OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 10.

15.01.2013 (09:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 902×

Spatřila jsem dívku, která nastraženě stála opodál, svírajíc v rukou luk se šípem natáhnutým na tětivě. Měla bojovně přimhouřené oči, které díky její tmavší pokožce doslova svítily ve tmě.

Vytáhla jsem její šíp ze stromu a pomalu se k ní vydala. Diego zatím seskočil z koně.

„Ty! Stůj!“ Křikla dívka, míříc na mě. S úšklebkem jsem zvedla ruce do vzduchu.

„Hele, já... Nevím, co chceš, ale my jenom projíždíme.“

„Marný pokus, Vaše Výsosti.“ Na tváři jí hrál provokativní úsměv. Diego se zamračeně blížil, pak se zarazil.

„Panebože,“ vydechl, „nejsi ty Carmen?“

Dívka si jej chvíli prohlížela, než šíp vrátila do toulce, který si přehodila přes jedno rameno. Až teď jsem si všimla, jak zvláštně byla oblečena. Byla zřejmě z jiné země.

„Ale, Diego, ty ses nám ale vůbec nezměnil!“ Carmen si dala ruce v bok a usmála se. Objali se. Projel mnou zvláštní záchvěv čehosi, co jsem nedokázala identifikovat. Odkašlala jsem si. Carmen se široce usmála a pohodila hlavou. Zjevně se jí líbilo provokovat mě.

„Odkdy se taháš s vdanými paničkami? Tahle má dny své svobody už dávno spočtené. A to já o ní slyšela, že prý předčila všechny dívky, které chránily svou zem.“ Procházela se kolem Diega jako nějaká šelma – vlastně se šelmě i docela podobala. Tvar jejích očí byl čistě kočičí, stejně jako její pohyby.

Diego se tvářil zcela nezúčastněně, zřejmě si myslel, že je to jen nějaké ženské rivalství. „Je to má společnice, nic víc, nic míň, Carmen.“ Prohlásil klidně, prohlížejíc si své ruce.

„Jistě, takže tohle byl jen... vtip? “Shay, se mnou by ses měla mnohem líp. Netlačil bych na tebe.““

Uculila se, když s dávkou dramatičnosti parodovala jeho předchozí slova.

Ačkoli jsem se velmi snažila, nedokázala jsem zabránit zrudnutí mých tváří. I Diego se tvářil podobně.

„To není tvá věc,“ zasyčel nakonec, popadl otěže od svého koně a vedl ho lesem dál. Mě nezbývalo, než se na dívku triumfálně usmát a napodobit ho.

Carmen se však nedala tak snadno odradit a následovala nás. „Kdybych chtěla, mylady, mohla bych vašemu muži říct pravdu o tom, jak se taháte se zlodějem,“ vykřikovala na celý les, porušujíc tak noční ticho, které bylo dosud prolamováno pouze občasným zahoukáním sovy.

Prudce jsem se obrátila a vytřeštila oči. „Co vlastně chceš?!“ Pohodila jsem rukama, než jsem si je založila na prsa.

„Já? Ale nic! Jen se bavím, to je trestné? Dáš mě za to zavřít či popravit, Tvoje Výsosti?“ Pokračovala dál stejně provokativním tónem. Rozčilovalo mě to.

„Tak jsme od Vaše Výsosti přešli k Tvoje Výsosti, jak velkorysé.“ Procedila jsem mezi zuby. Tahle dívka se mi začíná zdát čímdáltím vlezlejší a protivnější. Nebo si na to přinejmenším hrála.

Naštěstí na chvíli zmlkla.

„Nemáš koně?“ ptala jsem se nyní pro změnu já, uštěpačně.

„Mám celé stádo koní, má královno.“ Významně se poklonila a zahvízdala. Skutečně, z dálky se začínal ozývat dusot koňských kopyt a brzy se na prašné cestě objevilo několik neosedlaných koní. Carmen, pokud je to její pravé jméno, se chytila hřívy jedné klisny a vyhoupla se na její hřbet.

„No, jsem ráda, že jsem měla tu čest tě poznat. Už vím, na čem jsem. Na čem je tvůj lid.

Co asi udělají, až zjistí, co děláš? Nebo jak jsi díky té snobské parádě zpychla? Poženou tě vidlemi, tomu věř.“ Chvíli tam ještě tak seděla na hřbetě svého koně, než hvízdla a společně s několika koňmi zmizela v mraku prachu.

Později, ikdyž už tam dávno nebyla, jsem tam pořád stála a dívala se za ní. Co když to skutečně řekne a lidé uvěří? Budou si myslet, že Alexandera podvádím! To by byl důvod, na který Valcar čekal. Jak mě potopit, zničit mé šance.

Ne, tohle už je teď má zem a já se o ni začnu starat. První, co udělám bude, že zjistím, kam zmizely všechny dívky. Kam jsem měla zmizet i já.

Diego byl v nedohlednu, měla jsem tedy za to, že dnešní procházka končí. Nasedla jsem na Calime, naklonila se dopředu tak, abych mohla zavrtat obličej do její husté hřívy a poplácat ji po plecích. Odměnou mi bylo dlouhé zafrkání. Usmála jsem se a pobídla ji do cvalu. Po Diegovi už nebylo ani vidu, ani slechu.

Naštěstí jsem měla ještě dost času na to, abych se po hradě nerušeně rozhlédla, jelikož byla stále hluboká noc. Nejprve jsem svlékla šaty, které byly pro procházky na hradě zcela nepřijatelná a oblékla si zpět košilku. Popadla jsem svícen a potichu se vykradla z ložnice, jako už kolikrát, tentokrát jsem však neutíkala ven, tušila jsem, že odpovědi na mé otázky najdu právě tady na hradě.
Potichu jsem kráčela dlouhými chodbami hradu, nechtěla jsem totiž znovu potkat toho příšerného chlapa, co má nastarost Valcarovo bratrstvo. Všimla jsem si, k mé hrůze, že má pro mě nějakou úchylnou slabost a nechtěla jsem si ani představovat, co se mu tenkrát honilo v hlavě.
Přesně jsem si pamatovala kam vlekli tu nebohou dívku toho večera, kdy jsem se šla projít po hradě podobně, jako dnes.
Sešla jsem po dlouhých schodech až do vstupní haly, pokračovala k masivním, železným dveřím na konci chodby a začala jsem jimi cloumat. Naštěstí však nebyly zamčeny a tak jsem je po nějakém tom úsilí konečně otevřela. Stanula jsem v černé, úzké chodbičce osvětlené pouze loučemi, na jejímž konci byly další podobné dveře. Začala jsem mít mírné obavy, co by se stalo, kdyby mě tu někdo chytil. Mohli Alexanderovi namluvit všechno možné. Opatrně jsem sáhla po klice ve snaze ty hrozně těžké dveře otevřít, tudíž jsem byla nesmírně šťastná za to, že jsem měla o dost větší sílu než průměrná žena. Po několikaminutovém úsilí se mi konečně podařily otevřít a já mohla pokračovat. Už jsem se tedy ani nedivila, když jsem spatřila schody a další, podobně vypadající dveře. Zhluboka jsem se nadechla, abych se ubránila svému rozčilení a pokračovala.
Čekaly mě ještě další troje dveře, než jsem konečně stála před dlouhými, klikatými schody vedoucími velmi strmě dolů.
Už teď se o mně dalo říct, že jsem utahaná, jelikož se na mě podepisovala únava z předchozích dní a nočních procházek.
Sešla jsem schody, opatrně se skryla za jeden z masivních sloupů a rozhlédla se v přítmý podivné, obrovské a dlouhé místnosti, která se mi rozprostírala před očima. Nemohla jsem uvěřit, co jsem viděla. Stěny byly poseté ryzím zlatem a strop byl jako jedno obrovské zrdcadlo. Vše se třpytilo, až zrak přecházel. Rychle jsem přeběhla k dalšímu sloupu, abych se skryla před potencionálním nebezpečím. Rozhlédla jsem se do dálky a někde v půlce místnosti začínaly být po každé straně dveře a bylo jich pomalu víc, než v celém hradě, jelikož se tyto prostory rozprostíraly přímo pod ním.
Zamračila jsem se. Na co to tu Valcar má?
Jediné, co mi tak trochu došlo byl fakt, že za všemi těmi dveřmi určitě budou unesené dívky. Tady jsem měla zřejmě skončit i já, nebýt těch událostí.
Skrčila jsem se, jakmile se ozvalo bouchnutí dveří a následovně se v dálce objevil muž celý v černém, doprovázela ho plavovlasá dívka oděná v obyčejných bílých šatech s tpřytivými, zlatými okovy na rukou. Měla zmučený, ale smířený výraz.
„Už jsem si myslel, že nám budeš k ničemu,“ pronesl směrem k ní vysoký muž zhruba ve středním věku. Víc jsem se skryla za sloupem, dala si dlaň přes ústa, abych se neprozradila.
„Máš vážně štěstí, Iley, jen je škoda, že jsem si tě moc neužil. No, nevadí, tak zase za rok.“ lhostejně se ušklíbl a strčil ji do nějakého jiného pokoje.
„Jmenuji se Elie!“ vykřikla dívka, když se za ní zavřely dveře. Muž se jen zasmál, dal si ruce za zády a s písničkou na rtech si kráčel chodbou dál.
Ztěžka jsem polkla, když jsem si uvědomila, čím mi ta dívka připadala zvláštní. Nehledě na její modřiny měla ke všemu ještě velké bříško. Začala mi docházet alespoň část toho, co se tu pravděpodobně děje a bylo mi z toho špatně. Vždy vybrali dívky, aby si to tu chvíli nějak oddřely, částečně jim tu byly pro zábavu a ke všemu jim rodily další armádu. Odporné, sprosté. Ke všemu s nimi viditelně i špatně zacházeli. Tak takhle jsem měla skončit?
Semkla jsem ústa do příčné čáry a vykoukla zpoza sloupu. To byla má osudová chyba. Muž zrovna procházel těsně kolem sloupu a když zahlédl stín na zcela čisté podlaze, otočil se. Bylo pozdě na to, skrývat se.
„Ale ale! Copak nám to uteklo!“ zamračil se.
„Jak ses sakra, ženská, dostala z okovů?“ kráčel směrem ke mně. Vytřeštěně jsem se otočila a začala ustupovat. Zjevně svou královnu ještě neviděl.
„Já nejsem z... vašich řad, vojáku,“ zamumlala jsem. Jeho to k mé smůle vůbec nezaujalo a dál mě tlačil do kouta.
„Mně je jedno, odkud jsi se sem zatoulala, holubičko.“ zašvitořil a natáhl ke mně ruku. Jenže já nejsem malá holka, aby mě těmi svými řečičkami uchlácholil.
„Víš ty vůbec, s kým mluvíš ty, ty...“
Muž zapískal a ze dveří po stranách vyběhli muži. Vytřeštila jsem oči. Tímhle byla moje výhoda zcela zbytečná, proti tolika mužům jsem sama šanci neměla, proti jednomu, dvoum možná, ale proti dvaceti by to bylo šílenství.
„Taky jste ji tu ještě neviděli, že, hoši?“ zeptal se, významně se přitom držíc za bradu.
„Ne, pane, ale je až podezřele podobná naší královně.“ promluvil mladší z nich. Ostatní muži propukli v smích.
„Co by tu královna asi tak dělala, ty blázne. Jsem si jistý, že teď dělá společnost našemu králi.“ uchechtl se další z nich a ostatní jen horlivě přikyvovali.
„Skutečně? Tak jak je možné, že tu stojím?!“ vzdorovitě jsem vystrčila bradu a dala si ruce v bok.
„No jo, šéfe, proč tu uprostřed noci stojí polonahá, pěkná ženská?“
„Mlč!“
Starší muž ho spražil pohledem a popadl mě za paži, ačkoli jsem se mu několikrát stihla vytrhnout.
„Myslím, že Lachlet za tuhle krasotinku bude rád.“ dodal poté a táhl mne za sebou. Vztekle jsem sebou trhala, házela na ně nepřátelské pohledy a snažila se uniknout, avšak každý můj pokus byl okamžitě zmařen. To jsem si tedy vážně pomohla!

Po poměrně dlouhé době jsme došli až na samý konec této příšerně velké místnosti, totiž spíše chodby a stanuli před vysokými, masivními dveřmi. Jeden z mužů na ně pěstí zabouchal. Brzy se ve dveřích objevila rozčilená tvář jejich pána.
„Co si myslíte, že děláte vy....“ zarazil se, než se mu na tváři objevil úlisný úsměv.
„Shaylo, drahoušku, čemu vděčím za tuhle překrásnou návštěvu?“ zacukroval a natáhl ke mně ruku. Znechuceně jsem sebou cukla a odvrátila zrak.
„Zabloudila jsem, nic víc! Tady pánové mě sem odvlekli a nevěří, že jsem královna.“ Z mých očí div nemetaly blesky, což tomu muži zjevně hrálo do karet.
„Ale, taková neslušnost!“ začal se smát. Velmi neurvale mě vytrhl tomu muži a strčil do dveří.
„Pánové, seznamte se se svou královnou.“
Všem přítomným mužům zmizel pobavený výraz z tváře a nahradil jej téměř až vyděšený.
„Vaše Výsosti,“ zahuhlal postarší muž.
„Stalo se, teď mě nechte s královnou o samotě a zmizte, ať už vás tu nevidím, nebo se král vše dozví!“ vykřikl, ale nezdál se mi nějak zvlášť naštvaný, spíš nanejvýš potěšený.
Rozhlédla jsem se po nevelké místnosti, jejíž dominantou byla hlavně velká postel, kulatý stůl a skříň. Nedalo se tedy říct, že by si potrpěl na nějaký luxus.
Otočil se ke mně. „Nemějte strach, má paní, myslím, že tady se budete mít opravdu skvěle.“ ukázal na postel a já jsem rázem zbledla.
„Samozřejmě vás moji muži budou hledat po celém královstí a den co den se za vás budou modlit. Váš choť možná chvíli bude truchlit, než si nakonec najde někoho jiného.“ zašeptal a přibližoval se. Začala jsem ustupovat a hledat něco ostrého. Proč jen jsem tu neměla svůj věrný luk se šípy, když jsem to potřebovala? Jeho slova mě zasáhla jako meč do hrudi a co víc, jeho výraz to zcela dovršil. Hnusil se mi, ačkoli se jeho vzhled mohl vyjádřit jen jedním: docela pohledný. Jeho duše byla odporná, temná, bez kapky lítosti, citů či dokonce lásky.
„Co jste to říkal?!“
„Že si vás tu nechám. Nebo můžete jít a já půjdu,“ došel ke mně, přirazil ke zdi a naklonil se k mému uchu. „stáhnu toho tvého hloupého vlka z kůže a tu kůži si pověsím nad krb. Tvého zatraceného koně zabiju a jeho hlavu ti dám jako dar. A co víc, tvůj Alexander se dozví, že to, co chováš k tomu lesnímu muži, ehm – Diegovi, není jen náklonnost. Dozví se všechno, až ho nakonec donutím tě vyhnat a víš co nastane pak, divoženko?“
Zírala jsem před sebe, než jsem musela křečovitě zavřít oči. Viditelně to měl pěkně naplánované.
„Skončíš tady, protože to tak budu chtít. Valcar ve mně má plnou důvěru a Alexander zase nemůže říct ne svému otci. Alexander může být králem jak chce, ale ten, kdo skutečně vládne, jsem já.“ široce se usmál.
„Tohle ti neprojde!“ vykřikla jsem a začala mu pěstmi bušit do hrudi. Měl mě v hrsti, nemohla jsem nic dělat, vůbec nic.
S podivným zavrčením mne popadl za paže a začal mnou lomcovat. „Máš dvě možnosti, buď budeš hodná a vše bude jednodušší, nebo vše udělám po zlém, věř mi, obě možnosti jsou pro mě přijatelné.
Tvé výhody? Tvá matka bude žít, tvůj milovaný vlk i tvůj kůň budou žít a ty? Tobě nebude vlastně skoro nic scházet.“ mluvil tak klidně, tak vyrovnaně a sebejistě, že bych mu nejraději na místě jednu pořádnou ubalila.
„Nic kromě lásky a svobody, že? Co může být horšího, než tohle ztratit?!“ začala jsem zoufale křičet, téměř jsem až neudržela slzy.
„Láska,“ zasmál se. „jen slovo. A svobody ses vzdala dobrovolně, když jsi si vzala Alexandera Antanvarna, královno lukostřelkyně.“ popadl mě a posadil na postel.
Sotva jsem se mohla ubránit dotěrným slzám, které mi teď už smáčely zarudlé tváře, tohle byla má jediná slabost a on ji proti mně bez mrknutí oka využil. Netušila jsem, co dělat, jestli bojovat a být zcela zničena, nebo se poddat a doufat, že se stane zázrak....

„Vždy šlo o mě, nikdy v tom nebylo nic víc. Intriky, jeho touha a má nevědomost. A za nevědomost se platí cenou nejvyšší...“

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 10.: