Love in the darkness 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka. Liin pohled. Lia poznává Lionela a říká mu, co se s ní stalo.

22.04.2010 (15:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1022×

Liin pohled:

Co to má znamenat, ten kluk, ten upír z mých snů je tady. Jak to, že ho se Peter pustil, nechápu to. Ten upír se odvážil si sednou vedle mě na postel. Já jsem se odtáhla a položila jsem knihu o poloupírech vedle sebe na postel. Ten upír se na mě pořád díval a ke slovu se neměl. A proto jsem začala mluvit já.

"Kdo jsi a co po mě chceš?"

"Jsem Lionel a přišel jsem ti pomoct, vím, že tě Alric kousnul."

Jakmile vyslovil jméno Alric, zasyčela jsem.

"Nepotřebuju pomoct."

"Jak to myslíš?"

Zvedla jsem se a šla jsem ke stolu, z šuplíku jsem vyndala svítilnu s ultrafialovým světlem. Vrátila jsem se zpátky na postel.

"Dej mi ruku," řekla jsem to Loinelovi, nebo jak se vlastně jmenoval.

Chvíli se zdráhal a nechápavě se na mě díval, ale nakonec mi ruku nastavil. Uchopila jsem ji. Jeho ruka byla tak studená a tak jemná, vzpomněla jsem si na ten sen, ve kterém jsme se mi dva milovali, ale na ten konec toho snu jsem myslet nechtěla. Držela jsem jeho ruku v dlani. Zmáčkla jsem tlačítko na svítilně a svítilna začala svítit. Pomalu jsem se s ní přibližovala k jeho ruce. Světlo ze svítilny začalo svítit na hřbet jeho ruky a ta se začala pálit. Ihned jsem svítilnu vypla, nechtěla jsem mu ubližovat, i když nevím proč, je to přece upír. Ale asi hloupý upír, jde do domu lovců a ještě se nechá dobrovolně popálit ultrafialovým světlem. Sice trošku zasyčel, ale nebránil se a ani se nesnažil s rukou uhýbnout. Vypadalo to, že mu dělá můj dotek dobře.

"Vidíš, tobě to ublíží, ale koukej na mě," řekla jsem a pustila jsem jeho ruku a posvítila jsem si svítilnou na svou ruku. Nic se nestalo.

"Takže ty nejsi upír?" zeptal se vesele a usmál se.

"Né tak úplně," řekla jsem a podala jsem mu knihu.

Loinel se na mě nechápavě podíval a vzal si ode mne knihu a podíval se co je napsáno na hřbetě.

"Dhampýr? Ty jsi poloupír, ale jak to?"

"Proč bych to měla říkat zrovna tobě?"

"Protože ti chci pomoct a protože tě..."

Chtěl něco říct, ale nedořekl to. Zajímá mě, co chtěl říct, snad ne, protože tě miluju, tím by mě opravdu rozesmál. Co má ten upír za lubem, chce nás všechny oklamat, získat si naši přízeň a pak nás prozradit Alricovi?

"Vážně nevím, proč bych to měla říkat zrovna tobě. Proč bych to měla říkat člověku, který se mi vkrádá do snů a provádí v nich se mnou sprosťárny," řekla jsem a slyšela jsem, jak mi selhává hlas. Je toho na mě moc, potřebuju to ze sebe dostat, potřebuju se vyplakat.

Ten upír sklonil hlavu, kdyby se upíři mohli červenat, tak teď by se červenal. Proč se vůbec vkrádá do snů mě, kde na mě přišel, poručil mu to snad Alric? Ten kluk byl opravdu nádherný, teď jsem si ho mohla detailně prohlédnout. Jeho oči měly tmavě modrou barvu, přípomínaly mi dvě studánky. Vlasy měl tmavě černé až na ramena. Vážně byl nádherný, ale na kráse mu ubírala skutečnost, že je upír.

"Lio, prosím tě, chci ti pomoct," řekl potichu.

Už jsem to nevydržela a rozplakala jsem se, upír mi nabízí pomoct, jak hluboko jsem klesla. Slzy mi začaly stékat po tváři, ten upír se tvářil smutně, litoval mě.

"Lio," vzdychl, přisunul se ke mě a objal mě. Zavrčela jsem, a vyskočila jsem z postele. Jak se vůbec dovoluje na mě sahat.

"Promiň já, jen jsem tě chtěl utěšit."

Začala jsem se smát, upír mě chce utěšit, to je strašné.

"Prosím, Lio, buď rozumná a řekni mi, co se s tebou stalo. Víš, že se to stejně dozvím, ale rád bych to slyšel od tebe."

"Dobře, ale jdi na kraj postele," řekla jsem a upír se odtáhl a já si sedla na postel co nejdál od něj.

"Když mě včera Alric kousl, tak jsem přinutila své tělo, aby upíří jed nepřijmulo. Tělo se bránilo a snažilo se jed vypudit, nestačilo to, ale alespoň účinek jedu zmírnilo a ze mě se stal poloupír. Zní to divně, já vím, ale je to tak."

"Tak moc si se nechtěla proměnit a tvé tělo dokázalo jed zmírnit? To je úžasné, věděl jsem, že si silná, ale že přemůžeš i upíří jed jsem netušil."

"Hm, Alric se určitě chlubil tím, že mě kousl, ale netuší, že se ze mě stal poloupír, mám upíří síly a nemám jejich slabosti. Víš, vlastně jsem ráda, že mě kousl a že se ze mě stal poloupír. Alric si stvořil silného nepřítele, doufám, že se mi teď podaří ho zabít, jak já ho nenávidím."

"To máme společné, také ho nenávidím, ale nemůžu ho zabít, jsem příliš slabý, ale kdybychom se spojili, společně by jsme to dokázali."

Spojenectví? Ten upír to asi myslí vážně, opravdu chce také Alrica zabít.

"Ty to myslíš vážně viď?" zeptala jsem se ho.

"Ano, myslím."

"Dobře, takže co plánuješ?"

"Zrovna jsem dostal nápad, jdi pro ostatní lovce," řekl a já jsem šla sehnat ostatní.