Love in library - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tu konečně první kapitola. Moc nenavazuje na prolog, ale to teprv přijde. Ani ten název k tomu nesedí, protože jsem nečekala, že budete chtít pokráčko. :) V tomto díle se neobjevuje ani Ryan, ale kdo si počká, ten se dočká. :) Myslím si, že není moc záživná, ale jak píšu, všechno teprve přijde. :)

14.06.2011 (13:00) • Claire93 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1112×

Byl už podvečer, když jsem uslyšela známý hvizd. Vyklonila jsem se z okna a uviděla Paula. Usmála jsem se na něj a zeptala se: „Co potřebuješ?‘‘ Paul byl můj soused. Znali jsme se odmalička a byli jsme nejlepší přátelé. Rozuměla jsem si s ním víc než s některými holkami. Byl to ten typ kluka, se kterým se znáte od dětství, začnete s ním chodit, protože si myslíte, že je mezi vámi něco víc, ale po nějaké době se rozejdete, protože zjistíte, že jste spíše jako bratr a sestra. Teda Paul se ke mně choval jako k sestře, protože jsem byla jedináček. To mi nikdy nevadilo, protože jsem vždy měla Paula. Už jako malí jsme spolu stavěli bábovičky a byli nerozlučná dvojka. Naše mámy se dobře znaly, takže když jsem na mamku houkla, že jdu k Paulovi, nebyla proti.

Šla jsem k němu a objala ho. Nebylo to nic divného. Prostě sourozenecké objetí. Pak jsme přeskočili nízký pokoj a šli rovnou k němu domů.

„Ahoj Bridget,“ pozdravila jsem jeho mamku a šli jsme rovnou k němu do pokoje.

„Mám skvělou zprávu,“ řekl mi.

„Jakou?“

„Udělal jsem to! Odmaturoval jsem!“

„No to je skvělý!“ řekla jsem a znovu ho objala. „Gratuluju. Za kolik?“

„Z fyziky za jedna, z matiky za dvě, z angličtiny za dvě a z češtiny za tři.“

„Ty seš šprt!“ nařkla jsem ho.

„A mám ještě jednu skvělou zprávu. Zítra pořádám pomaturitní večírek. Tak seš taky zvaná,“ usmál se.

„Ale to je blbý… Vždyť nechodim k vám do třídy a ani do stejný školy!“

„To nevadí. Jim to vadit určitě nebude.“

„Tak dobře. Kdy to bude?“

„Vlastně zítra, tak jsem se chtěl zeptat, jestli by si mi nemohla trošku pomoct. Dneska i zítra bys tu přespala.“

„Tak jo. Já si jenom skočim říct mamce. Stopuj mi to. Do dvou minut jsem zpátky.“

„Tak se připrav. Tři. Dva. Jedna. Běž.“ Běžela jsem po schodech dolů, nazula si boty, přeskočila plot a už jsem byla doma. Mamku jsem zastihla v kuchyni.

„Mami, dneska a zítra budu spát u Paula. Má tam zítra maturitní večírek, tak s nim chce pomoct.“

„Dobře, na tady máš,“ podala mi láhev šampaňského. „Zápisný,“ řekla. Poděkovala jsem jí a běžela zpět k Paulovi. Ten stopl čas.

„Minuta padesát pět.“

„Neříkala jsem to? Na, zápisný.“ Podala jsem mu láhev.

„Bude se hodit. Teď mi pojď pomoct. Nejdřív vymysli, prosím, nějakou pěknou výzdobu. Bude to na zahradě, tam se bude i stanovat. Ale víš co? Nejdřív jedem nakoupit.“ Vzal si peněženku a klíčky od auta a už jsme jeli k supermarketu.

Nejdřív jsme se samozřejmě zastavili u regálu s alkoholem.

„Tak co vezmem?“

„No tak vzhledem k tomu, že je to něco jako rozlučka, tak se asi lidi nebudou chtít opít. Já bych vzala nějaký víno. Potom ještě nějaký šampaňský a pivo.“

„Dobře to by šlo. Ale vezmem ještě jahůdku a jablíčko. To není tak silný a je to dobrý.“ Tak jsme po nějaké době vybrali správné pití a šli vybírat suroviny na občerstvení. Jelikož jsme se rozhodli tuto akci udělat i jako grilovačku, nakoupili jsme několik kuřat. Pak nějaké brambůrky, veky na chlebíčky a tak dále.

Utratili jsme teda spoustu peněz, ale Paulova třída vybrala nějaké peníze předem, takže Paula to celkově moc nestálo. Když jsme přijeli domů. Teda k němu domů. I když je fakt, že já tu víceméně bydlela. Byla jsem tu totiž pečená vařená. Vynosili jsme společnými silami potraviny z auta a uklidili je do špajzu.

Potom jsme se dali do výzdoby. Ta mohla být hotová už den předem. Napadlo mě, že bychom mohli na zahradě postavit altánek, pod kterým bude ‚,bar“. Společně jsme se začali mořit s altánkem. Nikdy bych nevěřila, že to bude tak složité. Nakonec jsme ho nějakým záhadným způsobem postavili. Z garáže jsme vynosili stoly, které složili pro takovéto účely a přehodili přes ně ubrusy.

„Já myslím, že to nebudeme nějak hrotit a necháme to takhle, co řikáš?“ zeptal se mě.

„Já bych to taky tak nechala. Ale použila bych třeba nějaký ozdobný řetězy, který se používaj na vánoční stromeček. Nemáte nějaký?“

„To asi ne.“

„Tak skočíme k nám.“ U nás v garáži jsme našli řetězy, které se tam budou přesně hodit. Altánek jsme potom dozdobili a byli vyčerpaní. Ještě jsme vybrali hudbu. Od každého stylu něco, aby se třeba někdo neurazil, že se to nedá poslouchat. Vypálili jsme asi tři CD a pro dnešek jsme na přípravu kašlali.

Vzala jsem si u něj ve skříni své pyžamo a šla do koupelny. Pyžamo. No nevím, jestli se dá říkat pyžamo tričku a trenýrkám na spaní. Měla jsem tu všechny věci, takže jsem si doma sbalila akorát spodní prádlo a ponožky. Možná je to divné u kamarádů, ale my nebyli obyčejní přátelé. My byli rodina. Navíc po více jak roku chození jsme o sobě věděli naprosto všechno a neměli před sebou zábrany. Vysprchovala jsem se, umyla si vlasy a uvolnila Paulovi koupelnu. Ten asi po čtvrt hodině přišel s mokrými vlasy a lehli jsme si do jedné postele a za chvíli jsme oba usnuli.

Druhý den ráno jsme začali připravovat párty, která měla vypuknout v šest večer.

Připravovali jsme nádobí a občerstvení a maso jsme nakládali. I když to byla celkem práce, bavilo mě to. Nevím proč. Vždy když se připravovala párty, nesměla jsem u toho chybět. Bylo to jakási úchylka, no. Paul ještě posekal trávník a bylo hotovo. Párty mohla začít. Šli jsme se s Paulem zkulturnit, aby se nás nikdo nelekl. Těsně před šestou se začali scházet Paulovi teď už bývalí spolužáci.

Autor: Claire93 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování