OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 9. kapitola

28.12.2014 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1109×

NERIA

Po tom psychicky vyčerpávajícím ránu, které mě dočista zdeptalo, jsem zbytek dne trávila u sebe v pokoji. Pokud to šlo. Nestála jsem o žádnou společnost, ale vzhledem k nynějšímu stavu okolností se tomu zcela vyhnout nedalo. Naštěstí se mi ty nevítané návštěvníky pokaždé povedlo nějak šikovně vystrnadit pryč. Ať jsem se ale snažila sebelíp, společnému výletu, který nám naplánovala samotná nevěsta, jsem se vyhnout nesvedla. Když jsem se ale dozvěděla, že se jedná o vyjížďku na koních kolem ostrova, s nadšením jsem souhlasila. Ne že bych byla přímo milovník koní, ale mám takovou zkušenost, že když je člověku mizerně, němé tváře umí pomoct ze všech nejlépe. Proto jsem se na tu projížďku moc těšila, ačkoliv to znamenalo tam potkat zase Jareda, který mě po ránu teda slušně odrovnal. A taky to pro mě mohla být první příležitost mu ukázat, že už nejsem ta samá Neria jako kdysi. Musím mu to dát nějak sežrat a hotovo…

Anastasie se mi mezi řečí svěřila, že měla původně naplánovanou plavbu na jachtě na nějaký blízký karibský ostrov, ale že když v noci, vlastně při rozbřesku, přitáhli kluci Lucu na pokoj, tak že se nakonec slitovala a zvolila raději tuhle zábavu, která těm ožralům neudělá tolik zle. Podle mě je celkem jedno, jestli je to houpání na vlnách nebo na koňském hřbetě, protože když mají žaludek jako na vodě, bude jim špatně při obou činnostech. Ti tu rozlučku fakt vzali za svoje…

Čím víc se ten výlet na koních blížil, tím víc nesvá jsem se cítila. Ta moje nedočkavá zvědavost se postupně měnila v nechuť, protože se mi do toho fakticky vůbec nechtělo. Naopak mi moje apartmá přišlo stále silněji jako mnohem lepší a hlavně bezpečnější útočiště. Jenže stejně nemám na výběr, takže jsem se jednoduše přemohla, sebrala jsem veškerou svoji kuráž i drzost a příhodně oblečená jsem se vydala na terasu, kde jsme se měli všichni rajťáci sejít. Abych to uvedla na pravou míru, všechny tyto aktivity, které pro nás měli naši snoubenci připravené, byly zejména pro naši partu. Asi abychom utužovali přátelské vztahy či co. Členi našich rodin měli svůj vlastní program, a to doslova. Mohli se k nám přidat, kdy chtěli, ale nikdo je do ničeho nenutil. Párkrát mě dokonce napadlo, že to možná Luca s Anou dělají především proto, aby nás s Jaredem k sobě nějak přiblížili. Však by to nebylo poprvé. Ale znělo to pro mě až přespříliš pošetile kvůli tomu, co se mezi námi naposled odehrálo. Nicméně se zdá, že se všichni přiklonili na Jaredovu stranu a stojí za ním. A poněvadž i on se ke mně chce pravděpodobně dostat zas blíž, ostatní mu v tom ochotně vypomůžou. Kdyby aspoň Luca byl při mně! Bohužel si ale jeho slova pamatuju víc než živě. Hned potom, co jsme se s Jaredem na jejich zásnubním večírku rozešli. Řekl mi, že jsme si s Jaredem souzení a že si k sobě opět cestu najdeme. Já si to samé ale nemyslím, a proto se to třeba bráška s jeho povedenou polovičkou rozhodli vzít do vlastních rukou. Kdo ví… Ale já nic takového nemíním dopustit. S Jaredem už to znovu riskovat nehodlám. Nedokážu s ním být. Nezvládnu to… Všechny ty negativní pocity jako obavy, strach, nedůvěra, předsudky a tak dále, to bych vážně neustála.

Stepovala jsem tam mezi prvními, jako bych se snad vážně toho výletu nemohla dočkat, přestože jsem to vnímala přesně opačně. A to mi na ubrání dnešní frustrace opravdu nefungovalo. Pak se mě dokonce začala zmocňovat i panika, protože mě napadlo, že to je zas jen nějaká bouda s cílem dát mě a Jareda dohromady. Netuším, proč mě takové šílenosti napadaly, poněvadž jsem plně nevěřila tomu, že by to tak vážně bylo. Ale také úplně nevěřím bráchovi a Aně. Ti dva jsou pro moje dobro schopni udělat hodně. Jak jim mám ale vysvětlit, že Jared pro mě není dobrý ani v nejmenším?!

Za chvíli se ke mně s rozzářenýma očičkama přidala Emma a ještě se u toho usmívala jako sluníčko. Ona si to tu doopravdy náramně užívá, což je pro mě úžasné vidět, protože já tu trpím jako to zvíře. Aspoň že někdo se tu takhle parádně baví.

„Nějaká natěšená,“ navázala jsem konverzaci jako první, protože Emma se k tomu zjevně jaksi neměla. Logicky mě proto napadlo, že i ona patří do týmu Jared. Ovšemže. Ta by byla na jeho straně, i kdyby někomu zakroutil krkem. Beztak jsem okusila palčivý osten ukřivdění, protože to vědomí, že si Jared získal svoji přízeň ostatních, zatímco jsem byla pryč, to bylo vskutku k zbláznění.

„Za to ty vypadáš, jako kdybys šla na popravu.“ Neušlo Emmě, že se asi zrovna dvakrát netvářím na to, že tu stojím a čekám na další zkoušku očistcem navíc v docela obsáhlé společnosti. Obratem jsem na ni vrhla dost výmluvný pohled, který mi oplatila bezradným povzdychnutím a uhnula mi raději očima, aby nemusela být vystavena tomu mému neutuchajícímu negativismu. „Mám trochu strach z koní,“ zalhala jsem, protože mi po chvilce došlo, že ten můj projev zrovna před Emmou nebyl nejšťastnější. Proto jsem se na ni i trošku rozpačitě pousmála, což už hrané nebylo, protože z koní mám vážně veliký respekt.

„Ana je neústupná,“ konstatovala Emma s pozvednutým koutkem úst, což jí na rtech vykouzlilo takový nepatrný úsměv. Její obezřetné prohlášení mě rozesmálo o něco znatelněji.

„Slovo ne pro ni neexistuje,“ navázala jsem na ni, přičemž jsem se neudržela a pochechtávala jsem se u toho jako to pako. Emminu tvář můj pobavený smích ještě o něco rozjasnil, ale přesto měla v oku jakýsi nástin bedlivosti.

„A stejně ji všichni zbožňujeme,“ pronesla s neochvějnou samozřejmostí a já ji pochopitelně dávala za pravdu. Akorát, že moje nově nalezená paranoidní část si to v hlavě přebrala po svém, a to jako ironickou narážku na mě. Ihned jsem se tu představu snažila zahnat pryč, ale podezíravému pohledu vůči Emmě jsem se bohužel již nevyvarovala. Zasloužila jsem si proto od ní jedno tázavě pozdvižené obočí.

Zanedlouho nás v té podivně napjaté situaci vyrušili další účastníci výletu, takže jsem si zaručeně neoddechla jenom já, ale i Emma. Ne že by to na ní snad bylo nějak výrazně vidět, ale to vypětí mezi námi prostě povolilo. Atmosféra ale i tak zhoustla, jelikož mezi příchozími byl i Jared se Shannonem. Okamžitě jsem si získala jejich plnou pozornost, kterou jsem všemi možnými způsoby ignorovala. Ačkoliv jsem dělala, co jsem mohla, abych jim ji neoplácela, nedalo se jinak. Alespoň v Jaredově případě ne, po tom našem výstupu ráno.

Hnedka několikrát jsem ho sjela zrakem od hlavy až k patě, abych se zděšením zjistila, že se mi nejenže zatahuje dech, ale dokonce mě polévá i horko a současně s tím mi běhá mráz po zádech. Jsem pořád úplně ztracená, když přijde na Jareda jako takového… Ach jo… Do sedla si na sebe navlékl přiléhavé tepláky, díky kterým vynikly ty jeho ultra tenké nožičky, a to praktické tričko s velkými průstřihy, takže při dobrém výhledu člověk uzřel to jeho ukázkově vyrýsované břicho. Nevítaně to ve mně vyvolávalo nedávné vzpomínky, což souviselo i s velice nevhodným pocitem vzrušení. Zahnala jsem ho ale tím, když nás Ana s Lucou zavedli ruku v ruce kousek pod hotel na pláž, kde na nás čekalo menší stádo koní se třemi ostrovany, kteří je měli na starost. Podle sympatií a hbitosti jsme si ta nádherná, vznešená zvířata rozebrali a s průvodci v čele jsme se krokem vydali kolem ostrova.

Výhled z koňského hřbetu byl vskutku nádherný. Nanejvýš jsem se soustředila na ten ladný, houpavý pohyb kroku čtyř nohou, se kterým jsem se snadno sladila, protože mě neuvěřitelně uklidňoval. Zpočátku mi byl lehce nepříjemný, protože to pro mě bylo nezvyklé, ale pak jsem si to začala úžasně vychutnávat. Všimli si toho asi i ostatní, jelikož mě nikdo nezatěžoval zbytečnými pokusy o konverzaci. Rozhlížela jsem se kolem sebe a vstřebávala ty krásy karibského ostrova, sem tam jsem se pomazlila se svojí sněhobílou klisnou, ale tuhle tu romantickou pohodu mi kazila moje nepodmíněná snaha neustále kontrolovat Jareda, co dělá, jak se tváří a tak. Strašně mě to štvalo, ale nemohla jsem si pomoct.

Moje smůla by nestála za nic, kdyby se ještě něco nepokašlalo. Za tenhle malér jsem ale já rozhodně nemohla. Že jsme jeli všichni v hloučku, to fakticky nebyl dobrý nápad. Přede mnou jel Jamie, když vtom jeho kůň mávnul ohonem tak, že ten můj to schytal žíněmi přímo do té své protáhlé hlavy a nejspíš rovnou do očí, protože jí instinktivně pohodil nahoru a potom s ní zavrtěl, přičemž se sebou navíc úlekem škubl, až vyšel z plynulého kroku, což nejspíš vyděsilo toho Jamieho koně, jelikož vyhodil zadní a tu moji bělku málem nakopnul. Klisna zpanikařila a začala vyvádět. Po té krátké instruktáži, kterou nám ti koňáci udělili, se ze mě žádný zkušený jezdec vážně nestal, takže jsem zpanikařila i já. Než mi došlo, že bych udělala nejlíp, kdybych okamžitě seskočila, klisna se pustila tryskem dopředu a já na ní vlála jako bezbranná loutka. Držela jsem se zuby nehty, neboli stehny a dlaněmi, abych se na koni udržela a nesletěla z něj dolů, protože kdybych se připletla pod kopyta, bylo by to zatraceně ošklivý. Ječela jsem jak šílená, zatímco kůň uháněl nezřízeně kamsi neznámo a zároveň jsem se modlila, ať se ta hajtra konečně zastaví, protože jsem jasně cítila, že se na ní již dlouho neudržím. Měla jsem víčka křečovitě sevřená stejně jako ruce kolem koňské šíje a výskala jsem jako smyslů zbavená. Příšerně jsem se bála. Zanedlouho jsem ale v tom zmatku a stresu zaregistrovala, že v něm nejsem sama. Rozpoznala jsem dusot dalších čtyř kopyt a věrně známý hlas patřící Jaredovi. Kdybych nebyla tak podělaná strachy, tak bych oči otevřela a podívala jsem se na polohu svého zachránce, ale neodvážila jsem se. Místo toho jsem špicovala uši, abych něco pochytila aspoň jiným smyslem. Netrvalo to dlouho a Jaredovi se povedlo mého koně zkrotit a, díkybohu, i zastavit. Během toho procesu mě chlácholil střídavě povzbudivými a upokojujícími frázemi, které na mě měly nechutně pozitivní vliv. Jakmile kůň klidně stál, teprve potom jsem se donutila povolit pěsti i sevřená stehna, rozevřela jsem oči a konečně jsem se odlepila od koňské šíje. Pořád jsem se ale vyděšeně třásla, protože takhle děsivý prožitek jsem nezažila hodně dlouhou dobu.

„Nerio, Nerio, už je to dobrý. Všechno je v pořádku. Nemusíš se bát. Je to dobrý. Nic se nestalo. Už je to dobrý. Klid, Rio,“ umírňoval moje nebývalé otřesení dalšími utišujícími poznámkami a hypnotizoval mě soucitným a vlídným pohledem, dokud jsem se nepřestala klepat a nabrala jsem znovu normálního vědomí. Stále jsem ale seděla v sedle a nějak jsem se neměla k tomu z něho sesednout, protože jsem v nohou cítila slabost. Jared si toho asi duchapřítomně všimnul, a proto mi nabídnul obě svoje silné, ale něžné ruce s těmi hebkými dlaněmi k pomoci. Nijak jsem to neřešila a obě dvě jsem s radostí přijala, jenom abych byla konečně na zemi a na vlastních. Jenže ta moje slabost v nohou se zakrátko projevila, když jsem skončila v Jaredově náruči, protože se mi podlomila kolena. Měla jsem je jak z želé, takže když na nich spočinula váha mého těla, nevydržela to. Zavěsila jsem se Jaredovi na ramena a vykuleně jsem mu zírala do očí. Jared mě skálopevně zadržel kolem pasu a měl svoji tvář tak blízko, že mi jeho pořád trochu nepravidelný dech ovíval temeno hlavy. Jak se mám, ksakru, uklidnit, když tu stojím v těsném objetí zrovna s ním?!

„To nic, Rio. To nic,“ konejšil mě, přičemž si mě k sobě přivinul o něco blíž. Netuším, jestli to byl záměr anebo jen nějaký reflex, každopádně mě to dokonale probralo. Hlavně proto, že mi u toho chtělo srdce snad vyskočit z hrudníku. Nemluvě o tom, že se mi v podbřišku splašilo pověstné hejno motýlků. A to horko jeho těla, které se bleskově přelévalo do toho mého, ještě pár sekund navíc a celá bych se mu naprosto poddala. A do toho všeho ta jeho dokonale mužná a podmanivá vůně, která mě oblbovala úplně stejně jako dřív.

„Myslím, že ti to ráno odpouštím,“ usoudila jsem neustále zmámeně a nedařilo se mi odtrhnout se od těch dvou nebeských drahokamů. Uvnitř hlavy mi vyloženě vyřvával varovný hlásek s tím, že jsem se dneska zařekla, co mám v plánu a tohle jde totálně mimo něj. Jenže v hlavě se mi děje něco úplně odlišného, než co se mi odehrává v té malé zpropadené schránce lásky.

„Ani jsem se ti nestihl znovu omluvit,“ podotkl věcně, avšak v hlase mu zazněl náznak úlevy a potěšení. Nato jsem se od něj odtáhla aspoň na půl lokte, jelikož mě pořád pevně svíral. Jak ale postřehnul moji znovu nabytou rezervovanost, automaticky povolil, ale i tak ze mě ruce nesundal, přestože by mohl, protože jsem již stála jistě na svých.

„No, mým hrdinou se stejně nestáváš,“ zchladila jsem to jeho ego, které mu tímhle jeho hrdinským činem zajisté pěkně narostlo. Rozpačitě zamrkal těmi dlouhými závoji řas a teprve teď svoje ruce ze mě spustil dolů. Můj přesně mířený komentář se ho očividně dotkl.

„Vystačil bych si i s obyčejným kamarádem,“ nenechal se umlčet, ani přes můj odmítavý postoj. Tahle jeho pohotová a především neochvějně přímočará, zčásti i zoufale nadějeplná reakce naopak zchladila mě.

„Na to si měl myslet dřív, než…“

„Nerio, dios mío. Algo pasa, hermana? Estás bien?“ Z dálky na mě pokřikoval bratr v naší mateřštině, celý vyděšený z toho, co se tu právě odehrálo, a rychlejším klusem k nám mířila skupinka jezdců. Do toho na mě hulákali i ostatní, jestli jsem v pořádku a já najednou nevěděla, kde mi hlava stojí. Nejprve jsem hlavně odstoupila od Jareda, protože nás všichni přistihli v takové delikátní situaci, kterou by si mohli vysvětlit úplně jinak, než se stala. Podle jejich kradmých, zaskočených a pátravých pohledů si to vykládali naprosto špatně.

„Jsem v pořádku. Nic se mi nestalo. V pohodě,“ ujistila jsem je, že je mi fajn a že už tuhle událost není třeba dál rozebírat. Co nejrychleji ji smést pod koberec, aby nad tím nikdo zbytečně nedumal. I přes moje ujištění seskočil brácha z koně a šel ke mně, aby si mě důkladně prohlídl.

„Je akorát trochu v šoku, z toho, co se stalo. Ale jinak jí nic není,“ potvrdil mi to i Jared, který kvůli Lucovi ustoupil ještě víc do pozadí, aby měl brácha víc prostoru. Jakmile zjistil, že na sobě nemám ani škrábnutí, okamžitě si mě přitisknul na hrudník a pěkně si mě pomačkal ve svém náručí. Pevně jsem ho chytila a to utěšující objetí jsem si náramně užila.

„Díky ti, Jayi. Nebýt tebe, tak v pořádku asi není,“ obrátil se brácha na Jareda, když přerušil naše sourozenecké objetí, a podal mu čestně ruku. Jared ji automaticky přijal a navíc proběhlo mezi nimi taky takové to chlapácké objetí. Pojednou jsem si všimla, že většina párů očí spočinula na mně. Uhodilo ve mně jak v hodinách, protože mi docvaklo, že ode mě vůči Jaredovi očekávají taky nějakou vstřícnou odezvu, v podobě poděkování nejlépe.

„Jo, Jarede, moc děkuju,“ zahuhlala jsem sotva slyšitelně pro ostatní. Tak akorát pro Jaredovi a bráchovy uši. Jenomže ostatní s těmi pohledy nějak nepřestávali a já neměla ponětí, co to teda znamená, tudíž jsem to raději nechala být. Jakmile mezi nimi opět zavládl šepot a šum, tak se mi hnedka ulevilo, protože se ode mě odvrátila jejich pozornost. I tak jsem pociťovala, že ode mě cosi očekávají, v čem jim já vyhovět nemůžu.

„Budeš s náma pokračovat, nebo se chceš vrátit?“ staral se Luca o moje psychické zdraví, které dneska nemálo utrpělo. Nicméně jsem kvůli jedné špatné zkušenosti nechtěla celý výlet zatracovat, ale té praštěné hajtře už jsem bohužel nedůvěřovala.

„Ráda bych s váma pokračovala, ale sama ji vést nechci,“ objasnila jsem jim svoje přání, se kterým jsem se obrátila na všechny, ale zejména na ty tři koňáky. Nikdo z vyzvaných se ale neozval, zato Jared byl maximálně duchapřítomný a předběhl je: „Já tě klidně povedu,“ přihlásil se o místo a vtom bylo zas u všech hrobové ticho. Neměla jsem příliš na výběr, než mu na to prostě kývnout a aspoň posunkem mu poděkovat.

„Tak fajn, pojedem dál,“ zavelela Ana a nenašel se nikdo, kdo by nějak protestoval. Akorát já, a pouze v duchu. Já jsem si znovu svépomocí vyskočila do sedla, Jared si do obou rukou chytl otěže od jednoho i druhého koně a pokračovali jsme v cestě dál. Poněvadž my dva jsme šli krokem, o něco jsme zaostávali, což představovalo spoustu prostoru k nevítaným výměnám názorů. Na druhou stranu je to pro mě šance, kterou můžu využít v prospěch své pozice.

Několik minut Jared pouze zarytě mlčel, a buďto dumal nad tím, jak navázat řeč, anebo tvrdohlavě čekal, jestli nezačnu já. V tomhle jsem mu nemínila vyhovět, protože to já jsem si neprosadila, že mi bude dělat společnost. Tak ať koná, jak uzná za vhodné…

„Nedořekla jsi tu větu, jak nás vyrušil tvůj brácha. I když si nejsem jistý, že chci slyšet, jak pokračuje dál,“ prolomil to ticho jako první, když už mu asi došla trpělivost v tom čekání. Spokojeně jsem se ušklíbla, což on neviděl, jelikož koukal soustředěně dopředu a ostražitě našlapoval mezi dvěma velkými koňskými těly.

„Ty moc dobře víš, co jsem chtěla říct,“ vyvrátila jsem mu tu jeho hranou nejapnost, která by mi při pohledu do jeho obličeje připadala nejspíš i roztomilá, ale takhle jsem ji nekompromisně odsoudila. Na pár vteřin ho má upřímnost umlčela, ale zanedlouho si svedl vymyslet něco dalšího, čím by se mohl propracovat k tomu, o čem zajisté plánoval hovořit dál.

„Za to ráno se omlouvám. Kdybych mohl, tak to vezmu všechno zpátky. Není to moje věc, a já si to moc dobře uvědomuju, ale… nějak jsem se neudržel. A to ostatní, co jsem řekl, to…“ odmlčel se, protože nevěděl, jak tu větu správně dokončit.

„Měl jsi pravdu,“ využila jsem toho a rovnou jsem přiznala barvu. Vzápětí se na mě Jared prudce podíval a vyjeveně na mě kulil oči, jak tohle doznání absolutně neočekával. Byl neuvěřitelně zmatený. Spodní ret mu i s bradou sem tam klesnul a zas se vrátil zpátky, jak marně hledal jakákoliv slova. Postupně se na mě hluboce zamračil, jelikož se chystal asi na nějaký háček, se kterým zakrátko přijdu. Nikoliv.

„Ve všem jsi měl pravdu. Došlo mi to, až když jsi mi to řekl. Doteď jsem byla pořád tak strašně naštvaná a všechno jsem dávala za vinu tobě, ale ve skutečnosti jsem někde uvnitř sebe cítila, že jsem udělala chybu já a naštvaná jsem byla hlavně na sebe, akorát to odnášeli ostatní. Otevřel jsi mi oči, a i když je mi teďka naprosto příšerně, jsem za to stejně ráda,“ spustila jsem na něj svoje doznání, které jsem původně ani nemyslela vážně, jenomže jakmile moje řeč dozněla, spadl ze mě obrovský kámen, který mě tížil od toho momentu, kdy jsme se my dva rozešli. Až teprve teď, když jsem se mu s tím svěřila. Jared na mě dál zíral, uvedený doslova v šoku, ale taktéž jaksi rozechvělý, a já jsem díky tomu jeho pohledu pomalu měkla. Do očí se mi nezvaně vedraly i slzy, takže jsem je urychleně likvidovala mrkáním a nenadálým zkoumáním okolní krajiny. Musela jsem si vzít trochu času na vzpamatování se, abych se mohla opět vžít do role té druhé Nerii, která mi zatím teda moc dobře nešla.

„A co to má znamenat?“ vypadlo z něj nechápavě a jeho obličej výmluvně zračil veškeré jeho vnitřní pocity. Kdo ví, proč se mi nedařilo se uklidnit, asi protože Jared byl ze mě tolik na rozpacích.

Chvilku jsem si dala načas, než jsem mu odvětila: „Uznávám, že jsem se dost přičinila o náš rozchod, ale ty jsi na tom měl taky svoji zásluhu. Mezi náma se tímhle stejně nic nemění, aby bylo jasno. Změnila jsem se za tu dobu, Jarede, a ať už se snažíš o cokoliv, nic nebude jako dřív. Já vážně nevím, jak jinak ti to mám vysvětlit.“

Obočí se mu stáhlo ještě níž a v očích se mu zalesklo odmítavé neuvěření. Očividně má Jared svoji nějakou jinou verzi mého nečekaného přiznání, které si dokázal šikovně vysvětlit k obrazu svému. Celý Jared.

„Já ti věřím, že ses změnila, Nerio. I já jsem od tý doby jiný člověk, ale nic se nezměnilo na tom, že tě znám a ty zase mě,“ naznačoval mi, že mi ty moje lživé manévry nežere, a že mi pravděpodobně rozumí víc než já sobě samotné. To tak…

„Takovouhle mě neznáš,“ vymlouvala jsem mu usilovně tu jeho rezolutní pravdu a při té vyhlídce v mé mysli, kdy jsem sebe samu viděla, jak mu svoje nové já předvedu, jsem se musela, chtě nechtě, škodolibě usmát.

„Tak tě poznám,“ nedal se odbýt, a já tu jeho otravnou umíněnost pouze v tichosti obdivovala a současně zatracovala. S tímhle člověkem je skutečně těžká pořízená. Většinou udělá přesný opak toho, co po něm doopravdy nefalšovaně chci. Patří to ke kouzlu k jeho osobnosti, které na mě působí každou vteřinou, co čelím jeho blízkosti, čím dál hutněji.

„Seš příšerně paličatý,“ ucedila jsem značně nespokojeně, ale schválně jsem do hlasu vtěsnala nádech rozvernosti, aby názorně viděl tu moji náhlou změnu.

„A ty zase přehnaně odměřená,“ vrátil mi to stejnou mincí, která se ale stihla minimálně dvakrát otočit. Tohle byla hodně trefná poznámka, jejíž zmínkou z jeho strany jsem ji plánovala definitivně zničit. Tak odteďka si Neria začne hrát…

„Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, se neříká jen tak nadarmo,“ pustila jsem se do nezávazné a lehkomyslné konverzace, která mi byla dobrým tréninkem před vyšším levelem, který mě zanedlouho čeká.

„Však jsi sama řekla, že jsme už oba dva jiní lidé, takže tohle moudro vlastně není na místě,“ trumfnul mě pěkně drsným způsobem, poněvadž použil moje vlastní argumenty proti mně. Trošku mě tím vyvedl z míry a zároveň i rozlítil. Fakticky bezvadný... Jednou se rozhodnu se trošku rozšoupnout, ale kvůli téhle hříčce přírody se mi to pravděpodobně stejně nepodaří.

„Proto doufám, i kvůli tobě, že neočekáváš něco, co se nemusí stát,“ chytila jsem druhý dech sotva po minutce, jak jsem se zas vžila do svého nového poslání, protože jsem se najednou nějak uvolnila. Pro ženu by to mělo být snadné chovat se přirozeně. Maminka mi vždycky vyprávěla, že se mnohé věci mají jinak, než jak se běžně tradují. A dost často se to týkalo vztahů muž - žena. Říkala mi, že chytré ženy se nechají od mužů dobývat, ale chytřejší ženy předtím muže pěkně potrápí, než se rozhodnout poddat, a to jen proto, aby si pojistili svoji kořist. Ano, jejich. Muži se naivně domnívají, že to oni jsou ti lovci, dobyvatelé a uchvatitelé. Nikoliv. Když je žena dostatečně mazaná, za nitky u všeho tahá ona a nechá si muže myslet, že to má pod kontrolou. Je na čase si to taky jednou vyzkoušet…

„Už se stalo něco, co jsem naprosto nečekal, takže… proč by se to nemohlo stát znova,“ neztrácel optimismus, což byla jedna z jeho obdivuhodných vlastností, která mě okouzlila i v tenhle moment. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží…

„Je fakt, že já jsem zase nečekala, že budeš mít tolik trpělivosti za mnou běhat a hučet do mě,“ přiznala jsem mu v lehké narážce, přičemž jsem celkem ani nepochybovalo o tom, že jeho ješitné ego si to přebere jako pochvalu. Musela bych totiž jinak přidat na otrávenosti nebo tak, abych mu to vyvrátila.

„Překonal jsem sám sebe. Stejně jako ty,“ složil mi opravdovou lichotku, kterou znásobil dlouhým pohledem včetně uspokojeného úsměvu. Ten jsem mu mínila ihned z té jeho rozzářené tvářičky sundat.

„Takže jak to bylo s Anahi?“ změnila jsem kvapně téma, jehož objasnění mě sžíralo dlouhých šest měsíců, tudíž i proto jsem víc nechtěla čekat. Sice k tomu asi nebyla úplně nejvhodnější chvíle, což mi potvrdil i jeho nerozhodný výraz, ale já ustoupit nehodlám. Musím vědět, jak to přesně bylo.

„Vážně to chceš probírat teď?“přeptal se kontrolně, přičemž mi jinak naznačil, že on se o tom právě bavit nechce. Kapku dvojí metr, ne? Já se mu tu přiznám, že za náš rozchod v podstatě můžu já, ale on mi odmítá povědět, jak to onehdy měl s Anahi. Mizera jeden prohnaný… Ani náhodou tohle. Opravdu tím ve mně vzbuzuje nemalé podezření a především tím podporuje moji nedůvěru k němu.

„Bude to nepříjemný pořád stejně. Je jedno kdy a kde,“ podala jsem mu vskutku pádný argument, nad kterým se nakrátko pozastavil. Bezděčně se zhluboka nadechl, aby mi nějak protiřečil, ale jelikož očividně neměl čím, pouze rezignovaně zase vydechl, čímž vlastně uznal moji pravdu.

„No… dobře,“ podvolil se mému neústupnému přání podanému jako žádost a ještě se na nějakou dobu odmlčel, aby si v hlavě a na jazyk sesumíroval svoji řeč, se kterou se se mnou následně podělí. Začal se přitom dívat soustředně před sebe a otěže vzal do rukou o něco pevněji.

„S Anahi jsem se rozešel už v Paříži, jak jsem ti říkal. V tom jsem rozhodně nelhal. Sice to nebylo úplně naplno řečený, ale vyplynulo to ze situace. Ona se s tím ale odmítla smířit a její… povaha to nějak neunesla, takže se mnou začala vyjednávat, až pak mě vydírala, protože měla totiž nahrávku z tý naší divočejší noci. Podplatila pokojskou, aby tam nastrčila kameru. S tou nahrávkou mě pak vydírala, že ji dá bráchovi, jestli nám dvěma nedám další šanci. Možná jsem byl moc zbabělej na to, abych se jí postavil a vzal to do vlastních rukou, ale… Chtěl jsem náš vztah raději udržet pod pokličkou, než by sis to se Shannem sama vyřešila a dát tomu nějaký čas na oddych, protože mi bylo jasný, že by to jinak mýho bráchu totálně odrovnalo. Jenže to se stalo nakonec stejně, i když jsem udělal všechno, co chtěla. Byl jsem příliš zaslepený strachem, že mi došlo až zatraceně pozdě, o co jí vlastně jde. Mělo to skončit špatně pro nás všechny tak či tak. Akorát si mě chtěla mezitím pěkně vychutnat. A nejvíc se chtěla pomstít tobě. Promyslela si to všechno moc dobře a skvěle jí to vyšlo. I když tobě se to vlastně hodilo, jak jsi sama přiznala… Zato Shannon to nesl dost těžce. Podělal jsem to ze všech stran, a to jenom proto, že jsem se marně snažil vyhnout nevyhnutelnýmu,“ rozpovídal se v opravdu obsáhlém přiznání, u kterého jsem ho mlčky poslouchala bez jediného vyrušení, přestože mi myslí létaly všelijaké trefné připomínky. Tohle doznání mně popravdě poprvé přinutilo vidět věci i z jiného úhlu. Přesto jsem nedokázala jeho počínání přehodnotit a stále jsem ho považovala za naprosto pochybné.

„Stejně sis vybral raději mlčet, než abys mi řekl, co se děje. Naprosto odporně si mě ponížil před mojí rodinou a přáteli. A protože jsi prostě srab, nechal si trpět všechny tři, když jsi mohl… mohl jsi to vzít do vlastních rukou, jak si sám řekl,“ vrátila jsem mu to již s méně rozjařeným podtónem, protože se momentálně moje nálada pohybovala kdesi na bodě mrazu díky tomuhle individuu.

„Mohl, ale neudělal jsem to, protože já vážně nejsem žádnej hrdina, ke kterýmu mě, kdo ví proč, pořád přirovnáváš. Jsem úplně obyčejnej člověk, kterej dělá chyby jako každej jinej, ale umím se z nich poučit. Platí to i u tebe?“ opřel se do mě, když jsem se patrně úzce dotkla jeho nakypělého ega. Dokonce se mu i nafoukla huba, jak se tak zběžně říkává. Přitom rty pouze mírně našpulil a čelisti sevřel pevně k sobě.

„Rozhodně ano,“ sykla jsem taktéž uraženě, abych to hned otočila ve svůj prospěch, načež jsem Jaredovi vytrhla otěže od mého koně z rukou a pobídla jsem ho do klusu. Klisna byla vnímavá a poslušná, takže neprodleně vyrazila kupředu a odnesla mě do hloučku ostatních. Jared zůstal daleko za mnou a nechápavě zíral naším směrem. Já si ho ještě pěkně vychutnám…

Příště se Neria u baru setká se Shannonem, který za ni přijde s opravdu zvláštním důvodem, což Neriu hodně rozhodí a znejistí. Určitě si 10. kapitolu nenechte ujít. :) 

Doufám, že jste si svátky vánoční užili co nejlépe a zbytek Vánoc strávíte v klidu a pohodě. A závěr roku, že oslavíte podle svých představ a užijete si ho. Do Nového roku a po celý nadcházející rok vám přeji jen to nejlepší ve všech možných směrech. x))

A v neposlední řadě vám všem moc děkuju! Za všechno. :33 Jste prostě skvělí! :)  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 9. kapitola: