OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 19. kapitola

04.04.2013 (14:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1203×

Lyžák - To myslíš vážně?

Ráno mě vzbudil rozruch, který v pokoji panoval. Holky byly už dávno na nohou a neustále na sebe něco pokřikovaly. Raději jsem se mezi ně nepletla. Vstala jsem, až když ony odešly na snídani, a na snídani šla, až když se ony z ní vrátily.

Seděla jsem u stolu a pozorovala vylidňující se jídelnu. Teď v ní vládl docela klid – profesoři popíjeli svoji ranní kávu a studenti už byli dávno na svých pokojích. Martin přišel zhruba deset minut po mně. Vypadal rozespale, mnul si oči a na hlavě měl přímo vrabčí hnízdo. Ale celkově mu to slušelo – měl na sobě černé tepláky s šedými pruhy po stranách a světle zelené tričko s dlouhým rukávem. Okamžitě jsem se zase probrala, protože se snídaní v ruce zamířil ke mně.

„Dobré ráno! Jakou jsi měla noc?“ zeptal se mile, ale bylo na něm slyšet, že je hodně unavený.

„Dobré! Noc jsem měla celkem klidnou, jen jsem nemohla usnout, ale ty vypadáš, jako bys celou noc nespal,“ poznamenala jsem.

„Taky jsem toho moc nenaspal. Kluci pořád někam courali. Když jsem zrovna usínal, tak vždycky zavrzaly dveře. Měl jsem sto chutí vstát a nějakou jim vrazit, když to bylo asi popáté.“

„Aha. No, vidíš, to se ti bude hodit ten dnešek. Můžeš to dospat,“ poznamenala jsem mile.

„No, tím si zrovna nejsem tak jistý. Usnu a tobě se pak něco stane, ne?!“ odfrknul si.

„No dovol! Já jsem opatrná. Většinou,“ dodala jsem pološeptem. „Já budu muset jít nahoru, protože se za mnou bude chtít stavit zdravotnice. Budeme dneska u nás, nebo u vás?“ Nechtěla jsem trávit den tím, že mu budu posílat smsky nebo zprávy přes ICQ, abych se dozvěděla, co dělá. A mám takový pocit, že dnešní den bude rozhodující. Pokud ho společně přežijeme, tak bychom snad mohli utvořit i pár - teoreticky.

„To známe. Já nevím. Asi přijdu k vám, až se kluci odporoučí ven.“

Přikývla jsem a pomalu odskákala do pokoje. Se spolubydlícími jsem se minula ve dveřích, takže jsem se rovnou mohla svalit do postele. Ani ne minutu po jejich odchodu jsem slyšela klepání na dveře – zdravotnice. Dostala jsem na ni telefonní číslo, abych jí mohla zavolat, kdyby se cokoliv stalo. Prý okamžitě dorazí. A dostala jsem další asi dvacetiminutovou přednášku o tom, jak se tu máme a nemáme s Martinem chovat. Docela by mě zajímalo, proč všechny tyhle přednášky dostávám vždycky já a nikdy Martin. Obecně by mě zajímalo, proč si každý myslí, že holka je ta zodpovědnější. V tomhle případě by to měl být stejně Martin, protože na mě dává pozor.

„Tak jsem tu,“ zavolal na mě ode dveří, když přišel.

„Jo, pojď dál,“ řekla jsem z postele, na níž jsem seděla. Martin se okamžitě zjevil ve dveřích. Usadil se na nízkém stolku pod oknem a upřel na mě unavený obličej. Já akorát koukala do notebooku a zjišťovala, co je kde nového.

„Tak, mám to. Zase nechci e-mail dlouhou dobu vidět. Co budeme dělat?“ zeptala jsem se rozpustile. Martin se lehce pousmál a kouknul na mě.

„Nevím. Máš nějaký nápad?“

„Ne. Ale mám tu pár filmů, který jsem ještě neviděla. Jdeme do toho?“

„Challenge accepted!“ pronesl se smíchem.

Okamžitě jsem v notebooku začala prohledávat složku s filmy. Martin si ke mně přisedl a koukal mi přes rameno, z čehož jsem radost opravdu neměla. Nemám ráda, když mi někdo kouká přes rameno, když něco v počítači hledám. Navíc, v tu dobu jsem měla v notebooku i několik pohádek, na které můj mladší bratránek rád koukal, když jsem byla já u nich nebo on u nás. Nakonec jsme skončili u něčeho, co se jmenovalo Ostrov.

„Víš aspoň, o čem to je?“ prohodil Martin.

„Ne,“ odpověděla jsem s klidem a film pustila. Postavila jsem notebook na stolek, na kterém předtím seděl, a lehla si do postele. Martin neváhal a lehl si vedle mě. Chvíli jsme mlčky sledovali film, ale já potom začala být nervózní, protože jsem na sobě neustále cítila Martinův pohled.

„Co je?“ zeptala jsem se, když už jsem to nevydržela.

„Nic. Co by mělo být?“ odpověděl s lehce přiškrceným smíchem.

„Nevím. Nekoukáš na film,“ podotkla jsem. Na to mi nic neřekl a jen mě lehce pohladil po tváři.

„Měla by sis odpočinout,“ poznamenal a upřel pohled na monitor. Tohle mě naštvalo. Okamžitě jsem se posadila a sedla jsem si záměrně tak, aby přese mě neviděl. Nevyvolalo to odezvu, jakou jsem chtěla, ale aspoň nějakou odezvu to vyvolalo - upřel na mě svůj pohled.

„Martine, něco se děje. Vidím to. Když jsme sem jeli, byl jsi úplně normální, ale najednou jako by někdo mávnul kouzelným proutkem a ty jsi obrátil o sto osmdesát stupňů. Chováš se jinak, než je u tebe obvyklé,“ řekla jsem a v zápalu vášně začala rozhazovat rukama.

„Jo? A jak se podle tebe chovám, když ne normálně?“ opáčil Martin kousavě.

„Divně. Na jednu stranu jsi pozorný, ale na druhou stranu jsi odtažitý. Jako bys bojoval sám se sebou,“ zkonstatovala jsem. Martin se zarazil. No, vypadá to, že jsi zavadila o správnou strunu, pomyslela jsem si.

„No, tak to máš, sakra, pravdu a moc dobře to víš. Už jsem ti řekl, že víc než kamarád být nechci, ale ty nechceš, abych byl víc. Já to chápu, ale zase zkus pochopit ty mě. Když jsem s tebou, jsem šťastný a přeju si, aby to nikdy neskončilo, ale pak se ozve hlásek v mojí hlavě a varuje mě, že je to celé špatně, protože jsem jenom kamarád. Nedokážu se od tebe držet dál a přitom si tím akorát ubližuju,“ vysypal ze sebe vztekle. Já na něj zůstala zírat jako puk. Vlastně jsem si ani nedokázala představit, co bych mu na to měla odpovědět, i když bych si to měla hodně rychle ujasnit.

V mé hlavičce to šrotovalo o sto šest. Na jednu stranu jsem chtěla, aby Martin nebyl jenom kamarád, ale na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jestli bych teď zvládla nový vztah. Vztah s Lukášem byl založený převážně na dvou, maximálně třech schůzkách za měsíc, ale tohle by bylo o něčem úplně jiném – vídala bych ho prakticky denně. Mělo by to vůbec šanci...?

Další kapitolka je na světě a vůbec se mi nelíbí! Moje múza si vzala dovolenou a odletěla na Bahamy. No, nechce se vrátit, mrcha jedna! Takže jsem to musela vymyslet sama. Vím, že je konec useknutý a skoro se neshoduje s první polovinou kapitoly, ale to se časem vysvětlí. Doufám, že se vám kapitola bude líbit a necháte mi tu aspoň nějaké komentáře. =)

Vaše Ali

P.S.: Jak byste chtěli, aby to skončilo? Máte nějaké teorie, jak to skončí? Sem s nimi. ;) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 19. kapitola: