Love in the darkness 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek je z Lionelova a Liina pohledu. Lionel se dozví, že Alric Liu pokousal a Lia jede k doktorovi, zjistit, co se s ní stalo.

20.04.2010 (15:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1069×

Lionelův pohled:

Alric se vrátil, cítil jsem z něj krev, určitě někoho zase zabil, bylo mi z něj špatně. Jak může být taková zrůda bez svědomí. Seděl jsem na pohovce a on přicházel s dalším z klanu ke mně.

"Tak co, jaký byl večírek?" zeptal jsem se ho tiše.

"Skvělý," řekl a usmál se.

"Sice se vyskytli drobné komplikace, krve teklo jenom málo, ale byla zábava."

"Jak to myslíš, drobné komplikace?"

Objevili se snad na večírku lovci? Stalo se něco Lie? Proboha to ne, prosím, ať řekne, že se ji nic nestalo.

"Zase nás otravovali ti lovci. Jsou jak neodbytný hmyz tihle lovci. Byla tam i tvá láska."

Zavrčel jsem na něj, co ji ten parchant udělal? Nejradši bych ho zabil.

"Co jsi ji udělal?!" začal se na něj křičet.

"Neboj, nezabil jsem ji. Já ne."

"Jak to myslíš já ne?!"

"Tak jak to říkám, já ji nezabil, ale možná ji zabijou jiní."

"Cože?"

"Možná ji zabijou její přátelé."

"O čem to mluvíš?"

"Víš, já jsem ji kousnul, začala se měnit a pochybuju, že by si ti lovci mezi sebou nechali upíra, třeba ji teď zrovna propichujou kůlem."

"Ty hajzle!" zakřičel jsem a vrhnul jsem se na něj. Věděl jsem, že proti němu nemám šanci, ale to co udělal Lie je strašné. Alric se usmál, odrazil mě od sebe a pak mě chytil pod krkem a přitlačil mě ke zdi.

"Víš, napil jsem se jen trošku její krve, moc vzpomínek jsem neviděl, ale ten sen co se ji v noci zdál jsem viděl. Je od tebe neslušné, že se vkrádáš do snů, ale bylo pěkný koukat se na to, jak si to s ní rozdáváš."

Chtěl jsem se sním prát, ale nešlo to držel mě pod krkem a pořád stisk zesiloval, kdybych byl člověk, už bych byl mrtvý. Po chvilce mě pustil, usmál se a odešel. Nenávidím ho. Chudák Lia, jak se asi teď cítí, stala se tím, co zabijí, netvorem. Doufám, že ji její přátelé mají natolik rádi, že ji neublíží. Musím za ní, vím kde bydlí. Jednou jsem sledoval jednoho z těch lovců, ale Alricovi jsem to neřekl, chtěl jsem jenom vědět, kde Lia bydlí. Brzy bude ale svítat, je strašné, jak jsou noci v létě krátké, ale hned, jak se setmí, půjdu za ní, i když mě tam třeba zabijou, musím za ní. Doufám, že už nebude pozdě.

Liin pohled:

Nick stál v mém pokoji a smutně se na mě díval. Brečela jsem. Ale vrtalo mi hlavou, proč mi sluneční svit nic neudělal? Co jsem to za zrůdu?

"Lio, to bude dobrý neboj," řekl Nick, ale nepřibližoval se ke mně, spíš se ode mě vzdaloval.

"Dobrý? Ne, to nebude dobrý. I ty se mě bojíš, i ty mnou opovrhuješ, vezmi kůl a vraž mi ho do srdce. Udělej to, nechci takhle žít, nechci žít bez tebe, nechci žít s pocitem, že se mě tady lidi bojí, že se jim hnusím, že by mě nejradši zabili. Nedokážu takhle žít."

"Lio," vzdychnul Nick. Přišel ke mně a objal mě, tohle jsem potřebovala. Přitiskla jsem se k němu a nechala své slzy stékat na jeho tričko.

"Lio, nikdo se tě tady nebojí, všichni tě máme rádi, nikdo by tě nedokázal zabít. Jen mě trošku překvapilo, jak si mi ten hrnek vytrhla z ruky, ale to nic."

"Já vím, nevím, co se to se mnou stalo, ta zrůda ve mně promluvila. Kde jste vzali tu krev, co byla v hrnečku?"

"Od doktora Jonese, doktor byl celou dobu u tebe a říkal, že se měníš a že budeš potřebovat krev a tak nám tu pár sáčku nechal. Měli by jsme k doktorovi zajet, je divný, že ti sluneční svit nic nedělá."

"Jo, je to zvláštní."

"Počkej tady, dojdu pro otce."

Kývla jsem a osušila jsem si slzy. Nick má pravdu, měli by jsme k doktorovi Jonesovi zajet, aby zjistil, co se to se mnou stalo. Doktor Jones je lékařem společenstva. Dodává společenstvu obvazy a léky a když je potřeba provadí i lékařeké zákroky. Doktor ví o existenci upírů a vlkodlaků a občas s námi vyrazí i na lov. Jsem zvědavá, co doktor zjistí. Sluneční svit mi nevadí a co stříbro, nebo kříž? Šla jsem ke stolku a vytáhla jsem ze šuplíku stříbrný řetízek s křížkem. Když jsem řetízek vzala do ruky nic se nestalo, nepopálil mě. Nasadila jsem si řetízek na krk. Najednou se ve dveřích objevil Peter a šel ke mně.

"Lio, holčičko, je mi to tak líto, tak strašně líto," řekl a pevně mě objal.

"Co se to se mnou stalo Petere? Slunce mi nevadí, ani stříbro, ani kříž, co to se mnou sakra stalo?"

"Neboj, brzy to zjistíme. Nick už čeká v autě, pojď, pojedeme za doktorem Jonesem. Ten už bude vědět, co se to s tebou stalo."

Šli jsme s Peterem do garáže, na cestě jsme potkali Anguse, jakmile mě spatřil, zářivě se usmál. Usmála jsem se taky, byla jsem ráda, že se mě nebojí a nemá mě za zrůdu, i když tou zrůdou vlastně jsem. Když jsme přišli s Peterem do garáže, Nick seděl v autě na místě řidiče. Peter si sedl vedle něj a já si sedla dozadu.Vydali jsme se za doktorem Jonsem. Doktor Jones má soukromou ordinaci na kraji města, cesta tam netrvá dlouho. Celou cestu v autě jsme mlčeli. O čem by jsme si taky měli povídat, o tom, že se ze mě stala zrůda?
Přijeli jsme před ordinaci doktora Jonese. Vystoupili jsme z auta a šli jsme dovnitř. V čekárně naštěstí nikdo nebyl. Peter zaklepal na dveře doktorovi ordinace. Doktor vyšel a podíval se na mě.

"Lio, jak to, že jste tady, venku je světlo."

"Nu tuhle otázku musíte najít odpověď vy doktore," řekla jsem a smutně jsem se usmála.

"Pojďte dál," řekl doktor Jones.

Do ordinace šli se mnou i Nick s Peterem. Doktror mi ukázal, kam si mám sednout a tak jsem se posadila.

"Nevím, co se s vámi stalo Lio, ale nebojte, zjistíme to. Prosím, vyhrňte si rukáv, odeberu vám krev."

Vyhrula jsem si rukáv a čekala jsem. Bála jsem se, aby ve mě vůně krve neprobudila zase tu bestii. Doktor ke mě přišel, nastavila jsem ruku a doktor mi píchl injekci, nic to se mnou neudělalo. Když mi doktor odebral ampuli krve, vytáhl jehlu a usmál se na mě. Chtěl mi dát na vpich náplast, ale krev už m dávno netekla a po vpichu nebyly ani stopy, zvláštní. Doktor Jones se mi na ruku podíval a zamračil se.

"Zvláštní, velmi zvláštní," řekl doktor a pak vzal ampuli mé krve a otevřel ji. Nadechla jsem se a ucítila jsem to krásnou kovovou vůni, ale vůbec nic se nestalo. Ta krev mě vůbec nelákala, ta krev byla moje, svou krev přeci pít nebudu. Všichni se na mě podívali.

"Lio, jestli chceš, můžeme počkat venku, chceš?" zeptal se mě Nick.

"Ne, to je dobrý," řekla jsem a usmála jsem se.

Doktor nalil trošku mé krve na sklíčko a dal ho na mikroskop, pak se na mou krev podíval.

"Zvláštní, vaše krev je jako lidská, ale sem tam je nějaká buňka napadena upířím jedem. Je to vážně zajímavé, obvykle po kousnutí upírem jsou všechny buňky lidské krve napadeny upířím jeden, ale vaše buňky jsou napadeny jen z malé části."

"A co to znamená doktore?" zeptal se Peter.

"No Petere, vypadá to, že Lia je dhampýr. Poloupír. Napůl upír a napůl člověk."

"Cože doktore, jak je to možné?" zeptal se Nick. Já jsem seděla jako zařezaná, nezmohla jsem se na jediné slovo. Jak to, že jsem poloupír? Poloupírem se lidé rodí, ne stávají.

"Nevím, je to opravdu divné, poloupír se většinou narodí lidské ženě a upírovi, pak dítě roste a až je tělo dost silné na přeměnu se člověk, který má v sobě uložený jed se zničeho nic začne měnit a stárnutí se zastaví. Poloupírem se člověk narodí, ne stává, vážně nevím, jak je to možné."

"Ale já možná vím," řekla jsem. Všichni se na mě tázavě podívali. Včera, když mě Alric kousl jsem si přeci říkala, že chci ten jed ze svého těla vypudit, nutila jsem své tělo ho nepřijmout. Možná se moje tělo opravdu bránilo a upíří jed se nedokázal rozšířit.

"Včera, když mě Alric kousnul jsem přikazovala svému tělu, aby ten upíří jed vypudilo, aby ho nepřijmulo. Je tedy možné, že se mé tělo jedu bránilo a nedovolilo mu se rozšířit."

"Ano Lio, skutečně tu může být tak. Vaše tělo se mermomocí upířímu jedu bránilo, že dokázalo to, aby se nerozšířil," řekl doktor s usmál se na mě.

Takže mě moje tělo nezradilo, bránilo se tomu jedu, ale ne dost. Nevadí mi to, vím o poloupírech docela dost věcí a vím, že poloupíři mají upíří síly a nemají jejich slabosti a to mi může být užitečné. Alric ani netuší, že když mě kousnul, stvořil si svého nejsilnějšího nepřítele. Musím si ale ještě pár věcí o poloupírech nastudovat, vím, že v domě společenstva bylo několik knih zrovna o poloupírech.

"Dobře, už jsme zjistili, co se ze mě stalo a teď už bych ráda jela domů, chci si nastudovat něco o poloupírech."

"Dobře, už pojedeme," řekl Peter.

"Dobře, už jeďte, kdyby jste potřebovali další krev, tak mi zavolejte."

"Dobře zavoláme, neshledanou," řekla jsem a vyšla jsem z ordinace. Nick a Peter se s doktorem také rozloučili a pak jsme společně šli k autu. Nasedli jsme a vydali jsme se domů. Nick zapnul rádio, takže v autě nebylo takové ticho.

Takže já jsem poloupír.Což znamená, že nebudu stárnout, zranění se mi budou rychle hojit, nebudu muset tak často spát a taky nebudu muset pít krev tak často jako upíři, budu moci jíst i normální jídlo. Moje teplota bude nižší než u člověka a moje srdce bude bít pomaleji. Takže to zas tak strašné není.

Dojeli jsme domů, běžela jsem do knihovny a vzala jsem si několik knih. Šla jsem do svého pokoje, posadila jsem s na postel a začala jsem číst. Četla jsem asi dlouho, protože se už setmělo a já si musela rozsvítit lampičku.