OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love, Gabe: Kapitola šestá

24.12.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 649×

Nehoda

Joe už za výstupu z letadla nastartovala telefon a vytočila Rafovo číslo. Přiletěla jen půl hodiny po něm, tudíž se předem domluvili, že na ni počká v příletové hale. Měli si objednat Uber a jet ke Gabovi společně. Jenže on jí to nebral, jak už u něj bylo běžné. Dala mu deset minut, než zavolala znovu, ale stalo se totéž co předtím… telefon vyzváněl, Rafael ho ignoroval.

„Ach, ty blbče!“ Nezbylo jí než nadávat telefonu, když byla osoba na druhém konci linky nepřítomna. Společně s ráží se vzedmula též vlna touhy po cigaretě, tu však na krátkou dobu odsunula. Naštvaně zavěsila. Jak si jen mohla myslet, že by mohl jedinkrát dodržet, na čem se domluvili? Byla bláhová, že mu důvěřovala, i když šlo o naprostou banalitu.

Rozklikla kontakty a sjela jimi k Mikovi. Ten jí to vzal po dvou zazvoněních. Voilá – rozdíl mezi Donaghuem a Donaghuem.

„Čus. Náš dementní bratr se ti náhodou neozval, co?“ zahuhlala otráveně.

„Čau, ne, ani nemohl. Jeho let má zpoždění, budou přistávat až za deset minut,“ oznámil jí Mike a Josie nakrčila obočí. Otočila se kolem své osy, ve snaze vyhledat nejbližší světelnou ceduli s časy příletů a odletů. Zmerčila ji na zdi za sebou.

„Aha… to mě nenapadlo,“ vydechla v uvědomnění, přičemž se zadkem opřela o svůj kufr. „Myslela jsem, že se na mě vykašlal, jako obvykle.“

Mike se nevesele uchechtnul. „Tentokrát ne. Ale je to příjemná změna, zjistit, že něco není Rafova vina, že?“

„To jo… víc takových zjištění, prosím,“ poušklíbla se, načež se na pár sekund odmlčela. „Tak já tu na něho počkám. Aspoň si dám cigáro a kafčo, to letadlový se nedalo pít.“

„Takže už jsi na letišti… skvělý. Vyzvednu vás a stavíme se na snídani,“ navrhnul Michael, na což Joe povytáhla obočí.

„Ne, Miku, nemusíš jezdit. Jsme domluvení na Uber,“ ujistila ho. „Ale… počkat. Ty už jsi tu taky? Jakto?“ broukla překvapeně. „Tos musel z New Yorku vyjet hrozně brzo, ne?“

„No, vlastně ne. Přijel jsem už včera,“ oznámil jí, jako by se nechumelilo.

„Aha? A proč?“ otázala se zvědavě. Vzedmula se v ní vlna oprávněného nechápání.  

„Už delší dobu jsem tu měl naplánovanou schůzku s investorem, tak jsem se konečně rozhodl si ji odbýt,“ zalhal s elegancí sobě vlastní. Nestálo za tím jen tak nějaké jednání, ale jednání s anděly. To ale Joe nevěděla, a i kdyby jí nakrásně vysolil pravdu, nevěřila by mu ani nos mezi očima.

„A jak to šlo?“ otázala se okamžitě. „Nebo spíš, je ten dotyčný ještě pořád investorem?“

Mike vydal jakýsi neidentifikovatelný, hrdelní zvuk. Ze všeho nejvíce snad připomínal smích. „No, nebylo to jednoduchý, každopádně myslím, že jsem ho získal na naši stranu. To, co nám nabídnul, za pár ústupků stojí.“

„Vida, tak to ti gratuluju k úspěchu,“ prohodila upřímně. Bylo mu jasné, že v ní nevzbudil podezření, že by něco nemuselo být takové, jak se zdálo. Mohl si gratulovat. „Hele, jenom pro sichr, nahlásils včera to Gabovo zmizení, viď?“

Zaváhal, neboť zasáhla jeho Achillovu patu. Na výše zmíněnou věc úplně zapomněl. Vykouřila se mu z hlavy, ve všem tom vyjednávání s křídlatými. Tedy, ne že by se přetrhnul, aby mohl bratrovo zmizení nahlásit.

„Zařídil jsem to, nedělej si starosti,“ prohodil sebejistě, neboť právě se sebejistotou celé lhaní stálo a padalo. Nelhal, zařídil část ze svých plánů. Nahlášení Gabrielova únosu mezi ně však nepatřilo.

„Oukej. Pozdějc zavolám tý Gabově policajtce, třeba bude něco vědět,“ prohodila tiše. „Ale teď jdu na to cígo.“

„Počkej, ségra, co bude s tou snídaní?“

Ze sluchátka se ozvalo chrčení, to jak Josie vyjadřovala své negativní emoce. „Neotravuj a nasyp si müsli.“

Položila to, v důsledku čehož se Mike zašklebil. Neudivilo ho to – Josie si nikdy nepotrpěla na pravidelnou stravu. Taky podle toho vypadala. Od doby, kdy umřela jejich matka – jež byla prvním a posledním člověkem, který měl Josiinu stravu pod palcem – byla kost a kůže. Nikdy neměla nijak výrazné ženské přednosti, přesto se v posledních letech vzhledem přiblížila desce. Když byla Joe v pubertě, Aislyn ji donutila navštívit odborníka kvůli údajným potížím s příjmem potravy. Jenže se ukázalo, že Joe neměla problém s příjmem, ale se schopností najít si na něj čas. Zkrátka a dobře, měla toho moc, což platilo do dnešních dnů.    

Poté, co položila telefon, schovala ho do kapsy džínových kraťasů a vyrazila, i s kufrem, k nedalekému stánku s kávou. Druhý z Joiných hovorů, tentokrát už za slastného potahování z cigarety, patřil Maisie.

„Ahoj, tady Maisie. Momentálně nejsem na telefonu, takže vám nezbývá než počkat, nebo mi nechat vzkaz. Tak či onak-“ promluvil záznamník, a Joe ho típla v půlce věty. Nepotřebovala to sdělení slyšet znovu, znala ho nazpaměť. Překlikla z hovoru na zprávy a napsala krátkou textovku o tom, že zdárně dorazila do Bostonu. Taky popřála přítelkyni hodně štěstí s dnešní koláčovou zakázkou a zeptala se, jak se vyspala.

Po deseti minutách, a třech oznámeních o příletu zpožděného letadla z New Orleans, vyrazila k východu z prostoru, kde se vyzvedávala zavazadla. Raphael byl překvapivě rychlý, podezírala ho, že si vzal své jediné zavazadlo – šedočernou krosnu – s sebou na palubu, ba co víc, dokonce mu to i prošlo.

Stvořila mírný úsměv, zvedla ruku a mávla na něj, jen co ve dveřích zmerčila jeho ksicht. Nechal si narůst vousy, ale přijít na chlapa, který v dnešní době neměl vousy, bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Jakmile mu na ni padnul zrak, na tváři se mu vyrýsoval široký úsměv. Ach jo… Přesně to byl ten důvod, proč pro ni bylo daleko jednodušší Rafaela zdrbávat přes telefon – v hovoru se na něj nemusela dívat.

„Ahoj!“ pozdravil ji, jakmile se objali. Oplatila mu stejně, ovšem sevření mu neopětovala nijak dlouho. Poměrně rychle se od něj odtáhla, Rafovi však na tváři i poté hrál úsměv. „Vypadáš… wau, jinak. Skoro bych tě nepoznal!“

„Ehm, radši se v tom nebudu hrabat a vezmu to jako kompliment. Díky,“ zahučela realisticky, na což se Raf uchechtnul. Ona si však, i přes svou zdánlivou image drsňačky, dlaněmi nervózně srovnala triko. „Ty taky nevypadáš nejhůř… teda, vypadáš líp, než jak si představuju, že by měl majitel pochybného baru ve městě hříchu vypadat.“

„Ségra, prosím… ještě chvíli mi lichoť a začnu se červenat,“ prohodil sarkasticky. „Takže, jaký je plán? Stihnu cigáro?“

Josie trhla rameny, popadla kufr a kráčela k východu z příletové haly. Rafael ji brzy dohnal a bez problémů s ní srovnal krok. „Zakouříš si, až budem čekat na odvoz.“ Vytáhla z kapsy telefon, otevřela příslušnou aplikaci, do níž zadala jejich polohu a objednala služby nejbližšího řidiče Uberu. Displej pak ukázala brunetovi. „Máš na to přesně tři minuty. Mákni, protože Gustav s Fiatem Panda na opozdilce nečeká.“

Rafael protočil očima, ovšem dělal, co se po něm chtělo. Do auta samozřejmě nedorazil včas. Joe jeho příchod nijak nekomentovala, jen se na něj zamračila a ostentativně si poklepala na hodinky na zápěstí.

Pokrčil rameny, jak se sáčkoval na místo spolujezdce. „No co? Rychleji kouřit neumím!“

„Seš úchyl,“ shrnula s povzdechem, než zadala pokyn řidiči: „Dobrý den. Ulice Mount Vernon, číslo 200. Co nejrychleji, prosím.“

Rafael se zašklebil, koukna z okna.

„No, zas tak rychle ne. Čeká nás tam můj úspěšnější, chytřejší, vtipnější – zkrátka po všech směrech úžasnější – bratr, Gustave.“ Svůj na své standardy poměrně chladný proslov zdánlivě věnoval řidiči. Ten ho obdařil pobaveným pohledem.  

„Chápu, taky mám takovýho,“ promluvil Gustav s nezanedbatelným, severským akcentem.

Joe se chopila příležitosti a zasyčela bratrovým směrem: „Ono by stačilo, kdyby sis uvědomil, proč je úspěšnější, chytřejší a vtipnější než ty, Rafe, a začal s tím něco dělat. To bychom tě pak možná, rok co rok, nemuseli tahat z těch tvých průserů.“

Věděla, že nebylo etické mu říct takovou věc, už v momentě, kdy z úst vypustila první slovo. Když Rafaela srovnávali se starším bratrem, hrozně tím trpěl. Byl nucen žít v Michaelově stínu, stejně jako Gabriel, ale ten měl tu výhodu, že byl flegmatik. U Rafaela hlen jako tělní tekutina rozhodně nepřevládal.

To bylo jasné také z jeho neveselého, dle Josie přehnaně dramatického, smíchu.

„Tak to vidíte, Gustave, mám být víc jako on! Už vám to někdy někdo řekl?“ odmlčel se, a tak se Gustav nadechl k řeči.

„Jasně, hlavně moje má-“

Raf ho ale nenechal domluvit. „Bolí to, že jo? Je to, jako by vás bodli do zad, a hůř. Cizí člověk vám takovou věc nikdy neřekne. Jsou to naši nejbližší, kdo má na takové rány speciální talent.“

Josie se zamračila, přičemž zlověstně zafuněla: „Skončils?“

„Ne.“

„Smůla, teď jsem na řadě já!“ oznámila mu lehce pištivým tónem. „Ty mi nebudeš nic vyčítat, ty jeden drzý, neschopný vyžírko! Kdyby nebylo mě a Mika, máš holou prdel! Půjčili jsme ti na rekonstrukci toho tvýho zablešenýho pajzlu, na nádobí, na stoličky, půjčujem ti na barmana, na servírku, na auto, na kauci za tvoje první zatčení, druhé, třetí, na pokutu za napadení veřejného činitele, ale ne… tobě to očividně pořád není dost!“

„Tak, a je to tu zas!“ Rozhodil rukama a protočil oči v sloup. „Prachy, prachy, furt jenom prachy! Umíš se vůbec ještě bavit o něčem jiném?!“

Joe na něj zařvala: „Jo, ale ne s tebou! S tebou se o nich budu bavit tak dlouho, dokud mi ty, které jsem do tebe vrazila, nevrátíš!“

„Chceš je zpátky? Fajn! Tak si pro ně přijeď do Orleans! Aspoň se konečně podíváš na ten můj zablešený pajzl, který ses ještě neobtěžovala nav-“

Vtom mu zabrněl mobil a Raf byl nucen si poposednout tak, aby byl z kapsy riflí schopen ho vyndat. Souběžně s kontrolou displeje zvednul dlaň a upozornil svou sestru, že jejich konverzace ještě neskončila. Šlo o neznámé číslo, přesto to zvednul.

„Co je?“ zavrčel na první dobrou, aniž by byť jen tušil, s kým má tu čest. Ze sluchátka se však neozvala žádná odpověď, proto si jej odtáhnul od ucha, za účelem zkontrolovat, zda se hovor nepřerušil. „Haló?“ vypotil zmateně, neboť zjistil, že bylo spojení v pořádku. Dal dotyčnému chvíli na odpověď. „Tak kdo je to?! Krucifix, lidi, neserte mě už dneska!“

Rafaelův projev byl natolik hlasitý, že si vyžádal Josiinu pozornost. Očima opustila okýnko, do něhož se doposud uraženě mračila. Sjela bratra povýšeneckým pohledem a opovržlivě si odfrkla. Rafael na ni vypláznul jazyk, než zlostně zavěsil. „Uch, idioti!“  

„Vida, to máte společné!“ chopila se příležitosti k nejapné poznámce Rafova sestra, a tak na ni zasyčel: „Už je ti líp? Zchladila sis žáhu dostatečně, nebo chceš ještě něco dodat?!“

Tentokrát to byla Joe, kdo se nadechnul k trefnému opáčení, ovšem byl to opět Rafaelův telefon, který jí to zatrhnul. Znovu se rozvibroval a Rafael ho znovu vzal. Jednalo se o totéž číslo.

„Co furt chcete, sakra?!“

„Ahoj, Rafaeli,“ oslovil ho povědomý, úlisný, mužský hlas. Donaghue se pokusil ho v mysli zařadit, to se mu však nepovedlo. „Můj bože, na tenhle okamžik jsem se těšil tak dlouho! Kde jsi? Jsou s tebou ostatní?“

„Eh… jsem s Gustavem,“ pravil Donaghue, ve snaze mlžit. Neplánoval neznámému člověku vysolit informace o tom, kde se nacházel a s kým tam byl – byl kde co, ale rozhodně ne blázen. „S kým mám tu čest?“  

Ze sluchátka se ozvalo chrčení podobné smíchu. „Jsem přítel nebo… starý známý.“

„Jménem?“

„To znát nepotřebuješ,“ oznámil neznámý klidně.

„Aha… jasný,“ zahučel cynicky Donaghue. Na jeho jindy bezstarostném obličeji se objevilo několik vrásek, což Joe nenechalo chladnou. Štípla ho do paže, aby si získala jeho pozornost, a nevybíravě mu naznačila, aby dal hovor nahlas. Cukal se, ale ve výsledku učinil, co po něm chtěla. „Tak v tom případě mi aspoň řekněte, co mi chcete.“

Ze sluchátka se ozvalo šustění, úzce následované několikasekundovým tichem. Raf s Joe si vyměnili tázavé pohledy, ovšem než stihnul Raf zopakovat otázku, promluvil volající: „Nezbývá mi moc času… musíme se sejít co nejdřív. Jsi v domě své matky, nebo ne? Jsou s tebou sestra a bratr?“

„Hou, hou… počkat! Kdo sakra jste, odkud máte tohle číslo a jak víte o domě mojí ma-“ Tu otázku nedokončil, neboť volající zavěsil. S vrcholným zmatením zvednul oči od displeje, aby kouknul na Joe. „No chápeš to?“

„Ne,“ odpověděla prostě. „Jenže já to chápat nepotřebuju, volal tobě.“

„Ale očividně zná i tebe! Copak jsi ho neslyšela? Ptal se, jestli jsou se mnou sestra a bratr!“ rozohnil se Rafael. Tohle Joe tak dobře znala – zmítaly jím zlost a frustrace. Taky se jí to stávalo, proto se vždycky raději pohybovala v přítomnosti lidí, kteří byli s to tyhle její výlevy emoce filtrovat (Mikův případ), popřípadě ignorovat (Gabův případ).

„A proč se tomu divíš? Beztak zas někomu dlužíš prachy, tak si ten někdo zjistil, jaké jsou na tebe páky, a rozhodl se jich využít. Tadá, záhada vyřešena,“ objasnila mu svou teorii. Rafael se na ni za to zamračil.

„No jó, ty aby sis nerýpla, slečno dokonalá,“ zachrčel nenávistně. „Ale když už jsi to tak hezky nadnesla – ne, už půl roku nikomu nedlužím ani dolar. Bar je v plusu, daří se mi.“

„Jé, to je super! Gratuluju… To se možná konečně dočkáme těch peněz,“ neodpustila si narážku, s jistou dávkou teatrálnosti.

„Tak fajn! Jestli ty prachy vážně tak moc potřebuješ, dám ti je teď hned!“ Vyndal šrajtofli a začal se v ní ostentativně hrabat. Joe si odfrkla a protočila oči. Gustav vyjeknul a dupnul na brzdu. Strhnul volant do strany, aby se vyhnul nárazu do v protisměru jedoucího auta.

To způsobilo smyk a Joe setrvačnost chtě nechtě odhodila na Rafaela. Nebyla připoutaná – taky, že si za to později nadávala. Snažila se náraz ztlumit rukama, které natáhla před sebe, nebylo jí to ale nic platné. Rozmáchla rukama ve vzduchu tak, že jedna z nich dopadla na bratrovo stehno, druhou ho uhodila do ramene. Letmo v okýnku zaznamenala budovu Old State House, jež se nacházela v samém centru Bostonu, než se jí zatmělo před očima.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love, Gabe: Kapitola šestá: