Lost of the Love - 34. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Neria si hodně troufá a Jared jí hodně ztěžka odolává...

06.10.2015 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 773×

JARED

Nemohl jsem si pomoct, ale byl jsem na Neriu naštvaný. A taky uražený. A taky vlastně dotčený. Sice jsem byl schopný pochopit, proč se tak vypařila z apartmá, proč utekla za tím Diegem a proč se svěřila právě jemu, ale to jen díky tý mý racionální části, kterou jsem si nechával z donucení našeptávat. Moje srdce se totiž jinak cítilo naštvaně, uraženě a dotčeně. Kupodivu mnohem víc, než když jsem Neriu přistihl se Shannonem ve vášnivým objetí. Nevím proč, ale tý mý iracionální části připadal onen údajný kamarád Diego jako hrozba. Když se mu rozhodla svěřit takový osobní intimní tajemství, tak mu přeci musí opravdu silně důvěřovat. A taky se mi v mysli usadila ta protivná vzpomínka na to, jak s ním Neria tancovala na tý svatbě. A jak ho pak políbila! Vím, vím, udělala to kvůli mně, abych na ni žárlil, ale stejně! Vrtalo mi to v mozku jako nějaký hladový červ, který se pustil do čerstvýho ovoce, a s každým dalším zakousnutím to ovoce kazil. Neměl jsem z toho Diega vůbec dobrý pocit. Neměl jsem dobrý pocit z toho, co by všechno mohl představovat…

No jo, jasně, moje racionální já mělo ten nejneprůstřelnější argument vůbec, protože my odsud za pár dní odletíme a s největší pravděpodobností se sem nikdo z nás již nevrátí, ale stejně. Holt nezabráním tomu, abych cítil to, co cítím. Což je nesmírně otravný! Do háje!!!

Taky jsem se cítil tak zvláštně rozpolcený, poněvadž jsem měl další zlověstný pocit z toho Neriina rozhodnutí o tom, že svoji minulost uzavře a nechá ji bejt. Na jednu stranu jsem z ní měl radost, protože se hlavně těch posledních událostí chopila statečně, když si zvolila takový řešení, ačkoliv by ho někdo mohl vnímat spíš jako zbabělý. Já ne. Na to, jak to pro ni byla traumatizující zkušenost, se z ní vzpamatovala obdivuhodně. Ale na druhou stranu mi to dělalo jistý obavy. Ne snad kvůli tomu, že by to trauma jakkoliv potlačovala, ale to z toho důvodu, že i já jsem součástí její minulosti, ve který se mezi námi odehrálo strašně moc. Tolik dobrýho a i toho zlýho. Prostě mě to svým způsobem nějak děsilo, přestože mě Neria ujišťovala, že se mnou ve svý nový životní kapitole počítá. Vlastně vím i nakolik se mnou počítá, ale beztak mám teď ohledně nás dvou takový podivný, nepříjemný a tíživý pocit.

Možná jsem i já vstal ráno špatnou nohou, poněvadž ta naše náročná společná noc nestála za moc, i když nás jinak sblížila asi nejvíc, jak jen mohla. Docela mě pak dopoledne rozladilo, jak jsem se vrátil na pokoj a ji jsem tam nenašel. Snad ještě nikdy jsem se o nikoho tak strašně nebál. Absolutně jsem netušil, co mám dělat. Co si mám myslet. Zamrzelo mě, že si odjela do města, aniž by si na mě vzpomněla a uvědomila si, že budu nejspíš šílet, až se vrátím a ona nebude tam, kde bych ji očekával. A když už se teda konečně vrátila, tak jsem si kvůli Aně nemohl ani trošku zchladit svoje zklamání, než bych ji pevně sevřel v náručí a řekl jí, jak moc jsem se o ni strachoval.

Další křest ohněm byla právě nečekaná návštěva Any. Nikdy jsem neměl v hlavě takhle brutálně prázdno, protože moje myšlenkový závity jedou rádoby nonstop. Naprosto jsem tápal, co si můžu a nemůžu dovolit říct, jelikož nás Ana načapala v takový situaci, na kterou jsme se při našem ranním vymýšlení těch altruistických lží nepřipravili. Doopravdy jsem měl stažený půlky, když se na mě Neria pokaždý zadívala s tím vyděšeným pohledem volajícím o pomoc. Trošku tím teda pozvedla moje typický mužský ješitný ego, protože se na mě vyloženě spoléhala, ale zejména mě tím povzbudila, abych svůj mozek donutil myslet. Částečně to byl taky můj instinkt. Jakmile jsem se na ni podíval a viděl tu její bezmoc, musel jsem jí nějak pomoc. Zachránit ji před tím, čeho se nejvíc bála. Ať to znamenalo cokoliv. No, takže mě nakonec napadlo to, co mě napadlo, což by třeba před někým jiným než právě Anou, mohlo znamenat docela nepěkný problém. Ana to vzala naštěstí dobře. Měli jsme rádoby štěstí v neštěstí.

Nejhorší na tom ale bylo, když jsem si uvědomil, co jsem ji nechal si myslet. Že jsme se s Neriou zase dali dohromady. Zatímco v Aně to vyvolalo odůvodněně rozpačitou radost, za ty poněkud divočejší okolnosti, já jsem ochutnal hořkou pachuť nenaplněných nadějí a frustrace. Tak úzkostlivě jsem si přál, aby to byla pravda. Po ničem jiným jsem netoužil, od tý doby, co jsme se rozešli. Na nějakou dobu jsem žil v takový otupující nevědomosti, když byla Neria pryč a já si nějak přivykl. Naučil jsem se žít bez ní. Pozapomněl jsem, jak strašlivě mi chyběla. A po tý její krutý zkušenosti, když jsme si znovu nějak našli cestu zpátky k sobě, protože dosud mezi námi zela nepřekročitelná propast, mi teprve naplno došlo, jak nutně ji ve svým životě potřebuju. Jenomže Neria náš budoucí vztah stanovila naprosto jasně. Proto mě celkem zdrtilo to Anino falešný veselí, protože bych se chtěl strašně moc radovat s ní. A pak jsem si tu frustraci mírně vykompenzoval na Nerii, když mi vypověděla, kam se to po mým odchodu vlastně vypařila. Skutečně nerad jsem na ni byť i zvýšil hlas, ale prostě jsem se nechal ovládnout svýma rozvířenýma pocitama. Ne že bych to nějak přehnal, ale stalo se a trochu mě to mrzelo. Jedině já totiž zatraceně dobře vím, jak je aktuálně Neria zranitelná.

Vlastně úplně ten nejhorší pocit, se kterým jsem se momentálně potýkal, byla ta znovu divoce kypějící láska vůči Nerii, kterou jsem musel opět násilně potlačovat. Ležet vedle ní minulou noc to byla pro mě hodně těžká zkouška. Kupodivu jsem ji s přehledem zvládnul bez nějakých obtíží, který mě při vyslovení jejího návrhu okamžitě atakovaly. Byla to pro mě nepředstavitelná muka. Pouze vedle ní ležet, ale nesmět se odvážit k jakýmkoliv intimnostem. Ovšemže jsem toho měl plnou hlavu, jak jinak. Být v přítomnosti hříšně překrásné Nerii a nepomyslet na to, jak se mi oddává, to je prostě neproveditelný. Obzvlášť, když už byla tolikrát moje. Tolikrát jsem sledoval, jak mě k sobě podmanivě a hravě vábí. Tolikrát jsem zakusil, jak mě vyzývavě i láskyplně líbá. Tolikrát jsem slýchal, jak dychtivě šeptá moje jméno a jak ho vzrušeně sténá. Tolikrát jsem vnímal, jak její tělo vychází tomu mému vstříc a jak společně s mým přichází k vrcholu. Po tom všem vskutku nešlo nikdy nepomyslet na to, jaký by to zase bylo. Navíc když jsme bez sebe byli takovou dobu. A když jsme si oba scházeli. Oba jsme k sobě stále chovali ty samý city.

Alespoň že mi dovolila se jí dotýkat. Smět se dotknout její sametově jemný pokožky s tím krásným opálením byla velice příjemná útěcha. A svým způsobem taktéž pořádný utrpení. Dostat takhle málo, přestože já chci nenasytně naprosto všechno. O to víc mě to pobízí si vzít a neustále myslet na to chtít víc. Nicméně po těch šesti měsících, kdy jsem z její andělský úžasnosti neměl absolutně nic, byl i ten skromný kradmý dotek jako samotný dar z nebes. Ona byla můj anděl strážný. Moje spása…

Každopádně zatímco jsme spolu pohodlně leželi na posteli a dívali se na nějaký animák, měl jsem co dělat, abych se na ni nevrhl jako hladový zvíře a nezmocnil se jejích přesladkých rtů a toho nejsvůdnějšího těla, který jsem kdy viděl. A že jsem jich viděl! Proto jsem tohle svoje nepřípustný nutkání vyřešil tím, že jsem rozvázal zase další novou konverzaci. Já jsem rozhodně měl o čem mluvit. Stačilo mi i těhle pár motivů, nad kterýma jsem dumal během toho, co jsem nepřítomně zíral na obrazovku a pokoušel jsem se ignorovat její snadno relativně dosažitelnou blízkost.

„Neri?“ oslovil jsem ji tiše, abych ji nevyplašil. Mírně s sebou trhla a zvedla ke mně svůj pohled plný zájmu, který se rozpouštěl v tý kaštanový záplavě.

„Hm?“ houkla slabě a několikrát na mě zdlouhavě zamrkala těma uhlovýma závojema řas.

„Kdo že je to ten Diego?“ pustil jsem se dost možná nerozvážně na stezku odvahy, když jsem nakousl právě tohle poněkud ošemetné téma. Pro mě i pro ni. Neria na mě zkoumavě dlouze pohlédla, než se nadechla, aby pokračovala dál, jelikož jak poznala, mě tohle zajímalo daleko víc než nějaká komediální rodinná pohádka.

„Vážně se chceš bavit o mým kamarádovi? Já toho o něm beztak nemám moc co říct. Známe se krátce, takže toho o něm zase tolik nevím,“ cukala se nenápadně, aby mi naznačila, že se jí o tom mluvit naopak nechce.

„Ale o tom napadení jsi mu řekla, takže mu evidentně věříš,“ vydedukoval jsem zcela logicky a neubránil jsem se nepatrně znepokojenýmu podtónu, který se skryl za zřetelný obavy. Ona se na mě ale podívala takovým shovívavým pohledem, který mě chtě nechtě uklidnil.

„Řekla jsem mu to proto, protože jsem považovala za správné, aby to věděl,“ zopakovala mi věcně svoje prvotní tvrzení, za kterým si viditelně hodlala neoblomně stát, a pokrčila ledabyle rameny.

„Ale věříš mu,“ stál jsem si i já za svým, poněvadž jsem stejně tak neoblomně chtěl slyšet její odpověď.

„Sí, věřím mu. Svým způsobem,“ přitakala mi vynuceně, poněvadž z takový přímý otázky se nemohla nijak obratně vykroutit, což uměla jinak vážně bravurně, a proto mi na ni musela i přímo odpovědět. „Proč se na to ptáš, Jayi? Tebe štve, že jsem mu to řekla? Přímo jemu? Kdybych to řekla bráchovi, tak bys to takhle neřešil? Ale já se mu s tím svěřila jenom proto, jelikož on Fabia zná jako nikdo. Tak proto. Nic víc v tom nehledej,“ zahrnula mě nazpět několika nechápavýma dotazama, jelikož jí neušlo, že jsem z toho zjištění od tý chvíle prostě nesvůj. Jenomže ono koneckonců o tohle vůbec nešlo. Mě štvalo něco úplně jinýho…

„Jen… nemůžu přestat myslet na to, jestli by ses mi s tím taky svěřila, když bych se neobjevil v tom altánu a neviděl to na vlastní oči,“ vymáčkl jsem ze sebe rozpačitě a uhnul jsem očima jinam, protože v těch jejích jsem zahlídnul nemilé zaskočení, který mi v podstatě samo napovědělo.

„Popravdě… Ne, neřekla bych ti to, Jarede. Ale neřekla bych ti spoustu dalších jiných věcí, protože díky tomu, co se stalo s Fabiem, jsme my dva teď tady. Nebýt toho, tak bychom se nedostali až sem, takže… Já jsem za to ráda. Víš, jestli se muselo stát něco takového, aby se něco změnilo, tak budiž. Já jsem za to vděčná. Díky tomu, že z toho vzešlo tohle… Že jsme se sblížili a zase spolu mluvíme. Právě díky tomu jsem se z toho zvládla dostat takhle snadno. A taky proto jsem se to rozhodla hodit za hlavu. Posledních několik měsíců pro mě bylo docela hodně špatných, takže když se stalo něco takhle zlomovýho, začít nanovo je podle mě to nejlepší řešení. Nový začátek je přesně to, co potřebuju,“ rozpovídala se horečně, jak ji zjevně trápilo, že se nechávám drtit všema těma svýma zoufalýma pochybnostma. Na důkaz pravdivosti svých slov se na mě povzbudivě pousmála a krátce konejšivě mě pohladila po hřbetu dlaně.

„Kdybych v tom altánu ale nebyl, tak do tvýho novýho začátku nepatřím,“ poznamenal jsem smířeně a jejímu doteku jsem se sám od sebe vyhnul. Tohle čerstvý zjištění mě prostě neskutečně deptalo, ať jsem nad tím rovnou pomýšlel, anebo se tím nechal sžírat někde z podvědomí.

„Jayi, por favor. Nezabývej se tím coby kdyby, a ber a užívej si, co je,“ navrhla mi s nadějí vepsanou v každičkým jemným záhybu její utrápený tváře.

„Já bych rád, Nerio, vážně. Sám se z toho všeho ale musím nějak vzpamatovat. Je toho i na mě docela hodně. Tenhle den a noc pro mě byly taky náročný. Vlastně… ten poslední půl rok pro mě byl stejně náročnej, špatnej jako pro tebe. Všechno se to teď na mě nějak navalilo a…“ odmlčel jsem se na pár sekund, abych se na posteli posadil o něco výš a měl na ni lepší výhled. Ona udělala vzápětí to samý, aby se mnou nekomunikovala vleže, a když se pohodlně uvelebila do tureckýho sedu malý kousek naproti mně, tak jsem pokračoval dál: „Víš, já s tím tvým novým začátkem naprosto souhlasím. Beru to úplně stejně. A i já jsem rád, že jsme k sobě zase našli cestu, ačkoliv ty sis kvůli tomu vytrpěla mnohem, mnohem víc, než já. Jenže… zatímco ty si to naše sblížení nejspíš užíváš, pro mě je to zčásti utrpení. Mám tě u sebe, ale přitom moje nejseš. Ne tak, jak bych chtěl. Já se tvoje rozhodnutí snažím maximálně respektovat, ale máš vůbec ponětí, jak je to zatraceně těžký teďka vedle tebe ležet a… prostě jenom ležet. Nemůžu přestat myslet na to, jak strašně tě chci políbit, ale nemůžu… Nechci nic zbytečně pokazit, když jsme si zase docela blízko. Ale pro mě pořád ne dost blízko, chápeš. Omlouvám se, že ti to říkám, ale… měla bys vědět, jak to vnímám já,“ vypovídal jsem se ze svých pocitů ve svým velice obsáhlým proslovu, snad od A až do Z. Neria mi pouze mlčky a pozorně naslouchala a ve tváři si naschvál ponechávala zcela nečitelný výraz, skrz nějž neprorazily absolutně žádný moje neverbální náznaky, kterýma jsem ji po celou dobu bohatě zahrnoval. Pouze na mě bezvýrazně hleděla a sem tam jí nanejvýš cuknul levý koutek jejích plných rtů., když jsem narazil na něco, co s jejím nitrem nějak pohnulo.

„Kam se podělo to tvoje umanutý přesvědčení, že ty a já zase jednou budeme my dva?“ reagovala na můj předlouhý monolog jednou jedinou stručnou, avšak velice odzbrojující otázkou. Nevěděl jsem, co jí na tohle mám říct. Vzmohl jsem se akorát na bezradný povzdechnutí a bezvýznamný pokrčení ramen. Stačí jeden den a najednou je úplně všechno jinak… A takhle to s Neriou bývá naprosto běžně.

„V co mám potom věřit já, když ty to vzdáš?“ tázala se nejapně s pohaslým pohledem, který na mě zpříma upřela, jak ode mě doslova vyžadovala, abych ji podaroval nějakou útěšnou odpovědí. Opravdu bych rád, ale teďka by to ode mě nevyznělo upřímně.

„Něčemu přece věřit musíš, když tak zásadně odmítáš dát nám druhou šanci,“ namítl jsem jí na to pohotově, protože mě její beznadějnost nepřišla úplně adekvátní, a to mě nepatrně pobouřilo. Co mám potom říkat já, že jo?! Ona mi neustále dokola, stejně urputně a neústupně opakuje, že to moje vysněný my už nebude, a pak se zeptá na tohle? Do prdele se vším už!

„Věřím v tebe,“ špitla mi s tichým, ostýchavým přiznáním a hleděla na mě pořád s tím samým intenzivním pohledem plným nejvzácnější tekutý čokolády, která se do mě postupně vlévala a otupovala tím veškerý moje smysly až do slastnýho bezvědomí. Její kaštanový duhovky nebetyčně jiskřily a já měl dojem, že mi jimi dozírá až na dno samotný duše, které právě balancovalo na hranici černý díry, ve který jsem již zničil několik svých marnivých iluzí, a snaží se mě přitáhnout k sobě. Stejně jako ona jsem tu naději pro nás dva nechtěl nechat zatratit, ale ta se momentálně zmítala pod tíhou ochabnutí. Proto se ode mě Neria dočkala takový negativní odezvy v podobě malomyslným vrtěním hlavy a hořkým úšklebkem. Hlavně jsem uhnul zrakem mimo její dosah, poněvadž jsem tu palčivost jejích prozřivých očí prostě nedokázal snést v plný míře.

„Slyšíš mě? Já v tebe věřím, Jarede,“ zdůraznila vážně významně, ale větší váhy svýmu neochvějnýmu výroku dodala tím, když mě vzala za ruku a konejšivě ji stiskla ve svý dlani. Naprázdno jsem polknul. Nestačil jsem ji ani ujistit, že jejím slovům naslouchám a rozumím, poněvadž se rozhodla je stvrdit poněkud jiným, o dost víc nezpochybnitelným způsobem. Vzápětí se totiž zapřela o naše spojený dlaně, aby se ke mně mohla i v tom jejím jogínským posedu pohodlně naklonit. Ihned mi docvaklo, co má v úmyslu a i přesto natěšený očekávání mě to na druhou stranu taky hodně vyděsilo. Bylo to příliš velký pokušení.

„Nedělej to,“ zastavil jsem ji ještě dostatečně včas, jelikož jsem měl její nerozmazaný obličej pár desítek centimetrů před sebou. Ale pořád byla mučivě blízko, protože můj obličej ovíval její horký dech, který byl na rozdíl od toho mýho zcela pravidelný. Jak to že může být takhle v klidu, když já totálně šílím?!

„Ale já chci. Ty snad ne?“ znevažovala moje pochopitelný odmítnutí, jehož důvody jsem ji před sotva malou chvílí dlouze objasňoval. Jenomže Neria si evidentně opět něco umanula a mínila toho dosáhnout. A používala k tomu všechny svoje dostupný zbraně. Povolený i ty nepovolený. Svoje oči. Skoro je na mě mohla nechat a s tou jejich nezměrnou hloubkou, kterou jsem v nich odjakživa spatřoval, mě dočista hypnotizovala. Její rty. Na těch dvou svůdně tvarovaných růžovoučkých linkách si ponechávala takový pokřivený, šibalský úsměv, který mě snad nikdy tolik neprovokoval jako v tuhle chvíli. Výstřih. Jak se ke mně nakláněla, tak mi tím poodhalovala svoje poklidně vzdouvající se vnady, z nichž jsem měl sice výhled pouze na počínající drobnou čárku žlábku, ale já si je ve svý mysli uměl velice detailně představit. Ty měkoučký kyprý kopečky, který mi přesně padly do rukou. Při týhle dráždivý vidině jsem se nechtěně vzrušeně otřásl.

„Nerio, přestaň s tím. Nezkoušej mě. Když to uděláš, já nejspíš nebudu moct přestat,“ odmítal jsem ji neústupně dál s nepřeslechnutelným varováním, který se ovšem poněkud ztrácelo v tónu potlačovanýho pokušení. Navíc se do něj ještě vkradl střídmý nádech obav.

„To chci taky,“ odsouhlasila mi to vybízivě a každičkou buňkou svýho přitažlivýho těla mě k sobě vábila. Pomaloučku po milimetrech se ke mně přibližovala. Ona mě normálně sváděla! A mně stačilo těch jejích několik lačných slov a přestával jsem se ovládat. Měl jsem zatmění horního mozku, zato ten dolní se chystal k velkolepýmu rozbřesku. Připadal jsem si jako na smrt vyprahlý chudák a Neria pro mě představovala chladivou sklenici životně důležitý čirý tekutiny. Byla pro mě jako ten nejlákavější medový nektar, kterýmu nešlo odolat, když jsem ho již několikrát ochutnal. Lákala mě k sobě jako bájná siréna, který žádný muž nebyl schopný odmítnout. Vždyť já jsem to ve skutečnosti ani nechtěl, ale to riziko nevítaných důsledků mě tentokrát strašilo podstatně víc, než když přede mnou takovýhle atraktivní svod vyvstal poprvý. Fakticky bych potom nerad čelil dalšímu Neriinu psychickýmu zhroucení jako onehdy v Paříži. Nebudu si lhát do kapsy, ale protentokrát jsem bojoval s mnohem větším tlakem a přemáháním se, jelikož teď přesně vím, co si odpírám. A já si to odpírat vážně nechci!!!

„A co ten včerejšek?“ narážel jsem citlivě na to její včerejší napadení, aniž bych ho nějak konkrétně označil. Na ni to ale nemělo vůbec žádný vliv. Dokonce ani neuhnula pohledem. Jako by se jí včerejší noc nic nestalo. No dobře. Však mám na ni nachystaný ještě jeden neprůstřelný argument. Ne! Mám rovnou dva.

„Minulost,“ shrnula jedním samotným výrazem a nevyvolalo to v ní žádnou usvědčující emoci. Místo toho si klekla na čtyři a levou ruku mi položila na stehno, který mi párkrát jemně stiskla. Znovu jsem kvůli její odvážnosti regulérně strnul. Celkově po celou dobu její nebojácný iniciativy jsem se sotva pohnul. Zajala mě svým zářivým zrakem a andělskou tváří a nevzmohl jsem se k ničemu. Maximálně na těch pár chabých vět.

„Tobě jde fakt jen o ten sex, hm? Náš vztah odmítáš, ale s tímhle problém nemáš?!“ vylítlo ze mě nekontrolovatelně a s pohoršenou vráskou na čele jsem se zachmuřil. Tohle moje svéhlavý obvinění ji poněkud zaskočilo, takže nato jako by vypadla z tý svý role sexy svůdkyně a navrátila se k tý starý dobrý známý Nerii, kterou jsem právě potřeboval slyšet mnohem naléhavěji. S dlouhým nádechem si sedla na paty a sundala ruku z mýho stehna. Okamžitě jsem zaznamenal jistý pocit úlevy, což se nejspíš nedalo považovat za zcela ideální, když bych se rozhodl tomu jejímu vášnivýmu nátlaku vážně podlehnout. Očividně mě přemáhaly moje racionální myšlenky, a to mě vlastně tak trošku samo o sobě uspokojovalo.

„Tak to rozhodně není, Jarede. Ani předtím to tak nebylo. Ale co takhle… přátelství s výhodami? Oba dva nás to k sobě evidentně pořád táhne, tak proč bychom se tomu měli bránit. Tentokrát nás nic nedrží zpátky. Nikdo nám nestojí v cestě. Je to jen o tobě a o mně. Taky to uvolní to sexuální napětí, který mezi námi zase je, což nám určitě jen prospěje,“ ponoukala mě vážně velice nevybíravým způsobem, hlavně s velice přesvědčivými argumenty. Na tohle se nedalo nijak rozumně vzdorovat, protože by to byly akorát směšný výmluvy, který by snadno poznala. Moje tělo i duše vyloženě prahly potom, abych nevzdoroval, ale já bych to nevyvratitelný riziko nerad hloupě pokoušel. Asi podobně jako jí se nechtělo riskovat naši druhou šanci, která by mohla třeba znovu dopadnout fiaskem. Anebo taky ne. Možná tenhle návrh v překladu znamenal ochotu se aspoň někam pohnout. Velkým obloukem od tý mý vymodlený druhý šance, ale pořád lepší aspoň nějaký progres než krok zpátky.

„Fajn. Dobře. Já si akorát musím něco ujasnit… Takže já chci tebe a ty zas mě. Já tě miluju a ty mě taky. Jeden bez druhýho už nechceme bejt, ale podle tebe spolu být nemůžeme. Co je špatně, kruci?“ shrnul jsem náš kouzelně jednoduchý, a přesto pekelně komplikovaný vztah s jednou tolik hlubokou vráskou na čele než před sotva pár vteřinama.

„Dej mi nějaký čas, por favor. Potřebuju se po tom všem nějak srovnat. A takovýhle jasně daný vztah by mi… no, určitě ne uškodil. Spíš naopak,“ žádala mě nesměle a její kulatý tvářičky rozkošně zčervenaly.

„Nejsem si jistej, jestli o takovýhle vztah stojím,“ vyjádřil jsem svůj názor, ale bez nějakýho stínu zrádný emoce, která by ji měla frustrovat.

„Jak to že? Vždyť je to skoro přesně to, co tak hrozně moc chceš. Prostě vztah bez vážných závazků. Proč to nezkusit takhle? Co bys tím mohl asi tak ztratit? Ostatní by to brali všema deseti a tobě se to nezdá,“ stěžovala si na moji rozmařilost a obstojně mě vystřídala v tom mračení se. Já jsem totiž svoje obočí nechal vystřelit vysoko nahoru, jak mě svým bezelstným návrhem totálně dostala. V životě bych si ani neodvážil pomyslet na to, že by ji něco takovýho mohlo, byť na pouhou sekundu, projít myslí. A ona mě o to v podstatě prosila?! No do prdele! Svět se musel začít točit pozpátku, jinak si to neumím vysvětlit.

„Právě! Je to skoro to, co chci,“ vyložil jsem si její proslov zcela doslova, na což nikdy předtím nijak dvakrát dobře nereagovala. Tentokrát se ale pouze kysele ušklíbla, ale verbálně to nechala kupodivu bez odezvy.

„Chceš mě a taky chceš vztah se mnou. Tak si nejdřív vezmi mě a pak se uvidí,“ hledala důmyslně nějakou příhodnou cestičku, kterou by došla až ke svýmu zdárnýmu cíli. Ono se ji přitom ovšem povedlo najít docela zajímavý kompromis, který u mě značně nalomil ten podmíněný strach z následků. Neria svůj nápad ale nenechala náhodě a podpořila ho mnohem výmluvnějšími činy. Znovu mně dravě položila ruku na nohu a svými neposednými prstíky putovala od kotníku, přes stehno a pas, až k mýmu břichu, který ji pro tuto chvíli upoutalo nejvíc. Stejně jako její ruka stoupala výš, zároveň se zvedala, až si nakonec opět klekla. Svým žhavým pohledem silným jako magnet mě k sobě nadobro připoutala. Ani ve svý hlavě jsem nestihl jakkoliv zaprotestovat, když jsem měl najednou její teplou dlaň pod košilí, kde si se zalíbením osahávala veškerý záhyby mýho hrudníku.

„A neuvidím další tvoje nervový zhroucení potom, co si spolu teda jen tak nezávazně užijem, jako tehdy v Paříži?“ nevyhnul jsem se jednomu drobnýmu rejpnutí ve škádlivý připomínce jednoho obřího strašáka, kterýho jsem nedovedl dosud setřásl z paměti. Ona ale samozřejmě věděla, jak mi s tím pomoct.

„Už sklapni, Jarede,“ přikázala mi s hravým tónem v šimrajícím šepotu, kvůli kterýmu se mi krátil dech. V dalším okamžiku jsem měl její poutavou tvář těsně před tou svojí. V očích se jí přitom blyštila naprostá odevzdanost, která mě uchvátila. Její rty byly připravený se znovu utkat s těmi mými v nekonečný souhře. Láskyplně usadila svoji zvídavou dlaň na mý spodní čelisti a zasněně se pousmála. Vůči jejímu kouzlu a šarmu jsem byl totálně bezbranný. „Na co čekáš? Tak už mě polib,“ vyzvala mě pořád za doprovodu podmanivýho šeptání a svoji dlaň z mýho obličeje nechala sklouznout níž, na moje rameno, přes který začala přejíždět palcem sem a tam až klíční kosti, jak byla nedočkavá a dobře naladěná.

„N-ne. Ty,“ zakoktal jsem se jako jeden z těch mladých plachých paniců, kteří měli proklatý štěstí, že svoje poprvý měli s ženskou se spoustou zkušeností, která si je pro svoje netradiční tužby vybraly, kdo ví proč. Takhle trapně jsem si připadal. Ona se na mě ale shovívavě pousmála a dál neoddalovala tu potěchu, kterou měla s mým trochu zmateným souhlasem na dosah. Sotva jsem mrknul a měl jsem její ústa přisátá na těch svých. Nenechal jsem se nijak pobízet a ihned jsem jim vyšel vstříc. Jinak to ani nešlo, když mě líbila tolik naléhavě, avšak stejně tak i rozvážně, jak si chtěla náš polibek vychutnat se vším všudy. S každou tou emocí, její i tou mou, která se do něj promítla. Okolní svět přitom dočista zhasnul. Existovali jsme jen my dva a naše vzájemná touha. Existovala jenom naše těsná blízkost, která dost možná zatemňovala náš zdravý úsudek a nutila nás zase překročit tu hranici, kterou jsme si oba dva stanovili. S každou další vteřinou, co jsme se líbali, všechny moje rozvířený myšlenky pomalu tichly a mizely neznámo pryč. Za to mohla ta opojná chuť jejích rtů, která byla ta bezkonkurenčně nejlepší, jakou jsem kdy ochutnal. Milionkrát chutnější než můj neoblíbenější javorový sirup. A tahle omamující příchuť dokázala tak zázračně otupit moje myšlení a poddat se svým triviálním pohnutkám. Její smyslný tělo ke mně vysílalo spoustu signálů, a to moje na ně bez sebemenšího zahálení odpovídalo. Hlavně proto, že mi nebyla dostatečně blízko. Takže jsem ji chytil za její úzký, oblý boky a stáhnul jsem si ji na sebe. Když na mě dolehla ta její muší váha, skoro jsem to ani nezaznamenal. Naopak to sálající horko, který vycházelo z každýho jejího póru, nebylo možný nezaznamenat. Měl jsem pocit, že co nevidět díky tomu jejímu žáru snad já sám vzplanu.

Beztak jsem ji zajal ve svým náručí, ve kterým jsem ji v posledních několika hektických hodinách hýčkal hned několikrát, ale přesto jsem stále neměl dost. Holt jsem se nemohl nabažit její maličkosti, ať už se jednalo o doteky a teď už i polibky. Zatoulal jsem se svýma rukama pod hedvábnou látku poloprůhlednýho matnýho tílka, který natáhla na černý krajkový bralet, a zastrčila ledabyle za pas svých domácích purpurových semišových kraťasů. Jak jsem přejížděl přes délku jejích zad, ona se pod mými prsty úplně roztouženě vlnila. Zatímco já jsem svoje ruce zabavil tím, že jsem ji hladil, ona mi ty svoje zabořila do vlasů a všelijak mi je čechrala a namotávala, což bylo překvapivě neskutečně příjemný. Naše polibky se nezastavitelně prohlubovaly a naše vynalézavý jazyky se proplétaly v čím dál zuřivějším tanci, který nám oběma značně ubíral na kyslíku. Hbitě jsem s ní smýknul na pravý bok a vyměnil jsem si s ní pozici, abych měl lepší přístup ke všem těm jejím zázračným místům, který se mi nabízely, a je já sentimentálně toužil znova s radostí prozkoumat. Ona se mi akorát rozpustile zasmála do úst, poněvadž jsem ji tím svým prudkým chvatem mírně zaskočil. Oběma nám to ale jednoznačně vyhovovalo, protože já jsem měl lehko přístupný mnohem zajímavější partie než záda, ačkoliv ten její kulaťoučký zadeček si určitě ještě musím ohmatat. Nerii se evidentně zamlouvalo, že jsem jí přitom vklouzl mezi stehna, protože mě jimi pevně svírala a tiskla se ke mně jednou tak silně.

Jelikož jsme se nestíhali v tom líbacím maratónu již nadechovat, velice nerad jsem se od ní jako první odpoutal já a chvíli jsem prostě lapal po dechu, stejně jako ona. Během toho jsme na sebe fascinovaně hleděli a akorát se u toho přihlouple culili. Další jeden z těch momentů, který si člověk přeje pamatovat navždycky, i když nepochybně ví, že několik takových podobných ještě zažije.

K jejím naběhlým rtům jsem se znovu nevracel a vrhl jsem se na její téměř nejcitlivější erotogenní zónu na krku. Jakmile jsem se rty položil na tu její hořící pokožku a jazykem jsem na ní kmitnul, tak slyšitelně zasyčela, jak do sebe vtáhla se vzrušením vzduch. Taky mě u toho drapla za trapézový svaly a až bolestivě mi je stiskla v dlani, načež jsem reagoval tím, že jsem se ji opatrně zakousl do krku jako nějaký upír. Pro změnu zavzdychala a prohnula se pode mnou jako luk. Nějakou dobu jsem se věnoval jejímu labutímu krčku, u toho jsem prohmatával její pravý bok a jeho okolí, abych ji nenechal odpočinout. Neria ani v týhle situaci, kdy se zejména soustředila na to, co s ní všechno provádím, nenechala ochabnout svoji snahu nějak rozproudit mě a vyřešila to tím, že mi zajela rukama pod tepláky, aby mi začala pěkně zpracovávat můj zadek. Pokaždý, co na něj trochu důrazněji zatlačila, jsem se musel vyrovnat s vlnou hutný náruživosti, která mi říkala, ať se vykašlu na nějakou předehru a vezmu si ji ihned. Já jsem nás dva ale chtěl napínat tak dlouho, dokud to šlo. Chtěl jsem si užít toho slastně trýznivýho napínání. Oddalování toho největšího potěšení, aby bylo pak o to euforičtější.

Hrubě jsem se od ní odtrhl a zvednul jsem se na loktech, protože bych ten její cílený nátlak jinak nevydržel. Můj rozkrok jsem navíc dál krotit nedovedl, takže jsem Juniorovi musel udělat nějaký prostor. Neria se na mě zeširoka usmívala a aspoň kapku povolila sevření mýho pasu svými heboučkými stehny. Neztrácel jsem čas a alespoň jsem se dal do její vysvlíkání svršků, což byl rychlý proces. Nezdržoval jsem se ani tím, že bych ji nechal vysvlíknout zase mě a stáhl jsem ze sebe bleskově košili. Ona ze mě ale mermomocí chtěla sundat aspoň tepláky, takže bříška prstů zahákla za lem kalhot dřív, než jsem si tu košili přetáhl přes hlavu. Jistěže jsem ji nechal, když jí to udělalo radost, a pak jsem se znovu neurvale vrhl na její rty, který mi za těch několik desítek minut začaly nebývale chybět. Měl jsem její zvídavý, chtivý ruce snad naprosto všude a ona zase ty moje. Naše těla si vycházela navzájem vstříc už teď, což byl jasný náznak toho, že není proč dál čekat. Vzdal jsem se hlazení jejích ňader, abych se vydal ke klínu. Napadalo mě spoustu dalších taktik, jak bych naši předehru protáhl a potrápil ji o něco dýl, ale sám jsem na to neměl takovou železnou vůli.

Zrovna když jsem se chystal ji zbavit černých krajkových bokových kalhotek, a sledoval jsem její temný, natěšený pohled, který mě povzbuzoval, tak se pokojem rozneslo neodkladný bušení na dveře.

„No to snad ne,“ zaklel jsem a naštvaně jsem zafuněl. I Neria se zatvářila maximálně otráveně, že nás právě u týhle činnosti musel někdo vyrušit. Jasně, spolehlivý zákon schválnosti. Tím úlekem a rozčilením, kterým nás ten nevítaný narušitel poctil, byla naše nálada tatam. Nemohli jsme předstírat, že tu nejsme, jelikož ostatní díky Aně věděli, že tu jsme. Bylo pro nás pouze jedno východisko.

„Dojdeš tam?“ poprosila mě Neria pokorně, ale pak jí oči sjely k mýmu nepřehlédnutelně napnutýmu rozkroku a rozesmála se na celý kolo. Přidal jsem se k jejímu nakažlivýmu smíchu, protože to se jinak nedalo. Následně jsem z ní slezl, i z postele, abych si vzal aspoň ty tepláky, a doufal jsem, že můj stožár v rozkroku co nejrychleji opadne. Neria přes sebe přehodila alespoň pokrývku a pořád se mi škodolibě pochechtávala, takže jsem se na ni při odchodu ke dveřím naoko uraženě zašklebil. No to je toho! Tak půjdu někomu otevřít dveře se stojákem. Ha, ale komu?

Náš nezvaný návštěvník se na nás neustále dobýval, ale nijak jinak se neozýval. Až když jsem mu obezřetně otevřel dveře, za kterýma jsme se z větší části schovával, uviděl jsem tam nervózně přešlapovat Anu.

Jay