Lukostřelkyně ~ kapitola 11. • OurStories.cz ~ naše povídky

Je z toho hloupého vězení vůbec cesty ven? Shay má pocit, že musí neustále někoho zachraňovat, a to jí vše zřejmě o dost ztěžuje. Co když zkrátka potřebuje jednou zachránit ona sama?

12.02.2013 (17:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 517×

Následujícího rána jsem se probudila zcela neodpočatá, utahaná a celá polámaná. Cítila jsem, jak mi slzy usychají na zarudlých tváří a z očí mi přitom doslova tryskají další. Chvíli jsem ležela na pravé straně, úplně u kraje postele, zchoulená do klubíčka, s dekou přetáhnutou přes hlavu, než jsem se donutila velmi pomalu pohnout a pootočit hlavu. Můj věznitel, na rozdíl od mé maličkosti, vypadal celkem spokojeně, klidně se válel roztažený po celé posteli a spokojeně oddychoval.

Má nenávist vůči němu jen stoupala, stejně jako můj strach, k čemu všemu mě ještě donutí. Co všechno ještě budu muset podstoupit? Musela jsem však zkusit využít této příležitosti. Obtočila jsem si deku kolem těla a opatrně došlápla bosýma nohama na vyleštěnou podlahu. Neustále jsem se otáčela, jestli se třeba neprobudí, než jsem vstala a po špičkách, velmi pomalu mířila ke dveřím. Už jsem téměř chytila za zlatou kliku, když jsem ucítila, že mě ne zrovna něžně popadl za paži a přitáhl k sobě. V tu chvíli jsem byla přitisknutá na jeho hruď a nedobrovolně byla přinucena se mu dívat přímo do očí. Netušila jsem, jak se tam dostal tak rychle, ale raději jsem to nechtěla ani vědět.

„Kampak jsi se chystala?“ rádoby v něžném gestu mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Tolik jsem toužila sebou trhnout, začít křičet a mlátit ho hlava nehlava, jak jsem to dělala kdysi, kdykoli, když mne někdo ohrožoval. Ale já už jsem nebyla ta obávaná Shay, jakou všichni znávali.

„Já...“ prudce jsem se nadechla. „Jen jsem se chtěla projít, nic víc.“

Zasmál se. „Ale jistě,“

Div mi nedrtil už tak dost zarudlá zápěstí, než mě jako nějakou becennou věc hodil na postel.

„Předpokládám, že až se tvůj manžel probudí, začne tě postrádat, proto mu musím být na blízku, abych po tobě vyhlásil pátrání.“ Věnoval mi široký úsměv a začal se oblékat. Vypadal tak bestrarostně, mé vlastní pocity mu byly úplně ukradené. Proč by ho to také mělo zajímat, když dostal přesně, co chtěl?

„Teď mi tu trošku uklidíš. Koupelna je za skříní, jsou to vlastně takové skryté dveře. Až to uděláš, mí muži ti sem přinesou něco k jídlu a potom tě odvedou k dívkám a dětem, dokud se nevrátím.“ Přešel ke mně, nahnul se přes postel až k mé tváři. Odvrátila jsem zrak a křečovitě zavřela oči, marně se snažíc uklidnit své srdce, které se zřejmě rozhodlo, že mi vyskočí z hrudi. Když jsem se oči rozhodla otevřít, pořád se na mě díval, sjíždějíc pohledem z mé tváře na mou divoce se zvedající hruď.

„Jednou si zvykneš,“ vlepil mi polibek, jako kdybychom byli nějací milující se manželé, a zamířil ke dveřím. Okamžitě jsem si otřela ústa do deky a počkala, než zmizel. Počítala jsem s tím, že zkoušet, zda jsou dveře odemčené, ani nemusím, byla by to ztráta času.

Zamířila jsem tedy do koupelny, která nebyla sice moc velká, ale postačila. Musela jsem ho ze sebe smýt, prostě jsem musela.

~ ~ ~ ~

„Lachlete?! Lachlete!“ křičel Alexander po celém hradě, zcela rudý vzteky. Za zády mu běžel Failo.

„Ano, Vaše Výsosti?“ Statný muž se mu mírně poklonil, když vyšel ze vstupního sálu.

„Neviděl jsi dnes mou ženu?“ zeptal se, rozhlížíc se po velké místnosti. Failo pobíhal kolem, očichával podlahu a nervózně mrskal ocasem.

„Ne, můj pane, ona snad s vámi nebyla?“

Nasadil nechápavý výraz a mírně se zamračil. Alexander si však jeho výrazů vůbec nevšímal.

„Kdyby se mnou byla, ptal bych se tě snad?!“ zavrčel nepřátelsky.

„Snad se šla jen projít, můj pane.“

„To by mi nechala vzkaz, šaty tam zůstaly. Teď okamžitě vyhlásíš pátrání a tví muži se mi budou hlásit s jakýmikoli zprávami o ní, jasné?“

„Ano, pane,“ odpověděl a zmizel venku. Alexander tam ještě chvíli stál, než vyrazil do stájí. Failo běhal kolem masivních dveří a úpěnlivě vyl, ale Alexander už si ho nevšímal.

~ ~ ~ ~

O pár hodin později mě tři muži vlekli obrovskou chodbou ke dveřím, kde včera zmizela ta mladá dívka. Podobně jako jí mě tam jen zavřeli a odkráčeli, tušila jsem, že dohlížet na ostatní ženy.

Rozhlédla jsem se po nevelké místnosti, kde byly převážně jen postele, velké i malé, i pro děti. Nasucho jsem polkla, když jsem spatřila mladičké dívky, které držely v náručí malá miminka nebo maximálně tak tříleté děti.

Všechny na mě teď upřely zrak.

„Všechny postele jsou plné,“ prohlásila tiše jedna z nich, jevila se mi jako šelma, chránící své mladé, jak si dítě tiskla k hrudi a nepřátelsky mě probodávala pohledem.

„Já nečekám dítě,“ zakroutila jsem hlavou. Totiž, doufám, pomyslela jsem si s hrůzou.

Dívky se zamračily, ale jen jedna se odvážila znovu promluvit. „A co tu tedy děláš?“

„Nevím, asi vám mám pomoct. Nemáte tu nějak moc dětí?“ nevěděla jsem, co s rukama, nikdy jsem před svými vrstevnicemi nebyla nijak nervózní, většinou jsem totiž měla ve všem převahu, ale tentokrát... Některým nemohlo být víc než patnáct let.

„Jejich matky sem párkrát za den na chvíli pustí, jinak se o ně staráme my, podle toho, kdo tu zrovna skončí,“ pokrčila rameny dívka, kterou jsem včera viděla. Byla mi nějak podivně povědomá, u všech jsem měla pocit, že jsem je už někdy předtím viděla.

„Mohu?“ ukázala jsem na volné místo na posteli vedle ní. Chvíli váhala, než přikývla.

Posadila jsem se k ní a opatrně vzala do náruče jedno dítě, které se bez dozoru klidně plazilo po zemi.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se, ukazujíc na její bříško. Dívka se křečovitě usmála.

„Tři měsíce.“

Povzbudivě jsem se na ni usmála. „Neměj strach, tvé dítě se narodí na svobodě. Zachráním vás, dříve nebo později, ale takhle to nenechám.“ Podívala jsem se na holčičku, která na mě upírala velká modrá očka a cucala si paleček.

„Jsi tu taky, tak jak bys mohla?“ ozvalo se z rohu, kde jsem tušila další dívku.

„Já tu nezůstanu. Prostě ne,“ zakroutila jsem hlavou. Ta dívka vstala z postele a s přimhouřenýma očima si mě prohlížela, přičemž pohupovala dítětem ve své náruči.

„S... Shay?“ zašeptala nechápavě. Najednou jsem v ní poznala děvče z naší vesnice.

„Abbigail, páni,“ párkrát jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. Dívka položila dítě a vrhla se ke mně, aby mě krátce objala.

„Holky, ona nás určitě zachrání. Vždycky všechny chránila.“

Povzdychla jsem si a sklopila pohled. Kdyby tak věděly, že to už dlouho nedělám...

„Uvidíte, všechno bude v pořádku.“

Usmála jsem se na všechny přítomné. Hodlala jsem své slovo splnit, ať to bude sebevíc těžké.

~ ~ ~ ~

Alexander cválal na svém hřebci, doprovázen Failem, přes širá pole, míjel lesy, údolí, snad i hory v okolí hradu, hledal Shaylu snad úplně všude, ale nebylo po ní ani památky. Blížil se večer, ale ani tehdy to nevzdával, měsíc mu byl přítelem, věrně svítil na prašnou cestu, po níž se proháněl. Každý kout okolí prohledával, nechával Faila, ať ho vede, ale vlk vždy jen zavyl a obrátil se nazpět, proto jej Alexander už začínal ignorovat.

Byl zoufalý, nevěděl, kde jeho žena je, zda je živá a zdravá. Dokonce už měl snad i podezření, že mu s tím divochem utekla. Ale byla by toho Shay schopná? Navíc Calime byla ve stáji, Failo tady, její oblečení a luk se šípy byl na svém místě. Nevěřil, že by šla bez těchto nezbytných věcí daleko, tedy za předpokladu, že by se jí dřív něco nestalo.

Zastavil svého koně, seskočil a mířil hlouběji do lesa. Hřebce táhl za uzdu za sebou, zvíře ochotně následovalo svého pána až na mýtinu uprostřed.

V tu chvíli, kdy svého koně zastavil, se za ním ozvaly tiché kroky, než se stačil otočit, ten někdo ho srazil k zemi a k hrdlu mu přiložil nabroušenou dýku.

„Je to tvá vina!“ zasyčel útočník, Alexander v něm poznal toho divocha, kterého má Shayla tak ráda. Nenávistně přimhouřil oči.

„Skutečně? Já měl pocit, že utekla s tebou.“ Shodil ho ze sebe, vstal a oprášil se. Diego se uchechtl.

„Ale prosím tě, princátko, ona je po uši zamilovaná do tebe. Se mnou neutekla, ona totiž neutekla vůbec. Někdo jí musel něco udělat.“ Diego si zastrčil dýku za pásek. Alexander se zamračil, ruku držíc připravenou na jílci meče.

„Proč by to někdo dělal?“ upřel na něj nechápavý výraz, avšak plný obav. Jeho výraz se ještě několikrát změnil z nechápavého na udivený, postupně tak, jak se na muže před ním díval. Začínal si uvědomovat, že ta podoba mezi nimi je skutečně pozoruhodná.

„Protože je Shay královna, díky jedné osobě,“ odfrkl si. „Navíc, měl bys vědět nejlépe, co se děje v tvém království. Tak s tím něco dělej.“

Alexander nasedl na svého koně, popadl otěže a otočil ho. „Královské Bratrstovo už ji hledá, podají mi informace,“

„Vážně? A ty věříš gardě tvého otce?“ nadzvedl obočí Diego.

Král musel uznat, že na tom něco bude. Hluboce si povzdychl a sklopil pohled. ¨

„Udělal bych cokoli, abych ji našel, a hlavně, aby byla v pořádku.“ Poplácal svého věrného oře po plecích.

Diego se ušklíbl. „Dobrá, pomůžu ti, ale jen kvůli Shay. Budeme ji hledat a najdeme ji, ujednáno?“ natáhl k němu ruku, ačkoli s jistou dávkou opatrnosti.

„Ujednáno,“ přitakal Alexander a ruku mu stiskl.

~ ~ ~ ~

„Tuhle vesnici vypálíme, když náš král zrušil daně,“ Lachlet zabodl ukazováček do jednoho místa na staře vypadající mapě. „Vyberte jen ty, kteří se nám budou hodit, zbytek zabijte.“ Lhostejně pokrčil rameny a odstoupil od stolu.

Už asi tak dvě hodiny tu projednával všechny možné krutosti s několika muži. Musela jsem se na to dívat, protože mě k tomu donutil. Seděla jsem v rohu místnosti na nepohodlné, téměř se rozpadající židli a znuděně si pohrávala s rukama, sice jsem byla moc ráda, že si mě příliš nevšímá, ale spokojená jsem rozhodně nebyla. Možná už jsem přemítala, co se bude dít, až s ním zase budu sama. Rázem mě polil studený pot a tělo se mi roztřáslo. Připadala jsem si tak slabá, tak... bezmocná, jako prázdná schránka plná obav, hrozných představ, které se vždy mohly naplnit.

„Valcar teď vládne v sousední zemi, nebudeme se k němu s ničím obracet, dal mi svolení,“ pohlédl na mě, krátce, však všeříkajícím pohledem. „Dal mi svolení úplně ke všemu.“

Chvíli všichni mlčeli, než Lachlet znovu promluvil. „Vezměte si kolik chcete mužů, ale do zítra ať tu mám další krásky, muže mi sem rozhodně netahejte,“ mávl rukou ke dveřím. Muži ho bez námitek poslechli a odešli.

Začal si spokojeně hvízdat, zatímco skládal mapu na velkém stole. Cestou ke dveřím mě prostě popadl za paži, vytáhl na nohy a vláčel pryč, jak jsem předpokládala, opět do jeho pokoje.

Strčil mě do obrovských dveří, mapu hodil na stůl v rohu. Ze dveří z koupelny vyšla dívka v okovech, držela dřevěný prázdný lavor. Lachlet ji vyvedl a na chodbě předal dalšímu muži, poté zamkl.

„Půjdu se umýt, nedělej žádné hlouposti, než přijdu,“ varovně pozvedl ukazováček a mizel v improvizovaných dveřích vlevo. Přesně ve chvíli, kdy se za ním dveře zavřely, se pod dveřmi objevil složený bílý papírek. Ohlédla jsem se, zda mě nesleduje, klekla si a třesoucíma se rukama jsem papír rozložila.

Shaylo, postarej se, ať tvrdě usne. Tímto klíčem odemkneš všechny místnosti tady, neriskuj však příliš. Vím, že záchrana ostatních před tebou samou je pro tebe důležitější, ale mnoho času mít nebudeš. Pak utíkej tak daleko, jak jen budeš moci.

K papírku byl přiložen i podivný, docela malý klíček. Rozhlédla jsem se, kam bych to mohla ukrýt, aby na to Lachlet nepřišel, než jsem zahlédla vcelku kýčovitou vázu stojící na skřínce v rohu. Pospíchala jsem k ní. Papír jsem složila a skryla pod vázou, zatímco samotný klíček jsem zasunula za jednu z nohou oné komody tak, aby byl co nejvíce vzadu.

Dveře se začaly otevírat. Nenuceně jsem přešla k posteli a sedla si na ni, aby nezačal mít nějaké podezření.

„Ty netušíš, jaké máš štěstí,“ usmál se, košili přehodil přes židli a sedl si vedle mě. Hodila jsem na něj tázavý pohled, ačkoli mě to vlastně vůbec nezajímalo.

„Proč?“

„Ostatní ženy musí přes den pracovat, ti zatracení předkové princezny z Feonu ukryli tam někde dole zlato a ony ho hledají.“

Teď se můj pohled doopravdy změnil na tázavý.

„Na takovou práci by se hodili spíše muži, ne?“

V jeho očích zvláštně zajiskřilo. „Ženy jsou křehčí, protáhnou se každou skulinkou a v jistých ohledech více vydrží. Navíc je nemáme jen na tohle,“ odmlčel se. Byla jsem za to vděčná, poněvadž jsem nestála o to, aby mi něco takhle odporného začal vyprávět.

„Ale ty jsi soukromá záležitost,“ zašeptal, konečky prstů přejel po mé klíční kosti až na krk.

Odkašlala jsem si. „To nejsi po tak dlouhém dni unaven?“

Upřímně se zasmál. „Věř mi, že mám dost velkou výdrž.“

Jo, to jsem si všimla, pomyslela jsem si.

„Já ne, jsem jen žena, jak jistě víš,“ rozhodla jsem se udělat ze sebe chudinku, doufajíc, že mi to alespoň z části vyjde. „A jsem unavená, chtěla bych si odpočinout, alespoň dnes.“

Bojovala jsem s těmi hroznými pocity, s tím, jak jsem pokořila svou vlastní hrdost, která pro mě byla vždy vším.

Chvíli se na mě díval, vypadal, že usilovně přemýšlí, než se ušklíbl.

„Dobrá, ale zítra už tě šetřit nebudu.“ Lehl si, přitáhl mě k sobě tak, že jsem ležela natisknutá k jeho hrudi a on mě objímal kolem pasu. Měla jsem strach, že se později z jeho objetí nedostanu, ale uklidnil mě fakt, že mě alespoň pro teď nechá být.

Nedokázala jsem spát, navíc i kdyby se mi chtělo, spánku bych se bránila. Těžko bych mohla určit, kdy tvrdě spí, kdybych spala.

Po třech hodinách jsem usoudila, že spí dostatečně tvrdě. Opatrně jsem ho vzala za paži, chvíli jí držela ve vzduchu tak, abych se mohla protáhnout, pak jsem místo sebe pod jeho paži dala polštář. Dopadla jsem nohama na zem a ohlédla se. Ani se nehnul, ale těžko říct, minule se také nehýbal a pak mě popadl.

Bylo tam takové ticho, že jsem slyšela jen svůj zběsilý tlukot srdce a dech, opatrně, zlehka jsem nakračovala ke skřínce, sehnula se a vyndala klíček, později i papírek. Přešla jsem ke dveřím, třesoucí se rukou jsem po několikátém pokusu strčila klíček do klíčové dírky a pootočila jím. Dveře cvakly. Vyděšeně jsem se otočila k posteli, ale můj věznitel se jen přetočil a spal dál. Oddychla jsem si a otevřela, stejně potichu jsem za sebou i zamkla s tím, že mu snad bude pak chvíli trvat, než sám najde svůj klíč. Rozběhla jsem se spoře osvětlenou obrovskou zlatou chodbou. Odemkla jsem dveře, kde předtím byly dívky s dětmi. Vstoupila jsem.

„Vstávejte!“ zašeptala jsem a začala dívky probouzet. Chvíli trvalo, než si uvědomily, co se děje, a popadly všechny děti. Pomohla jsem jim s nimi až ke dveřím – vstříc svobodě! Jim se k té svobodě rychle a docela snadno dopomohla, ale zbývalo ještě tolik žen, kterým jsem prostě pomoci nedokázala. Ty ženy byly právě s muži, jako já před chvílí. Nemohla jsem jim pomoct a to mě hrozně zžíralo.

Odemkla jsem hlavní dveře, kterými jsem tam vešla, a chtěla pokračovat za ostatními, když mě kdosi popadl za paže.

„Kampak jsi chtěla jít?“ ozvalo se za mnou. Spatřila jsem trojici ozbrojených mužů. Opatrně jsem položila dvě děti na zem, doufajíc, že nezačnou plakat. Rozmáchla jsem se ve snaze jednoho udeřit, ale další dva mě obklíčili.

„Nechápu, jak utekla,“ zakroutil hlavou ten, co mě popadl a držel. Začínala jsem mít nepěkný pocit, že má svoboda je zhacena a dívek také, jelikož stále čekaly u dalších zamčených dveří.

„Improvizace,“ zářivě jsem se usmála, rozmáchla se a kopla toho u mě dobře mířenou ranou do kolene, těm dvěma jsem se vytrhla, popadla pod krkem a shodila na toho prvního, uhnula jsem před ranou toho třetího a podkopla mu nohy.

Všichni tři se na mě posléze vrhli. Rychle jsem uhnula, jednomu vytáhla meč a sekla ho do ramene. Uhýbala jsem jejich ranám, jelikož jsem téměř jinak bojovat nemohla, zvlášť ne proti nim.

Už jsem to začínala vzdávat, mé síly slábly, zatímco oni se vzpamatovávali a znovu mě obkličovali, když se z druhé strany náhle rozběhl nějaký muž. Domnívala jsem se, že jim jde na pomoc, ale on vytáhl meč a stoupl si vedle mě. Zamračila jsem se a rozmáchla se, abych se bránila tomu nejsilnějšímu.

„Co to děláte?“

„Chráním tě, S.“

To mě zmátlo. Takhle mi říkal jen... Pohlédla jsem postaršímu muži do tváře a málem omdlela. Ten muž... ten muž se tolik podobal mému otci, který už však neměl žít.

Ztěžka jsem polkla. Ta chvíle nepozornosti mě málem stála život, kdyby mě ten muž nestrhl na zem a nebránil vlastním tělem.

„Utíkej! Utíkej, holčičko,“ podíval se na mě. Ty jeho milé, dobrosrdečné oči jsem znala.

Do očí se mi nahrnuly slzy, nebyla jsem schopná se pohnout. On mě však tak bránil, sám se vrhl proti přesile. Jednoho už odrovnal, ale z druhé strany chodby se hnali další.

„Běž! Nic se mi nestane, utíkej!“ křičel. Nezbývalo mi nic jiného. Popadla jsem dvě plačící děti a pospíchala chodbou pryč. Nemohla jsem se otáčet, vrátila bych se tam a nezachránila nikoho – pravděpodobně ani jeho.

Odemkla jsem další dveře, pustila vyděšené dívky s dětmi a pak je za sebou zase pečlivě zamkla. Mohly jsme mít nějaký ten náskok.

Proběhly jsme ještě několika dveřmi, než jsme se konečně dostaly do sálu v našem hradu. Zastavila jsem se, abych se vydýchala.

„Není čas, utíkejte, postarejte se o děti jako dosud. Nemějte strach, jejich matky zachráním, udělám pro to všechno.“ Podala jsem dvě děti jedné z dívek a pospíchala nahoru. V naší ložnici jsem shodila šaty a oblékla si ty o něco pohodlnější – zvlášť pro boj, přes rameno přehodila toulec se šípy, do ruky vzala luk a několik dýk jsem skryla různě po svém těle. Nebyl čas, musela jsem utéct. Pořád jsem utíkala, ale bylo to nezbytné. Musím najít Diega, vyhledat Eruwen a později se spojit s Alexanderem, abych zachránila i ostatní dívky a svého otce – pokud ještě bude koho zachraňovat a hned ho nezabijí.

Běžela jsem do stájí, nedbaje na nechápavé pohledy těch, co v tuhle noční hodinu někam náhodou šli. Nasedla jsem na neosedlanou Calime, která, když mě spatřila, radostně pohodila hlavou. Chytila se její hřívy a vyrazila vstříc svobodě – znovu.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování