesmál.

„Takže to jsme si asi kvit,“ zhodnotila jsem absolutně objektivně, což mi akorát znovu poslušně odkýval. Nato přede mnou přistála vysoká, elegantní sklenice, která byla plná svěže vypadající tekutiny barvy tyrkysu. Okamžitě se mi na to sběhly v ústech všechny sliny. Nicméně jsem se neudržela a jaksi pobaveně a nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Ty piješ tyhle ty holčičí cumely?“ utahovala jsem si z něj bez zábran a pobaveně jsem se na něj šklebila.

„Chtěl jsem ti udělat radost, abys ten včerejšek nechala už plavat. Zabralo to? A bazén mám náhodou rád. Připomíná mi to zdejší moře, který mám taky rád, a i moji práci, kterou mám taky docela rád,“ vyjasnil mi záhy, proč nám namíchal zrovna tenhle koktejl. Symbolicky jsme si přiťukli a já jsem ihned zjistila, proč si vybral tohle pití, protože chutnalo vskutku výtečně.

„Když mi to namícháš ještě jednou, jako by se nic nestalo,“ kladla jsem si podmínky, které bez otálení přijal, k čemuž ještě přidal další z jeho široké škály úsměvů.

„Co to tu vyvádíš, Nerio?!“ vyděsil mě udivený a příkrý hlas mého vyvedeného bratříčka. Lekla jsem se ho natolik, až jsem si málem ten koktejl vylila. Nejistě jsem se na něj natočila, abych se usvědčila v tom, že se mu ten výhled, který se mu tu naskytl, ani za mák nelíbí. Těkal pochybovačně očima ze mě, na Diega a mezi námi na ty drinky, kterých jsme měli podobně upito. Zase to s tím dohledem takhle nemusí přehánět! 

Příště nás čeká kapitola zčásti z pohledu Nerii, která si projde celkem nepříjemným rozhovorem s Lucou, u čehož jim bude neplánovaně asistovat i Diego. No a Jared si zase projde velice zajímavým rozhovorem se Shannonem. Já vím, zatím je to samé povídání a celkem žádná akce, jenže vzhledem k první řadě... Je toho hodně, co prostě musí být řečeno. :D :) Tahle řada bude v podstatě hodně o pocitech, vnitřních rozpolech a bojích, tak se na to připravte. :D Snad vám to nebude vadit. :) 

Jinak všem strašně moc děkuju! :3 Jste zlaté holky!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 3. kapitola: