Lví řev - Kapitola pátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to o sedmnáctileté dívce jménem Scarlett White, která je velmi neobyčejná a je si toho plně vědoma. Jenže je ještě víc neobyčejná než si o sobě původně myslela. Zeptá se Nathana na její otázky, co se bude konat v říši a co se stane s Ryanovou fotkou? Věnování: Elisabeth

01.02.2012 (10:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1037×

Odletěla jsem do nedaleké slepé uličky, kde už na mě čekal Leo. Na konci uličky stál Nathan. Přeměnil se. Byl podobně oblečen jako brácha, když se přemění (takže byl bez trika a měl jen černé kalhoty). Měl černá křídla, která byla ke konci bílá a které jsem ještě nikdy neviděla. To teď, ale nebylo důležité. Důležité bylo to, že jsem se ho konečně mohla zeptat na docela dost podstatné otázky.

„Proč jsi mě sledoval?“ začala jsem rozhovor.

„Já jsem tě nesledoval!“ začal se bránit.

„Ale jo, sledoval! Sledoval jsi mě cestou domů a potom jsi mě sledoval v knihovně,“ téměř jsem to na něj zaječela. Leo jen zavrčel a připravil se k útoku.

„Tehdy jsem se tě chtěl zeptat na toho lva, ale když jsem tam u domu ještě někoho viděl, tak jsem se obrátil na druhou stranu. A v té knihovně jsem si chtěl o tobě a tom zvířeti něco zjistit,“ řekl naprosto klidně.

„A proč jsi teda nepřišel další dva dny do školy?“ zeptala jsem se rázně.

„Jak se to rodiče dozvěděli, že jsem byl tak pozdě v knihovně, tak mi dali zaracha a nesměl jsem ty dva dny opustit říši,“ řekl na vysvětlenou teď už trochu rychleji než předtím. Dávalo by to smysl, ale podle Leova pohledu jsem vyčetla, že tomu až zas tak tolik nevěří.

„Dobře. Tak promiň, že jsem na tebe chtěla vytáhnout bazuku a jednu ti vrazit,“ omluvila jsem se, ale nijak mě to nemrzelo.

„Tak to vážně pochybuji, že bys mi dokázala dát facku tak, aby to bolelo,“ zasmál se a já měla vážně chuť mu jednu vrazit. Zahrává si s ohněm a to není dobré. Pousmála jsem se na něj ironicky.

„Tak uvidíme,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Jen se zasmál.

„Fajn,“ přikývl a přišel ke mně blíž.

Natáhla jsem ruku, jak jsem jen nejvíc mohla. Ozvalo se jedno velké hlasité plesknutí. Nathan se chytnul za tvář, která mu po mojí facce úplně zrudla.

„Au,“ řekl a tvářil se ublíženě.

„To tě odnaučí o mně pochybovat,“ řekla jsem hrdě a chystala se k odletu.

„Tak ahoj ve škole,“ vzlétla jsem, jen se na něj zašklebila a odletěla domů.

***

Doma mě čekal brácha.

„Aurora ti poslala přes vodu vzkaz,“ začal mluvit hned, jak jsem se vrátila domů po náročné facce.

„Vážně a co chtěla?“ vyhrkla jsem to na něj radostně.

„Ptala se, jestli půjdeš na oslavy, které se budou konat ve středu,“ dořekl a vzal si jablko.

„Jasně, že půjdu. Zbořím jim tam přede všemi most a…“ vykládala jsem nadšeně, ale zarazila jsem se, když jsem si všimla bráchova výrazu v obličeji.

„Když jsou ty slavnosti, tak tam můžeš jít, ale až po škole a žádné boření,“ kousl do jablka a odešel.

„Žádné boření!“ vytasil na mě Leo a odešel za bráchou.

Roztáhla jsem ukazovák a prostředník jako bych chtěla na fotce udělat někomu rohy. Nad nimi se objevil čtverec, ze kterého pořád dokola stékala voda, ale nic na zemi nebylo mokré.

„No tak…“ zašeptala jsem si sama pro sebe. Moc jsem chtěla Roře povědět o Leovi a tom všem, co se mi pár dní stalo.

Prsty jsem zase dala k sobě a čtverec zmizel. Aurora nejspíš nebyla poblíž vody.

***

Víkend jsem přežila bez boření, což mě samotnou hrozně udivilo. Teď jsem se jen musela soustředit na to, abych tašku vůbec dopravila do školy. Sem tam jsem si s ní pomohla (jak jinak než přes Leovi námitky) za pomoci větru, který mi ji nadlehčoval.

Školu jsem viděla přímo přede mnou. Naproti mně šel Tyler.

Najednou mi přejel mráz po zádech. Co když mu Ryan pověděl o mně a o té fotce, kde mám křídla? Přicházel stále blíž ke mně.

„Ahoj. To neuvěříš, co mi Ryan pořád vykládá,“ pousmál se. No podle toho, jak vypadá, mu to naštěstí moc nevěří.

„Normálně vykládá, že jsi nějaký anděl či co?“ Tak a teď mě ztuhla krev v žilách a přestala jsem hrůzou dýchat.

V tu chvíli ke mně přiběhl Nathan. Ještě že tak, jinak bych se tam psychicky zhroutila a už by se mnou nikdo nehnul.

„Hned ti ji vrátím, Casanovo,“ řekl Nathan a odtáhl mě za rameno dál.

„Máš štěstí, že to Ryanovi nikdo nevěří,“ řekl naštvaně a pokračoval.

„Jdeš na slavnost?“ zeptal se mě už mnohem mileji. Přikývla jsem.

„Ale až po škole,“ dodala jsem a pořád jsem se cítila, jak na umření.

„Fajn. Drž se od chemikáře dál i s tím lvem. Mám dojem, že jsem ho viděl v říši, tak ať ho s tou kočkou nevyděsíš,“ varoval mě a potom odešel do školy.

„Nejsem žádná kočka!“ zařval na něj Leo.

„Taky mi na něm, ale něco nesedí snaž se mu vyhýbat,“ přidal se k Nathanovi Leo. Ještě před sekundou na něj řval, že není kočka a teď si klidně stojí na jeho straně!? Já to prostě nechápu tu jeho logiku.

Chemikář byl i ředitelem naší školy. Letos ho ale máme poprvé na chemii. Znám ho jen z vidění.

„Fajn, ale pod podmínkou, že si můžu v říši na slavnostech něco zbořit,“ dořekla jsem a rozešla jsem se hrdě ke škole.

„Dobře,“ přecedil skrz zuby Leo.

„Jo a ještě něco,“ přispěchal Nathan zpět.

„Ryan tu fotku chce dát do televize. Prý někde do nějaké reality show. Něco jako Akta-X.“ To už jsem se na nohou neudržela a sletěla na zem tak ošklivě, jak to jen šlo. Právě jsem se psychicky zhroutila. Brácha mě za to zabije, pak mě oběsí a potom spálí na popel! Tak to abych si už začínala chystat hrobeček (takže chci tam mít rudé a bílé růže, nějaký pěkný šutr…).

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování