OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love, Gabe: Kapitola čtvrtá

28.08.2020 (19:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 554×

Metatron

Když Michael dorazil na místo, andělé strážící dům zpozorněli. Bylo jich šest – přesně jak říkala Lucy. Kdyby se je snažil porazit, nejspíš by neuspěl. Tihle fešáci pohromadě byli silnější než armáda démonů. Mohl být rád, že si na pomoc nezavolal Rauma a Leraje – za aktuální situace by to byly zbytečně obětované životy přátel. Otevřel dveře a vyhoupnul se do stoje s ladností sobě vlastní. Když kráčel přes příjezdovou cestu, na rtech mu hrál falešný úsměv a on familiárně roztáhnul ruce, jako by všechny ty křídlaté chtěl obejmout.   

Nestačili se divit.

„Dobré odpoledne vám všem, pánové,“ zahlaholil tónem, jímž by jako ředitel prosperující firmy sklidil úspěch na mezinárodní konferenci. „Doufám, že si svůj čas tady užíváte plnými doušky! Opravdu netuším, jaké to je žít s vědomím, že dny strávené na trávníku před domem uneseného čaroděje jsou vlastně vrcholem mé kariéry, ale hádám, že bytosti bez kritického myšlení to mohou považovat za čest.“

Postupně před dům přišli i ti, kteří původně stáli za ním. Dva z nich preventivně roztáhli křídla, přestože byli oděni v lidských hadrech. Zbytečná námaha, protože smrtelníci je ani jejich křídla vidět nemohli, pokud se tedy jejich formální nadřízení nerozhodli zviditelnit je lidským očím; což jim dávalo právo roztahovat si křidýlka, jak jen chtěli – to jim Mike musel nechat. Onu spontánní dvojici tipoval na cheruby, jelikož právě ti měli – díky spolupráci s kouzelnictvem – nejblíže k tomu, co normální lidé nazývali impulsivnost. Zbytek pochopitelně jen nečinně přihlížel v jakési formaci šipky.  

„Cítím démona, avšak…“ prohlásil jeden z těch všímavějších. „Kdo jsi, pekelníku?“

„Ale ne, vy mě neznáte? To je zklamání,“ protáhnul Mike rozmrzele. „Myslel jsem, že mě můj jmenovec vychválil až do nebes po tom, co jsem získal jeho meč. Kdyby se po něm někdo ptal, tak jsem ho nechal roztavit, a… no, vzkažte starému brachovi archandělu Michaelovi, že mu děkuju za nový držák na ručníky. Občas sice doutná, ale s tím se asi budu muset naučit žít.“

To u andělů vyvolalo nespokojenost a další vlnu rozevírání křídel.

„Michaele Donaghue,“ oslovil ho nenávistně jejich mluvčí – černovlasý chlápek s orlím nosem a jasně modrýma očima. Trochu se podobal Gabovi, v několika málo rysech těla a tváře. To musel být ten zázrak z kůru mocností, známého zejména díky svým členům – andělským bojovníkům a prvotřídním stratégům. „Nejsi tu vítán! Odejdi, je-li ti život milý.“

Mike provedl jediný krok kupředu. Přestal se u toho přetvařovat, v důsledku čehož vyniknul jeho skutečný, vražedný výraz.

„Tos uhod. Tohle je dům mojí rodiny. Od sedmnáctého století tu žilo tolik Donaghuových, že kdybys je měl spočítat, ty křídlatý ignorante, šla by ti hlava kolem!“ prohlásil s mrazivou vážností. Nepříjemně se ošil dokonce i andělský mluvčí, a tak Mike pocítil satisfakci. „Takže ti řeknu, jak to teď uděláme. Vy, kuřátka, mi přestanete odpírat mé právo, okamžitě se s úsměvem rozestoupíte a pustíte mě dovnitř. Nebo-“

„Nebo co?“ ozval se podobně ledovým tónem člověk, jenž se znenadání zjevil za Michaelovými zády. Tedy, Mike sám nepředpokládal, že se jednalo o člověka, nýbrž o vedoucího křídlatých, který (ve své lidské podobě) oplýval lidským hlasem. Pomalu se otočil zády k andělské formaci před domem tak, aby na toho troufalce pohlédnul. Musel přimhouřit oči a zastínit je dlaní, jelikož křídlatý doslova zářil.

Nebyl starší než on sám… alespoň ne jako člověk. Jednalo se o štíhlého, průměrně vysokého bruneta s delšími, rovnými vlasy, tmavýma očima a hranatým obličejem. Na tváři měl několikadenní strniště a rozhodně nebyl oděn jako zástupce nejvyššího andělského kůru. Tím ho Michael odvodil být, jelikož pera v jeho křídlech měla zlatou, nikoli bílou, barvu a celé jeho tělo obklopovala zlatá záře. Mike zatnul dlaně v pěsti, přičemž semknul rty v úzkou linku. Bylo mu jasné, že se všichni křídlatí za jeho zády hluboce uklonili, z úcty k zástupci z kůru serafů. On sám však něco takového neměl v plánu.

„Děláš, jako bys měl čím vyhrožovat, čaroději,“ utrousil velký vůdce s arogantním úsměvem na tváři. Mike zatnul čelisti.

„Však ono by se něco našlo,“ utrousil příkře, než se vrátil zpět k původnímu tématu. „Třeba taková otázečka za milion dolarů, která by napadla úplně každého průměrně inteligentního člověka v souvislosti s faktem, že se dům pouhopouhého čaroděje zdá být dost důležitým na to, aby ho strážil seraf… proč?“

Seraf složil křídla a v témže momentě oslňující zlatá záře kolem něj zhasla. Rozešel se vstříc Mikovi a zastavil se zhruba metr od něj. Prohlížel si ho, pozorně a zkoumavě, zatímco „zlatý“ anděl mu jeho ostražitost ani v nejmenším neopětoval.

„Aislyn Donaghue – tvá matka – byla mocná žena. Pro své činy v šíření dobra a pro postup proti pekelným silám si vysloužila naši pozornost a ochranu,“ objasnil seraf, o němž Mike stále ještě nevěděl, jak se jmenuje. Ups…

Čaroděj se zašklebil, protože mu bylo jasné, že to nebylo všechno. Důvody, které seraf vyjmenoval, byly pravdivé, on se ale nenechal opít rohlíkem. Nevesele se uchechtnul andělově naivitě.

„Křídlatý, neznám tě a ty neznáš mě, což tě omlouvá,“ odtušil polopaticky, než popošel tak, aby mohl familiárně chytnout serafa kolem ramen. Andělé nižších kůru okamžitě zareagovali – jejich mluvčí s orlím nosem se dokonce pohnul k serafově obraně, přičemž těm z nich, kteří doposud neměli zbraně, se zbraně nyní zhmotnily v rukách. Seraf je uzemnil zdvižením dlaně. Michaelovo znechucení jejich druhem těžko mohlo ještě nabrat na síle.

„Víš, věci se mají tak, že nejsem úplně tupý, tudíž ti neskočím na tyhle pětinové pravdy. Dám ti radu, jo? Nauč se líp lhát, protože s tím, cos tu předvedl, neuspěješ ani mezi smrtelníky. Naštěstí máš v kůru dost takových, od kterých se můžeš učit. Třeba archanděl Rafael! Jak se má? Už pár měsíců se neukázal u mě v kasinu…“ Než stihnul křídlatý cokoli namítnout, Mike pokračoval v řeči. „No, ale to už jsem odbočil od tématu. Netoužím dělat problémy, chci se jen domluvit. Ten barák,“ ukázal na budovu před nimi, „je hlídaný líp než Pentagon, protože jsou v něm veškeré výsledky celoživotního výzkumu mé matky. Jde vám o to, aby se nedostaly ven.“

Seraf se zaškaredil, nejspíš právě proto, že pravda bolela. Přerušení se však Michael nedočkal, a tak pokračoval.

„To jsem schopen zajistit,“ ukončil svůj monolog, na což křídlatý reagoval zdviženým obočím.

„Chceš ho hlídat sám?“ vydechnul seraf překvapeně.

Mike několikrát po sobě tlesknul, nešlo však o srdečné ovace. „No vida, přišels na to! Z tebe jednou něco bude, křídlatý.“

„Nepřipadá v úvahu,“ zamíntul seraf naprosto vážně a Donaghuovi tak jeho polotriumfální úcul zamrznul na tváři.

„Řekni jediný důvod!“

„Protože – jak jsi to jen říkal – nejsem úplně tupý. Spolupracuješ s démony, v žilách ti koluje démoní krev. Aktivně využíváš své démoní schopnosti, nejčastěji k vlastnímu prospěchu, popřípadě k páchání zla na nás, andělech. Nemohu ti důvěřovat,“ oplatil mu seraf jeho vlastními slovy z dřívějška a rozešel se po dlážděném chodníku ke vchodu. Mike učinil totéž, jenže ho zastavila šipková formace andělů. Konkrétně jejich mluvčí, jenž si ten okamžik užíval plnými doušky, jak bylo možno soudit z jiskřícího pohledu jeho modrých očí.

„Co si to dovolujete?! Dejte ty pracky pryč, než vám je zlámu!“ rozčiloval se Donaghue, leč marně. Andělé ho stále úspěšně drželi v šachu, a to i ve chvíli, kdy seraf vesele stoupal do schodů před vchodovými dveřmi.

„Vím, kde je!“ vyjeknul Michael, když už nebylo zbytí, zdánlivě nesouvisle. Na Serafa ta slova ovšem měla velmi blahodárný vliv. Ve vteřině se zastavil a zdvihnul ruku.

„Poslouchám,“ brouknul nejvyšší z křídlatých.

Michael si neodpustil úšklebek. „To se podívejme! Najednou!“

„S každým dalším slovem snižuješ pravděpodobnost, že ti povolím vstup do Aislynina domu, Michaele. Ty sám, ne já. Škodíš si.“

Tentokrát se Donaghue zdržel poznámek a omezil se jen na zlověstné zavrčení. „Luciferova zbraň… hádám, že už víte, že si ji z nebe vzal s sebou.“

Až nyní si získal serafovu plnou pozornost. Otočil se na podpatku a houknul směrem k modrookému, černovlasému andělovi s orlím nosem z Mocností: „Nechte ho, Verchieli, smí vstoupit.“

Prvním Mikovým reflexem bylo upravení saka, druhým nenávistný škleb, který putoval černovlasému, chlápkovi z kůru mocností – tomu, jehož seraf nazval Verchielem. Když kolem něj Donaghue procházel, nemohl si odpustit poměrně silné vražení ramene do toho andělova. Nijak nadšeně se netvářil ani sám Verchiel, ale po jediném vzpurném pohledu směrem k serafovi byl uzemněn. Mike by přísahal, že měli nějakou tajnou řeč, kterou nemohl slyšet nikdo jiní než zástupci jejich živočišného druhu…

Když za sebou a serafem Donaghue přibouchnul dveře domu, předpokládal, že anděl postoupil dále chodbou. Dal si proto načas jak se zavíráním dveří, tak s otočením, aby si mohl promyslet, co dále. Faktem bylo, že o Luciferově zbrani nevěděl zhola nic. V podsvětí se tradovalo, že se jedná o typický andělský nástroj, typu meče, dýky či kopí, který vlastnila většina křídlatých, jen že tenhle byl uzpůsoben výhradně Luciferovým rukám. Lucifera znal, vídal se s ním dost často, proto, že byl jedním ze sedmi pekelných knížat – vládců křesťanské pekelné sféry, kteří se scházeli zásadně v kasínu, jenž Michael vlastnil spolu s démony Lerajem a Raumem.

Lucifer sám se ale, pochopitelně, o žádné zbrani nikdy nezmínil, a tak se tím Mike nijak speciálně nezabýval. To ale seraf nemohl vědět.

„Šmarjá!“ leknul se poté, co se otočil na podpatku a zjistil, že seraf stál přímo za ním.

„Nemáš čisté svědomí, Michaele,“ zhodnotil seraf nezaujatým tónem. „Pochybuji, že máš jakékoli informace o ďáblově zbrani. Ale to nevadí, můžeš být k užitku i bez nich.“

Mike podezíravě nakrčil obočí. Bylo jasné, že ho seraf chtěl využít. Jemu samotnému však šlo o totéž, v souvislosti se serafem.  

„Udělám, co bude třeba, ale chci ten barák,“ sdělil serafovi nesmlouvavě. „To je moje podmínka, bez domu mé matky se my dva nemáme o čem bavit.“

Druhý z mužů se shovivávě usmál. „Kde mám jistotu, že při první příležitosti nerozprodáš vědomosti, které tvůj rod sbíral po staletí, pekelníkům?“

„Budeš se divit, ale i já znám hranice morality. Ty, v souvislosti s tím domem, nehodlám překračovat.“

„To mi nestačí. Potřebuju záruku,“ brouknul seraf a Mike se už už nadechoval k protestu. Křídlatý ho však předběhnul. „Tvůj bratr Gabriel se zavázal dědictví tvé matky opatrovat a ručil za něj svým životem. Totéž vyžaduji od tebe a tvých sourozenců. Jsou už na cestě do Bostonu, ne?“

Mike se zamračil. Nelíbilo se mu, že se do toho snažil zaplést i zbytek rodinky, na druhou stranu, nepřekvapilo ho to. Andělé už takoví prostě byli – pod tunou pozlátka v podobě biblického dobra, milosrdenství, chvály a nevinných tváří, se schovávali nebezpeční soupeři, obratní obchodníci a nemilosrdní vyjednavači.

„Ještě ne,“ odpověděl mu na otázku. „Stačí jediný hovor s mojí sestrou a tohle naše rodinné setkání padne. Ou, to by bylo nepříjemné, viď? Neměl bys nad námi ani to zrnko moci, o kterém si mylně myslíš, že ho máš. No, musím tě zklamat,“ dramaticky se odmlčel. „Ten barák je dobrá věc… všechny ty knížky? Bomba! Ale pro mě a mé sourozence má, spíše než materiální hodnotu, hodnotu sentimentální. Jinými slovy, jestli ho tak moc chceš, nech si ho. Pohromadě budeme dost silní, abychom dokázali Gaba najít i bez něj.“

Tentokrát se ušklíbnul anděl, přičemž si dlaní promnul spodní čelist. „Vyjednáváš bezohledně, Michaele. Hádám, že v pekle to jinak nejde,“ zhodnotil prostě seraf. „Tady ale nejsme v pekle, nýbrž na místě, které vyžaduje neustálou ochranu a pozornost těch, jimž je domovem. Nedokážeš si představit důsledky toho, co by mohla způsobit krádež těch písemností. V sázce nejsou jen osudy lidské, andělské a démonské. Rovnováha dobra a zla na světě by byla narušena a já nedokážu říct, zda bychom ji… zda by ji kdokoli ještě dokázal obnovit!“

„Ale, ale, to se podívejme. Pán se milostivě uráčil jít s pravdou ven.“ Donaghue rozšířil koutky úst do ďábelského úsměvu. „To znamená, že mám dvě možnosti. Prvá, nezjištně souhlasit s pomocí andělům, aniž bych věděl, jaké přesně je to nebezpečí, které se tu snažíš obkecat… což není můj styl,“ odtušil teatrálně. „Kloním se k možnosti číslo dvě. Přitvrdím a budu sledovat, co dalšího prozradíš o trablích v ráji.“

„Není třeba. Zanech nevraživost, nepotřebuješ ji. Nestojíme na opačných stranách barikády,“ poradil mu seraf, na což si Mike odfrknul. „Bylo mi jasné, že se nenecháš uchlácholit planými řečmi, a tak jsem vyčkával, dokud se tu neukážeš. Jsi první a dost možná i poslední čaroděj, kterému jsem se kdy zjevil, Michaele.“

Tázaný pozdvihnul obočí. „Ale co… copak ses nedohodnul s mým bratrem?“ 

„Ne. Verchiel Gabrielovi sdělil, že by dům mohl být napaden démony, tudíž je třeba ho chránit. Stačilo mu to – slíbil, že za Aislyninu pozůstalost dá život, když bude třeba,“ osvětlil seraf a Mike se zamračil. Jo, to znělo jako něco, co by jeho mladší bratr mohl, ve jménu lásky k iluzi rodinné soudržnosti, udělat.

V kapse mu zabrněl mobil a on si vyhrnul rukáv, kouknul na hodinky. Od doby, kdy zaparkoval před Gabovým domem, uběhla už bezmála hodina a on se nutně potřeboval pohnout z místa. A taky potřeboval oběd.   

„Zkraťme to, křídlatý. Doplň větu: Nechám vám Aislynin barák, když mi pomůžete s…“ 

„Odpusť, čaroději, mrhám snad tvým časem?!“ ozval se seraf poněkud nedůtklivě.

Mike trhnul rameny. „Ano, ale vy křídlatí to asi jinak neumíte… Tak už mluv, mám hlad!“

Anděl zasyčel skrze zaťaté zuby a věnoval Donaghuovi vražedný pohled. Očividně mu dalo dost práce, aby se nezačal hádat. Zdálo se, že i andělská trpělivost měla své limity… „Jde o mého bratra, archanděla Gabriela. Slábne a já nevím proč.“

„Jak to víš? Řekl ti to?“ otázal se čaroděj.

„Nemusel, pocítil jsem to… my všichni jsme to pocítili. Jednotlivé andělské kůry jsou propojené, jejich členové cítí vše, co se stane jejich bratrům, jako by se to stalo jim samotným.“

„Hm, zajímavé, to jsem nevěděl,“ podotknul Donaghue. „Takže když probodnu Verchiela, ucítí to i ostatní zelené mozky z  mocností, je to tak?“

Seraf přikývnul.

„To zní dost slibně,“ utrousil s pokřiveným úculem a anděl se už už nadechoval k námitkám. Mike ho však utnul v raném začátku. „Klid, to byl vtip. Pokračuj.“

„Jak jsem řekl, nemůžu přijít na to, co Gabrielův úbytek moci způsobuje. Myslím si, že odpověď na tuto otázku je k nalezení v materiálech tvé matky, ale nepřísluší mi se jimi probírat. A upřímně, nemám na to čas. Musím hledat…“ zastavil se v řeči právě včas, a Michael z chvilkové nejistoty v jeho očích pochopil, že se zuby nehty snaží utajit něco velmi zajímavého.

„No, to mě zajímá,“ prohlásil brunet a překřížil si paže na hrudi. „Je v tom Luciferova zbraň, že jo? To předčí Gabrielovo zdraví? On je tvoje vlastní krev, archanděli. Měl by ses stydět.“

„Říká ten, který zásadně nezvedá hovory od svého mladšího bratra,“ zašklebil se na něj.

„Má vůbec cenu se rozčilovat, že o nás víte všechno?!“ zavrčel čaroděj nevrle.  

„Zpět k tématu,“ předeslal seraf rozhodně. „Mí bratři byli s Aislyn v kontaktu. Poskytli jí informace o nás – naší fyziologii, magii, údělu… Snad je mezi nimi i taková, jež mého bratra zachrání.“

Donaghue se zamračil. „Zachrání od čeho? Vy andělé jste přece nesmrtelní.“

Seraf se nevesele pousmál, ovšem nijak jinak se k tomu nevyjádřil. Mike ucítil, že se jejich setkání blížilo ke konci.

„No, to je jedno, pojďme si to zrekapitulovat. Když ti pomůžeme s tvým bráchou Gabem, dostaneme barák, bez všech těch hlídacích psů.“ Michael trhnul hlavou k okýnku ve verandě, čímž poukázal na Verchielovu skupinku před domem.

„Ano, ale trvám ještě na jedné maličkosti,“ prohlásil seraf zastřeným tónem, v očích mu přitom zajiskřilo. „Jste čarodějové, každý z vás má právo na cheruba – průvodce, důvěrníka a pomocníka. Tví sourozenci ho zoufale potřebují proto, že ještě neznají své schopnosti. Jelikož ale vím, že náš druh nemáš v lásce, neobdržíte cheruba všichni. Budou dva – pro Rafaela a Josephine. Děkovat nemusíš.“

Michael nahodil nakvašený výraz, přičemž si nohou podrážděně podupával. „Skvělý, už se nemůžu dočkat…“

„Nu, bylo mi ctí, Michaele Donaghue.“ Seraf k němu natáhnul pravici a Mike na ni překvapeně zavejral. Nakonec ji sice přijal a potřásli si, nad jejich hlavami se však pořád vznášelo menší, hlasité ale. 

Jak se anděl začal měnit ve zlaté jiskry, Mike na něj ještě zavolal: „Počkej, který ty vlastně jsi?!“ Myslel, že mu odpoví v procesu mizení, jako to měla ve zvyku Lucy, jenže se nestalo. Poté, co zmizel, bylo pár minut naprosté, hrobové ticho, pak se začali z trávníku před domem postupně vypařovat andělé a nakonec ztichlým domem zaznělo serafovo jméno.

Metatron.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love, Gabe: Kapitola čtvrtá: