OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 31. kapitola

06.09.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 686×

NERIA

Probudila jsem se podivně zkroucená v Jaredově náručí s čelem zapřeným o jeho hrudník. On se zase bradou opíral o temeno mojí hlavy a levou ruku měl přehozenou přes moje rameno. Nohy jsme měli taky navzájem všelijak propletený. Pro nezúčastněného pozorovatele by to byl asi vtipný výhled na nás dva, ale já jsem si lámala hlavu nad tím, jestli mám počkat, než se probudí, anebo jestli se mám z téhle prapodivné polohy nějak opatrně dostat sama. Než jsem usnula za doprovodu Jaredova překrásného zpěvu, tak jsem se chvíli zamyslela nad tím, jak se ráno probudíme. V podstatě stejně jako všechna jiná rána, kdy jsme se probudili bok po boku. Snad všehovšudy jednou jsme se vzbudili nějak civilizovaně vedle sebe, aniž by z nás během noci nevznikl nějaký divný lidský propletenec. Ale teď mě stejně nezajímalo, v jaké poloze jsem procitla, ale že jsem tu nebyla sama. Že tu vedle mě ležel a spokojeně oddychoval právě Jared.

Zvláštní, že jsem si něco takového ještě včera nesvedla ani představit. Byť jen v myšlenkách mě prostě nenapadlo, že bychom se mohli opět natolik sblížit, abychom spolu vydrželi v takové těsné blízkosti. Kdyby se mě ovšem Fabio nepokusil znásilnit, tak bychom tu takhle poklidně určitě neleželi. Ale stalo se. Nějaká vyšší síla, možná osud sám zasáhl a svedl naše cesty opět dohromady. Dios mío, to zní poněkud fanaticky, ale… Takhle nějak mi to připadá. Ačkoliv jsme se my dva rozhodli říct si sbohem, pak se přihodilo něco, co nás znovu spojilo. Včera tam totiž mohl přijít kdokoliv jiný, kdo by Fabiovi zabránil mě zneužít. Anebo taky nemusel přijít nikdo… Ale objevil se tam Jared, a bylo to to nejlepší, co se mohlo stát. Když si to vezmu zpětně, nemohla se tam ukázat za takové situace lepší osoba, než právě Jared. Pomohlo mi to si znovu přesně uvědomit, jakou podstatnou roli hraje v mém životě a jak strašlivě mi v něm chyběl. Sice to zní hrozně, že mi teprve až téměř znásilnění muselo otevřít oči, ale jestli to k něčemu bylo, tak jsem za to vděčná. Největší pozitivum, které z téhle situace vzniklo, je to, že jsem Jaredovi řekla, že ho stále miluju. Já vím, vyslovila jsem se jenom proto, jelikož se mě na to sám zeptal, poněvadž z mé strany na to nebyl žádný vhodný čas od toho našeho rozhovoru s Diegem, kdy mě k tomu pobídl. A pak už to bylo kupodivu velice snadné si připomenout, jaké to bylo, když jsme si rozuměli jako dobří přátelé. Někam dál to ovšem nechat zajít nemůžu. Ještě pořád ne…

Zatímco jsem se probírala svou rozjitřenou myslí, Jared se sám od sebe pomalu probouzel. Neubránila jsem se tomu, abych na něm skoro oči nechala, poněvadž on vypadal vždycky tak neskutečně roztomile, když se rozkoukával. A taky u toho svého probouzecího procesu různě mručel a bručel a celkově byl prostě poněkud hlučný. Přesto nebývale sladký. Trochu jsem se od něj vzdálila, čímž jsem ho definitivně probrala, jak jsem se pohnula. Několikrát zamrkal víčky a potom svůj rozespalý pohled nasměroval na mě. Chvíli na mě koukal docela překvapeně, jako by nemohl uvěřit tomu, že před sebou vidí zrovna mě, ale pak se na mě užasle usmál, jelikož se díval zrovna na mě.

„Buenos mañana,“ pozdravila jsem ho vstřícně svojí mateřštinou a ten úsměv jsem mu oplatila.

„Dobrý. Tak… jak se cítíš?“ zajímal se o mě okamžitě a ta jeho starostlivost jím celým úplně prostupovala. Byla znát v každém milimetru jeho pohledné, momentálně docela pobité tváře, až přes jeho tichý hlas, kterým nechtěl narušovat takovou tu ranní letargii.

„Cítím se, no… odpočatá, ale jinak mě snad úplně všechno bolí,“ zhodnotila jsem objektivně, poněvadž na to, co se včera i mojí vlastní vinou semlelo, jsem si připadala dočista emočně netknutá. Ale jinak moje tělo se zase tak svěže necítilo, což se dalo čekat, ale přesto mě to takhle zrána nepříjemně zaskočilo. Fabiova hrubá síla se na mně drsně podepsala.

„Ten ret se měl včera vyčistit,“ přitakal mi, že jsou moje obavy zcela oprávněné. Zvolna ke mně natáhnul ruku a opravdu zlehoučka se dotknul mého rtu, na což jsem beztak reagovala bolestivým syknutím. Ono postižené místo bylo mnohem citlivější, než bych si tipnula. Jared proto kvapně stáhnul ruku dolů a zatvářil se značně soucitně, jak to martyrium prožíval se mnou. Bodejť by ne, když měl nad obočím takovou vyběhlou horu, jako by včera nalítl na roh stolu. Nemluvě o tom, že pod tím samým okem se mu barvila ani ne modřina, jako spíš naraženina, a celkově měl tu spodní část očního oblouku nateklou. Ale ten rozseknutý ret se mu přes noc pěkně spravil a vypadal spíš, jako by byl popraskaný. Napadlo mě, že to hlavní zranění měl uvnitř úst.

„Je to jen malá rána. To se zahojí. Ale co to tvoje čelo? Nevypadá to zrovna nejlíp,“ poukázala jsem i na jeho nadělení ze včerejška, poněvadž to jeho zranění bylo na rozdíl od toho mého stoprocentně na šití. Jenže přes noc se mu to zatáhlo, ale kolem té ranky měl kůži zapálenou doruda. Tohle rozhodně chtělo odborný dohled.

„Podle toho, jak se na mě díváš, mám pocit, že vypadám přinejmenším jako Frankenstein,“ konstatoval jaksi zaraženě a věnoval mi jeden výmluvný pohled plný ironie, abych to tolik nedramatizovala. Jenže mně se to jeho zranění doopravdy nelíbilo…

„Určitě jsi myslel Frankensteinovo monstrum, ale nevadí. Heleď, jestli se někoho na to nenecháš podívat, tak možná jako on fakticky dopadneš. Vždyť jsi částečně přece herec, takže jestli ti tam na tom čele zůstane nějaká ošklivá jizva, může to docela ovlivnit tvoje pracovní nabídky. Zamysli se nad tím,“ ponoukala jsem ho s opravdu neprůstřelnými argumenty, nad kterými se musel zamyslet, i kdyby sebevíc nechtěl. Jistěže mi šlo o jeho dobro, ne abych ho tlačila někam, kam se mu nechce.

„A jak ses jinak vyspala? Žádný další noční můry?“ zamluvil to úplně něčím jiným, jakmile se nad tím tedy alespoň na pár sekund ve své mysli pozastavil. Během toho se ale tvářil poněkud uvědoměle, tak snad si dal domluvit a nechá si na to někoho způsobilého kouknout.

„Ne, vůbec nic. Spalo se mi krásně. To bylo určitě kvůli té tvé ukolébavce,“ vyzdvihla jsem, že na tom má jistou zásluhu zaručeně i ten jeho božský zpěv, který jsem takhle osobně neslyšela ani nepamatuju. Vyspala jsem se snad ještě líp než tu včerejší noc, když jsme spala u našich na pokoji v posteli své sestry. Psychicky jsem na tom nebyla taky zrovna nejlíp, ale stejně jsem spala, jako když mě do vody hodí. A dneska jakbysmet, o což se zajisté přisadila kromě Jaredova zpěvu také ta jeho nepřetržitá přítomnost a neúnavný dohled.

„Jsem se obával, jestli po ní nebudeš mít ještě horší noční můry,“ vtipkoval a dál se na mě bezstarostně usmíval. Jen co se probděl a zahrnul mě svým nepřehlédnutelným entuziasmem, tak mě ihned opustila taková zvláštní všudypřítomná tíseň, která mě obklopovala tak silně, až mě jakoby dusila. S ním jsem mohla znovu dýchat naprosto lehce a čistě.

„Je pravda, že jsi mohl vybrat nějakou veselejší,“ rýpla jsem si do něj škodolibě a zakřenila jsem se na něj. Kupodivu mi nijak obratně ze srandy neodporoval, ale spíš se nad tím zamyslel. Hádám, že si včera zvolil The Story záměrně, protože její obsah celkem trefně zapadal i mezi nás dva. Anebo mi ji zazpíval proto, jelikož ví, že ji prostě miluju. Byla to jedna z prvních písniček, které jsem slyšela od jejich kapely a díky které jsem se do nich zaposlouchala víc.

„Veselejší?“ zopakoval po mně mírně udiveně, jako by se mě přitom zároveň ptal - ,Máš ten dojem, že my děláme nějaký veselý písničky?‘  Pak ale chvatně dodal: „Já myslel, že je to tvá oblíbená.“

„Ale je, to pořád platí. Já jen, že…“ zasekla jsem se, poněvadž jsem nevěděla, jak bych tu načatou větu měla dokončit. Nechtělo se mi přímo vybalit, že mi přišla za daných okolností poměrně frustrující, protože mi vyšel vstříc a něco mi nakonec zazpíval, takže by nebylo zrovna dvakrát slušné, kdybych mu to teď vyčítala. Příště by se na mě mohl tak akorát vykašlat. A já bych byla naopak moc ráda, kdyby mi třeba dneska před spaním opět něco zazpíval.

„Vždyť jsi vytuhla jako to mimino, tak co se ti nezdá,“ osočil se na mě, ale znovu pouze v legraci, protože se po doznění poslední samohlásky začal rozpustile usmívat.

„Ale nic, nic. Dneska mi zazpívej něco pozitivnějšího a vytuhnu ještě rychleji, uvidíš,“ zamluvila jsem to nějak šikovně, o čemž jsem se přesvědčila vzápětí, poněvadž mu obočí vyjelo bleskově nahoru a naprázdno se mu otevřela a zase zavřela ústa.

„Jak jako dneska?“ ptal se mě naoko vyjeveně a zubil se na mě od ucha k uchu. „Ty chceš další ukolíbavku před spaním? No hele, opatrně, aby sis na to nezvykla. Pak už bez ní neusneš, a co já s tím,“ vykrucoval se z toho s okázalým varováním a ani na chvilku se mu nedařilo zbavit se toho rozjařeného úsměvu. Jared se nato vytáhl na mém povlečení výš, poněvadž on spal skoro celou noc na peřině místo pod ní a nevzal si ani nějaký přehoz alespoň z přistýlky, a opřel se o velké křídlo téhle obrovské postele, aby se mu se mnou lépe komunikovalo. Já jsem se prozměnu převalila na břicho a bradu jsem si podepřela dlaněmi o zapřené lokty. Velice opatrně, abych nijak netlačila na ten svůj pohmožděný krk.

„Tobě by snad vadilo mi každý den něco zazpívat před spaním? Tomu nevěřím,“ narážela jsem nezištně na jeho neskrývaný city ke mně, takže mu ani pár sekund ten jeho oslnivý úsměv nikam nezmizel. Aby z něj nedostal za chvíli křeč do obou lící.

„Ty si ale malá prohnaná potvůrka,“ otituloval mě celkem nápaditě a naschvál se na mě dlouze zadíval pohledem mísícím zčásti afektované pobouření a z další části konsternování.

„Nic, co bys nevěděl. Klidně už si nachystej, co mi zazpíváš tentokrát,“ popichovala jsem ho rozjitřeně dál, protože jsem si prostě nemohla pomoct. Velmi se to podobalo těm našim starým dobrým přátelským časům, které jsme si připomněli už včera večer a pak i v noci. Muy bien, některé věci přesáhly hranici přátelství. Jako třeba vzájemné vyznání lásky. Naštěstí jsem včasně všechno uvedla na pravou míru, aby nedošlo k nějakému nedorozumění, jako že jsem změnila názor a dám nám dvěma šanci. Něco takového se nekoná a konat nebude, dokud si nedám do pořádku svoji minulost a vlastně celkově svůj zmatený život.

„Mám na to celý den,“ zchladil můj provokativní zápal naprosto věcně a nevzrušeně a pak se pružně natáhnul ke svému nočnímu stolku, aby se podíval na svůj Blackberry a aktuální čas. Nato se opětovně pohodlně uvelebil opřený o křídlo postele. „Mimochodem, dlouhý den. Jsme vzhůru docela brzo,“ rozšířil svůj prvotní výrok s kapkou udivení kdesi v podtónu. 

„Kolik je?“ zajímala jsem se tedy, abych věděla, kolik hodin izolace uvnitř apartmá mě dnes čeká.

„Něco málo po půl osmý… Eh, Rio, seš si fakt jistá, že tady vydržíš zavřená celou dobu? A vlastně i další dny, dokud ty modřiny aspoň trochu nevyblednou, aby ses mohla ukázat? Nebude přeci jenom lepší ostatním říct pravdu?“ přeptal se mě znovu dobromyslně, jestli jsem si tohle svoje včerejší neústupné rozhodnutí s novým dnem třeba nerozmyslela.

„Ne, lepší to určitě nebude. Tímhle jsem si jistá, ale… No, tím, jestli tu vydržím zavřená, už zase tak moc ne… Budeš tu se mnou, por favor?“ požádala jsem ho s prosíkem, zatímco jsem na něj zaměřila svůj upřený pohled, jehož kýžený vliv by mohly zmařit možná tak akorát slepené řasy od ospalků, které mě ovšem nikde netlačily, takže jsem o jejich reálné existenci vskutku pochybovala.

„Jako celou dobu? Nebude to ostatním tak trochu podezřelý? Všichni přece ví, že jsme se rozhádali a já že jsem to s tebou vzdal. A teď, když spolu budeme zavřený na pokoji, tak to u všech vzbudí zvědavost a pak nás zahltí spoustou otázek. Na to jsi připravená?“ srozuměl mě s nadcházejícími nepříjemnosti, které se nám nevyhnout, jestliže nevyjdu s pravdou ven. A to neudělám. Raději si nachystám několik nevinných lží, než abych někoho obeznámila s krutou pravdou. Nechci, aby to kdokoliv jiný věděl. Nechci nic popisovat ani vysvětlovat. Ráda bych se přes to přenesla sama, nanejvýš s podporou Jareda, který byl jediným svědkem. Kdyby mě nezachránil právě Jay, ale někdo jiný, nechala bych si to zcela pouze pro sebe. Kdyby…

„Na tohle jo,“ odsouhlasila jsem mu to ve stručnosti a teprve v tenhle moment jsem se zbavila toho vlezlého úsměvu, protože náš lehkomyslný rozhovor nabral poněkud vážnějšího kontextu.

„Říkala jsi, že nechceš nikomu lhát, a takhle určitě lhát budeš,“ osvěžil mi paměť pohotově a jedno obočí mu vyjelo pozorně nahoru, jak mi pravděpodobně přestával rozumět. Musela jsem si vzít tichou oddechovou pauzu, abych se nad tím řádně zamyslela.

„No dobře, tak teda budu lhát. Jenom já. Tebe do toho zatahovat nebudu,“ srozuměla jsem ho důrazně s jedinou možností, která připadala v úvahu vzhledem k tomu, jakými výmluvnými zmínkami mě zahrnul.

„Ale já tu s tebou chci být, Nerio. Je mi totálně jedno, co na to ostatní řeknou. Na tobě mi záleží víc, než na názoru ostatních, ale… Měla by sis to nejdřív pořádně promyslet, než se do něčeho pustíš. A jestli v tom mám být s tebou, tak bych měl vědět, co máš v úmyslu. Takže zatímco já budu přemýšlet nad tvojí další ukolíbavkou, tak ty začni přemýšlet nad tou historkou, kterou vysvětlíme, že spolu najednou trávíme tolik času,“ ponoukal mě, abych si nějakým nedopatřením akorát nepřihoršila. Nezapletla se do svých nepromyšlených lží a nakonec bych stejnak musela přiznat barvu.

„Parťáci ve zločinu, to tu ještě nebylo,“ okomentovala jsem s nádechem ironie a pousmála jsem se, aby ta hustší atmosféra mezi námi zase zřídla. Však sám doslova řekl, že je ochotný se do těch lepkavých sítí lží a výmyslů zaplést se mnou, protože jsem pro něj důležitější, než kdokoliv jiný. Je mi z toho značně na nic, že jsem ho do něčeho takového v podstatě dotlačila, ale na výběr přece taky dostal. Tohle je jeho svobodná volba.

„Něco novýho, co budeme mít my dva společný,“ poukázal na vedlejší produkt našeho chystaného morálního poklesku. Chtě nechtě jsem z toho vycítila i další důmyslně skrytou narážku.

„Ale dohromady nás…“

„Já vím, já vím! Tohle mi neustále opakovat nemusíš,“ skočil mi do řeči netrpělivě, ale bleskově si to žehlil svým bělostným úsměvem, který byl beztak jaksi ztuhlý, poněvadž ho to uvnitř dozajista sžíralo víc, než jak se snažil předstírat, že ne.

„To ty pořád říkáš něco v tom smyslu, jako že ne,“ svedla jsem to na něj a urputně jsem si držela ve tváři takový bezmála flegmatický výraz, ačkoliv jsem vyloženě cítila, že by se moje rysy rády poddaly něčemu více negativnějšímu. I Jareda pomalu přecházela ta jeho uvolněnost, poněvadž jsem se tu zrovna zakousla do jeho kyselého jablka, které mi rozhodně nenabídl.

„Protože já tomu nevěřím,“ obhájil se v jeho případě s naprosto nediskutabilním argumentem, proti kterému jsem nezmohla zhola nic. Proto jsem si akorát rezignovaně povzdechla, ale vylepšila jsem to letmým úsměvem, který mu sice neušel, ale nijak na něj nereagoval.

„Jen bych nerada, abys byl zklamaný,“ nastínila jsem mu svoje dobrotivé úmysly, kterými jsem ale opravdu šikovně maskovala svoje obavy, abych nakonec to zklamanou nebyla já sama.

„Řekla jsi mi, že mě miluješ, takže už mě nijak ničím zklamat nemůžeš,“ povzbuzoval tím zjevně nejen mě, ale taky sebe. Naše vzájemná rozverná nálada totiž pomaličku uvadala a on se ji snažil docela obstojně zachránit. Svatá pravda, že mě ta jeho neochvějná prohlášení jinak hřála u srdce. Na druhou stranu mě tím trošku děsil, ale vzhledem k těm mým stejně vřelým citům k němu mě to prostě těšilo. Akorát jsem se musela hlídat, aby to na mně nebylo příliš znát a nedávala mu tím nějaké plané naděje. Každopádně… Heh, tu už jsem mu stejně poskytla, když jsem se vyjádřila.

„Jak to, že seš si tím tolik jistý? Víš, co se říká. Nikdy neříkej nikdy,“ tázala jsem se nechápavě, že tu takhle nezdolně hlásá o něčem, co se může okamžik od okamžiku změnit. Navíc, v našem případě stačí tak málo, abychom se navzájem zranili či zklamali právě kvůli těm našim hlubokým a komplikovaným vztahům.

„Neřekl jsem nikdy. Jen tomu prostě taky nevěřím,“ zdůvodnil příčinu svého tvrzení, kterou jsem znovu neměla sebemenší šanci nějak sabotovat. Jakmile dojde na Jareda a sílu jeho víry v cokoliv, co si usmyslí, všechny běžné pozemské zákonitosti jsou na něj krátké. Kdyby Jared díky své skálopevné víře nedosáhl toho všeho, co v dnešní době má, tak bych si určitě dovolila to nějak zpochybňovat, ale takhle mi pokaždé došla všechna slova. Na to jednoduše nebylo co říct.

„Jarede, ty si hlavně promysli, jestli se ti opravdu chce kvůli mně lhát ostatním přímo do očí,“ vrátila jsem se velkým obloukem k našemu předešlému tématu, které ale tentokrát znělo přeci jen o něco vážněji.

„Nemám si co promýšlet. Tohle je úplně jiná situace a taky jsem ti něco slíbil,“ pronesl rádoby přísežně, když se odvolával na svůj včerejší nezvratitelný závazek, který očividně bral smrtelně vážně, což se nedalo jinak, než upřímně ocenit. „Můžu tě tady na chvíli nechat? Já si po ránu chodím vždycky zasportovat,“ ubezpečoval se, jestli tu vydržím nějakou tu půl hodinku, hodinku, aniž by mi z tý samoty jenom s mými myšlenkami hráblo.

„Neboj, tu chvíli to tady zvládnu. Jen si běž zaběhat,“ ujistila jsem ho naprosto uvědoměle bez nějakého zesměšňujícího úšklebku nebo znevažujícího tónu hlasu. Namísto toho jsem se na něj koukala nesmírně vděčně. Rozhodně si za tu svoji neutuchající péči, kterou mě od včerejška nezastavitelně zahrnoval, zasloužil nějaký ten čas pro sebe. A protože vím, jak jsou pro něj sport nebo cvičení důležité, nemohla bych mu v tom bránit, ani kdyby mi zrovna nebylo ouvej. Ale já se skutečně cítím dobře, takže tahle pobídka vyšla pouze z mojí přívětivosti.

„Vážně?“ nedalo mu to a znovu se mě zeptal, jestli mu povoluju jít udělat něco pro svoje zdraví.

„Jo, Jayi. Běž. Jsem v pohodě,“ přesvědčovala jsem ho tentokrát s úsměvem, poněvadž ta jeho úzkostná starost mi přinejmenším nesmírně imponovala. Jestli na to naše kdysi tabu téma ještě znovu dojde, tak ho asi už víc odmítat nedokážu. Po tomhle všem, co pro mě udělal, prostě ne…

„Tak dobře,“ Vzal mě tedy za slovo a začal se vzápětí neochotně zvedat z postele, což jsem jistě nevěděla, jestli mám přičíst tomu, že byl od Fabia pomlácený, anebo že se mu nechtělo opouštět mě, nebo jestli se nerad vzdával toho tepla vyhřátých peřin, kterými sice přikrytý nebyl, ale ta hora svalů ho určitě nějak zahřívat musela. A ta deka zespod taky.

„P-počkej. A co řekneš, když někoho náhodou potkáš a on se tě zeptá, co se ti stalo? To sis promyslel?“ pozdržela jsem ho jednou velice záludnou otázku, která ale byla pochopitelně maximálně nasnadě. No jo, já vím, já ho tu neustále něčím komanduju, ale však to sám řekl. Když se tu oba dva chystáme pustit do jedné takové samozvané bílé lži, musíme si ji taky do detailu vymyslet. A opravdu mě nenapadá žádná smysluplná výmluva, kterou bychom mohli zakrýt tu naši společnou nešťastnou příhodu.

„No, nepromyslel. Napadá tě něco?“ obrátil se na mě, když už jsem si to lhaní vzala celkově do své režie, ačkoliv s několika jeho neocenitelnými tipy.

„Totalmente nada. Vůbec nic. Ale každopádně jestli máš ten dojem, že ostatním bude připadat podezřelý, že spolu budeme zavřený na pokoji, tak co potom, jestli nás dva uvidí, že jsme spráskaný jako ti psi. Pro tohle mě žádný výstižný slovo už nenapadá,“ fantazírovala jsem nad zase ne tolik nepravděpodobnými alternativami, které by nás mohly zastihnout úplně znenadání a pořádně nám tím zapeklily.

„Tak nás takhle oba nesmí vidět,“ vyřešil tohle zdánlivé dilema během několika sekund.

„Stačí, když někdo uvidí tebe, potom když někdo přijde sem na pokoj a uvidí mě, no, a oni si pak dají dvě a dvě dohromady. Uvidíš,“ malovala jsem čerty na zeď, jak jsem se nechala strhnout tou hrozbou toho, že neutajím ani skrze protřelé lži onu nemilosrdnou pravdu.

„Tak tebe prostě neuvidí. Stejně musíš být v karanténě, no ne? Pochybuju, že se k tobě bude někdo hrnout, aby se na tebe podíval, když řekneme, že jsi chytla nějakou horší střevní chřipku. A já zas řeknu, že jsem si někde venku při workoutu nabil hubu. To se holt občas stává. Taky pochybuju o tom, že se bude někdo vyptávat, jak se mi to stalo. No, a kdyby náhodou jo, tak… Hmm… Třeba jsem se přitahoval na stromě za větev, uklouzla mi ruka a spadl jsem přímo na ksicht, může být?“ osvítil ho najednou duch klamů, anebo samotný Bůh lží a zrad, onen věhlasný Loki. No není to taková pěkná náhoda? Nejednou jsem kdesi slyšela a četla, že si je Jared až zvláštně podobný s dalším modrookým charismatickým britským hercem, který ztvárnil právě lstivého a podlého severského poloboha Lokiho. Jestli se najde někdo, kdo mezi Jaredem a Tomem Hiddelstonem nevidí ani minimální podobu, tak musí být jedině slepý.

„Bien… Nezní to špatně. To by mohlo projít. Ach jo, mi z toho docela na nic, když tu takhle vymýšlíme, jakými nesmysly budeme krmit naše přátele,“ povzdechla jsem si posmutněle, poněvadž jsem se kvůli tomu musela vypořádávat s častými návaly sžíravého provinění.

„Je to něco jinýho, než když jsme si lhali sobě navzájem,“ vypadlo z něj naprosto nekontrolovatelně tohle poněkud choulostivý porovnání, který uvedlo do rozpaků nejen mě, ale i jeho.

„Já ti nic nenalhávala. Jen jsem si to neuvědomovala,“ poupravila jsem jeho tvrzení pohotově, poněvadž mi křivdil, a to jsem nemínila dopustit. K nepřeberné spoustě nových zjištění jsem se dovtípila až poté, co jsem po našem rozchodu opustila L.A. a mohla jsem přemýšlet relativně s klidnou hlavou.

„Stejně jako si neuvědomuješ, že je totální hloupost nám dvěma nedat druhou šanci,“ otočil moji vlastní obhajobu proti mně a do hlasu se mu vkradl jakýsi nádech výčitky. Pak nad tím ale zatřepal hlavou, až mu několik pramenů dlouhých tónovaných vlasů spadlo dopředu, jako by tím hodlal zahnat schylující se negativní polemiku. Ani já se do toho nijak nehrnula, jelikož by to zbytečně pokazilo tu křehkou vlnu, na kterou jsme se oba naladili.

„Nechtěl sis jít zasportovat?“ opomenula jsem ho s decentní jízlivostí, abych mu nezůstala dlužna za tu jistou podpásovku, které mě ani za této situaci neušetřil, ale závěrem jsem se na něj skoupě pousmála.

„Už mizím,“ zahlásal odhodlaně, mrknul na mě a odchvátal do koupelny, kde se musel nejdřív trochu zkulturnit, než se vydal ven, aby tam ze sebe mohl skoro sedřít kůži. Jeho tréninky většinou probíhaly tím stylem, že šel až na pokraj svých sil, ale tentokrát těžko soudit. Až se vrátí, tak se to ukáže... Na rozloučenou mi věnoval ještě jednu z těch jeho originálních grimas, kterou měl bohatou škálu, asi tak jako samotný král grimas Johnny Depp, což jsem mu oplatila pobaveným řehotem. Aah, tohle mi tak chybělo!! 

Během první čtvrt hodiny, kdy jsem se snažila svoji rozvířenou mysl zaměstnat nejspolehlivějšími zdroji na vygumování mozků, jako je televize nebo kniha, jsem se dovtípila, že asi zase tolik v pohodě nejsem a ani nebudu. Stahovala se nade mnou totiž hustá temná mračna špatných vzpomínek, které mě zaplavovaly nesnesitelnou úzkostí. Do půl hodiny jsem seděla na lenošce dočista nepříčetná samotou a horlivě jsem dumala nad tím, jak jinak se mám zabavit. Znenadání mi myšlenky zabloudily k mému zdejšímu kamarádovi Diegovi, který by mi zajisté pomohl se z té protivné zoufalosti vymanit. Jared pro mě v tuhle chvíli nepřipadal v úvahu, jelikož někde neznámo kde pobíhal a posiloval, a já potřebovala neodkladně nějakou vhodnou společnost, což Diego splňoval v mnoha směrech. A svoji rodinu a přátele jsem mohla vyloučit naprosto automaticky.

A tak jsem i já opustila teplo měkoučké postele a bleskově jsem v koupelně provedla nutnou údržbu, ze šatníku jsem vytáhla v podstatě to, co se mi namanulo do dlaně, a pospíchala jsem k Diegovi na bar, přestože jsem víceméně počítala s tím, že ho tam takhle po ránu nezastihnu. Telefonní číslo jsem na něj taky neměla a při kontrole mého iPhonu jsem nevesele zjistila, že brzo ani mobil nebudu mít k dispozici, poněvadž mi skomírala baterie. Už jsem se vracela sklesle kolem recepce zpátky do apartmá, když vtom jsem dostala nápad, jak se dovypátrat Diega.

„Zdravím,“ zahlásala jsem celkem hlasitě, když recepční cosi štrachala za tím pultem s ohnutými zády dolů. Ihned se pozorně narovnala, a tak jsem stanula tváří v tvář oné milé slečně, která mně dohodila Jareda do apartmánu. No super! Ne, jakože beze srandy. Jsem ráda, že jsem narazila právě na ni. Ji ovšem moje přítomnost mírně zrozpačitěla, ale ten její naučený široký úsměv byl přesto naprosto perfektní. Pouze jsem mohla hádat, jestli to bylo jenom mou osobou jako takovou, anebo jestli tím mým pomláceným vzezřením, které muselo naprosto zákonitě přitahovat pozornost absolutně všech kvůli té své okázalosti.

„Ah, slečna El Gallardo. Dobré ráno. Co pro vás mohu udělat?“ nabídla mi bez zaváhání svoje služby a trpělivě čekala na moji odpověď, pořád s tím nacvičeným opičím úsměvem.

„Hledám jednoho vašeho zaměstnance. Nutně s ním potřebuju mluvit. Ale znám akorát jeho jméno. Jmenuje se Diego a pracuje tady na baru kousek od hotelu. Můžete mi říct, kde ho najdu, por favor?“ požádala jsem ji nanejvýš zdvořile, poněvadž mi bylo jasné, že od ní nechci zase takové úplně běžné informace.

„No… Jestli je to vážně tak nutné,“ zdůraznila hlavní důvod, který by ji přiměl mi to prozradit. Ale vůůůbec to nemělo žádnou souvislost s tím velkým stěhováním nebo mojí zbitou tváří. No jo, ironie.

„Věřte mi, že je. Jinak bych tu nestála,“ srozuměla jsem ji absolutně neústupně a zaujala jsem k ní takový postoj, který jí zřetelně napověděl, že čekám na to, až mi dá Diegovu adresu. Zakrátko jí to docvaklo, a tak mi to poslušně odkývala a obrátila se ke svému pracovnímu notebooku, kde se pustila do hledání. Za malý moment přede mnou přistál čtvercový papírek s vypsanou adresou. „Děkuju. Mějte se,“ rozloučila jsem se s ní urychleně, jakmile jsem si převzala papírek.

„Pěkný den přeji, slečno,“ počastovala i mě svým ryze profesionálním rozloučením a vrátila se ke své původní činnosti, ve které jsem ji vyrušila. Vyřešily jsme to ukázkově diskrétně, nenápadně a opatrně, což bylo jedině plus. A tak jsem se vydala hledat nějaké taxi, které by mě odvezlo za Diegem do města. Teprve když jsem seděla v taxi, které mě vezlo na určenou adresu, u které jsem se mohla pouze modlit, aby nebyla falešná, mě přepadl monstrózní úlek, protože jsem Jaredovi nenechala žádný vzkaz, proč jsem opustila apartmá. Mobil se mi pochopitelně jako na potvoru už vypnul, takže jsem mu neměla jak dát vědět, kde jsem. Dios mío, ten mě přetrhne, až se vrátím na pokoj. Jakmile zjistí, že tam nejsem, tak začne zaručeně vyvádět, čemuž se každopádně nemůžu divit. Al fierno, já jsem takový pohrk! Zase jsem myslela zejména na sebe a svoje problémy a včasně mi nedocvaklo, že je tu jedna doopravdy důležitá osoba, které na mně velice záleží. Tohle mu budu muset nějak vynahradit. Mierde! Musím se naučit držet svoji spontánnost na uzdě, protože se někdy prostě ukvapím. Ke konci cesty jsem se cítila ještě mnohem hůř, než když jsem opouštěla hotelový pokoj plná neutišitelné tísně. Vlastně jsem na tom byla dost mizerně…

Se znatelně menší horlivostí, ale na druhou stranu s o to větší beznadějností jsem se postavila před dveře, které měly patřit Diegově rodinnému domu, a halasně jsem na ně zaťukala. Nejdřív se mi nikdo neozýval, takže jsem znovu zaťukala o něco razantněji a naléhavěji. Při dalším útrpném vyčkávání jsem se rozhlédla kolem sebe po prázdné a pusté čtvrti, která se rozhodně nedala považovat za nějakou prestižní. Spíš právě naopak. Jen co jsem otočila hlavu zpátky, tak se přede mnou počaly otvírat dveře, ve kterých na mě mžoural rozespalý Diego. Okamžitě se probral, když v tom nevítaném a nezvaném návštěvníkovi objevil právě mě.

„Nerio? Co tu děláš? Jak ses sem dostala? A jak to, že víš, kde bydlím?“ zavalil mě oprávněnými dotazy, aniž by mě alespoň prvně pozdravil. No, vyčíst jsem mu to nemohla, poněvadž jsem se sem vydala neohlášená.

„Perdóname, Diego. Musela jsem s někým mluvit a nevěděla jsem s kým, když odešel Jared ven. J-já… Zjistila jsem si tvoji adresu na recepci a odchytila jsem si u hotelu taxi, a, no… teď jsem tady. Nezlob se na mě, ale já jsem… Nemohla jsem zůstat na pokoji sama. Nevydržela jsem tam s těmi všemi myšlenkami na… Doufám, že to nevadí, že tu jsem,“ vysvětlovala jsem mu poměrně kostrbatě svoje vnitřní pohnutky, které mě sem dovedly. Potvrdil mi to Diegův zmatený výraz, který se ale mísil s určitými obavami.

„Stalo se něco?“ reagoval na můj nejasný monolog další závažnou otázkou, tentokrát stručnou a zcela odzbrojující. Několikrát jsem proto oněměle zalapala po dechu a s nejvyšší úporností jsem přemítala nad tím, jestli se mu s tímhle svým citlivým tajemstvím mám svěřit.

„Vlastně ano,“ připustila jsem zakrátko, ale zvolila jsem k tomu takový povznesený tón hlasu, abych ho neděsila ještě víc, než jak se mi již podařilo. Jenže to on už naprosto neskrývaně zkoumal můj natržený ret, což u něj vyvolalo hutně podezřívavý pohled.

„Chvíli tu počkej, ano? Hned jsem zpátky,“ nařídil mi nesmlouvavě, a než jsem stihla cokoliv namítnout, otočil se ke mně zády a zabouchl mi dveře před nosem. No páni, takovouhle reakci bych od něj teda fakticky nepředvídala. Od něj vážně ne... Ale... Hmm... Já si stejně počkám…   

Diego je zase zpátky a ještě se pochopitelně objeví v další kapitole. A taky se vrátí oblíbená recepční :D :D Ještě nás čeká nějakých circa deset kapitol do konce, takže se povídka nakonec protáhla mnohem víc, než jsem původně očekávala :D Tudíž se posune i pauza a začátek řady třetí, kterou předběžně plánuji na začátek Nového roku, dřív to rozhodně nestihnu, ačkoliv již vím, o čem třetí řada bude a co se v ní bude dít. :) 

Všem mockrát vděčně děkuji za podporu!! :) :3 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 31. kapitola: