OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 35. kapitola

11.10.2015 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 719×

JARED

„Anastasie?“ oslovil jsem ji překvapeně, když jsem ji spatřil nervózně stepovat před prahem našeho pokoje. Neria se napůl schovávala pod přikrývkou a škodolibě se mi odtamtud posmívala. Kdybych věděl, že se na nás dobývá Ana, tak bych ji klidně poslal otevřít. Však ona ty její desetibarevný modřiny na krku už viděla.

„K čemu máte jako mobilní telefony, vy dva?! A televizi máte taky úplně zbytečně. Neviděli jste zprávy, že ne?“ spustila na mě rozčileně a bezděčně kolem sebe máchla rukama, až se málem praštila o futra. Z její ráznosti jsem byl docela zaskočený, a to jsem se ještě nestačil ani vzpamatovat z toho předešlýho vzrušujícího zážitku s Neriou. Hlavně Junior nestíhal. Nenápadně jsem se schovával za dveřma, ale nebylo mi to k ničemu platný, poněvadž Ana vypálila bez vyzvání dovnitř apartmá, aby nejspíš mohla něco vytknout i Nerii. Jenomže jakmile vlítla dovnitř a viděla tam Neriu zabalenou v pokrývce na rozhrabaný posteli, a s válejícím se oblečením všude kolem, tak jí to okamžitě docvaklo. Viditelně se zarazila a trošku strnule se na nás dva omluvně usmála.

„Se omlouvám, že jsem vám sem takhle nečekaně vpadla. Mohlo mě napadnout, čím se tu asi budete zabavovat, ale když jsme se s vámi nikdo nemohli spojit, tak někdo musel přijít, a kdo jiný než já, když jako jediná vím, co se děje a jak vy dva vypadáte. Akorát jsem si nemyslela, že si ještě budete zahrávat, když Neria posledně dopadla, jak dopadla,“ rozpovídala se horečně, aby zamluvila nějak ten svůj nevhodný příchod na scénu. Těkala stále očima ze mě na Neriu, takže jsem tam u těch dveří dál divně postával a snažil se nějak neupozorňovat na svůj klín.

„Proč tam furt tak stojíš, Jayi? Co kdybys… ou, proboha. Zatraceně.“ Pochopitelně jí neušel ten můj stan v kalhotách, ať bych se k ní natočil jakýmkoliv směrem. Anastasie okamžitě svoje oči taktně odvrátila na Neriu a podle Neriina pobavenýho výrazu jsem odhadoval, že se buďto Ana tváří maximálně vyděšeně, anebo ji taky pokouší smích. Já jsem akorát znepokojeně zamručel, načež jsem zavřel dveře a odebral jsem se k posteli, na kterou jsem usadil, abych nějak eliminoval to Anino zvědavý ponoukání se mi chvíli co chvíli dívat mezi nohy. Já jsem se za sebe nijak nestyděl, i když úplně příjemný mi to taky pochopitelně nebylo. Jedna z mých nejlepších kamarádek rozhodně nepotřebuje mít detailní představu o tom, jak mě příroda obdařila v těchto partiích. Jasný, já vím. Půlka planety o tom má celkem dobrou představu, díky všem mým photoshootům a filmům, a nejeden časopis nebo internetový web se tím už zaobíral, ale takhle na vlastní kůži tomu čelit prostě není příjemný!

„Vážně zapomeň na to, co jsi dneska všechno viděla,“ zopakoval jsem jí s lehkým příkazem svoji dnešní prosbu, když jsme se já a Neria střetli s Anou před apartmá. Ona se akorát rozpustile zakřenila a protočila panenky, že to jako nemusím tolik hrotit.

„Já jsem hlavně ráda, že vy dva jste zase spolu,“ namítla na to, že pro ni je zásadní přesně tenhle fakt a že ty věci kolem toho ji nijak dvakrát nezajímají. Neubránil jsem se jednomu kontrolnímu pohledu na Neriu, jak se na tohle tvrzení schválně zatváří. Nezatvářila se ovšem vůbec nijak. Ani se očima nikam nezatoulala. Evidentně ona v tomhle měla jednoduše zcela jasno. Měla to za hotovou, vyřízenou věc a zbývalo pouze na mně, jak se s tím smířím. Teoreticky vlastně jsme spolu, ačkoliv se bude jednat o vztah bez závazků, ne?

„Já jsem sice všem vyřídila, že tebe sklátila nějaká střevní viróza či co, a ty že si s Neriou v inkubační době zavřený na pokoji, ale stejně si všichni myslí, že Jared klátí tebe, že jo,“ informovala nás Ana v přisprostlý slovní hříčce, která připadala vtipná pouze jí, takže se na nás dva dětinsky zubila a pochechtávala se u toho. Nakazila tím vzápětí ale i Neriu, která ale do toho navíc i kroutila hlavou ze strany na stranu.

„Ať si myslí, co chtějí,“ prohodil jsem povzneseně a pokrčil jsem nad tím ledabyle rameny. Ana mi to souhlasně odkývala, ale z úst nesetřásla ten nepatrně vysmívavý úsměv.

„A co se teda děje?“ vyplnila to trapný ticho mezi náma třema Neria, který narušovala pouze zvuková kulisa toho animáku, který jsme měli s Neriou rozkoukaný, než jsme si našli lepší výplň času. Ana ihned změnila ten lehkovážný výraz na značně ustaraný a zadívala se na Neriu.

„Asi před hodinou ve zprávách hlásili, že se na tohle pobřeží ostrova žene nějaký hurikán. Zatím je to jen výstraha a je doporučeno sledovat hlášení v televizi, jestli se jeho směr třeba náhodou nezmění, ale je dost pravděpodobný, že tuhle stranu ostrova zasáhne, takže je vyhlášená preventivní evakuace do centra města, která je na takovýhle přírodní živly připravená. Máme si všichni sbalit a nechat si věci odvézt do města. A můžeme se tam všichni pomalu přesunout, aby zbytečně nevznikla pak nějaká panika nebo tak něco,“ referovala nám téměř aktuální novinky z meteorologický stanice obohacený o varování z místních zpráv.

„To jako vážně?“ vypadlo ze mě nevěřícně, protože tohle by teda byla pořádná pecka na závěr.

„Ne, dělám si z vás jenom srandu, abych vás mohla vyrušit při sexu a vidět Jareda s erekcí. No to jsem si vždycky strašně přála udělat,“ zahlásala Ana s pěkně kousavým tónem, ale tu svoji ironii vzápětí zjemnila tím svým typickým zářivým úsměvem, který ji vskutku málokdy opouštěl. Neria se její poznámce zvesela řehnila a já jsem se naopak musel uklidňovat hlubokými nádechy, protože mně kvůli Aně nebezpečně klesal a zase stoupal krevní tlak. Holt za těhle okolností nemám náladu na její důvtip a velice osobitý charakter.

„Takže se odsud máme spakovat?“ přeptala se Neria, aby se ujistila, že si vytáhla z jejího monologu to hlavní. Já jsem se na Anu podíval tím samým vyčkávajícím pohledem jako Neria, než jí to Ana potvrdí.

„Co nejdřív. Jestli se ta výstraha vyplní, tak to tu můžeme rovnou zabalit, protože než to tady dají na pláži zase dohromady, tak nám pobyt stejně skončí. Takže až nás přemístí do hotelu ve městě, tak si tam nejspíš zabookujeme letenky zpátky do LA. I s touhle alternativou počítejte,“ upozornila nás Anastasie na jednu nabízející se možnost, která Neriu viditelně nepotěšila. Já bych tu samozřejmě taky ještě nějakou dobu rád pobyl, poněvadž ostrov to je vážně překrásný, ale momentálně mě víc zajímalo, jestli se Neria vrátí do LA s náma, anebo poletí zpátky do Evropy.

„Nebyla by to škoda ten pobyt zahodit kvůli nějaký bouřce? Třeba to takovou škodu neudělá,“ pochybovala Neria o vážnosti tý živelný pohromy a zamyšleně se u toho chmuřila.

„To není bouřka, Rio. Kdybys viděla ty zprávy, tak bys slyšela, že je to jednak tropický cyklón a že je zatím na stupnici číslo dva a předpokládá se, že ještě možná cestou k pobřeží zesílí. Ono to takhle asi nezní tolik hrozně, ale jestli nás to zasáhne, tak uvidíme na vlastní oči, jakou škodu to udělá. Já bych teda nejraději odletěla z ostrova pryč hnedka, ale veškerý lety jsou kvůli tomu hurikánu zrušený. Fakticky bych nerada zažila, že se mi nad hlavou třeba utrhne střecha, protože až takovouhle sílu ten hurikán může mít,“ strašila nás Ana, abychom tuhle hrozbu nepodceňovali a naplno si uvědomili její možný fatální důsledky, přičemž se netvářila kdovíjak radostně. Zjevně jí ten hurikán dělal velký starosti, ale hádám, že nejvíc ze všeho ji roztrpčovala ta poměrně vysoká šance, že jsou její snový líbánky u konce.

„Třeba se sem ten hurikán nedostane,“ vzmohla se Neria alespoň na jednu útěšnou větu, protože ji Ana docela uzemnila. Ana její snaživou poznámku přešla pouze se skeptickým zašklebením a pak si zhluboka povzdechla.

„Třeba jo, třeba ne. Každopádně si teď sbalte, ať se můžete co nejrychleji přesunout do města. Brzy za vámi přijde určitě někdo z personálu, tak jim můžete dát rovnou zavazadla. Já jdu zpátky za Lucou. Zkontrolovat, jestli fakt zabalil všechno. Znáte to,“ loučila se s námi Ana opět za spěchu, ale už se u toho alespoň decentně pousmívala.

„Sejdeme se ve městě,“ prohlásila Neria místo typických frází na rozloučenou, a to už Ana postupovala vláčným krokem ke dveřím.

„Díky za upozornění,“ ocenil jsem Aniny důvody k tý její hysterický návštěvě a vděčně jsem se na ni usmál, když se na mě ohlédla se samozřejmým výrazem v její zklamaný tváři. Bylo mi jí líto. Ona si zasloužila, aby si líbánky naprosto nejvíc užila se vším všudy.

„Zatím,“ houkla na nás, krátce mávla a zmizela za zavřenýma dveřma. Natočil jsem se směrem k Nerii a zadíval jsem se na ni s nekonkrétním očekáváním. Její starostlivá vráska mezi obočím mluvila za vše. Žádná další romantika se konat jistě nebude. Jde se balit.

„Esto no puede ser verdad! Já musím nějakou špatnou karmu, nebo co. Jako by toho už nebylo dost, tak ještě musí přijít nějaký pitomý hurikán a všechno pokazit! Že já jsem nezůstala doma raději,“ špačkovala Neria polohlasem a vrtěla nad těma všema událostma rozhořčeně hlavou. „Což jsem pochopitelně nemohla. Nepřijít na svatbu svýmu vlastnímu bráchovi kvůli nějakýmu chlapovi, to by mi nikdy neprošlo. Chápeš,“ uvedla na pravou míru pohotově, když si přestala mumlat pod nos a zadívala se na mě, zatímco jsem ji pozorně sledoval. Akorát se na mě omluvně zaculila a výmluvně pokrčila rameny.

„Ty jsi fakt nechtěla?“ ujišťoval jsem se překvapeně, protože mě tím úplně rozhodila.

„Možná tak prvních pár sekund, protože to měla být přece svatba mýho bráchy,“ zlehčovala svůj prvotní výrok, který ovšem vyslovila v záchvatu beznaděje a vzteku, která přišla s touhle zprávou.

„To jsi mě tak strašně nechtěla vidět, že bys kvůli tomu zavrhla svatbu vlastního bráchy?“ Já jsem to pro změnu zase zdramatizoval, když jsem si ten výrok takhle silně vztáhl k sobě. Jistěže cíleně i s tím vědomím, že to vyřkla zcela bez rozmyslu, přesto bych rád znal holou pravdu.

„Byla jsem na tebe strašně moc naštvaná, ale určitě bych kvůli tomu nepřišla o Lucovu svatbu,“ přiznala mi bez servítek, což bylo po tom všem zatajování, vymlouvání, lhaní a říkání polopravd vskutku osvěžující. Její přímočarost mě vždycky fascinovala a tady mi těch několik dní nemálo scházela, protože mi připadala důležitá jako ještě nikdy. Proto jsem se teďka místo alespoň minimálního dotčení cítil spokojeně, a proto jsem se na ni alespoň potutelně usmál. Nerii to pochopitelně neušlo, a tak na mě trochu zmateně zamrkala, protože jí můj decentně potěšený úsměv nedával smysl.

„Na sebe asi trochu taky, ne?“ připomněl jsem jí nedávný přiznání, který s tou naší situaci taky hodnotně zahýbalo.

„Trochu,“ broukla ostýchavě a úhybně sklopila zrak dolů, protože ji to zjevně stále uvádělo do rozpaků. „Ale to jsem si uvědomila až tady,“ dodala s cukajícími koutky, jak se jí tyhle čerstvý vzpomínky již teď jevily poněkud úsměvný.

„Takže si mě celý ten půl rok nenáviděla a děsila ses toho nevyhnutelnýho dne, kdy mě zase uvidíš,“ tipoval jsem si se stejně lehkovážným tónem, který jako první vnesla do naší konverzace ona.

„Nenáviděla i milovala. A na ten den jsem se částečně těšila i netěšila. Ten půl rok jsem byla naprosto rozpolcená, jako nikdy. Neskutečně mě to vyčerpávalo, takže když jsem dorazila sem a potkala tě, nějakým zvláštním způsobem se mi ulevilo. Nejdřív jsem si vybrala tě nenávidět, ale pak když mi konečně došlo, že i já jsem v našem vztahu neprominutelně pochybila, kromě teda tý nevěry, a pak se všechno otočilo. Já jsem si jenom myslela, že tě nenávidím, ale přitom jsem nenáviděla hlavně sebe. Na našem rozchodu jsem nesla mnohem větší vinu já než ty. Nejdřív jsem tvoje důvody nechápala, ale později jsem sama uznala, že bych to nejspíš udělala stejně jako ty. A pak mě hrozně vytáčelo, že ty ses tak moc snažil to mezi námi zase urovnat, když bych to přitom měla být já, kdo by za tebou měl běhat a omlouvat se ti. Tohle mě vlastně štve pořád. Já tě furt odmítám, říkám ne…“

„Než nás vyrušila Ana, tak to bych za odmítání rozhodně nepovažoval,“ skočil jsem jí do řeči, protože jsem si tuhle upomínku jednoduše nemohl nechat pro sebe. Ona ke mně bleskově střelila rozšířeným pohledem a šibalsky se na mě usmála. Zčásti jsem v jejím úsměvu vyčetl i vděk, což vyvolalo úsměv zase u mě.

„Dobře, oprava. Nechala jsem tě sejít z tvého přesvědčení, taky jsem tě nechala zaplést do svých lží, až si kvůli mně musel sám lhát. Víš, j-já… Chci, abys věděl, že jsem si vědoma toho, co všechno pro mě děláš a že tím v podstatě nic nesleduješ. Jen si ke mně hledáš jinou cestu. A já si toho všeho opravdu moc vážím, Jarede. Ráda bych ti nabídla víc, než jen vztah bez závazků, ale… nejde to. Nemůžu. A tohle samo o sobě mě prostě štve. Nejdřív, když jsem se na tebe podívala, tak jsem musela čelit tomu všemu, co jsem pokazila, a to mě frustrovalo. Teď, když se na tebe podívám, tak zas vidím to, že ti můžu nabídnout tak málo, přestože by sis zasloužil přesně to, co chceš, a to mě frustruje ještě víc. Už aspoň trochu chápeš, proč… proč se chovám tak divně, jak se občas chovám,“ rozpovídala se doopravdy obšírně a já jí přitom doslova visel na rtech. Nechal jsem ji vypovídat se až do konce, ačkoliv jsem měl nutkání ji přerušit hned několikrát, ne jen jednou. Ale ten obsah jejího monologu byl tolik zásadní, že jsem jí do něj víckrát nezasáhl. Skrze něj mi vysvětlila veškerý moje nezodpovězený otázky, který se mi vyrojily v hlavě od tý chvíle, co jsme se tu prvně střetli. A akorát mě utvrdila v tom, že její myšlení je někdy strašlivě komplikovaný.

„Muchas gracias,“ nevzmohl jsem se na něco duchaplnějšího, poněvadž mě tím svým přiznáním docela odrovnala. Vstřebával jsem ho kousek po kousku po těch všech klíčových informací a byl jsem neskutečně rád, že se přede mnou takhle vypovídala. Potřeboval jsem to slyšet stejně jako ona to vyslovit nahlas. Ona se na mě upřeně dívala s takovou nebývalou pokojností v každičkým milimetru její andělsky rýsovaný tváře, že jsem se rozhodl se v tom nijak detailně neprobírat. Však jsem slyšel všechno podstatný, takže… Proč se v tom pitvat?

„A co jsi dělal ty ten půl rok, co jsem byla ve Španělsku?“ navázala nenuceně na další téma, když jsme s plnými doušky oboustranný spokojenosti nechali vyšumět to Neriino doznání. Nevypadalo to, že by se ptala pouze proto, aby nezavládlo trapný ticho, ale protože ji to nefalšovaně zajímalo.

„Co jsem dělal. No… hlavně hudbu. Měl jsem nadbytek námětů na nový písničky, takže jsem skládal. Ale to až potom, co jsem se zařekl, že se přestanu užírat tím, že jsem to mezi náma tak kolosálně podělal. Ty jsi byla rozpolcená a já jsem zas nevěděl co se sebou. Plácal jsem se od ničeho k ničemu a úplně jsem přestal fungovat tak, jak jsem byl zvyklej. Držel jsem se od všech zavřenej ve studiu a dost času jsem trávil tím, že jsem sledoval filmy nebo seriály. Tvoje oblíbený. Snažil jsem se si tě nějak připomenout, víš? Najít si nějaký únikový východisko před tím, abys mi tak moc nescházela. Ale nepomohlo vůbec nic. Až potom hudba,“ shrnul jsem jí docela skromně svých žalostných šest měsíců bez ní. Jenže co bych jí měl jako povídat, když se v mým životě nic nedělo? Já ten půl rok totiž přestal žít. Neměl jsem chuť, ani vůli ho prožívat, alespoň vzdáleně podobným způsobem jako by v něm byla i Neria. Ale ona tam nebyla a já to pociťoval příliš hluboce.

„Takže žádný chlast, sex a rokenrol?“ rýpla si do mě škádlivě, než jsem v jejích blyštivých očích zahlídl jeden kalný střípek, když jí cosi vytanulo na mysl a akorát ji to zatížilo. I ten rozverný škodolibý úšklebek jí viditelně ochabnul.

„Ani na jedno jsem nepomyslel,“ prohlásil jsem naprosto čestně a kupodivu i hrdě, za což by mi nejeden chlap dal herdu do zad. Pro většinu chlapů je rozchod s holkou, nebo něco podobnýho, dobrá výmluva pro to, aby začali nekontrolovatelně vyvádět. Nezřízeně si užívali veškerých neřestí, který společnost nabízí a brát si jich třeba po plných hrstech, protože jindy k tomu příležitost mít nebudou. Přesně tohle mě vůbec nezajímalo. Já dal raději přednost utápění se ve vlastním žalu a předlouhýmu regulování svých rozvířených emocí, který mi dávaly pekelně zabrat.

„Fakt? Ani jednou? Já jen… předtím jsem tě tu viděla objímat se s nějakou blondýnou. Tam před hotelem na terase,“ vysoukala decentně nejistě a hlavně obezřetně, aby nedala najevo nějakou nepovolenou emoci, kterou by si zavařila. Třeba jako vyčítavost nebo žárlivost. No jasně, že jsem měl co dělat, abych se na ni nezačal polichoceně zubit, protože moje ego potajmu plesalo.

„To byla Amelia. Naše fanynka. Minulý rok s náma měla setkání v Manchesteru. Byla tu taky na dovolený, ale odjela nějak krátce po našem příjezdu,“ představil jsem jí svoji kamarádku z Británie ve vší stručnosti, jelikož jsem nepovažoval za podstatný, abych jí vykládal o někom, koho vůbec nezná.

„A… to se takhle vřele chováš ke všem fanynkám, nebo jen k těm pěkným?“ zamumlala téměř nesrozumitelně, protože naplno chápala, že to může vyznít jako nějaká žárlivá scéna, ale jazyk za zuby zadržet nesvedla, jelikož byla prostě příliš zvědavá na to, jak to teda bylo. Urputně jsem se snažil si ponechat seriozní tvář, poněvadž Neria se zdála, že to bere maximálně vážně, takže jsem ji nemínil zbytečně pobuřovat, že bych se na ni potěšeně šklebil, protože se mně její nenápadný nárokování velice zamlouvalo.

„Většinou se ke mně chovají vřele fanynky. Já to jen udržuju v nějakých mezích. Nemůžu se k nim zase chovat, jako bych se jich snad štítil. Jsou to naši fanoušci a já jsem každýmu z nich vážně vděčný, že si vybral zrovna nás. Bez fanoušků bychom nebyli tam, kde jsme. Takže jestli je jedno objetí nějaký způsob, jak jim vyjádřit svůj vděk, tak s radostí,“ hájil jsem se před jejím skrytým osočením, ale oba dva jsme si dávali pozor na to, jak svoje myšlenky správně formulujeme, abychom toho druhýho nějak nevyprovokovali.

„Takže tuhle Amelii si objímal s vděkem,“ konstatovala slyšitelně ironicky, ale v jejím obličeji se nedalo najít jakoukoliv stopu znepokojení. Prostě se mnou jen nezávazně konverzovala.

„Asi s takovým vděkem, s jakým jsi na svatbě políbila toho Diega,“ vrátil jsem jí stejnou mincí, ale ona se beztak zatvářila docela vyjeveně. Nečekala ode mě, že na ni vytáhnu zrovna tohle. No jak bych ale nemohl, když mi na to nahrála sama? 

„Bueno, naběhla jsem si sama. Takže tohle téma bychom mohli definitivně uzavřít,“ navrhla mi vzápětí, ale nebylo to proto, že by snad tohle nechtěla rozebírat, nýbrž proto, že již nebylo co rozebírat. 

„No, já jen, že… Rád bych slyšel, že…“

„Sí, políbila jsem ho, protože jsem tam viděla stát tebe a chtěla jsem, abys žárlil. A ano, na tu Amelii jsem v tu chvíli žárlila, i když jsem nechtěla,“ doplnila za mě moji myšlenku, když jsem se zasekl, abych vymyslel, jak ji dokončit. Neria přesně uhodla, na co jsem myslel, takže jsem se na ni shovívavě usmál.

„Ale teď už…“ odmlčel jsem se a nechal jsem zbytek věty prostě viset ve vzduchu.

„Diego je jenom můj kamarád. A já si prostě holt nějak zvyknu, jak projevuješ svůj vděk fanouškům,“ dopověděla za mě znovu, podle mých nevyslovených myšlenek.

„Taky jsem byl kamarád,“ opáčil jsem s co možná nejnezúčastněnějším hlasem, ale moje snaha přišla vniveč, jelikož se do něj beztak vkradl nahořklý tón obav. Chtě nechtě, i přes její ujištění, jsem se kvůli tomu okatýmu barmanovi cítil v ohrožení. A tohohle pocitu se nejspíš zbavím až v ten moment, kdy budu sedět v letadle směr LA.

„Ale teď jsi pro mě mnohem víc,“ uklidnila mě tím nejlepším argumentem, jakým mohla. A svůj triumf dokonale završila tím, když se ke mně naklonila pro sladký, láskyplný polibek, který jsem jí vděčně opětoval. Když jsme se od sebe po pár desítkách sekund odtáhli, protože jakmile jsme jednou spojili naše rty, nemohli jsme se jich dostatečně nabažit, tak jsme se na sebe oba dva usmívali, jak kdybychom byli v nějakým rauši. Však ono taky že jo…

„Kamarád s výhodama. V tom mě může kdykoliv kdokoliv zastoupit,“ znevážil jsem její prohlášení, ale s lehkovážným tónem a navíc s úsměvem, aby zbytečně nemusela dumat nad tím, jestli si z ní teda utahuju nebo ne. Já jsem totiž ani v nejmenším nepochyboval, že by kromě mě udržovala podobný nezávazný vztah i s někým jiným. Neria byla v tomhle ohledu vždycky docela konzervativní. Známosti na jednu noc neuznávala, a přede mnou nesouhlasila ani s přátelstvím mezi dvěma pohlavími a jeho nabízejícími se benefity. Nejvíc odsuzovala intimní vztahy ze zištných motivů, jako jsou peníze, postavení, majetek a tak dále, a taky polygamii. Jenom kvůli mně překonala svoje přesvědčení a porušila jednu ze svých zásad, takže bych měl být vlastně poctěný a nestěžovat si, že se mnou nechce normální vztah. Na druhou stranu to bylo poměrně zarážející, když namísto běžnýho vztahu dala raději přednost takový formě vztahu, který nikdy neschvalovala. Tak nevím… Je to mírně matoucí.

„Ale prosím tebe, Jayi. Ty chceš určitě akorát slyšet, jak hodně dobrý jsi v posteli, že lepšího milence už si stejně nenajdu a že ani nikoho jiného nechci, že?“ Četla ve mně jako v knize, protože ona byla jedna z těch vyvolených, kteří mě znali až do nejmenšího detailu. Teď ale mluvila za moje ješitný mužský ego, zatímco moje zamilovaný nitro se pralo neustále s tím zvláštním paradoxem. Vycházelo mi ale pouze jedno jediný východisko, a to, že pro ni by bylo schůdnější řešení se mnou být alespoň neoficiálně, než vůbec. Bylo by to pro ni stejný mučení jako pro mě.

„Někdy zapomínám, jak hodně dobře mě znáš,“ okomentoval jsem a fascinovaně jsem na ni pohlédl. Tomu se Neria upřímně zasmála a ukradla si ode mě ještě jeden letmý polibek, který jen zamlaskal.

„Měli bychom si jít zabalit,“ uzavřela naši v podstatě bezpředmětnou debatu s povzbuzením na mnohem důležitější úkol, který nás čekal. Znáte to, když si povídáte s milovanou osobou i o totálních hovadinách, beztak máte dojem, že jde o naprosto nezajímavější věci na celým světě. Ani jednomu se do toho nechtělo, ale nebyl čas otálet.

„To bychom měli,“ přitakal jsem jí poslušně, ale přesto jsem se k ní naklonil, abych si i já vzal nazpátek jednu kradmou pusu. Neria velice pozitivně přijala moje ústa, který ji nenasytně ochutnávaly, takže jsme se zanedlouho ocitli v poloze ležmo a v pevným vášnivým objetí, který pouze dokazovalo, jak oba dva po svojí vzájemný blízkosti doslova prahneme. Já jsem si zcela jistý, že jejích rtů, vlasů, vůně, smíchu, hlasu, těla, doteků a očí nebudu mít dost prostě nikdy.

„Jayi,“ vydechla rozrušeně, když jsem sotva na pár sekund nechal její rty. „Ten hurikán.“

„Počká,“ zahučel jsem do její heboučký kůže v důlku u klíční kosti, kterou jsem právě milimetr po milimetru drobně oblíbával.

„Kvůli nám dvěma určitě ne. Navíc… j-já se musím ještě zastavit u Diega,“ sdělila mi svoje nesmlouvavý plány a mně stačilo to jedno jméno, aby mě veškerý chutě přešly. Zvedl jsem od jejího dekoltu hlavu a s nepatrným podmračením jsem se na ni zadíval. „Chtěla bych se s ním rozloučit. Třeba už se neuvidíme. Musím mu ještě jednou za všechno poděkovat. Hodně mi tady pomohl, víš,“ ospravedlnila svoje přání a jejímu prosebnýmu pohledu jsem nedovedl odporovat, ačkoliv se mi nijak extra nezamlouvalo, že trvá zrovna na tomhle. Ona se mnou samozřejmě ani nediskutovala o tom, jestli si uděláme zastávku u nějakýho Diega, nebo ne. Oznámila mi to jako hotovou věc a já jsem se mohl třeba stavět na hlavu, kdybych protestoval.

„No dobře, jdeme balit,“ vyhověl jsem jí, načež jsem z ní slezl tak, že jsem se svalil na pravou stranu od ní s halasným povzdechnutím, abych alespoň nějak demonstroval svoji nevůli proti jejímu nápadu. Neriu to pochopitelně nijak nezajímalo, takže se zvedla z postele a odkulhala do skříně, kterou měla úplně plnou svojí garderoby. Dřív, než k ní dopajdala, jsem ji doběhl, abych jí s tím balením pomohl, když byla pohybově poněkud omezená. Takhle se společnými sílami jsme měli kompletně sbaleno během nějakých dvaceti minut, přičemž těch posledních pět minut nám v apartmá postávali dva zaměstnanci hotelu a trpělivě vyčkávali, až jim předáme naše zavazadla, který odnášeli do služebního transitu a hromadě odváželi do náhradního hotelu ve městě. Pro svoje hosty měli nachystaný autobusy, který nás měli taktéž hromadně převést na to samý místo jako naše zavazadla. Jenomže když si Neria usmyslela, že si zajedeme na návštěvu k jejímu oblíbenýmu barmanovi, tak to si nejspíš budeme muset pronajmout nějaký hotelový auto, anebo ona tam přinejhorším půjde klidně pěšky. Nebo teda bude kulhat pěšky. I když budou kolem lítat střechy a padat stromy. Ona je toho naprosto s přehledem schopná. Hlavně když dosáhne svýho. No dobře, teď fakt hodně přeháním, ale její tvrdohlavost je někdy opravdu neúnosná. Ale zas… bez svojí cílevědomosti a zatvrzelosti by spoustu věcí nedokázala, takže díky za ně.

Když jsme s Neriou postávali u recepce, abychom si pronajali to hotelový auto, jako na potvoru jsme tam potkali Roba, Jamieho a Emmu. To nadšení z toho, že nás konečně vidí, jsme s nima ani já, ani Neria nemohli sdílet, ačkoliv se jednalo o takovou výjimečnou záležitost. Ihned se k nám přihnali a všichni vypadali, jako by se jim strašlivě ulevilo. Vždyť jsme mluvili s Anou, tak proč jsou takoví vyplašení, jako by nás tu pohřešovali? Neria svůj krk posetý modřinama před odchodem z apartmá důmyslně zamaskovala pod několikabarevný letní šátek, takže nám zbývalo pouze doufat, že se nás na naše pomlácený obličeje nebude nikdo všetečně vyptávat.

„No zdarec, vy dva. Taky si jdete půjčit auto?“ uhádl Babu naše totožný úmysly, poněvadž ani jim se nechtělo spoléhat na personál hotelu, když jsme se o sebe mohli postarat sami. Nebo tedy ti více iniciativní. Jamie se postavil vedle Nerii, aby vyřídil svoji žádost a já zůstal s Emmou a Robem stát pár kroků od pultu.

„No ahoj. Víš jak, je to lepší než autobus. Navíc Neria se chce ještě někde zastavit, takže na autobus čekat nemůžeme. Kde máte zbytek?“ pustil jsem se do řeči, mezitím Neria čekala na recepci na vyřízení toho zapůjčení. Byla tam stále ta naše známá recepční, která nám již zařídila spoustu věcí nad rámec.

„Čekají na odpočívadle v hale, než jim doneseme klíčky. Kde se budete zastavovat?“ pídil se Babu zapáleně a čučel na mě s obočím vytaženým skoro až k ofině.

„Naši jedou s váma autem taky?“ vložila se do toho Neria v tu pravou chvíli, ačkoliv nebylo žádný tajemství, že se chce zastavit u svýho kamaráda. Udělala asi tři kroky blíž k nám tou svojí pochybnou chůzí, ale zvládla to v pohodě sama. Jamie byl pořád u pultu, protože teprve čekal na vyřízení.

„Jo, jsou tam s nima. Any rodiče si zavolali taxi, protože ani jeden nemůže řídit. Ale nikdo od nás na autobus nečeká,“ vyřídil Babu a mrknul na mě.

„Ana říkala, že ti není dobře, Rio,“ starala se Emma o Neriino zdraví a soucitně na ni koukala. Vůbec nikoho neupoutaly ty naše roztržený rty a moje rozbitý čelo. Anastasie nejspíš všecko okecala do posledního nepatrnýho detailu. Anebo nebyl prostě čas tlachat o takových podružnostech, když se na nás podle všeho řítila pořádná přírodní smršť.

„Až budeme v bezpečí, tak mi bude určitě líp,“ prohodila Neria statečně a na tváři vykouzlila takový útrapný výraz, že bych jí to jako nevědomý pozorovatel zajistý sežral i s navijákem.

„Třeba to nebude tak zlý, jak nás straší předpovědi,“ poukázal Babu a bezděčně rozhodil ruce.

„To se uvidí,“ houkla Emma pochybovačně, jelikož i ona měla strachem velký oči.

„Hele, lidi, my musíme. Potkáme se na tom hotelu ve městě. Díky za informace. Když tak, por favor, vyřiďte, že všechny pozdravujeme a ať jsou na sebe opatrní,“ zarazila Neria tuhle konverzaci, protože jsme se příliš zdržovat nesměli, jelikož nás čekala ještě ta zajížďka do kdovíjaký části města.

„Jasně, dobře, vyřídíme. Taky si na sebe dávejte pozor. Uvidíme se později,“ slíbila Ema, že se ujme role poslíčka a oba nás ujistila oduševnělým pokýváním hlavy na stvrzení svýho příslibu.

„Snad co nejdřív. Už se to sem žene,“ srozuměl nás Babu, že to bude tak trochu souboj s časem a sledoval nás oba poněkud ustaraným výrazem. V tom se k našemu hloučku přidal Jamie s třemi kusy klíčů od jedný a tý samý značky automobilky.

„Recepční mi teď říkala, že se ten hurikán dostal už skoro na stupeň tři  a že se tomuhle pobřeží rozhodně nevyhne. Takže padáme, lidi. Tady to nebude pěkný, až se to sem dostane,“ popohnal nás Jamie s nepopiratelným údivem, který kypěl samýma negativnýma emocema.

„Jdeme. Tak zatím,“ zahlásil jsem a podepřel jsem Neriu kolem pasu, aby se jí líp šlo.

„Brzy na viděnou,“ loučil se Babu a všichni tři se vydali opačným směrem než my. Cítil jsem v Neriiným kroku, jak se snažila pospíchat, což jí šlo ztěžka, ale strach ji hnal přesto kupředu. A mě zase hnala dopředu neutuchající potřeba Nerii jakkoliv pomoct, ať už to znamenalo cokoliv. Pojedu s ní třeba skrz tím hurikánem, hlavně když budu s ní… 

V příští kapitole se Neria s Jaredem připletou přímo do bouře, která jim připraví velice nepříjemné překvapení. Ale ti dva si poradí snad naprosto se vším, když budou spolu. :)

Všem strašně moc děkuju! :3 Jste úžasní čtenáři! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 35. kapitola: