OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lví řev - Kapitola sedmá

07.02.2012 (20:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 921×

Nervózně jsem přešlapovala sem a tam a čekala na Lea, až se vrátí s informacemi o Tylerovi. Rora ani já jsme nepromluvily. Ozval se křik jako by někdo někoho mučil. Chtěla jsem tam jít, ale to už mě Rora zastavila. Nervózně jsem se podívala dál do jeskyně, odkud se ozval křik.

„Už sis vybrala šaty na ples?“ řekla Rora abych na to vše nemusela myslet. Ale nešlo to. Přikývla jsem jí.

„Co je vlastně ten lev zač a co se stalo?“ začala se vyptávat.

„Mám magii ohně, a když se projevila, tak se tu najednou objevil ten lev Leo. Co se týče Tylera, jak jsi mě varovala o chemii, tak náhle něco zasáhlo jeho a mě ne. Mělo mě to zasáhnout, a kdo měl v tom prsty?“ zeptala jsem se s naprostou jistotou že Rora to budě vědět.

„Nastražil to ten chemikář. Viděla jsem ho, jak se ještě ušklíbnul a vyhodil dýku během výbuchu na tebe. Ta dýka by tě zasáhla přímo do srdce a ty bys na místě zemřela. Jenže ho to zasáhlo jen někde do boku,“ řekla. A já ji naprosto chápala, proč mě varovala, já bych pro ni udělala to samé.

„Jdu si domů pro šaty na ples. V těhle mě nikdo nesmí vidět a obzvlášť ne brácha,“ dořekla jsem a rozešla se k východu jeskyně.

„Půjdu s tebou. Určitě se u tebe doma najdou nějaké další šaty na ples,“ řekla.

***

Vrátili jsme se do říše už v šatech. Mé šaty nešly vidět, jelikož jsem je měla přikryté rudým pláštěm. Rora měla světle zelený plášť a kratší než já, a tak ji šlo vidět jen spodní lemování šatů, které bylo namodralé s perličkami.

S Leem jsme se dohodly, že až bude Tyler vzhůru a v pořádku, tak za mnou přijde na oslavy.

„Kde je James?“ řekla i když dobře ví, že tohle oslovení bráchy nesnáším. Je to brácha, prostě brácha.

„Nevím, ale můžeme ho najít,“ odpověděla jsem jí a začala se rozhlížet kolem.

„Je poblíž pódia,“ řekla a ukázala směrem k pódiu.

Brácha stál poblíže malého stromku, v ruce držel svoje víno a měl na sobě takový béžově-hnědý obleček, který šel k době, která byla v říši a jeho vlasům. Přišli jsme k němu.

„Ahoj, Scarlett co tu děláš? Neměla jsi být ve škole?“ zeptal se nervózně.

„Škola nám už skončila,“ rychle jsem řekla a on se kouknul na kapesní hodinky.

„Je teprve půl druhé a škola ti končí až ve čtyři,“ řekl a nejspíš si myslel, bůh ví, jak není chytrý, ale já taky umím počítat!

„Nějakej idiot spustil požární poplach, a tak než se ten jeho imanigární oheň uhasil, tak nás učitel mezi tím pustil domů,“ řekla jsem a byla jsem na sebe hrdá, že jsem dokázala vymyslet takovou skvělou výmluvu.

„A co ty tu?“ zeptala se bráchy Rora.

„Já… víte já…“ trvalo mu snad věčnost to ze sebe vykoktat, i když to ze sebe nakonec nevykoktal.

„Jamesi? Kdo to je?“ zeptala se dívka, která stála opodál od nás a tvářila se dotčeně. Měla na sobě hezké žluté šaty s krajkami. Oči měla modro-zelené a vlasy měla špinavě blond v účesu.

„Spíš kdo jsi ty?“ zeptala jsem se rázně, i když jsem moc dobře věděla, kdo to je. Musela to být bráchova holka, ale neubránila jsem se pokušení jí trošku vyděsit a hlavně udělat si z ní srandu. Uvnitř sebe jsem se smála, tak zlomyslně, až jsem se málem rozesmála i na venek.

„Já jsem Elisabeth Smith. Jsem Jamesova holka, a kdo jsi ty?“ řekla a div se u toho nerozplakala.

„Já jsem Scarlett White, jeho manželka,“ dořekla jsem. Rora se už neudržela a začala se smát, až si o ní Elisabeth musela myslet, že je cvok. Elisabeth se už chtěla se slzami v očích otočit.

„Ne, dělám si srandu. Jsem Scarlett White a jsem jeho sestra,“ hned jak jsem to dořekla, jsem se přidala k Roře a zakončili jsme to plácnutím si na znamení, že jsme ji dostaly. Elisabeth se tvářila lehce pobaveně a uraženě zároveň.

„Scar a její nejlepší kamarádka Aurora si moc rády utahují z někoho nového,“ řekl brácha Elisabeth na vysvětlenou.

„Neříkejte mi prosím, že to co máte na sobě, jsou šaty na ples,“ řekl trošku naštvaně.

„Dobře, tak my ti to neřeknem,“ řekla Rora a obě jsme se daly zase do smíchu.

„Scarlett pojď. Půjdu tě představit královské rodině,“ řekl brácha. Královskou rodinu a další šlechtice jsem ještě nikdy neviděla. Bylo by fajn omrknout si konkurenci, a tak jsem neměla nic proti.

Postavili jsme se na pódium, kde seděla královská rodina a spol. Hlavu jsem měla sklopenou k zemi, a tak jsem jim neviděla moc do tváře. Do tváře jsem se jim směla podle etikety podívat, až po představení se královně.

„Veličenstvo, toto je má mladší sestra Scarlett,“ představil mě královně. Konečně jsem si je všechny mohla pořádně prohlednout. Královna měla zelené šaty se spoustou zdobení. Muži měli na sobě podobné oblečky, jako měl brácha, až na to, že někteří měli šerpy a na nich odznaky.

„Princi Finne, toto je má sestra Scarlett.“ Podívala jsem se na prince  a pousmála jsem se na něj svým obvyklým roztomilým úsměvem. Úsměv mi oplatil, uklonil se mi, chytil mi ruku a něžně mi ji políbil.

„Rád vás poznávám madam. Doufám, že se uvidíme na plese,“ řekl a brácha mě už odtahoval dál. Finn měl jako jediný z nich všech tmavě modrý oblek s bílým lemováním a byl bez šerpy.

Měl nádherně čokoládové oči, až jsem se v nich pohledem málem ztratila. Vlasy měl krátké tmavě hnědé a ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla.

Byli tam všichni z královské rodiny a spolu kromě samotného krále.

„Kde je král?“ zeptala jsem se bráchy, když jsme odcházeli z pódia.

„Král bude, až na plese, který začne v pět. Dáme si sraz u toho stromku v půl páté, jo?“ Přikývla jsem.

„Páni… kdo se ti z nich líbí nejvíce? Mě ten v zeleném.“ zeptala se Rora. Otočila jsem se zády k pódiu, aby si je mohla všechny nenápadně prohlédnout. Ten v zeleném byl vévoda s blond vlasy, jasně modrými oči a náramně přidrzlým úsměvem.

„Vidíš toho v tom tmavě modrém oblečku? Tak ten,“ řekla jsem a Rora se jen ušklíbla.

***

„Je v pořádku, měla bys mu, asi tak za hodinu, vše vysvětlit. Zatím ještě odpočívá na lůžku, ale bude v pořádku.“ Otočil se Leo.

„Ale to bude královský ples,“ ohradila jsem se hned proti němu.

Leo se přemístil a vrátil se za pár sekund s jedním z bráchových oblečků na zádech a úsměvem, který měl často i brácha, když říkal, že zkrátka nemám na výběr.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lví řev - Kapitola sedmá: