OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 39. kapitola

25.10.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 643×

JARED

V tichosti jsem seděl na zadní sedačce taxíku a úkosem jsem nenápadně sledoval Neriu, která se na mě chvíli co chvíli zkoumavě zadívala. Byla poněkud zaskočená kvůli tomu, jak jsem ji nevybíravě nacpal dovnitř auta a nekomunikoval jsem s ní. Důvod mýho nepřehlédnutelnýho odměření byl její kamarád Diego, ze kterýho jsem měl chtě nechtě nepříjemný pocit. Spíš jsem na něj vyloženě žárlil. Bylo mi za to nemálo trapně, protože ten chudák právě přišel o střechu nad hlavou a byl kvůli tomu pochopitelně naprosto na dně. Jenže jsem si jaksi nemohl pomoct. Ti dva k sobě měli podivně blízko a mně se to vůbec nelíbilo. Už ráno se mi nezamlouvalo, že za ním Neria jela a svěřila se mu dobrovolně s tím, že se ji ten parchant Fabio pokusil znásilnit. Ale to bylo ještě předtím, než jsme my dva zažili ten zlomový okamžik, kdy jsme se vzájemně na všech možných úrovních propojili v jedno. Takže i proto se mi teď o to víc nezdálo, jak se Neria k Diegovi chovala. Ovšemže mu projevila kvůli tý tragédii lítost a soucit. Na tom jsem nic divnýho neshledal, taková emotivní a intuitivní Neria prostě odjakživa byla. Mezi nimi ale bylo ještě něco dalšího. Něco, co mě strašně vytáčelo a znervózňovalo. Nešlo o to, že by pro mě Diego představoval hrozbu jako ráno. Teď už ne. Po tom, co se odehrálo v tý chatce, jsem nepochyboval o tom, že by Neria Diega, byť jen podvědomě, vnímala jako potencionálního partnera. No, aspoň zatím ne. Anebo spíš dokud mezi náma vydrží to opojný souznění, který náš vztah posunulo do zcela jiný dimenze. Totéž jsem ovšem nemohl tvrdit o něm. Byl bych pošetilý blázen, kdybych si nalhával, že by pro něj taková nádherná ženská, jako je Neria, nebyla atraktivní. O Neriiných úmyslech jsem neměl zapotřebí jakkoliv váhat, ale o těch jeho stoprocentně. Ty mě skutečně chladným nenechávaly.

Svoji mysl jsem dál trýznil těmahle trpkýma myšlenkama, který byly dost možná naprosto scestný a nepodmíněný, ale beztak mi hlavou otravně vířily a já díky nim byl protivný sám sobě. Z toho důvodu jsem zatvrzele mlčel, aby ta moje mrzutá nálada neprosákla navenek a nějak se nezaměřila na Neriu, která v tom všem hrála hlavní roli. Vlastně úplně ve všem, jelikož celý můj svět se točil pouze kolem ní. Stala se jeho hlavním středobodem. Byla mým vesmírem. Jiskrou ohně života, který díky ní bouřlivě vzplál. Jeho důvodem. Chtíčem…  

Neria se ale rozhodla s touhle napjatou situací naložit po svým. A jak? Tím nejlepším způsobem, jaký si mohla vybrat. Zvolna se ke mně přisunula, čelem natočená ke mně, a svým drobným tělem se o mě opřela. Bradu mi nejprve položila na rameno, aby si získala moji pozornost. Já jsem ale tvrdohlavě zíral před sebe, jelikož jsem si v ten samý okamžik vybavil, jak se Diego opíral o její rameno, což mýmu uklidnění samozřejmě nijak nepřidalo. Sice jsem se potýkal s nutkáním se jí dotknout, když mě k tomu v podstatě sama vybízela, ale udržel jsem se. Takže přistoupila k důraznějším metodám. Přehodila mi vlasy dozadu, aby měla nerušený přístup k mýmu krku, na který mě políbila. Chtě nechtě jsem hlavu naklonil k ní, protože mi byl její hřejivý polibek nesmírně imponující. Zjevně jsem nekontroloval svoje vlastní končetiny, protože moje ruka jí záhy automaticky přistála na stehně, přes který jí zálibně přejížděla. Někdy vskutku nesnáším, co se mnou ta holka umí za divy…

„Stalo se něco, že se mnou nemluvíš?“ zašeptala mi do ucha nechápavě a letmo mi vtiskla drobnou pusu na tvář, než znovu uvelebila bradu na mým rameni.

„To mi řekni spíš ty,“ obrátil jsem její pátravou otázku ve svůj prospěch, aniž bych přesně věděl, co to doopravdy dělám. Prostě to ze mě vylítlo, takže mi nezbylo nic jinýho, než se tomu nějak přizpůsobit podle toho, jak na to zareaguje Neria.

„Tohle je kvůli Diegovi?“ vydedukovala naprosto správně, načež ze mě nekontrolovatelně vyšlo takový opovržlivý zabručení, který ovšem neznamenalo ani potvrzení, ani vyvrácení. „Přestaň s tím, Jayi. Je to směšný. Obzvlášť po tom, co se mezi námi stalo. A ty moc dobře víš, co to pro nás dva znamenalo,“ vyčetla mi moje patetický pocity, jejichž charakter odhalila téměř ihned. Mírně se ode mě odtáhla, aby mi líp viděla do tváře, o který jsem nepochybně věděl, že nemá žádný výraz. Měl jsem ale co dělat, abych si ho udržel.

„Myslíš, že mi kvůli tomu není trapně? Ten kluk a jeho rodina zrovna přišli o domov, a já se vztekám kvůli tomu, že…“ zarazil jsem se, poněvadž jsem tu větu ani nechtěl dokončit. Jenomže jsem ji nakousl a Neriu evidentně zaujala, což jsem periferně postřehl, takže nebudu mít jinak na výběr, než ji dokončit.

„Že co?“ dožadovala se zbytku tý věty, jak jsem očekával, přičemž se zatvářila naprosto nesmlouvavě.

„Víš, strašně mi vadí, jak moc mě štve, že ses s tím Diegem za tu chvíli, co tu jsme, sblížila. A věř mi, že to není kvůli tobě, protože… náma dvěma jsem si úplně jistý. Teď už ano. Já miluju tebe a ty zas mě, a neexistuje nic, co by nás dva mohlo ohrozit. Až na…“ Opět jsem se odmlčel, protože se mi o tomhle nemluvilo zrovna dvakrát dobře. Neria na mě soustředěně hleděla a zadumaně naslouchala každičkýmu mýmu slovu a i jeho skrytýmu významu. Proto mě tentokrát nenutila k dopovědění tý věty, jelikož se k němu dopídila sama.

„Tady není žádný ale, Jarede. A rozhodně ne kvůli Diegovi. Je to jen můj kamarád, entiendes?“ vyvrátila mi rezolutně moje obavy měkkým a chápavým hlasem, načež ke mně natáhla dlaň, aby můj obličej jemně nasměrovala k sobě a očima se do mě doslova sladce vpila, abych zapomněl na všechno, co by nějak narušilo naši soukromou pohádku. Nedovolila mi jakýkoliv námitky, jelikož mý rty uvěznila pod těma svýma. Horkýma, medovýma a láskyplnýma.

„Už o Diegovi nemluvme, sí? Ten do našeho příběhu nepatří,“ uklidňovala mě velice účinnýma metodama jako to její konejšivý šeptání, něžný doteky a procítěný polibky, což mi vše nesporně potvrzovalo její výrok. Její omamná blízkost mě zbavila i těch nejnepatrnějších stop po znepokojení. „Ten je jenom náš a nikoho jiného,“ dodala s neochvějným přesvědčením, jakmile přestala ochutnávat moje rty. Byl jsem z ní dočista u vytržení. Nedokázal jsem se ji dostatečně nabažit. Nejraději bych se na ni hned vrhnul, i v tom taxíku.

K náhradnímu ubytování, který nám zprostředkoval náš původní hotel, jsme dojeli v přívětivým tichu a v zamilovaným objetí, ze kterýho se těsně před vchodem dovnitř vyvlíkla. Nebral jsem si to osobně, ačkoliv jsem se nad tím nejprve neradostně pozastavil. Nestihli jsme spolu probrat, jestli s naší velkolepou, epickou láskou vyjdeme na světlo, přede všechny. Nicméně podle Nerii očividně ne.

Neria cestou k ubytovně zavolala Anastasii, aby ji upozornila na náš blížící se návrat, a ta nás odkázala na nějakou společenskou místnost v zázemí budovy, kde na náš již všichni netrpělivě čekali. Jakmile jsme vešli dovnitř, tak se na nás ostatní nadšeně sesypali jako slepice na flus a pak jsme pouze putovali od jednoho k druhýmu. Předávali si nás z náruče do náruče, přičemž jsme všem museli do zblbnutí opakovat, že jsme v pořádku, že jsme hurikán přečkali v něčí chatě a že jsme rádi zpátky. Každopádně to byla velká úleva, když jsme se vrátili do bezpečí ke svým nejbližším, jimž se taky nic nestalo. Maximálně si uhnali dočasnou psychickou újmu z toho, že nevěděli, kde je nám konec, přestože jsme jim slíbili, že se tu po rozdělení zanedlouho sejdeme. Holt málokdy jde něco podle plánu, že?

Alespoň nám to odloučení od ostatních nahrálo do karet v tom, že ty naše zřízený obličeje jsme mohli svést na tu autonehodu s palmou, která se nám přihodila cestou sem. Zmínkou o tý nehodě jsme od našich zranění odvedli snadno jejich zájem, protože řešili spíš to, jak jsme bourali. Neria si ovšem šátek na svým krku moudře ponechala, jelikož to by se nejspíš ve spojitosti s autonehodou těžko vysvětlovalo, když její modřiny měly docela patrný tvar prstů. Její rána na rtu vypadala zase čerstvě, poněvadž jsme ji během našich intimních hrátek docela podráždili. Na to, jak jsme se dychtivě oddávali vzájemným touhám, ji to ale ani jednou jedinkrát nezastavilo. Stejně jako u jejího pohmožděnýho krku, kterýmu jsem se taktéž pečlivě věnoval. Nic z toho nám nezabránilo se sobě navzájem naplno oddat. Takže tenhle zádrhel ohledně našich zranění jsme měli z krku, což nesporně ulevilo i Aně, která o nich jako jediná věděla, a tímhle se zprostila jakýhokoliv objasňování. Akorát já a Neria jsme znali skutečný původ našich zranění.  

Po všem tom ceremoniálu týkajícího se přivítání dvou ztracených jehňátek, mě a Nerii, se pravý význam Anina shromáždění v týhle zasedačce ukázal za stejně praktický jako kvůli našemu návratu do stádečka. Anastasie nám neradostně oznámila, že ostrov je po hurikánu v takovým zdevastovaným stavu, že z turistickýho hlediska je zcela nevhodný, a proto je nám v nejvyšším zájmu doporučeno ho opustit. Nezapomněla přitom zmínit, že nám vrátí zálohu za ubytování plus dalších třicet procent a že si můžeme na zítřek zabookovat letenky na večerní let. Proto nám Ana dobromyslně poradila, ať si na rezervních pokojích vybalíme to nejnezbytnější, abychom se zítra co nejrychleji spakovali a vyrazili na letiště. Bylo to krátký prohlášení, aby nás nijak nezdržovala a každý si mohl jít zase po svým. Nejvíc myslela na nás, abychom si po tom všem odpočinuli. Taky nám s Lucou všem prozradili, jak nás zaměstnanci hotelu rozdělili na pokojích, poněvadž tahle ubytovna nebyla taková prostorná jako náš původní hotel Acoya. Neria a já jsme sdíleli pokoj s Lucou a Anastasií, což bylo velice pravděpodobně záměrně a což mi nanejvýš vyhovovalo. I Neria se tvářila spokojeně, a to nejspíš kvůli tomu faktu, že před těma dvěma nejsme nuceni cokoliv předstírat. Oba moc dobře vědí, že jsme se dali dohromady, ačkoliv si to jistojistě myslí po dnešním dni úplně všichni. Na dalším pokoji byl brácha s Natalií a Tomo s Vicki. Na dalším pokoji byli Emma, Jamie a Babu s dvěma Anastasiinýma kamarádkama, jejichž jména jsem si doteď přesně nezapamatoval. Jedna se jmenovala asi Alicia a ta druhá Reneé nebo tak nějak. Na posledním pokoji byli Neriini a Lucovi rodiče dohromady s těma Anastasiinýma. Řekl bych, že tohle rozdělení vyhovovalo asi všem, protože proti tomu nikdo ani v nejmenším neprotestoval. Ta přírodní katastrofa všechny akorát víc sblížila.

„Budeme s Lucou chvíli mimo pokoj, ať máte klid, jo? Zašli bychom do města, jenže tam asi nějakou otevřenou restauraci nenajdeme.“ Přišla za mnou Anastasie a významně se na mě dívala, jak jí záleželo na tom, abych nepřehlídl ten skrytý podtext, což vskutku nebylo proveditelný.

„To není třeba, Ano, vážně. Kvůli nám dvěma nikam pryč odcházet nemusíte. Měli jsme sami pro sebe dost času za celý ten den,“ uvedl jsem na pravou míru, jestliže ji k tý dobročinnosti vedly právě tyhle pohnutky.

„Já vím, já vím. My ale stejně mizíme a asi tak za hodinku se vrátíme. Je dobře, že jste se v pořádku vrátili zpátky. Že se nikomu nic nestalo. Měli jste proklatý štěstí, že jste ten hurikán přečkali jenom tak v nějaký chatrči, když ve městě to bralo střechy. To určitě něco znamená!“ nafukovala tu čirou náhodu do nějakých enormních rozměrů rovnajícím se snad božím záměrům. U toho se na mě zjihle dívala a spokojeně se usmívala. Obešel jsem se bez verbálních odpovědí a místo toho jsem si ji stáhl na hruď a pevně ji stiskl v objetí.

„Znamená to prostě jenom, že jsme měli proklatý štěstí,“ poznamenal jsem, když ode mě odstoupila a povzbudivě mě praštila svojí pěstičkou do ramene.

„Musíte nám pak o všem povyprávět, až se sejdeme na pokoji,“ vymyslela si Ana program na dnešní večer, který se nezadržitelně blížil. Smrákalo se již, když jsme přijížděli do ubytovny, takže v tuhle dobu musela být téměř tma.

„O všem to rozhodně nepůjde,“ zahlásil jsem předem, aby na mě později nešpačkovala, až nechám některý části toho vyprávění nevyřčený. Anebo přinejmenším cenzurovaný. Několikrát jsem výmluvně zahýbal obočím, abych ji tu neústupnou podmínku osvětlil. Nato se na mě posměšně zašklebila a vrtěla nad tím schválně ostentativně hlavou, jak ji to dočista ohromilo. 

„Jste naprostý šílenci. Vy dva jste se fakt hledali, až jste se našli,“ nařkla nás dva pobaveně, když ji po pár sekundách nakonec docvaklo, co jsem jí tím naznačoval.

„Cožpak našli, ale spíš dali dohromady,“ poupravil jsem její výrok a ledabyle jsem pokrčil rameny. Bohužel moje alternativa nebyla tolik nepopiratelná jako ta Anina. S Neriou jsme si narovinu neřekli, jestli jsme nebo nejsme spolu. Podle mě to jasně vyplývalo z onoho okamžiku zlomu. „Nikde to ale nerozhlašuj, prosím tě. S Neriou o tom mezi náma zatím nepadlo ani slovo,“ upozornil jsem ji duchapřítomně, aby si náhodou nepustila pusu na špacír, jak to má ve zvyku, a já pak nemusel čelit Neriinu pobouření, který by bylo zcela oprávněný.

„Beztak už to všichni vědí,“ připomněla mi věcně a bezděčně rozhodila ruce vzduchem.

„Hlavně, ať Neria neví, že to všichni vědí ode mě,“ nakázal jsem jí neoblomně a zakoulel jsem na ni očima, což ji rozesmálo. Pak jsem se zaměřil na Neriu, která se právě loučila se svýma rodičema, kteří byli radostí bez sebe, že je jejich nejstarší dcera živá a zdravá poté, co se ztratila kdesi v tropickým pralese během katastrofální živelný pohromy. To mi připomíná, že bych se měl nejspíš ozvat naší mamce, že jsem taky v pohodě, přestože se nedomnívám, že by měla sebemenší ponětí o tom, jaká přírodní spoušť se tu prohnala. Naše oči se střetly vzápětí, co jsem se jimi zatoulal k ní. Bezmyšlenkovitě se na mě usmála a já jí ten laskavý úsměv ihned oplatil.

„Chápu. Tak zatím, Jayi,“ rozloučila se se mnou Ana kvapně, když si to k nám mířil Luca, aby si svoji drahou novomanželku vyzvedl na jejich večerní dostaveníčko.

„Mějte se,“ hlesnul jsem přejícně a na rozloučenou jsem jí lípnul přátelskou pusu na tvář. Luca mi němým posunkem řekl svoje ahoj, zatímco si přede mnou vyzvedl Anu a odvedl si ji pryč. Za necelou minutu si zase mě vyzvedla Neria, jakmile se vypovídala s rodičema. Zaklesla si ruku za moje rámě a spolu jsme vykročili směrem k našemu pokoji. Ve dvojici jsme ho našli bez obtíží a s našima věcma naskládanýma v rohu. Bez povšimnutí jsme je tam nechali ležet netknutý dál a namísto toho jsme zakotvili na jedný z prostorných manželských postelí, která byla viditelně neobsazená. Zaráz jsme se oba zhluboka nadechli a s úlevou jsme vydechli. Na těhle čtyřech skromných zdech bylo něco jednoduše útěšného. A nejvíc útěšný bylo to vědomí, že jsem měl po svým boku svoji nejmilovanější Neriu.

„Poslyš, Nerio. Jak jsem mluvil s Anastasií, tak… Hele, většina z nich ví, že jsme zase spolu, a potom, co jsme prožili dneska v tý chatě… Nebudeš snad pořád trvat na tom vztahu bez závazků, že ne?“ pustil jsem se obezřetně do nový konverzace, čímž jsem si dost možná koledoval o pěkně hutný dusno. Neria se ale bleskově převalila na bok, aby se na mě nerušeně zadívala a mluvila se mnou za doprovodu zatraceně intenzivního očního kontaktu. Pochopil jsem, že to, co se mi chystá říct, míní smrtelně vážně.  

„Upřímně jsem o tom ještě nestihla popřemýšlet, ale… Vždyť víš, že od toho momentu v chatě se všechno změnilo. Námi dvěma jsem si naprosto jistá, tak jako ty. Jako nikdy dřív, takže není proč nějak otálet a čekat, jak se věci vyvinou. Cítím, že náš vztah se posunul tak vysoko a daleko, jak jen mohl. Nemám se čeho obávat,“ srozuměla mě se svým mnohem smysluplnějším názorem, který se ovšem radikálně změnil v onen jedinečný moment. Jakmile dozněly poslední slabiky jejího proslovu, tak se její rty zvlnily do takovýho euforickýho úsměvu, který byl příšerně nakažlivý. Taky mi příhodně potvrdil pravdivost jejích slov, což nešlo jinak, než odměnit vděčným polibkem.

„Takže se nebojíš žádnýho pádu nebo kroku zpět?“ ujišťoval jsem se slyšitelně vynuceným hlasem, jelikož tohle fiasko se mi znovu vytahovat skutečně nechtělo. Jenže náš rozchod byl velice zásadní mezník v našem vztahu, takže jeho zmínění bylo zcela jistě na místě. Ona tu nechtěnou připomínku přelétla bezstarostným úsměvem a uvolněným zavrtěním hlavy.

„Ne, nebojím. Tam, kam jsme se my dva dostali… odtud se nedá vrátit zpět, ani nikam spadnout dolů. Přesně takhle to cítím a je to… neuvěřitelně osvobozující a naplňující pocit, který jsem zatím s nikým nezažila. Říká se, že první lásku nic dalšího nepřekoná a že při ní člověk pocítí ty nejkrásnější emoce. Předtím jsem si to taky myslela, dokud jsem nepotkala tebe a neukázal jsi mi, co je to skutečná láska. Co všechno se v ní skrývá. Čeho všeho s ní můžu dosáhnout. Ale to jen když najdeš svoji spřízněnou duši a spojíš se s ní, což se nám dvěma povedlo a přesně tohle nedokáže na světě nic překonat. Tohle si myslím a přesně to cítím,“ vypovídala se mi do nejmenšího detailu, abych si dovedl představit její niterný pocity a zanícený myšlenky. Pro moje uši to byla hotová rajská hudba. Slyšet od ní právě tohle bylo ještě o trošku opojnější, než když mi prvně zašeptala, že mě miluje. Moje srdce se úplně rozplývalo v tý mocný záplavě všech těch extatických emocí. Krev se mi v žilách divoce rozproudila a puls se mi nebezpečně roztepal. Jako bych měl mít snad před mrtvičkou či co. Jenže jsem byl tím nezměrným štěstím bez sebe, že se to projevilo zrovna takhle.

„Na tohle jsem celou dobu čekal. Vždycky jsem si přál, že mi něco takovýho řekneš... Ještě jednou to zopakuj, prosím,“ požádal jsem ji unešeně a nemohl jsem se vynadívat do těch jejích jiskrných, čokoládově sladkých očí, ve kterých se zrcadlila ta nebetyčně neutuchající zamilovanost, která definovala celý náš svět.

„Co myslíš?... Že v nás dva bezpodmínečně věřím? Že už konečně vím, že jsme si my dva souzení? Že doopravdy, hluboko v sobě, cítím, že naše láska je opravdová, ryzí a nefalšovaná? To ti zopakuju klidně milionkrát a stále mi to bude dávat smysl a stále to bude mít tu neocenitelnou váhu,“ šeptala mi roztouženě kousek před můj zhypnotizovaný obličej, protože na mě uneseně mrkala s tím závojem uhlových řas, kterýma mě doslova lapila. Hlas se jí přitom tak vzrušeně občas zachvíval, což jistě způsobila ta upřímnost, intimnost a definitivnost tohohle rozhovoru, který zpečetil naše nepřekonatelný pouto.

„Moc tě miluju,“ vydechl jsem fascinovaně a nedočkavě jsem k ní vztáhl ruce, abych si ji přitáhl k sobě a mohl zlíbat každičký milimetr jejích líbezných rtů, který mě i při nejnepatrnějším doteku přiváděly k šílenství.  

„A já tebe, mi amor,“ mazlila se s jednotlivýma písmenkama, stejně jako i se mnou samotným, jen co jsem si ji stáhl na sebe. Pohodlně se na mně uvelebila a nechala se laskat nejen mýma ústama, ale i dlaněma, který jsem milerád zakotvil na jejích dokonale oblých bocích.

„Řekni, že jsi moje,“ vyzval jsem ji žádostivě s širokým úsměvem a neoblomným podtónem, pod jehož nátlakem se na mně rozverně zavrtěla. Schválně mě takhle provokovala, jelikož se mi jen usmívala do úst a jinak nevydala ani hlásku. A tak jsem i o něco hruběji popadl kolem pasu a smýkl jsem s ní pod sebe, abych ji uvěznil pod svou statnější postavou. Neriu to rozesmálo, protože neomylně pochopila, že si hodlám prosadit svou, takže ona si umanula, že mě potrápí. Celá Ria. I proto ji tak šíleně miluju….

„Řekni to,“ ponoukal jsem jí zatvrzele, zatímco jsem jí prsty zpracovával pod oblečením tu její heboučkou kůži, která vyloženě obepínala perfektní linie jejího těla. Nezabránil jsem svý náctiletý části povahy, která se kvůli její dětinský spontánnosti znenadání probudila, aby se dala do lechtání. Neria se pode mnou začala vyhýbavě vzpouzet a řehnila se čím dál hlasitěji. „Dělej, řekni to. Já moc dobře vím, že to stejně chceš říct,“ přikazoval jsem jí přehnaně asertivním tónem a přidal jsem na intenzitě lechtání, takže se rozesmála na celý kolo. Neposedně se pode mnou svíjela, aby se co nejefektivněji vyhnula mým všetečným prstům, který ji zaručeně trápily víc než mě ten její zalknutý jazyk. Smál jsem se s ní jako pominutý, jelikož ten její smích byl příšerně nakažlivý. A taky jsem se doslova tetelil nad tím, že jsem si s ní mohl pohrávat právě tímhle způsobem a že mi byla vydána absolutně napospas.

„Jaredeee! Ne! Přestaň s tím. Nelechteeej mě, por favor,“ výskala, jako když ji na nože berou a já se na ni jen triumfálně šklebil. Raději jsem v tý škádlivý tortuře ustal, aby se pod ní náhodou neobjevila loužička, protože její oči slzely už dávno.

„Poslouchám,“ poručil jsem si veledůležitě, když jsem ji přestal lechtat a její zvonivý smích postupně odezníval. Dál jsem na ní nehnutě ležel, u čehož jsem se rozhodl zůstat, dokud z ní nevypáčím ten závazný příslib, kterým mě vystřelí až na vrchol blaha.

„Jsem tvoje, Jarede. Jenom a jenom tvoje,“ vyhověla mi konečně po všem tom mučení, čemuž se dalo jednoduše vyhnout, kdyby nedělala takový drahoty. Naprosto skvěle to uzavřela tím, že zajala moje rty, aby je ochutnala s takovou chtivostí a zvídavostí, jako by to bylo poprvý. Ihned jsem se jim poddal, zároveň s tím nutkáním si ji nenasytně vzít. A tak jsem do svých laskavých polibků vložil notnou dávku vášně, aby můj neodbytný úmysl zaznamenala. Pochopila okamžitě, takže nijak neotálela a neostýchavě se vydala pod moje oblečení, čímž mi přivodila velmi příjemný stavy chvění. Zrovna když se chystala ze mě stáhnout volný triko s průstřihy, tichým pokojem, kterým se dosud neslo naše zrychlený dýchání a občasný zasténání, se rozdrnčela melodie Neriina telefonu. Oba naráz jsme zklamaně zahučeli, protože volající si vybral vskutku nevhodnou chvíli. Záhy jsem z Nerii nedobrovolně slezl dolů, aby ze svý cvočkovaný kabelky vylovila svůj mobilní telefon a hovor přijala. Obočí ji udiveně vyjelo prudce vzhůru, když si na displayi smartphonu přečetla jméno volajícího a mobil rychle přilepila k uchu. Pochopitelně to ve mně vzbudilo zájem, takže jsem se po celou dobu jejich hovoru pokoušel něco zaslechnout, jenomže ona neustále pochodovala sem a tam a příliš toho nenamluvila.

NERIA

„No ahoj,“ zdravila jsem Diega na druhý straně telefonu. Fakticky jsem nečekala, že mi bude volat takhle brzo. Uběhly sotva dvě hodiny od toho, co jsme se naposled viděli. Jeho telefonát ale znamenal jediné – chtěl moji šlechetnou nabídku přijmout. Proč by mi jinak volal, že? Můj návrh ho musel vážně silně zlákat, když se jím předtím zdál být naopak ohromně zaskočený.

„Ahoj, Nerio. Volám ti kvůli tý tvý nabídce a…“ odmlčel se, aby si promyslel a správně sesumíroval tu řeč, kterou by mi rád přednesl. Neušel mi jeho dlouhý, odhodlaný nádech, než by pokračoval dál. Využila jsem tu chvilku mlčení, abych vševědoucně pronesla: „Jo, já vím.“

„Víš, nepřetržitě jsem o tom přemýšlel, co jsi odjela… A jestli to pořád platí, tak bych to rád přijal.“ No prosím! Co jsem říkala. Můj návrh se mu přeci jen zalíbil. Bodejť by ne. Podle mě to pro něj bylo skvělý řešení.

„Jistěže to platí. Myslela jsem to naprosto vážně, takže… mám s tebou teda počítat?“ přeptala jsem se ho, jestli i on to bere jako jistou věc. V tom případě spolu budeme muset pořešit pár podstatných záležitostí, ještě před odletem, takže se budeme muset sejít.

„Já to taky myslím vážně, takže se mnou počítej. Poletím s tebou do L.A.,“ potvrdil mi stroze a příkře, z čehož jsem se dobrala k tomu dojmu, že mu tenhle odvážný krok nečiní kdovíjakou radost, ale že si tuhle možnost zvolil z donucení. Neměl holt příliš na výběr. Anebo spíš z těch všech východisek byla tohle mnou podložené nejslibnější.

„A co na to tvoje rodina?“ zajímala jsem se kvůli svý intuitivní starostlivosti, která mě k té otázce popíchla. Periferně jsem zkontrolovala Jareda, co vyvádí během mého telefonátu a energicky jsem pochodovala po místnosti dál. Jared měl svoje vzácně pomněnkové oči pátravě ukotvené na mně a nijak to neskrýval. Mírně se na mě nevědomě mračil a zřejmě naslouchal tomu, co Diegovi, o kterým neměl ani tušení, vykládám.

„Nesouhlasí s tím, jak jinak. Jenže tys měla pravdu, Nerio. Když se odstěhuju do Ameriky, tak budu mít větší šanci se o rodinu postarat, i když s nima nebudu,“ uznal pokorně moje logické důvody, se kterými jsem mu to svoje řešení nabídla.

„Přesně tak. Určitě to pro tebe bude snazší se o svoji rodinu postarat ze Států, než když zůstaneš tady. Poslyš, musíme se zítra ráno sejít. Odlítáme totiž už večer,“ obeznámila jsem ho a znovu jsem letmo zkontrolovala Jareda, jehož pronikavé oči byly nepřetržitě upoutané k mé maličkosti. Jaksi mě tím svým drobnohledem znervózňoval. Pravděpodobně se dovtípil, že možná telefonuju s Diegem, což se mu nejspíš zamlouvat nebude. I proto jsem do telefonu mluvila v rámci možností zkratkovitě  a nejasně.

„Žádný problém. Zastavím se na tý ubytovně, kde teď všichni jste. Adresu znám,“ slíbil mi rezolutně.

„Budu tady,“ okomentovala jsem to vstřícně a bezděčně jsem se pousmála.

„Nerio, hele. Chci, abys věděla, že jsem ti za tu příležitost strašně vděčný. A že ti to vrátím, jak jen budu moct. Díky ti za to! Jsi fakt úžasná holka,“ pochvaloval si moji nezištnou dobrosrdečnost, kterou jsem podědila po svých nejúžasnějších rodičích a na kterou jsem již párkrát šeredně dojela. V Diegově případě jsem se ale absolutně o nic nestrachovala. Byl to férový člověk.

„O to se neboj, jo? Já si najdu něco, čím se mi odvděčíš. To nebude jen tak, amigo! Ale jinak, samozřejmě, nemáš za co. Tohle bylo to nejmenší, co jsem pro tebe mohla udělat,“ dávala jsem si pozor na to, co vypouštím z pusy a mezitím jsem nechala mozek šrotovat s tím, jak tohle Jaredovi nějak diplomaticky vysvětlím. Nestojím o nějaké neshody, ačkoliv se jim asi těžko vyhnu, jelikož Jay má na Diega děsnou pifku. Naprosto nechápu proč, ale prostě to tak je. Přesto jsem i s tímhle vědomím Diegovi podala onu pověstnou pomocnou ruku, poněvadž ji prostě potřeboval. Nachází se i se svou rodinou v nouzi, takže pro mě bylo zcela přirozené se mu snažit nějak tu tíživou situaci ulehčit. O to líp, když se mi to podařilo. Tak na půl zatím. Jared to bude holt muset nějak skousnout, ať už ho štve cokoliv. 

„To vůbec nebylo to nejmenší. A já si toho strašně vážím… Ty jo, promiň, ale já už musím běžet. Máme tady tak trochu červený kód. Zítra ráno mě ale určitě čekej. Zatím se měj a pozdravuj ode mě Jareda. Ještě jednou ti děkuju, Rio,“ blahořečil mi i nadále a navíc nechal pozdravovat toho bručouna přede mnou, což od něj bylo minimálně pozorné. Jared by zaručeně nesouhlasil, tudíž se s ním o Diegův veselý pozdrav nepodělím. 

„Jo jo, jasně, jen běž. Tak zatím,“ zkrátila jsem ty loučící fráze na minimum, abych ho nezdržovala a zavěsila jsem jako první. Nejistě jsem se na Jareda otočila čelem, jelikož jsem vševědoucně očekávala, že již na pohled se bude tvářit nepřívětivě. Jenže on na mě koukal s tím samým očekáváním, které jsem já cítila, jak mlčky vyčkával, až mu parafrázuju ten telefonát. Modravé duhovky se mu ovšem leskly vychytralým tušením, což mi šikovně napovědělo.

„To byl Diego. Volal mi kvůli tomu, že… No, hmm, jak jsme se viděli, tak jsem mu nabídla, aby s námi letěl do L.A. Víš, aby si tam našel nějakou práci a pomohl rodině vyhrabat se z toho nejhoršího. Ve Státech za tu samou práci, kterou dělá tady, dostane určitě lepší peníze. A viděl jsi ho na svatbě při té barmanské show, ne? S tím se v L.A. snadno uchytí. Kvůli tomu mi teď volal a říkal, že to bere. Myslela jsem, že ho chvíli nechám u sebe, než se bude moct postavit na vlastní nohy a než dostatečně zajistí svoji rodinu. Budou potřebovat nové bydlení a tak,“ referovala jsem mu obsah našeho rozhovoru, anebo víceméně mého návrhu, avšak nahlas to vyznívalo jako regulérní obhajování. Až na to, že já nemám zapotřebí hájit svoje čestné skutky. Zejména kvůli tomu, že navzdory Jaredově podezřívavému smýšlení, pro mě je Diego pouze kamarád. Jak neustále dokola opakuju…

Psychicky jsem se připravovala na salvu Jaredových výtek a ofenzivu jeho námitek, což jsem se vůbec nemusela obtěžovat, poněvadž Jared usilovně mlčel. Zkoprněle seděl na té posteli, uhranoval mě svýma výraznýma očima a hrozivě napínal čelisti, jak k sobě tlačil obě patra zubů, aby v sobě tvrdošíjně udržel to, co si chtělo tolik urputně vyjít napovrch. Hádám, že i já bych to proto raději nechtěla vědět, jenže ouvej. Moje obsedantní zvědavost je někdy doslova sebevražedná.

„Jayi? Ty na to nic neřekneš?“ pobízela jsem ho udiveně k nějaké reakci, byť i třeba jen neverbální. Bezvýsledně. Pravda, že alespoň zrakem uhnul z mého dosahu, když se nepřítomně zadíval kamsi na podlahu. Vskutku mě jímalo velké nadšení, že ho v tuhle chvíli fascinovala víc podlaha než moje rozmanitá škála vypovídajících grimas v obličeji, které jsem zmateně střídala jednu za druhou.

„Zlobíš se na mě? Žárlíš, nebo co? Por favor, mluv se mnou. Nervuje mě, když nic neříkáš! Obzvlášť když se jedná o tohle, protože ty jsi na Diega takový… vysazený. Prosím, řekni mi, co si o tom myslíš.“ V podstatě jsem škemrala o to, aby se se mnou podělil o svůj názor, čehož budu posléze pravděpodobně hořce litovat. Bylo očividné, že ho to namíchlo, a brzy se i dozvím, do jak značné míry, jen co se protrhne hráz jeho sebeovládání a on na mě vychrlí tu lavinu. Pro mě to ale bude pořád snesitelnější než tohle hrůzostrašné mlčení. Ani nevím proč, ale zničehonic se mi před očima zjevil obraz Anthonyho Hopkinse jako Hannibala, s tou nechutnou maskou přes ústa. Dios mío, někdy ty svoje myšlenkový pochody doopravdy nepobírám.

„To ses o tom nemohla zmínit už v tom taxi, když jsme o něm mluvili?“ vypadlo z něj s takovým rezignujícím tónem, což mě vyvedlo z rovnováhy daleko víc, než kdyby na mě začal třeba křičet.

„No to jsem sice mohla, ale… no, říkám ti to až teď, protože to Diego přijal,“ navázala jsem tam, kde on skončil, ale nejprve jsem si vzala pár vteřin na rozmyšlení, abych ze sebe nevyloudila nějakou nepatřičnost. Což se mi beztak povedlo, jelikož mu přes tvář přelétl takový kyselý, nesouhlasný výraz, který mi to ujasnil.

„Takže mě jinak řečeno stavíš před hotovou věc. A já to mám prostě bez keců přijmout? Proto si o tom předtím ani necekla, co? Abych nemohl nijak protestovat, protože jsi moc dobře věděla, že přesně to bych udělal! Protože taky dobře víš, že jsem na toho tvýho novýho kámoše vysazený, jak jsi sama řekla. Sakra, kdo by taky neprotestoval proti tomu, kdyby se mu jeho holka rozhodla nakvartýrovat si do bytu nějakýho frajírka! A co sis jako myslela, když jsi tohle zosnovala za mýma zádama?!“ vybuchl jako ta sopka a místo lávy na mě chrlil spoustu vět s velice nevybíravým, rozzlobeným akcentem. Vtom vyskočil hbitě na nohy, aby při naší plamenné výměně názorů nebyl znevýhodněný svojí pozicí. Popravdě jsem viditelně reflexivně ucukla, když se vyšvihl vzhůru, aby se mnou mohl vést rovný rozhovor.

„To je totální hovadina, Jarede! Řekla jsem ti to až teď, protože jsem věděla, že bys mi to rozmlouval… anebo bys na mě dělal smutné oči, nebo by tě to rozhodilo, nebo tak něco, a já bych prostě dala na tebe, protože…. Protože jsi to ty! Jenže to byla správná věc mu nabídnout pomoc ve chvíli, kdy ji nejvíc potřeboval, ne? Od toho přeci přátelé jsou! A on byl totálně na dně. Tys neslyšel to, co mi říkal, a tak… Prostě to ze mě najednou vylítlo a bylo to. Víš, že někdy rychleji mluvím, než přemýšlím. Ale stejně jsem udělala dobře a za tím si stojím. Nejdřív to nevypadalo, že by s tím Diego souhlasil, ale asi přišel na to, že lepší možnost, jak se z téhle tragédie vyhrabat, jednoduše nemá. A já to vzít zpátky nemůžu. Ani náhodou. Tohle snad chápeš, že ano?“ objasňovala jsem mu snaživě a úzkostlivě svoje altruistické motivy, se kterými jsem Diegovi předložila ten můj návrh. Jared se na mě tak podivně, blahosklonně usmál a pak jen bezradně zavrtěl hlavou.

„Nerio,… Další věc, kterou oba moc dobře víme, je, že když si něco zamaneš, tak tě od toho nikdo a nic na světě nedokáže odradit, a to ani já. Takže je fakt obdivuhodný, jak ses z toho snažíš vymluvit a jak sis to dokázala šikovně odůvodnit, a i když… Hele, jo, já chápu, že se mu snažíš pomoct. Akorát nechápu, proč jsi kvůli tomu musela obejít mě?! To přece hlavně tys mluvila o tom, že my dva už žádný krok vzad udělat nemůžeme, ale… do háje, mně tohle přijde jako pořádný mílový krok zpátky! Uvědomuješ si, že tohle nijak dvakrát nesvědčí tomu tvýmu tvrzení o tom, že ten Diego do našeho příběhu nepatří? Vždyť jsi ho do něj sama pozvala! A tohle všechno mě docela nutí pochybovat, víš… Vlastně, myslelas vůbec něco vážně z toho, co si říkala?!“ tázal se mě s teatrálním zaujetím a ostrou výčitkou, jak ještě přesně nevěděl, co si o tom má myslet.

„Así espere! Počkej, počkej. Brzdi, laskavě… J-jak… Jak se mě na něco takového můžeš ptát? Jak o tom můžeš, al fierno, pochybovat! Po tom všem, co se mezi námi stalo. Copak to nemluví za vše? Tys to snad necítil? Jarede, hned s touhle šaškárnou přestaň, než jeden z nás řekne něco, čeho bude potom litovat. Jestli se tak už nestalo,“ rýpla jsem si do něj jízlivě, ale jinak jsem na něj mluvila stejně vyčítavě, jako on ke mně. Jemu už se navíc podařilo v tom hněvivém záchvatu říct pár věcí, které se mě úzce dotkly. Úplně jsem cítila, jak mi při nich láskou propadlé srdce klopýtlo a vynechalo úder. Navenek bylo moje dotčení znát naprosto bezpečně, jelikož jsem se mu přitom nedokázala podívat do očí, ve kterých mě nakrátko zaštípaly slzy, než jsem je zatlačila do nenávratna. A Jared to stoprocentně poznal. A tak se pozorně narovnal a zaklapl svá pootevřená ústa, jelikož se mi právě chystal naložit další neúprosnou dávku svého rozhořčení, ale kvůli mým slzám nemohl.

„Kruci, Nerio… To nám ta naše pohádka moc dlouho nevydržela, co? Dalo by to klidně spočítat na minuty.“ Zřetelně ubral na razantnosti hlasu, takže místo vzteku okamžitě vyznělo to bezbřehé zklamání. Jen si slabě povzdechnul a našel si cestu k mým uhýbavým očím. Dodalo mi to okamžitě kuráže, což jsem rozhodně uvítala raději, než kdybych se měla podvolit tomu náhlému ublížení.

„To ty ji naprosto bezdůvodně ničíš! A víš ty co?! Měl bys jít a Diegovi poděkovat a ne z něj naprosto nesmyslně dělat svého veřejného nepřítele číslo jedna!“ vylítlo ze mě nakvašeně a výhrůžně jsem na něj mířila ukazovákem, aby začal konečně poslouchat to, co mu říkám. Nedovolila bych si mu lhát, v žádném případě. Teď už ani nic zatajovat. Pro mé vlastní dobro, a zejména pro dobro našeho vztahu. Přála jsem si za každou cenu udržet tu jeho výjimečnost, ryzí počestnost a nefalšovanost našeho vztahu.

„Poděkovat? Jako za co? Že bude moct v noci dohlížet u tvý postele, abys neměla noční můry? Těsně předtím, než ti do ní vleze, ne?!“ smetl můj argument zcela nekompromisně a zíral na mě s takovým zlověstným pohledem, který mě na jeho obvykle mírumilovné a laskavé tváři jaksi děsil.

„Ne a rozhodně ne! Nebýt právě Diega, tak my dva se zaručeně zase dohromady nedáme, entiendes?!“ rozvedla jsem pohoršeně a naštvaně jsem se na něj hutně zamračila. No co, jako on na mě, tak já na něj.

„Cože?“ vyžbleptl sotva slyšitelně, jak ho můj dovětek šokoval. Najednou měl oči doširoka otevřené a zmateně na mě jimi mrkal, jako ta nejroztomilejší mrkací panenka.

„Slyšel jsi mě dobře, ty pako! Jenom díky Diegovi jsme my dva spolu. On mi totiž otevřel oči dokořán. Jinak bych ti určitě nedovedla říct, že tě miluju. S Fabiem nic z toho nesouvisí, aby bylo jasno. No a za to jsem mimo jiné Diegovi neuvěřitelně vděčná, víš. Kvůli němu se mi přihodilo to nejlepší v mém životě. Kvůli němu jsem ta nejšťastnější osoba na světě, takže… Jak bych to potom mohla nechat jen tak? Vděčnost se většinou bezohledností neoplácí, ne?“ vypovídala jsem se mu z toho, proč na Diega tolik trpím. Nejenže jsme si povahově sedli, a on mě nechával se mu vypovídat, ale taky mu za hodně vděčím, což je zajisté alfa a omega tohohle hloupého konfliktu. Jareda moje přiznání bohužel nijak neobměkčilo, a ani ho to nepřimělo se na to pokusit podívat z mého hlediska.

„Už raději mlč, Nerio. Tím, že dál mluvíš, tomu fakt nepomáháš, i když si asi myslíš, že jo…“ utnul hrubě mé překotné a zoufalé pokusy si přiklonit jeho pochopení na svou stranu, což mě dost zamrzelo. Nevěděla jsem totiž již kudy kam, jelikož jsem se maximálně vyzpovídala a bez jakéhokoliv očekávaného efektu. Tahle situace mě příšerně frustrovala, takže to byla jen otázka času, než se ta frustrace nějak nepříznivě projeví. Na to, jak Jareda důvěrně znám, naše duše jsou spřízněné, a vnitřně jsme splynuli, někdy jeho myšlenkovým asociacím fakt nerozumím…

„Jak to že nepomáhám?! Já jsem k tobě naprosto upřímná a ty se chováš takhle… stupidně! Není to od tebe fér, Jayi,“ vmetla jsem mu vztekle přímo do očí a zabodla jsem se jimi do něj, když jsem dopáleně přivřela víčka.

„Fajn! Bude fér, když tě v tom zápalu upřímnosti nechám vysvětlit mi, proč si předtím tak hrozně tvrdohlavě odmítala nám dvěma dát tu druhou šanci? To je celkem fér, ne?“ otočil moji bezútěšnou stížnost ve svůj prospěch, čímž mě dokonale umlčel. Na plné obrátky jsem přemítala nad tím, jestli se mu s tím mám svěřit, abych nám dvěma ještě víc nějak neuškodila, ale on sám to podal tak, že by to mohlo jedině prospět.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem po bleskovém uvážení s pokorným smířením, načež Jared jaksi ztuhnul a na sucho polknul, až jsem vyloženě na jeho ohryzku viděla, jak se mu zvlnil. Nepochybně nečekal můj souhlas. Aha! Tak teď jsem si zřejmě šeredně zavařila. Krucinál! Jakmile o něco skutečně jde, tak v těchhle psychologických hrátkách opravdu nejsem dobrá… 

 V příští kapitole bude tenhle rozhovor pokračovat a nebude to úplně pěkný :D :) Do konce zbývají už jen čtyři kapitoly, ale nic nemusí být takové, jak to vypadá. :)

Děkuju všem!!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 39. kapitola: