Lví řev - Kapitola první • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to můj první příspěvek, tak se vám snad bude líbit. Je to sedmnáctileté dívce jménem Scarlett White, která je velmi neobyčejná a je si toho plně vědoma. Jenže je ještě víc neobyčejná než si o sobě původně myslela. Co ji potká, když se jí probudí všechny její schopnosti, doma?

21.01.2012 (16:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1496×

V říši je jediná možnost, jak se dostat do našeho světa ta, že se proletí hladinou která v říši slouží něco jako nebe. Říše není pod vodou ani nic takového, ta hladina jezera je něco jako portál. Kdysi jsem v říši žila i se svým bratrem a rodiči. Rodiče ale zemřeli a tak mě bratr odnesl na zem, v domnění, že to tu bude bezpečnější. Sám navštěvuje říši, ale mě nechá vždycky doma. Je často pryč, takže mám v podstatě dům sama pro sebe. Je mi sedmnáct a dokážu se o sebe sama postarat. Říše se momentálně dělí na dvě části, na občanstvo a na příznivce krále.

„Bum. Tak zase někdy," řekla jsem, když jsem právě královi a celé té jeho armádě zbořila most, kterým by se armáda mohla dostat na zem.

Vzlétla jsem k nebi, které bylo modré a vlnité. Jediný problém to mělo v tom, že to nebe ve skutečnosti byla jen hladina jezera. Naposledy jsem se ohlédla na padající most. Prolétla jsem hladinou a otřepala se.

Objevila jsem se v našem relativně normálním světě. Ještě jsem pohlédla na hladinu jezera, která odrážela ve vzduchu mě a moje máchající křídla. Někdo by řekl, že jsou to andělská křídla, ale ti andělé nejspíš vznikli z toho, že někoho jako jsem já prostě zachránil člověku život. A tak nějak se to asi postupně rozvíjelo.

Byla jsem celá mokrá a to nám zítra začínal první den školy po velkých prázdninách.

Jak jsem letěla, tak jsem stihla přemýšlet, jelikož jsem to domů měla celkem dost daleko. Bylo to všechno nějaké moc pomotané. V tom světě (jak já říkám pod hladinou) jsou v podstatě tři strany. První je občanstvo (odpůrci krále a také z velké většiny kouzelné bytosti), druhá strana je král, který se snaží vybudovat most nahoru až k hladině, aby na svět lidí poslal svou armádu stvůr. Jediný, kdo může cestovat mezi těmito světy jsou ti, kteří mají křídla nebo se dokážou nějak jinak dostat přes hladinu jezera. A nakonec třetí strana, což jsem já. Nejsem s občanstvem, kteří jsou proti králi kvůli tomu, že prý není pravým vládcem říše a že se nějaký týpek zase vrátí (jejich myšlení fakt nepochopím i kdyby do mě práskali bičem). Ale nejsem ani s králem, který chce proniknout se svou armádou na zem, aby tu nejspíš nadělal binec. Já jsem na svojí straně. Baví mě jen tak z ničeho nic se v říši objevit a zničit královi to, co jeho otroci tak pracně stavěli.

„Au! Sakra!" zaklela jsem potichu, když jsem vrazila do stromu. Měla bych mít v křídlech autopilota, který by mě vždycky dopravil z namáhavého boření cizích staveb domů!

Rozhlédla jsem se kolem, jelikož jsem poslední dobou neměla sebemenší ponětí kam letím.

Byla jsem ve městě. Pořádně jsem se rozhlédla, až pak mi došlo že jsem u školy. A jelikož se mi do školy, jako každému normálnímu člověku, nechce, když tam nemusí, tak jsem to obrátila na druhou stranu. Důležité ale bylo, že jsem cestou uschla a taky neletěla domů od jezera na opačnou stranu (jako jsem jednou letěla a nakonec jsem skončila někde v Disneylandu).

Domů jsem doletěla bez problémů, pokud nepočítáte to zničené auto, opilého chlápka, který si o mně myslel, že jsem letadlo a té srážce s vchodovými dveřmi mého domu a mnou.

Proměnila jsem se. Už jsem na sobě neměla modré rukavičky zakončené mašlí, modré podkolenky (byly to spíše nadkolenky) zakončené mašlí, boty na podpatku, které vám dělají peklo, když chcete peklo udělat někomu jinému a modré šaty, které končily tam, kde končily i podkolenky. Teď už jsem na sobě měla klasické černé úzké jeansy a bílé tílko s vzorem rudé růže. Podívala jsem se na své zrzavě-červené vlasy a jasně zelené oči. Na stole naproti mě zazvonil mobil.

„Ahoj," pozdravila jsem, jako by mi to bylo úplně jedno kdo volá. Volal mi můj starší bratr, který je můj jediný žijící příbuzný.

„No ahoj. Slyšel jsem, že někdo králi zbořil most. Zase!" Slovo zase do telefonu zařval. Začervenala jsem se. Věděla jsem, jak moc si přeje, aby o mně nikdo v říši nevěděl a jak mu jeho přání vždycky překazím.

„Víš, co jsem ti o tom říkal... Přijedu za tebou, ať chceš nebo ne. Ahoj!" Vyhrkl to na mě a já jsem ani nestihla odporovat, nesnáším když mu nemůžu odporovat.

Rodiče zemřeli když na ně spadl most a od té doby má bratr tyhle pravidla:

1. Nikdy nechoď do říše, pokud ti to nedovolím.

2. Nikdy se neukazuj ve své pravé podobě na veřejnosti a nepoutej na sebe příliš velkou pozornost.

3. Nikdy si nenos jídlo k počítači a do mého pokoje.

Tyhle pravidla mi tíží život.

Byla jsem už příliš unavená a tak jsem se svalila do postele v oblečení. Dlouho jsem si v té posteli nepobyla, jelikož jsem dostala velkou žízeň. Sešla jsem dolů do kuchyně a nalila si vodu.

Mávla jsem rukou, ze které mi vyšel plamen. Šíleně jsem se lekla, jelikož jsem ovládala jen čtyři elementy a tenhle by byl pátý, což by bylo dost divné, protože kouzelné bytosti ovládají jen jeden element, z královské rodiny ovládá každý jen čtyři elementy. Bylo to klasické měření, pak měli ještě tři elementy veleknězi, ale kdo proboha jich má pět!? Ovládala jsem už zemi, vodu, vzduch, něco jako kouli čiré energie a teď i oheň.

Z mého řetízku, který jsem vždy měla na sobě, na kterém visel malý stříbrný lev, se ozval řev. Byl moc hlasitý a tak jsem odložila sklínku s vodou, prsty si zacpala uši, zavřela jsem oči a svalila se na zem.

Řev jsem po chvíli už neslyšela, ale za to jsem viděla přímo před sebou velkého lva.

Byl velký a jeho hříva velmi připomínala plameny. Byla jsem vyděšená a většinou když jsem vyděšená, tak ze sebe vydávám hrozné blbosti jako jednou na písemce. Tehdy jsem učitelce stihla pochválit vousy (které neměla) a taky jsem řekla že podle předpovědi počasí má sněžit (což bylo divné vzhledem k tomu, že bylo léto a bylo přes dvacet pět stupňů). To by se dalo ještě nějak přežít, ale to co jsem ze sebe vypravila teď...? V tu chvíli by se dalo uvažovat, jestli jsem normální nebo ne.

„Ahoj či, či. Promiň, ale granule pro psy nám došly, nechceš radši popcorn?" Když jsem si uvědomila, co jsem řekla, chtěla jsem to vysvětlit, ale to už se ten lev dal do řeči.

„Jsem tvůj strážce a ne nějaká kočka!" Ono to mluví! Tak teď jsem byla na hraně panikaření a totálního kolapsu.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování