OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love, Gabe: Kapitola sedmá

30.01.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 551×

Blud o masakru

Zjevili se uprostřed silnice. První, co Joe zaslechla, bylo ržání, a jakmile se otočila kolem své osy, zjistila, že se jejím směrem v plné rychlosti blížil kočár tažený koňmi. Zalapala po dechu, vytřeštila oči, ale nebyla s to se hnout z místa. Nebýt Rafaela, který ji čapnul za ruku a odtáhnul na stranu, byla by z ní pravděpodobně jediná oběť přejetí kočárem od dob Henryho Forda. Chvíli šokovaně koukala za vzdalujícím se dopravním prostředkem, vydýchávajíc se.  

Jakmile to jen trochu šlo, trhla hlavou k vyděšeně se tvářícímu bratrovi.

„C-co to sakra bylo?!“

„Kde ses tu vzala?!“ Zřekli se, což způsobilo krátkou odmlku na obou stranách.

„Kde to-“

„Jak to, že-“ I napodruhé začali oba hovořit v tutéž chvíli. Rafovi se z hrdla vydralo neveselé uchechtnutí, než jí dal jasně najevo, že může začít.

„Kde to jsme?“ ptala se Joe, přičemž očima těkala po okolí, ve snaze odpovědět si alespoň na jednu z otázek. „To byl… kočár? Viděls to?! Skoro mě srazil! C-copak kočáry nemají rychlostní limity?! Hej, idiote, buď rád, že nemáš espézetku!“ zařvala naštvaně za vzdalujícím se povozem.

Raf se jediným dlouhým krokem dostal před její osobu. Zdvihnul ruce, chytil ji za paže a zatřásl s ní.

„Nech kočár kočárem, sakra! Jsou důležitější věci!“ křiknul na ni, jenže pak se zarazil a pomalu ji pustil. Důkladně si ji prohlížel, jako by vyčkával jejích reakcí. Joe se snad už ani nemohla tvářit zmateněji. „Tys to cítila, že jo? Cítilas, že jsem se tě dotýkal!“

Naklonila hlavu na stranu a obličej jí zkroutil podezíravý škleb. „Proč by ne? Šplouchá ti na maják, nebo co?“

Protočil očima. „Jo, ale to není žádná novinka, sestřičko.“ Na tváři se mu usídlil pokřivený, lišácký úsměv a Joe se zdálo, že se mu na tváři zjevil podivný, potěšený výraz. Přišlo jí lehce podezřelé, že si počínal, jako by přesně věděl, co se to stalo, jako by tušil, kde se to objevili a proč, ba co víc – jako by to tu znal a dokonce se mu tu i líbilo.

Právě v momentě, kdy se ho na to chtěla zeptat, kolem projel další kočár. Dvěma ze svých kol vjel do kaluže a na Josiiny rifle tak náležitě dopadla menší sprška dešťové vody. Lekla se, v důsledku čehož uskočila dozadu.

„Do prdele!“ ulevila si, než zařvala na kočího: „Kurňa, kam čumíš, když řídíš, debile?! Za postříkání chodců se dávaj pokuty!“

„Řvi si, jak chceš, oni tě neslyší,“ ozval se Rafael kdesi zpoza jejích zad, ona se však neotočila. Vyndala z kapsy papírový kapesník, ohnula se v zádech a snažila se rifle v rámci možností co nejlépe očistit.

„Uf… neslyší, nebo mě nechtějí slyšet? To jsou totiž dvě různý věci,“ poučila ho, „ale to ty moc dobře víš. Sám jsi expert na to druhý.“

Donaghue nesouhlasně mlasknul. „Ne, to si špatně pamatuješ, Josie! Já tě poslouchal vždycky, to tys nade mnou zlomila hůl.“

Josie se prudce otočila, přičemž se narovnala. Rafael ležérně postával u cihlové zdi, o niž se opíral zády a nohou, již měl pokrčenou v koleni. Přimhouřila na něj oči a nestydatě na něj ukázala pravačkou.

„Ugh, to je typický! Zas se na mě snažíš hodit nějaký pseudoproblém, který sis vymyslel v tý svojí hlavě! A víš co? Máš pravdu, zlomila jsem nad tebou hůl. Ale jenom proto, že tě nechápu, Rafaeli! Nerozumím ti a nikdy jsem ti nerozuměla! Nechápu, jak ses mohl vzdát školy bez boje a už vůbec mi hlava nebere, proč jsi investoval miliony, které si naše máma vydřela řádnou prací, do nějakého pajzlu někde v Luisianě!“ odmlčela se, jen aby zaťala ruce v pěsti. „A kde to kruci vůbec jsme?!“

„V přeludu,“ odpověděl jí prostě, načež si tíživě povzdechnul. „Poslouchej, k tomu předtím… ty jo, kde začít?“ Nevesele se uchechtnul a podrbal se na zátylku. „Faktem je, že jsem nevzdal školu bez boje. Neměl jsem na to, Jose. Nejsem studijní typ jako ty a Mike, já-“

„Ticho.“ Zvedla ruku, aby mu gestem naznačila, aby držel pusu. „Cos to říkal o tom přeludu?“

Rafael trhnul rameny. Odlepil se od stěny a rozmáchnul rukama ve vzduchu, jako by mu to tu patřilo. „Tohle místo – ty kočáry, ti lidi… je to dílo mojí fantasie. Odborně tomu říkám bludy, přeludy, halušky, vidiny, noční můry – můžeš si vybrat. Není to poprvý, co se mi to děje, akorát… dneska je tu novinka,“ osvětlil, zatímco zničil vzdálenost mezi nimi.

Joe zdvihla obočí. „A ta novinka, to je co?“

Raf zdvihnul dlaň a cvrnknul Joe do nosu. „No ty.“

„Eh, momentíček.“ Zdvihla ukazováček a dala si ruku v bok. „Takže ty mi chceš říct, že sis tohle všechno vymyslel? Vymyslel jsi Boston, ještě když v něm jezdily kočáry a cesty byly z kočičích hlav? Protože ta budova, o kterou se opíráš, je stará celnice na State Street.“

Trhla hlavou směrem ke stavbě za Rafovými zády, což ho přinutilo otočit se, aby se přesvědčil na vlastní oči.

„A jo… no, místo se mění podle toho, kde zrovna jsem.“

„Aha, no jasně! Protože to je úplně normální,“ zahučela ironicky. Hodnou chvíli bylo absolutní ticho. Josie se snažila popasovat s bratrovými slovy, Raf se jí zas snažil dát prostor ke vstřebání. Zhruba po dvou minutách byl klid narušen Donaghuem.

„Ségra,“ oslovil ji tiše, avšak naléhavě. Jeho neobvyklý tón ji donutil vzhlédnout.

„Hm?“

„Věříš mi?“ otázal se prostě.

Josie naprázdno polkla. Jeho otázka ji zasáhla daleko více než nesmysly o vidinách a bludech. Něco takového přece nebylo možné! Nešlo, aby se dva lidi z ničeho nic objevili ve světě, který si jeden z nich vymyslel… ani v takovém, který už v historii existoval, což byl případ Bostonu bez aut.

Ulicí se k nim začala přibližovat trojice lidí. Šlo o pár v letech a mladší dívku, která cupitala za nimi a hleděla do země. Starší z dam – ta, jež měla šedivé vlasy – měla na sobě působivou róbu s širokou krémovou sukní a korzetovým vrškem. To gentleman odíval černé pumpky dlouhé zhruba do půli lýtek, k tomu delší plášť a kolem krku měl srandovní, nařasený šátek. Vlasy měl dlouhé, svázané černou saténovou stuhou.

„Ehm… lidi.“ Josie se nechala rozptýlit, aniž by Rafovi odpověděla na otázku. Po jejím vzoru očima utekl k blížícímu se párečku a holce, která vypadala jako jejich služka. Vzhledem ke skutečnosti, že byla oblečená daleko střídměji než její doprovod, a také proto, že vláčela koš s nákupem, to – dle Rafaelova skromného názoru – nemohlo být jinak.

„Ti nás nevidí,“ informoval ji.

„Jak to víš?“ 

„Už jsem ti říkal, že se mi tohle neděje poprvý,“ zopakoval trpělivě. „Je to tak vždycky – lidi o mně prostě neví, takže nejspíš neví ani o tobě. Chápu to tak, že v těchhle svých bludech vlastně fyzicky neexistuju, takže všechno, co řeknu nebo udělám, jde mimo ně.“    

Zaškaredila se a kousla se do rtu. „A co já? Jak to, že jsem tu s tebou?“

„To nevím. Kopilota jsem s sebou ještě neměl,“ prohodil hluboko proloženým hlasem. V očích se mu blýskla jiskra zvídavosti, která byla důkazem, že nelhal.

Zatvářila se zmučeně. Rukou si vjela do vlasů, o krok od něj ustoupila. Pravdou zůstávalo, že se kolem ní poslední dobou děly dost divné věci, které nemohla ignorovat. Maisiiny stavy, kdy jí postupně v řádu několika minut ubylo tolik síly, že se neudržela na nohách a omdlévala; momenty, kdy se Josie sama cítila tak nabitá energií, že by levou zadní uběhla maraton. Nejčastěji přicházely, když bylo Maisie zle. Bylo to jako by… radši tu myšlenku nechtěla ani domýšlet.

Rafael překvapeně pozdvihnul obočí a nadechnul se ke snůšce doplňujících otázek. Včas se ale zarazil.

Musel jí dát prostor, jestli chtěl, aby mu uvěřila. Ať Josie chtěla, nebo ne, byli ze stejného těsta, a tak měli zkrátka některé vlastnosti společné. Například potřebu vypořádat se s věcmi po svém, s dostatkem času a místa k rozčilování, dupání, bouchání, rozbíjení nádobí, ke řvaní, popřípadě k pláči. Určité věci se nedaly uspěchat – to věděl lépe než kdokoli jiný.

Uplynulo zhruba dvacet vteřin. Josie se snažila zklidnit své bouřlivé myšlenky chozením tam a zpátky po zpustlé silnici, zatímco Rafael sledoval trojici lidí. Zmizeli v jedné z uliček v blízkosti celnice, ovšem ještě před tím hodila jeho směrem nedbalým pohledem ta služka. Čekal, že se její pozornost od něj odvrátí, neboť jej neměla vidět. Ta dívka na něj ale zírala hned několik sekund v kuse, než se podezíravě zamračila a zavrtěla hlavou. Dokonce se i zastavila v chůzi a zhruba tři sekundy na sebe s Rafaelem jen mlčky zírali. Pak na ni však zavolali její nadřízení a ona se neochotně rozběhla uličkou za nimi.

Donaghue se zmateně otočil na sestru, jenže ta už na něj hleděla.

„Vidělas to?“ vypotil rétorickou otázku.

Joe přikývla, přičemž se ušklíbla. „Teda, ne že bych byla expert, ale ta holka si asi nevšimla, že ty a já – jak jsi to říkal? Fyzicky neexistujeme?“  

„Haha, Josephine… strašně vtipný,“ zašklebil se ironicky. Pak stvořil frustrované zachrčení, u něhož zaklonil hlavu a kouknul k nebi. „Bože, proč? Proč mi tohleto děláš? Nemáš mě rád, co, ty hajzle?!“

„Přestaň fňukat, Rafaeli. Ani nevíme, koho vlastně viděla… mě, tebe, nás oba, nebo ani jednoho?“ Josie se v mezičase přesunula k němu, natáhla ruku před sebe a dloubla ho ukazováčkem do břicha. Okamžitě se svinul jako žížala.

„Jau, dej mi pokoj!“ čertil se ublíženě.

Joe protočila očima. „Přesně to mám v plánu! Až budeme, živí a zdraví, zpátky v Gustavově taxíku,“ oznámila mu, načež ho ještě jednou dloubla do oblasti pod žebry. Pamatovala si, že právě tam byl lechtivý a nebála se toho využít. „Asi nevíš, jak se odsud dostat, co?“

„Ne. Teda, až se stane něco důležitýho a my to uvidíme, proberem se a nebudem si pamatovat, co se tu stalo,“ přeříkal monotónně. 

„Ach tak. Takže my teď musíme najít nějaké lidi, abychom byli svědky něčeho zajímavýho, co se tu má stát… No, to vypadá na procházku historickým Bostonem, brácho.“

Chtěl namítnout, že se mu do procházení jeho vlastním bludem nijak zvlášť nechtělo. Přál si jí připomenout, že i v dětství byla ona tou, která nechtěla riskovat zkoumáním neznámého, zatímco on ji k tomu přemlouval.

Nu, zdálo se, že si dnes prohodili role.

Josie ho obešla a vydala se k místu, kde se z dohledu ztratil onen tajemný páreček důchodců se služkou. Raf chvíli šokovaně hleděl na její záda, nezbylo mu však, než se pohnout kupředu a doběhnout ji.

„Hej, Josie, počkej!“ Čapnul ji za ruku, aby ji zastavil. Zamračila se na něj, ale než se začala vzpouzet, promluvil: „Hele, procházka asi není nejlepší nápad. Ta služka nás asi viděla, co když nás uvidí i…“

Zbytek jeho věty se ovšem rozplynul v daleko hlasitějším zvuku. Někde v jejich blízkosti se ozval výstřel a oba sourozenci leknutím nadskočili.  

„C-co to sakra bylo?!“ vyjekla Donaghuová poplašeně.

Její bratr se netvářil jinak. „J-já nevím, sakra! Sakra, sakra, sakra! Kurňafix, to znělo jako výstřel! No do pr-“

Následovala další rána téhož typu, pak salva několika dalších. Mezitím, co se Rafael ze všech sil snažil nepanikařit, z okolních domů začali vybíhat lidé a Josie se jim sotva stačila vyhýbat. Oba Donaghuovi si všimli, že jim žádný ze spěchajících nevěnoval pozornost. Dva z nich pak dokonce proběhli skrze jejich těla proto, že nestihli včas uskočit.

„Hej! To jsem byla já, kým jsi zrovna proběhl, chlape!“ zařvala za opovážlivcem Josie, ten však utíkal ulicí dál, neboť ji neslyšel.

„Nech ho bejt, Joe… Josie, hej!“ Raf se postavil přímo před ni a donutil ji kouknout mu do tváře. „Oni námi proběhli, což znamená, že jsme fakt nehmotní, a to znamená, že...“

„Nám tu nic nehrozí,“ broukla v uvědomnění, než vyvedla koutky úst do úsměvu a znovu bratra dloubla do břicha. „Vidíš, tak co stojíš jak svatý za dědinou?! Tebe jako nezajímá, kdo to tu střílí?“

Napřed se netvářil nijak nadšeně, ovšem brzy si uvědomil, že – kdyby byl, v tomhle svém bludu, sám – nejspíš by už stál přímo u zdroje. Vyměnili si poslední pohled, než se (ve stejnou chvíli) oba rozběhli směrem, kterým pelášily i davy Bostoňanů.

Oběhli budovu staré celnice a dostali se tak před její hlavní vchod. Tedy, ve skutečnosti na hlavní vchod ani neviděli přes davy lidí, které se tu – bez nadsázky – mydlily hlava nehlava. Raf usoudil, že na jedné straně tu stáli obyvatelé Bostonu, na druhé pak chlapi s dlouhými mušketami v rudých pláštích. Ty odvodil být vojáky.

„No potěš…“ vydechla Joe, brada jí při tom pohledu div nespadla na zem. Po chvíli vejrání se zmohla na další projev, tentokrát směrem ke svému doprovodu. „Ty brácho, nepřipomíná ti to něco?“

„Jo. New Orleans po tom, co Saints prohráhli v Super Bowlu.“

Joe ho propálila pohledem ze sorty ‚to jako vážně‘. „Myslela jsem Bostonský masakr, blbečku.“

„Aha… dobře, no. A nečum na mě tak vyčítavě! Říkal jsem, že nejsem studijní typ.“

Povzdechla si a popošla k němu blíže tak, aby viděl, na koho ukazovala. „Jestli se nepletu, ti červení jsou britští vojáci. Říkalo se jim rudokabátníci. Střílej do neozbrojenejch Bostoňanů – demonstrantů, kteří se tu shromáždili kvůli… hm, to už vlastně nevím proč. Za to vím, že tenhle incident položil základ války za nezávislost.“

„Šprtko,“ zahučel, proto na něj vyplázla jazyk.

„Neser, nebo tě zmlátím.“ Dloubla ho do břicha. Vyměnili si pobavené pohledy, než se odmlčeli.

„Hele, jak dlouho tyhle tvoje přeludy trvaj? Není už načase přesunout se zpátky ke Gustavovi?“ otázala se Joe. „Tak to přece funguje, ne? Říkals, že uvidíme něco důležitýho, co se tu stane, a pak čágo belo.“

Rafael zamyšleně našpulil rty. „Hm, tak třeba Bostonskej masakr není dost důležitej. Nebo možná jsme tady-“

„Kvůli něčemu jinýmu,“ skočila mu do řeči. Ruku prudce zdvihla a ukázala kamsi do davu. Rafael tím směrem hodil pohledem, jen aby se shledal se známou tváří služky postaršího páru. V ruce měla nůž, který tiskla ke krku nějakému chlápkovi. Výraz v její tváři napovídal, že byla velmi rozčilená a křečovité sevření toho chlapa zas zcela jasně říkalo, že už ho nevydrží držet v šachu moc dlouho.

„Mám halušky, nebo je to ta holka, co nás asi viděla?“ pípnul tázacím tónem. „Šmarjá, ta je agresivní.“

„Krucinál, Rafaeli! Seš fakt takovej ignorant, nebo to jenom hraješ?!“ obořila se na něj jeho sestra. Nechápavě se na ni otočil. „Nejde o tu služku! Ten chlap, kterého se snaží podříznout, nebo co, je John Adams!  Chápeš to?! Ten John Adams z portrétů prezidentů v učebně dějáku na gymplu! Budoucí americký prezident!“

„No tak to má dobrý! A co já s tím?!“ 

„Děláš si ze mě srandu?! Musíme mu pomoct, ty vole! Jestli ho ta holka podřízne, tak se asi těžko za pár let stane prezidentem!“

Josie provedla krok mezi mydlící se lidi a Raf ji nestihnul zastavit. Měl tolik připomínek, ale mohl si je tak maximálně přednést jako dramatický monolog, neboť jeho sestra se úspěšně prodírala davem směrem k prapodivné dvojičce.

Oni dva přece těžko mohli tu holku zastavit, byli nehmotní! Ačkoli, jestli je tam na State Street vážně viděla… no, u svých bludů by se už nedivil ničemu.

„Hej! Hej ty! Jo, mluvím s tebou, služko!“ řvala Joe už za běhu. „Nech ho bejt sakra! To je prezident Adams!“

Služku její zvolání rozptýlilo a ona začala očima těkat po svém okolí. Přitom lehce povolila sevření na Adamsovi. Ten toho dokázal využít a odstrčil ji od sebe tak, že klopýtla o krok či dva dozadu. Joe s Rafem se zastavili v momentě, kdy zaznamenali, že Adams vytáhnul zpoza pasu střelnou zbraň – patrně nějaký typ muškety – a namířil ji dívce přímo na hruď.

„A sakra!“

Následující sled událostí jako by proběhnul v tempu zpomaleného filmu. Alespoň Rafaelovi to tak připadalo. Viděl, že se Josiin údajný John Adams chystá k výstřelu. Srdce se mu rozbušilo tak, že v uších uslyšel šum své vlastní krve. Musel jednat, pokud si nepřál, aby budoucí americký president to děvče před jeho očima zastřelil. To by se prezidentem nestal tím tuplem…

Raf si byl vědom, že s tím nejspíš nebude moct vůbec nic udělat, a přece cítil, že to stálo za pokus.

Vrhnul se kupředu, ale nepotřeboval běžet, všechno kolem něj se totiž zpomalilo natolik, že mu stačilo pár obyčejných kroků. Vřava kolem utichla. Tedy, ne úplně, ale řev a výstřely se opět ozývaly zpomaleně. Rafael stál po služčině boku, přičemž hleděl do hlavně Adamsovy muškety, na kulku, která se pomalinku šinula jeho směrem.

„Páni,“ vydechnul překvapeně, přičemž se podezíravě zamračil. Tohle zpomalování byla novinka. Zvednul ruku, a chystal se štípnout do paže, aby se přesvědčil, že se mu to nezdálo. To však nestihnul, neboť zaslechnul sestřino ohromené zavolání: „Hej! Co to je? To-to děláš ty?“

Naprázdno polknul, přičemž mlčky pokrčil rameny. „Já... nevím.“

Nelhal. Ve vidinách se mu tohle stalo jenom jednou, konkrétně v letadle, a to to nejspíš dělal ten vrah metalista. Původce pochopitelně hledal marně.

Josie se protáhla k němu, nezpomaleně.

„Ty jo, na nás dva to nefunguje… hustý,“ odtušila s přemýšlivě přimhouřenýma očima. Pak si ale vzpomněla, že ještě nevyřešili problém vraždící prezident a služka – rozparovačka, a těkla k těm dvěma pohledem. Zašklebila se, překřížila si paže na hrudi a natočila hlavu k bratrovi. „Eh… nechceš to nějak pořešit, než sem ta kulka doletí a zabije ji?“

„Nechci,“ odpověděl bez zaváhání, jeho morální kompas totiž hlásil, že ta dívka chtěla jako první zabít toho chlapa, takže jí to patřilo. Joe si povzdechla a už už se nadechla k přesvědčování, jenže její bratr protočil očima, cosi nespokojeně zachrchlal a natáhnul ruce před sebe. „No jo. S vraždou na krku se těžko stane prezidentem.“

Chmátnul po kulce, která pomalounku driftovala vzduchem, a shodil ji na zem. Popálil se, tudíž zasyčel bolestí a zaklel. Joe ho za to obdařila upřímným, širším úsměvem.

„No vidíš, paráda! Možná, že jsi právě zachránil děj-“ Víc už jaksi neřekla, neboť náhle ztratila vědomí stejně jako Rafael.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love, Gabe: Kapitola sedmá: