Lví řev - Kapitola druhá • OurStories.cz ~ naše povídky

Snad už tam nebude tolik chyb. Je to sedmnáctileté dívce jménem Scarlett White, která je velmi neobyčejná a je si toho plně vědoma. Jenže je ještě víc neobyčejná než si o sobě původně myslela. Co ji potká po škole a ve škole si tu budete muset přečíst, stejně jako další důležité informace.

24.01.2012 (10:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1341×

Byla jsem naprosto vyděšená. Přede mnou stál lev s ohnivou hřívou a mluvil na mě. Zvedla jsem se, lev byl vysoký po můj bok. Bylo to docela děsivé. Nedovedla jsem si představit, jak tohle bratrovi, až přijede, vysvětlím. No co, on mi nikdy nedovolil mít domácího mazlíčka, i když on sám jich měl snad tucet.

„Jsi v pořádku?” zeptal se mě lev. Zakroutila jsem hlavou.

„Co… co… co jsi zač?” vykoktala jsem ze sebe.

„Jsem tvůj strážce. A budu tě chránit ať půjdeš kamkoliv,” odpověděl hrdě lev. Kamkoliv? Úplně si dokážu představit, jak na něho budou reagovat moji spolužáci, až ho zítra přivedu do školy.

„A to jako se mnou půjdeš až do školy?” zeptala jsem se ho a rukou jsem se opírala o kuchyňskou linku. Jestli jo, tak to už se rovnou můžu nechat poslat do ústavu pro duševně choré a atentátníky, na školu se lvem (jestli ten ústav neexistuje tak ho kvůli mně budou muset založit).

„Ano, ale nikdo, kdo nemá schopnosti, mě neuvidí, pokud sám nebudu chtít,” odpověděl. Aspoň že tak, ale to mi pořád neřeší problém co mám říct bráchovi, až ho uvidí.

„Kdo jsi, jak ses tu dostal a jak se jmenuješ?” vyhrkla jsem na něj skrz zaťaté zuby. Už otevíral tlamu, když jsem ho zadržela vztyčeným prstem.

„Počkej, nechci to vědět.” Bylo by snazší kdybych to nevěděla (aspoň budu mít o čem přemýšlet). Prostě mu budu říkat mňau nebo tak nějak a to stačí. Neměla jsem sebemenší tušení, jak se volá na lvy.

„Je pozdě, jdi se vyspat, zítra je první den školy,” řekl lev a odešel z kuchyně. To byl dobrý nápad. Byla jsem moc ospalá a tak jsem se prostě vrhla do postele, jako bych se chtěla potápět.

***

Ráno mě probudil ten lev. Jen málo lidem, natož zvířatům, se mě podaří vzbudit, když nechci. On to se mnou, ale jen tak rychle nevzdal. Zařval tak hlasitě, až jsem spadla z postele na zem. Jelikož jsem už byla oblečená, tak jsem se jen učesala, nasnídala, vyčistila zuby a vyrazila s mým novým domácím mazlíčkem do školy.

Odložila jsem si věci do skříňky a rovnou už vyrazila do třídy. Byla jsem ve třídě první a sedla si do zadní lavice. Lev si lehl na zem vedle mě. Nepromluvili jsme ani slovo.

Zazvonilo. Slyšela jsem, jak na chodbě dupou stovky žáků. První do třídy přišla učitelka a potom žáci. Učitelka si stoupla před tabuli a vedle ní stáli dva noví studenti. Učitelka počkala, až se třída utiší, a pak začala mluvit.

„Milá třído, v tomto školním roce se k vám připojí dva noví žáci,” odmlčela se a podívala se na nováčky.

„Jelikož jsou noví, tak se jim teď každý představí popořadě,” ukázala na mě na znamení, že mám začít.

„Scarlett White,” a tak to pokračovalo dál. Pozorně jsem se zahleděla na oba nováčky.

Jeden měl černé rovné vlasy, hnědé oči, černou mikinu a modré jeansy. Ten druhý měl jasně zelené oči jako já, tmavě hnědé až černé vlasy, šedou mikinu s nějakým vzorem a černé jeansy.

Učitelka nováčky vybídla, ať se posadí. Jediná volná místa byla vedle mě a ve přední lavici a potom ke konci prostřední řady. Oba nováčci se rozešli směrem ke mně, ale oba dva jinak rychle. V duchu jsem se modlila, ať nejdou ke mě nebo ať aspoň nemají schopnosti. Zelenooký nováček přišel ke mně jako první.

„Můžu si přisednout?” zeptal se přátelsky a já mu na to jen kývla. Podal mi ruku.

„Ahoj, já jsem Tyler Benett,” podala jsem mu ruku a představila se.

„Scarlett, ale klidně mi říkej Scar.” Poté učitelka jen a jen vykládala nějaké věci, které stejně potom zapomenu a tak fakt nechápu, proč si jimi plnit kapacitu mého mozku. Hlavu jsem si podpírala rukou a jen se dívala na lva s ohnivou hřívou. Nikdo z nás dvou v lavici ani nepromluvil, dokud nezazvonilo na přestávku.

„Kolik ti je?” Chtěla jsem mu odpovědět, ale učitelka se zase rozpovídala.

„Služba na tento týden, vám rozdá vaše rozvrhy. Teď máte na půl hodiny volnou zábavu a pak můžete jít domů. Pokud budete hodní, tak vás pustím o deset minut dříve.” Poté odešla ze třídy a vrátila se až po zvonění na hodinu.

„Sedmnáct a tobě?” odpověděla jsem mu na jeho otázku.

„Taky,“ odpověděl. Chtěla jsem pokračovat v diskuzi jenže lidi ze třídy se rázem změnili na dvě skupinky. Jedna skupinka šla k Tylerovi a mně a druhá šla za tím druhým. Všichni chtěli vědět, jak se nováčci jmenují a jelikož máme ve třídě holky, u kterých se tajemství, či jakákoliv jiná informace neudrží déle jak minutu, tak jsem zjistila že ten druhý se na příjmení jmenuje Lewis.

Poté, co mě nikdo z mých spolužáků nepustil ke slovu nám učitelka oznámila, že už můžeme jít domů. Neznám lepší slova než jsou tyto: „Můžete jít domů, dnes vám odpadají hodiny, nemáte žádný domácí úkol, máte za jedna, nechceš se nasnídat v posteli, spi dál je teprve jedenáct dopoledne, můžeš si dát zmrzlinu před večeří…“

Cestou domů jsem zkontrolovala, jestli není někdo poblíž. Když byl vzduch čistý, tak jsem se dala s tou přerostlou kočkou vedle mě do řeči.

„Jak ti mám říkat?” To mě vážně zajímalo, protože kdo má sakra vědět, jak se volá na lvy!?

„Říkej mi Leo,” odpověděl a pohlédl na mě. Aspoň že na něj nemusím volat jako na kočku.

Lidi se v ulici začali objevovat, tak jme rychle ukončili náš krátký rozhovor. Byli jsme v ulici s rodinnými domky a okrasnými zahradami. Náš dům byl jen ulici od téhle. Na ulici stálo auto, a tak mě napadlo že si trochu upravím vlasy v jeho bočním zrcátku. Přehrabovala jsem si vlasy, když jsem spatřila Lewise za mnou. Bylo to divné, jelikož se nikdo nový nenastěhoval na téhle straně města. No, nejspíš tu má příbuzné. Pokračovala jsem v cestě.

Byla jsem před domem, když se mi do cesty postavil bratr. Měl na sobě košili a obyčejné rifle. Usmál se na mě jako by říkal: „Tak zlato a teď tě čekají problémy.“ Usmála jsem se typem, jako že za nic nemůžu.

„Co to je?“ Podíval se na Lea.

„Leo, kočka domácí,“ udělala jsem si z něj srandu. Založil si ruce a podíval se na mě na znamení, ať si z něj nedělám blázny.

„Leo, můj domácí mazlíček,” tvářil se zaraženě. Poté si Lea pozorně prohlédl.

„Tvůj domácí mazlíček? Vždyť je to principes tutor.“ Někdy mu nerozumím vůbec, tak proč mi tady vykládá něco o nějakém tutorovi!? Měl by si pořídit překladač na to, co řekne, ať mu rozumí aspoň jiný někdo kromě něho.

„Principes tutor je nejsilnější magie která se, tomu kdo tu magii má, přemění do formy zvířete. Je to zvíře nejsilnějšího bojovníka a pak… v knihovně bylo ještě něco a mám dojem, že to bylo hodně důležité, ale už jsem to zapomněl,“ pokrčil rameny a pokračoval.

„Jestli chceš vědět, co nebo spíše kdo to je, měla by sis zajít do knihovny v centru říše.“ Poradil mi brácha (jediný problém je v tom, že ty jeho rady znamenají spíše rozkazy). Jasně, jen tak si nakráčím do říše jako že nic, poté co jsem jim tam toho tolik zbořila. No to určitě. Jenže brácha i ten tutor se na mě podívali tím způsobem jakoby říkali: „Nemáš na vybranou, už je rozhodnuto. Ha, ha, ha.“

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování