OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love vs. disaese 1

21.09.2013 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 907×

Úvod:

Když mi před rokem zjistili, že mám rakovinu, zbořil se mi celý svět. Přestala jsem chodit na večírky, bláznivé nákupy s kamarády, odehnala od sebe úplně každého a uzavřela se sama do sebe.

Mám ráda fotografování. Baví mě to a je to jediná věc, která mě dokáže udělat šťastnou. Rodiče, Elizabeth a Peter Santioago, se snaží mi splnit první poslední. Mamka je architektka a otec velice uznávaný a výborný chirurg. Asi si dokážete představit, pod jakým dozorem jsem.

Málem bych zapomněla. Jmenuji se Lily Santiago, je mi šestnáct a přijali mě na uměleckou školu do Los Angeles. Tak, zde začíná můj příběh.

1. kapitola:

Dnes se konal jarní ples, který byl zajištěn rodinou Woodových a naší. Mělo se vybrat co nejvíc peněz pro nové přístroje a výzkum rakoviny. Byla jsem rozhodnutá, že nikam nepůjdu. Kvůli přípravám se zrušilo dnešní vyučování, tak jsem byla doma a upravovala fotografie, které jsem pořídila na dovolené s rodiči.

„Lily, pojď se nasnídat!“ zavolala na mě mamka.

Vyhrabala jsem se z postele a šla do kuchyně.

„Dobré ráno!“ pozdravila jsem mamku a posadila se ke stolu a pustila do jídla.

„Dobré! Jak jistě víš, dneska je ten ples a…“ začala, ale ihned jsem jí přerušila.

„Vím to, ale nikam nejdu,“ řekla jsem.

„Proč tam nechceš jít? Udělala bys mně a otci velikou radost, kdybychom tě zase mohli vidět někde ve společnosti, v krásných šatech, jak se bavíš a směješ,“ přemlouvala mě.

„I kdyby, nemám co na sebe,“ oznámila jsem.

„Máš, jen o tom nevíš,“ zasmála se.

„Co jsi zase vymýšlela?“ zeptala jsem se.

„Nic. Jenom jsem ti nechala na dnešek ušít překrásné šaty. Až je uvidíš, spadne ti brada až na zem. Jsem si na sto procent jistá, že ti budou slušet,“ obhájila se.

„Neřekla jsem ano.“

„Je to jeden večer, co by se mohlo stát? Můžeš si vzít sebou foťák a vyfotiť zahradu a tak dál. Stejnak tě možná nikdo nepozná, protože budeš mít masku.“ Dívala se mi do očí a nahodila ublížený výraz.

„No, dobře. Chováš se jako puberťačka, mami,“ rezignovala jsem.

Na tváři se jí usadil usměv.

„Až to dojíš, dojdi se pořádně vymydlit, potom přijdeš ke mně do ložnice a já z tebe udělám princeznu,“ zasmála se a odešla.

„Ach jo!“ vzdychla jsem si.

Talíř od snídaně jsem dala do myčky a šla plnit rozkazy mamky. Někdy se chová jako šílená puberťačka. Nemám jí to za zlé. Je to fajn. Se vším se jí mohu svěřit, i když poslední dobou to moc nedělám.

Ples (20:30 hodin):

Měla jsem na sobě ty nejkrásnější šaty, co si dovedete představit. Polovinu obličeje mi zakrývala černá maska. Kvůli tomu mě mamka několik hodin mučila před zrcadlem. Výsledkem bylo to, že jsem se nemohla poznat.

Mamce to také slušelo. Vypadala jako bohyně a otec jako ďábel. Tvořili dokonalý pár. Záviděla jsem jim jejich lásku. Jeden pro druhého by uděli cokoli. Moc dobře jsem věděla, že nikdy nic takového nepoznám a mít nebudu. I kdyby, nemělo by to na chvilku smysl. Ubližovala bych nejen sobě, ale také ostatním. Chvílemi jsem byla pevně rozhodnutá, že se nesmím zamilovat, ale když jsem viděla rodiče, píchlo mě u mého skoro prázdného srdce.

Když jsme dorazili před sál, byla tu už spousta lidí. Všichni měli masky, překrásné šaty, obleky, usmívali se a bavili. Uvnitř to bylo krásně vyzdobené. Na parketu už několik páru tancovalo. Měli jsme mít společný stůl s rodinou Woodových. Nikdy jsem je nepoznala, tedy až na pana Wooda. U stolu seděly dva páry a jeden muž.

„Zdravým Karle,“ promluvil můj otec.

„Zdravým. Máš doma dvě překrásné ženy,“ oplatil pan Wood. Sklopila jsem zrak na zem.

„Málem bych zapomněl. Karle, má žena Elizaeth a dcera Lily,“ představil nás.

„Rád vás poznávám, paní Santiagová. S Lily už se známe. No, tak po mém boku je má žena Barbara, pak náš první syn John a jeho přítelkyně Holly a nakonec poslední syn Erik.“ 

Zrak se mi ukotvil u nádherného chlapce, spíše muže. Černý oblek mu zvýrazňoval svaly a tělo boha. Nejvíc mě ale upoutaly jeho hluboké oči. Připadala jsem si, jako bych se topila a nikdy se nedostala na dno.

„Lily, budeš tam stát dlouho, nebo si sedneš?“ odkašlala si mamka.

Odtrhla jsem svůj pohled od Erika, sklopila zrak a posadila se. Jako naschvál jsem seděla vedle něho. V jeho přítomnosti jsem se cítila nesvá.

U stolu padaly rozhovory typu, zábava, práce, povinnosti a dokonce pár vět o mé nemoci. Moc jsem se nezapojovala, jen jsem poslouchala.

„Lily, prý tě přijali na uměleckou školu do Los Angeles,“ promluvila na mě paní Woodová.

„Ano, ráda bych se věnovala fotografování,“ odpověděla jsem jí.

„Co nejraději fotíš?“ zeptala se.

„Přírodu, různá místa, osoby. Naposledy jsem dělala fotografie na Hawaii, když jsme tam byli na dovolené.“

„Měli byste je vidět. Jsou překrásné!“ rozplývala se mamka.

„Opravdu?“ zeptala se znovu paní Woodová.

„Ano, krásnější fotografie jsem neviděla,“ chvástala se mamka.

„Mami, nech toho,“ přerušila jsem jí. Bylo mi trapně.

„Jen jí nech, Lilly. To mamky dělají běžně,“ zasmála se Holly.

Nakonec jsem je nechala, ale bylo mi to nepříjemné, tak jsem se šla projít. Vyfotila jsem si zahradu a altánek, kde bylo pár páru a tančili. Když jsem uznala, že je jich dost, posadila jsem se na lavičku a prohlédla si je. U některých jsem věděla, že až něco dodělám na počítači, budou božské.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se mě někdo.

Podívala jsem se na dotyčného a poznala Holly.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se.

„Proč jsi tam s námi nezůstala?“ zeptala se mě.

„Nemám ráda, když mě mamka před někým chválí,“ odpověděla jsem.

„Je na tebe hrdá. Měla bys za to být ráda,“ řekla mi Holly a podívala se mi do očí.

Její oči měly zvláštní barvu. Zlatohnědou.

„Taky že jsem, ale už to přehání,“ vzdychla jsem.

Chvilku jsme obě mlčely a poslouchaly hudbu.

„Jak se ti líbí ples? S Barbarou jsme se snažily, aby to vypadalo jako z pohádky,“ promluvila Holly.

„To jste vymyslely vy dvě?“ divila jsem se.

„Ano. Nelíbí?“

„Je to překrásné,“ odpověděla jsem.

„Koukám, že jsi fotila,“ ukázala na foťák.

„Udělala jsem jen pár záběrů.“

„Víš, chtěla jsem se zeptat, jestli bys mi pak nějakou fotku neposlala?“

„Já, nevím, jestli se ti budou líbit,“ vykoktala jsem se ze sebe, neboť mě překvapila.

„Určitě budou. Máš tu mobil?“ zeptala se mě.

Z kabelky jsem ho vytáhla a podala jí ho.

„Tady je moje číslo a mail. Kdybys cokoli potřebovala, napiš nebo zavolej,“ řekla a vrátila mi ho.

Schovala jsem ho zpátky.

„Měly bychom se vrátit. Určitě se po nás shánějí,“ řekla Holly a zvedla se.

Napodobila jsem ji, fotoaparát jsem dala do kabelky a vydala se zpátky do sálu…

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love vs. disaese 1: