OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 37. kapitola I

18.10.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 686×

NERIA

Pevně jsem se tisknula k Jaredovi a choulila jsem se do jeho konejšivé náruče. Pouze jeho blízkost mě dokázala alespoň zčásti uklidnit. Oběma nám bylo totálně putna, že jsme byli promočení na kost, ale hlavně, že jsme si byli nablízku. Měla jsem neskutečně nahnáno z toho, co se dělo tam venku. Hrozilo nám doopravdy velké nebezpečí. Přesněji řečeno smrtelné nebezpečí. Ocitli jsme se kdesi uprostřed pralesa, ve kterém se palmy nezřízeně ohýbaly a kroutily pod silou toho vichru, který si s nimi pouze pohrával jako s nějakými slabými větývkami. Ten hutný vítr se opíral do stěn chatky, do které jsme se s Jayem schovali, a škvírkami mezi dřevem pronikal dovnitř, až jsme oba cítili slabé poryvy vzduchu, který nás ovíval. Vzduch kolem nás občas dokonce podivně zahvízdal. Přívalový déšť hlučně bubnoval do plechové střechy, až mi z toho dokonce zaléhaly uši. Téměř každou sekundu krajinu prosvěcovaly pestrobarevné blesky, a proto nás to burácení hromů ohlušovalo v podstatě nepřetržitě. Tropické ovzduší se citelně ochladilo, a přestože bylo mírně pokročilé odpoledne, nebe bylo tak temné, že se zdálo, jako když je čerstvě po soumraku. Tohle počasí by se s klidem dalo označit za apokalyptické. Nikdy jsem nic podobného nezažila a ve své domovině, anebo v L.A. snad ani nezažiju. Nicméně je mi naprosto jasné, že odteď budu mít z bouřek pěkný trauma.

Nejhorší ze všeho pro mě bylo ale pomyšlení na to, co všechno by se mohlo stát kvůli tomu hurikánu. A komu. Nepředpokládám, že někdo z našich blízkých by byl tak nezodpovědný jako já a prosadil si nějakou zajížďku kamsi do města, takže počítám s tím, že momentálně jsou už všichni společně v bezpečí ve městě. Díky mojí pitomosti jsme s Jaredem teď a tady, a jestli se přímo sem dostane i ten hurikán, tak nám dost možná půjde o život. Jako by snad nestačilo, že na naše vypůjčené auto spadla palma, která z nás mohla udělat sekanou. Dostala jsem nás do téhle prekérní situace vlastní vinou, která mě bude tížit ještě proklatě dlouho. To si nikdy neodpustím a nikdy na to nezapomenu. Proboha, a co potom, jestli se Jaredovi něco stane! S takovým proviněním bych nemohla žít. Al fierno! Na takovéhle katastrofické scénáře nesmím myslet! Ne teďka! Musím věřit v dobrý konec, stejně neochvějně jako Jared. Jeho přesvědčení mi dodávalo odvahu i víru. Ve dvou tohle nějak zvládneme.

„Omlouvám se,“ pípla jsem ostýchavě a vzhlédla jsem nahoru, abych vyhledala jeho pomněnkové oči, které mi nepřipadaly tolik vystrašené, jako sotva před chvilkou. I moje blízkost na něj působila pozitivně. Nemělo smysl nějak panikařit, ale horko těžko se tomu bránilo. I Jay jasně chápal, že jsme parádně nahraný.

Jared na mě soucitně pohlédl a shovívavě se na mě pousmál, jako že nemusím být tak melodramatická. Dřív, než se dostal ke slovu, jsem ho pohotově předběhla a dodala jsem: „Mrzí mě, že jsem nás dostala do téhle situace. Je to moje vina a moc dobře to vím. Neříkej, že ne, a ani to nijak nezlehčuj, prosím. Protože… p-rotože, jestli se něco stane, tak mi věř, že si to nikdy neodpustím. Nunca. Vážně mi je to líto, Jayi. Nezasloužím si, abys byl ke mně takhle milý. Zase jsem jednou vůbec nemyslela. Udělala jsem chybu, a kdo ví, co za ni ty, nebo já zaplatíme. Promiň mi to, por favor. Jsem fakt hloupá husa. Perdóname,“ omlouvala jsem se mu úpěnlivě, protože mě strašlivě trápilo, co jsem to zase vyvedla a jaké to může mít následky. V očích mě přitom zaštípaly lítostivé slzy, poněvadž to provinění a strach potřebovaly nějak ventilovat ven. Několikrát jsem v rychlosti zamrkala, abych je zahnala pryč, ale bezvýsledně.

„Nerio, nic si nevyčítej, hm? Za tohle můžu stejně já jako i ty. Mohl jsem ti říct ne, když jsi po mně chtěla tu zajížďku do města, ale neudělal jsem to. Měla jsi o Diega jen obavy, což tě vlastně úplně zbavuje viny. Nemohl bych se na tebe zlobit, i kdybych fakticky chtěl. Je lepší, že jsme tady spolu, než kdybysme byli někde zvlášť. Ať se děje cokoliv, je lepší, že jsme v tom spolu. A spolu to taky nějak zvládneme. Věř tomu, Neri,“ opakoval mi důrazně, abych o tom pořád nepochybovala a nenechala se zdrtit tím svazujícím strachem. Zpříma na mě vlídně hleděl a kupodivu z něj vycházel takový nečekaný klid, že mě to donutilo se na něj spokojeně usmát. On mi ten ne tak docela patřičný úsměv oplatil a pohladil mě láskyplně po linie čelisti. Bezmyšlenkovitě jsem se do jeho dlaně tváří opřela a potěšeně jsem přivřela víčka. Znova jsem se k němu přitiskla a i s těmi rušivými a hrůzu nahánějícími zvuky přírody, které se ozývaly všude kolem, jsem si tuhle chvíli snažila co nejvíce užít.

„Příště na mě nebuď tak hodný, když dostanu nějaký debilní nápad,“ nařídila jsem mu neoblomně a kysele jsem se na něj zašklebila, když jsem odlepila hlavu od jeho pravidelně se zvedající hrudi.

„Jedině když mi slíbíš, že na mě dáš a nebudeš o to víc tvrdohlavá,“ varoval mě předem a koukal na mě s takovým teatrálně příkrým pohledem, který u mě vyvolal další úsměv. Byla ve mně sice stále malá dušička, ale nějakým způsobem jsem byla klidná a smířená.

„Nejsem si jistá, jestli ti to můžu slíbit, ale pokud to bude v případě, že nám půjde o život, tak máš moje povolení jednat podle vlastního úsudku,“ uvedla jsem na pravou míru podmínky naší dohody a neušlo mi, že při zmínce o našich životech mi srdce vynechalo nějaký ten úder a žaludek mi udělal krkolomný kotrmelec.

„Silně doufám, že nám jde o život poprvý a naposled,“ poznamenal zaraženě a trošku se zamračil.

„Co ty víš. Třeba se ti zalíbí ten pocit vzrušení, strachu, adrenalinu a pak budeš sám vyhledávat takový nebezpečný situace,“ utahovala jsem si z něj a prsty jsem mu tak různě poklepávala a jezdila po širokém svalnatém rameni. Druhou jsem mu zahákla za poutko vzadu na kalhotách a dál jsem se k němu jinak tulila.

„Nerio, vždyť já se nedívám ani na horory, protože se nerad bojím,“ naznačil mi pošetilost mého nápadu, kterou skvěle udal na konkrétním případu. Neudržela jsem se a regulérně jsem se rozesmála.

„Ale když bychom se podívali společně, tak bys to určitě zvládl,“ zaonačila jsem tu jeho kouzelnou a motivační větičku, kterou mi velice zálibně opakoval, pro svoji verzi. Jared se do mě na oko lehce uraženě zabodl pohledem, ale k prominutí mi stačil jeden bezelstný, potměšilý úsměv.

„Nejdřív to ale nějak musíme zvládnout tady. Pak se s tebou podívám klidně na ten nejodpornější a nejstrašidelnější horor, jaký byl kdy natočený,“ zařekl se s okázalým příslibem a tvářil se poněkud rozmrzele.

„Jestli to tady zvládneme, tak nás čeká přinejmenším noční hororový maratón,“ poupravila jsem úměrně jeho návrh vzhledem k tomu, čemu tu budeme co nevidět pravděpodobně čelit. Na to se Jaredovi vyvalily oči z důlků, div mu nevypadly. Útěšně jsem ho poplácala po rameni a rozpustile jsem se na něj culila. Ne že bych byla nějaký extra fanda hororů, ale když už jsme se k nim tak dostali, proč to měnit.

„No… nemůže být nic horšího než ten hurikán, který se přes nás nejspíš přežene,“ smířil se s tím, že ho čeká jeden velice nepříjemný večer, jestliže nejprve přečkáme ten děsivý hurikán. Škodolibě jsem se na něj zašklebila, abych nějak udržela i nadále ten lehkovážný nádech naší konverzace, načež Jared povzneseně pokrčil rameny, jako že ho ty horory absolutně netrápí. Jenomže on momentálně vypadal daleko víc zděšeně kvůli těm hororům než kvůli té hrozbě devastujícího přírodního živlu. Nato začal očima bloudit po útulných prostorech chatky, když vtom mu krátce vyjelo obočí nahoru, jak ho cosi zaujalo.

„A mám nápad, co by nám v tom mohlo pomoct.“ Pustil mě a přechvátal přes nevelkou místnost, kde si přivlastnil láhev bílého vína a dvě sklenky typu flétny, se kterýma se na mě vítězoslavně otočil. Jeho záměru se nešlo jinak než pobaveně zasmát. Takže tomu mám rozumět tak, že se nalejeme alkoholem, aby otupil naše rozjitřené smysly a my tu bouři a hurikán o to snáz přestáli? Jared je ale koumák!

„Myslíš, jako že se budeme bát míň, když si přihneme? A nebude to spíš naopak?“ zorientovávala jsem se v jeho myšlenkových pochodech, na které nebylo nijak těžké přijít. Bez ustání jsem se mu potutelně smála a sledovala jsem ho, jak se přemisťuje ke stolu se zásuvkami pod deskou, kde by se snad dala najít vývrtka.

„Těch lahví je tu mnohem víc, takže se spíš vyloženě zlejeme. Třeba až do němoty. Pak si támhle usteleme, lehneme a děj se venku vůle boží,“ plánoval si nápaditě, jak nějak přežít případný útok z nebes a šklebil se na mě u toho jako natěšený mladistvý, který se domnívá, že dostal geniální nápad. Jared se pustil do prohledávání zásuvek a hnedka v té první onu vývrtku našel. Láhev by se dalo samozřejmě otevřít i bez téhle praktické pomůcky, ale není nad pohodlnost.

„To zní ale náramně romanticky. Úplně mi to připomnělo tu dojemnou scénu z Titanicu, jak tam na posteli leží v objetí ti dva postarší manželé a kajutu jim zaplavuje ledová voda,“ dobírala jsem si ho, ačkoliv jsem v tichosti uznala, že to vlastně má co do sebe. Když se opijeme skoro do kómatu, a že by to problém být neměl, protože ty láhve se tu po prostoru vyskytovaly vskutku hojně a oba dva toho alkoholu příliš nepřepijeme, tak nám potom bude docela jedno, co se bude dít venku. Jared mezitím zručně otvíral láhev, jako by to dělal dennodenně, což mě poněkud ohromilo. To je holt tak, když má někdo šikovné ruce, a to že on je fakt šikovné má. No, když jsme u toho, tak nejenom ty ruce.  

„Heh, my to možná přežijeme,“ konstatoval hořce s nepřeslechnutelnou ironií, která ovšem nepatřila tomu komentáři o přežití, ale celkově tomuhle tématu, který znělo poměrně absurdně. Nicméně ne nemožně. Přeci jenom je tu nějaká šance, že nám půjde o krk, pokud nás ten hurikán dostihne. Ale třeba se téhle oblasti nakonec vyhne a nic horšího než tahle činěnice se tam venku neodehraje.

„Začínáme to brát celkem na lehkou váhu, ne?“ poukázala jsem na tu prostost, se kterou jsme debatovali o něčem tolik závažném.

„A to jsme si ještě nedali ani jednu sklenku,“ doplnil pro úplnost, zatímco tekutinou doléval druhou skleničku pár milimetrů pod okraj. Potom obě dvě uchopil a šel s nimi vláčným krokem mým směrem. Já jsem mu vyšla aktivně vstříc, aby je zbytečně nemusel přenášet přes místnost, a jednu jsem si od něj převzala. 

„Asi bez přípitku, že?“ tázala jsem se ho nejistě, protože jsem dumala nad tím, jestli je to vůbec vhodné.

„Napadá mě jen jeden, a ten se moc nehodí,“ přiznal se mírně pobouřeně nad sebou samým, ale beztak se rozverně usmíval, jak ho ta lehkomyslná nálada neopouštěla. Přešla jsem to s úšklebkem a namířila jsem si to ke gauči, kam jsem se s úlevou posadila. Gauč byl sice nepatrně navlhlý, ale mým znaveným nohám od toho běhu v mazlavém blátě to absolutně nevadilo. Ostatně jsem byla taky celá promáchaná.

„Jarede, vážně tuhle situaci příliš zlehčujeme,“ povzdechla jsem si nešťastně, poněvadž mi nepřišlo správné, abychom se bezstarostně bavili a popíjeli si, když se venku děje taková pohroma a nás bezprostředně ohrožuje. Takové chování není nijak dvakrát racionální. Jared na mně poznal, že mě zase tíží moje svědomí, takže si ke mně přisedl, v jedné ruce svoji sklenku a v druhou poloviční láhev vína, kterou s sebou vzal cestou a položil ji na zem po straně gauče, přičemž se na mě uvědoměle zadíval.

„Já vím, jenže… když to přestaneme zlehčovat, začneme oba dva panikařit. A to je mnohem horší varianta, pokud si chceme zachovat čistý rozum, ne?“ argumentoval značně logicky, takže jsem neměla co namítnout. Proto jsem mu to poslušně odkývala a bezmyšlenkovitě jsem do sebe vyklopila naráz celý obsah sklenice. Víno mělo sladkou chuť, takže jsem se po jeho posledním polknutí lahodně olízla a neoklepala se jako běžně, když něco vypiju na ex. Jared se ochotně natáhl pro láhev vína a dolil mi další vrchovatou skleničku.

„No já jsem o rozum přišla už dávno. A můžu ti říct naprosto přesně kdy… Bylo to v ten moment, kdy jsem si uvědomila, že tě miluju,“ osočila jsem se na něj s hraným tónem obvinění, ale vyvážila jsem to nostalgickým úsměvem, když jsem si vybavila ten zásadní moment prozření.

„Spíš když jsme se rozešli, ne?“ pochyboval o mém výroku s notnou dávkou kousavosti, ale zcela nezištně se na mě culil. Opatrně jsem ho za to praštila pěstí do ramene, jenže trochu vína se mu stejně vylilo, protože si z něj zatím ani jednou neupil. Proto jsem si od něj vysloužila jeden vyčítavý pohled, který mu ale pokazily cukající koutky jeho plných rtů.

„A co sis myslel ty, když ti došlo, že ses do mě taky zamiloval?“ zajímala jsem se s nefalšovaným zápalem, protože tohle jsme nikdy dvakrát detailně neprobírali. Pořád jsme se zabývali těmi miliony záležitostmi kolem, ale tímhle zlomovým okamžikem v podstatě skoro ne. Přesedla jsem si na gauči tím stylem, že jsem se k němu natočila a nohy jsem si přitáhla nahoru k sobě, ačkoliv na nich neustále ulpívaly zbytky bláta. Holt pohodlí nadevše, ne?

„Popravdě...? Byl jsem z toho slušně v hajzlu, protože jsem netušil, co ke mně doopravdy cítíš ty. A jak bys reagovala na to, kdybych ti to řekl. Jak by to ovlivnilo naše přátelství, protože o to jsem v žádným případě nechtěl přijít. Nechtěl jsem ho nejdřív vůbec riskovat. Ale svoje city jsem potlačoval hrozně dlouho, až to v jednu chvíli dál prostě nešlo a nechal jsem dát najevo. Tobě trvalo o něco dýl, než ti došlo, že ke mně cítíš to samý, ale naštěstí se tak stalo,“ rozvyprávěl se obsáhle a zlehka rozpačitě, jelikož si svoje pocity evidentně stále živě pamatoval. Po doznění posledních slabik se napil toho vína, čímž mi poskytl prostor na pokračování v naší důvěrné konverzaci.

„Podvědomě jsem to tušila dost dlouho, akorát jsem si to odmítala připustit. Bála jsem se toho samého co ty. Jak by taková změna ovlivnila naše přátelství, který pro mě znamenalo strašně moc. Pořád znamená, i když… je to jiné než dřív. No, kdo ví, kdybych to v sobě zvládla potlačit. Nebýt toho pobytu v Paříži, asi bychom spolu nikdy nebyli… Ty bys byl třeba šťastný a spokojený s Anahi, a já zase se Shannonem, a nic z…“

„Tak to je pěkná hovadina, Nerio.  Oba dva jsme se tomu snažili bránit. Oba jsme moc dobře věděli, že když tomu podlehneme, tak že to bude špatná věc, protože jsme byli zadaní, ale ani to nám nakonec nezabránilo v tom, abychom to udělali. Několikrát… Hele, poslyš, Rio, tys vážně věřila tomu, že jsem tě podváděl s Anahi? Nebo jsi tenkrát toho jejího divadla jenom využila, abys mohla z našeho vztahu vycouvat?“ propracovával se víc do hloubky k dalším nezodpovězeným otázkám, které mu uvízly v mysli. Znovu se napil vína, přičemž ze mě nespustil svoje blankytně modré oči, které doslova zářily zájmem.

„Nejdřív jsem tomu asi fakticky věřila. Něčím jsem si prostě musela odůvodnit, proč dávám zpátečku, abych z toho nemusela vinit sebe. Což jsem si o hodně později stejnak uvědomila. Někdy se v sobě absolutně nevyznám, i když je to všechno přitom zpětně tak jasný. Začínám se v tom ale zlepšovat! Už mi dochází mnohem rychleji, když udělám nějakou chybu,“ pochválila jsem se, protože mi tenhle pokrok dělal skutečnou radost, ačkoliv to bylo na druhou stranu značně frustrující.

„A proč jsi vycouvala?“ reagoval pouze na jednu část mého monologu, a pochopitelně na tu nejméně snesitelnou a o které jsem vskutku mluvit nechtěla.

„Jayi, por favor, no. Tohle zní jako jeden z těch rozhovorů před koncem všeho. Jako by zítra neměl nastat další den. Tohle ne. Nebudeme se tu zpovídat, vzpomínat a fantazírovat, že ne?“ sabotovala jsem jeho vyzvídání ne příliš nenápadným způsobem, jelikož bylo nad slunce jasné, že se z toho akorát vykrucuju. Sice jsem vydržela tíhu jeho káravého pohledu, ale ten jeho zachmuřený výraz mluvil za vše.

„Neměň téma, Nerio,“ napomenul mě neústupně a stáhnul ústa do příkré linky.

„Muy bien…“ procedila jsem skrz zuby a odmlčela jsem se dramaticky, abych získala potřebný čas pro vymyšlení nějaké důmyslné zástěrky, se kterou by se spokojil a která by přesně zapadala do tehdejšího řádu věcí. „Prostě… Víš, jak ses začal chovat zvláštně, kvůli Anahi, která tě v té době vlastně vydírala, a nikdy jsi mi neřekl, co se s tebou děje, a tak jsem o tom všem začala přemýšlet a… Napadlo mě, jestli jsi nezačal o našem vztahu pochybovat, takže jsem začala pochybovat taky a pak… Dospěla jsem k názoru, že jsme náš vztah začali úplně špatně a že by se nám to třeba mohlo vymstít. Takže když se mi potom naskytla možnost z toho vycouvat, tak jsem to udělala,“ vymýšlela jsem si za pochodu a dívala jsem se mu přitom rovnou do jeho dobrosrdečných očí, které si mě prohlížely pěkně udiveně. Takovýhle vysvětlení ode mě očividně nečekal a nijak se mu to nelíbilo. Já jsem nad sebou akorát žasla, protože jednak to pro mě bylo kupodivu strašně jednoduchý mu takhle sprostě zastírat pravdu a jednak, že jsem bez sebemenších obtíží svedla vymyslet takovou vychytralou záminku. Je sice fakt, že tehdy jsem přemítala nad vším možným, proč se Jared chová tak podivně, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že by bylo na našem vztahu něco špatně.

Jared se již pečlivě chystal k nějaké adekvátní odpovědi, když místnost ozářil blesk natolik oslnivě, až se mi všude před očima začaly míhat všelijaké barevné tečky a puntíky. Co ho ale nadobro umlčelo, byl ten monstrózní dunivý hrom, po kterém se normálně otřásla zem. Ukrutně jsem se toho ohlušujícího zadunění lekla, až jsem s sebou nekontrolovatelně škubla, načež mi ta sklenička vylítla ven z ruky a při dopadu na zem se nejen rozlila, ale i rozbila.

„Dios mío, to bylo kurevsky blízko!“ zahalekala jsem ustrašeně a bez varování jsem se vrhla k Jaredovi, pod jeho spolehlivá ochranná křídla. Sice kvůli mně vybryndal další polovinu obsahu sklenice, ale když se vzpamatoval z toho mého spontánního výpadu, tak si mě k sobě sám tou jednou volnou rukou přitáhnul o něco blíž, a evidentně moc rád.

„Je to přímo nad náma,“ odhadoval Jared zamyšleně a rozhlížel se kolem sebe, jako by mu to snad pomohlo, aby byl připravený na další smršť blesků a hromů.

„Ale chatka pořád stojí,“ hučela jsem s obličejem zabořeným do jeho mokrého tílka a co nejpohodlněji jsem se na něm uvelebila, když mi to umožnil tím, jak se zády opřel o opěradlo gauče. Levou nohu svěsil dolů a udělal mi místo po svém pravém boku, kam jsem skvěle, přímo na centimetry, zapadla.

„Snad ustojí i ten hurikán,“ zadoufal si Jared a navázal se mnou opět oční kontakt, když jsem k němu vzhlédla. Bradu jsem si opřela o jeho hrudník a jen jsem na něj se zalíbením zírala. Prsty se mi svévolně rozběhly po jeho holé kůži na rameni a paži, kde jsem se dala do bezcílného kreslení neviditelných obrazců. Kvůli jeho těsné blízkosti jsem měla plnou hlavu myšlenek na něj, což bylo o poznání vítanější než katastrofické myšlenky na ten hurikán. Přemýšlela jsem nad tím, kde všude bych mu s radostí kreslila ty různorodé tvary a zdaleka nejen to. To byl pouhý začátek.

„Proč se tak usmíváš?“ přivedl mě Jared zpátky do reality nechápavým hlasem a já jsem se ani nevzmohla na to tvářit se nějak přistiženě, poněvadž jsem hnedka pomýšlela na to, že ležíme v takové velice výhodné poloze, která by se dala jednoduše využít.

„Ale to nic… Já jen že… Venku je totální apokalypsa a já stejně nemyslím na nic jiného, než na to, že tu jsem s tebou. Jenom s tebou, takže... Nemůžu si pomoct, ale myslím hlavně na sex. Je to bláznivý, co? Ale víš, na tomhle všem je prostě něco zvláštně vzrušujícího,“ kápla jsem božskou, když se mě tedy vyptával a pozorně jsem sledovala, co s ním to přímočaré přiznání udělá. Již během mojí řeči znatelně ztuhnul a ke konci na pár sekund zadržel dech, jak si nás dva nejspíš taky představil v akci. To je teprve správná motivace!

„To zní jako mnohem lepší nápad, jak se během toho hurikánu zabavit, než se nalejt vínem,“ zhodnotil uznale a dlouze se na mě s očekáváním podíval, jestli se k něčemu rozhoupu první já, anebo jestli má být iniciativní on. Jako dostatečný podnět mi od něj zcela postačilo, že si mě k sobě víc přivinul, čímž mi dal znát svoje nepopiratelné schválení. No co. Ne každý by byl při chuti za takových krizových okolností. Naštěstí je Jared mnohem větší blázen než já. A to se mi momentálně nemálo zamlouvalo…

„Taky si myslím,“ zavrněla jsem potěšeně a s úsměvem jsem se k němu natáhla pro nejprve letmý polibek. Nejen proto, že jsem měla natržený ret a stále mě trochu pobolíval, čehož si byl dozajista plně vědom. Hodlala jsem mu jím zejména nastínit charakter svého nabuzeného libida, které dneska nestálo o žádné divočiny. Přeci jenom… Co kdyby to bylo naposled? Ale, třesky plesky! Každopádně po takové předlouze ukrutné době sexuální abstinence si míním vychutnat každičkou nepatrnou milisekundu toho nejintimnějšího sblížení, které mezi dvěma lidmi může proběhnout.

Znovu jsem se na něj pohodlně uložila, poněvadž bych nerada něco uspěchala, a pouze jsem nesměle ochutnávala jeho rty, když jsem se o ně těmi svými zlehounka otírala. Chtěla jsem si totiž naplno oživit tu nezaměnitelnou chuť jeho sametových rtů, abych si ji nastálo vryla do všech svých smyslů. Vycházel mi svými hedvábnými ústy dokonale vstříc, občas je nakrátko zachytil a přejel přes ně jazykem, z čeho mi pokaždé sjel mráz po zádech. Navíc měl svoji levou ruku položenou těsně nad mým pozadím a palcem mě hladil mezi dvěma dolíčky u bederní páteře, což na mě mělo zázračné účinky. Uvnitř mě se snad chvěla naprosto každá buňka a tak zoufale po něm toužila, že jsem si absolutně nedovedla vysvětlit, jak jsem mohla být navenek taková trpělivá a klidná. Nenechavými prsty jsem mu přejížděla po konturách jeho mužného obličeje a stále jsem naše vzájemné laskání ponechávala v takovém nevinném duchu, z čehož Jared počínal být mírně netrpělivý. Sklenici vína nešetrně položil na zem, až se po několikasekundovém kymácení rozlila a objal mě i druhou rukou, až jsem se v jeho náruči bezmála ztratila. Tlačil si mě k sobě o to naléhavěji a dobýval se nenasytně do mých úst, aby naše mělké polibky nedočkavě prohloubil.

„Jayi, p-počkej,“ zastavila jsem ho šeptem a dala jsem mu ukazovák přes rty, aby mě chvíli nelíbal a zejména aby mlčel. „Zpomal trochu, hm? Není kam spěchat… Tyhle společný chvíle bychom si měli maximálně užít, jestli… no, víš…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena, ale význam zůstal zcela zřejmý. Jared se na mě skepticky zašklebil a ukradl si jednu rychlou pusu, aby mě tím rozptýlil od mých chmur.

„Jenže to se popravdě tak nějak nedá, Nerio. Já tě vážně hrozně moc chci. Nemáš ani ponětí, jak strašně po tobě toužím. Připadám si jako posedlý, když tě mám u sebe. Můžu se tě zase dotýkat a líbat tě, ale stejně nemám dost. Chci víc a víc, a to hned. Nemůžu se udržet, když mi dovolíš být ti zase blíž. Nikdy mi to teda nijak dvakrát dobře nešlo, a teď po tom půl roce a po těch několika šílených dnech? Tak to vůbec. Fakt se snažím nebýt tolik nadržený, ale úplně z tebe šílím. Miluju tě, Nerio. Po tom všem, co se stalo a co se děje, ještě mnohem víc než kdy dřív,“ postěžoval si otevřeně nad svojí vlastní bezmocností vůči kouzlu mé maličkosti, a neobešel se u toho bez lišácky pokřiveného úsměvu a očima překypujícíma třpytivými jiskrami.

„Taky tě miluju. Jako ještě nikdy nikoho a omlouvám se ti, že jsem tě předtím tak trestala. I já z tebe šílím, jenom asi trochu jiným způsobem. Chtěla bych, abys byl šťastný…“

„Tak buď se mnou,“ skočil mi netaktně do řeči a jeho hlas se nechal zmoct bezradností a úpěnlivou prosbou. Pomrkával na mě jako opuštěné štěně a svými uhrančivými modravými duhovkami se do mě vyloženě vléval společně s tou vytouženou žádostí.

„Jsem s tebou,“ namítla jsem mu na to nesmlouvavě a vtiskla jsem mu kradmou pusu na odlehčení.

„Tak teda buď moje,“ pozměnil svoje prohlášení na první dojem jenom minimálně, ale já jsem ten zásadní význam ihned zaznamenala. Bezděčně jsem si povzdechla, jelikož mě Jared zahnal do kouta a já nevěděla kudy z něj ven. Co mu na tohle mám říct, aniž bych ho zklamala? Ranila? Ještě že jsem tak dobrá v improvizaci… a ve lžích. Na moji obranu, ohledně Jareda se vždy jednalo o ony u alibistů oblíbené bílé lži. Ale co, lež je přece pořád lež…

„Jestli někdy budu někomu patřit, tak jedině tobě, Jayi. Te lo prometo.“ Usoudila jsem včas, že mu nebudu slibovat hory doly a že se raději budu držet při zemi, aby mi to náhodou někdy do budoucna nevyčetl. Sice jsme aktuálně poněkud v zamilovaném opojení, ale přesto nemusíme podléhat přáním, nátlaku nebo fantaziím. 

„Co když nás už žádný bude nečeká?“ opáčil duchapřítomně a na oko nepřívětivě se na mě zachmuřil.

„V tom případě by sis mě měl vzít, jako by to bylo naposled. Přesvědči mě, abych byla tvoje.“ Hodila jsem ručník do ringu a vyzývavě jsem se na něj intenzivně zahleděla, aby konečně utnul ty planý řečičky, který nás zdržovali od dalšího sexuálního zážitku, jenž se nám oběma zapíše nezvratně do paměti a na který budeme vzpomínat do konce našich životů… Doufejme, že dlouhých, předlouhých životů…

 Pokračujte v další kapitole, ve které už zajisté víte, co vás čeká. :D :) Tentokrát už to ovšem není a la Hurricane! :) :D  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 37. kapitola I: