OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 24. kapitola

10.01.2014 (12:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1317×

Tak tedy jedeme domů... 

Odpoledne byl v plánu jeden jediný bod – zabalit. Jelikož už jsem měla zabaleno a jelikož bylo krásně, rozhodla jsem se vydat ven. Teple jsem se oblékla, na nohu jsem si dala ponožku a igelitový návlek. Byla jsem domluvená s panem třídním, že mě posadí na lavičku u chalupy, aby na mě hezky svítilo sluníčko. Myslela jsem si, že by mi to pomohlo v přemýšlení. Všechno jsem v hlavě převracela ze strany na stranu, až jsem se nakonec rozhodla…

„Sabino?“ oslovila jsem svoji kamarádku, když jsem po večeři seděla na posteli a koukala na svůj odraz v okně.

„Hm,“ odpověděla mi zadumaně.

„Stále platí, že mi půjčíš ty černý tepláky?“ zeptala jsem se lehce přiškrceně. Sab na mě upřela svoje velké oči a koutky roztáhla do velkého, zářivého úsměvu.

„Jistěže ti je půjčím,“ řekla radostně. „A jestli chceš, tak tě můžu i namalovat,“ nabídla se. Já jen s úsměvem přikývla.

Do společenské místnosti jsme dorazily jako poslední. Já se posadila na svoje obvyklé místo v křesle a začala se kolem sebe rozhlížet. Vlastně nic se tu nezměnilo, jen židle byly přiražené ke zdi a stoly někam zmizely. Světlo, které vždycky zajišťovaly zářivky na stropě, bylo nahrazeno čtyřmi velkými lampami a jednou otáčivou lampou na stropě, takže v místnosti bylo příjemné přítmí.

Když zhruba v polovině večera začal hrát můj oblíbený ploužák, pocítila jsem lehký závan naštvání. Kdybych neměla nohu v sádře, nemusela bych teď sedět a koukat na Martina, jak i tuhle skladbu tancuje s Barčou. I když počkat! To není Martin, to je Filip, kdo právě tancuje s Barčou. Ale kde potom je?

„Nechceš si zatančit?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a tam stál Martin. Popravdě jsem se ho docela lekla, protože jsem ho tam nečekala.

„Ráda bych, ale nemůžu,“ podotkla jsem smutně.

„Ale prosím tě. Všechno jde,“ šibalsky na mě mrkl a než jsem stačila zaprotestovat, vzal mě do náruče. Chytla jsem se ho kolem krku a nechala se kolíbat jako malé dítě. Vlastně to bylo docela příjemné. Zavřela jsem oči a hlavu si položila na jeho rameno.

„Lin, chceš si jít zase sednout, nebo chceš někam jinam?“ zeptal se mě najednou Martin a mně došlo, že předešlá písnička skončila.

„Vzal bys mě na pokoj, prosím? Potřebuju na záchod,“ odpověděla jsem, když se sám dobrovolně nabídl. Jen se na mě usmál a odnesl mě do pokoje. Dokonce tam se mnou i počkal.

„Chceš jít rovnou dolů?“ zeptal se Martin, když jsem doskákala do pokoje a sedla si na postel. Zavrtěla jsem hlavou a začala si kousat ret, abych se přinutila vymyslet způsob, jak navázat na téma, které se s námi táhne celý lyžák. Najednou se zvedl z malého stolku, na kterém seděl, kdykoliv byl u nás v pokoji, a sedl si na zem přede mě. Vzal mě jemně za ruce a začal palci kreslit kroužky na vnějších stranách mých dlaní.

„Víš, Lin, nejspíš si o mně teď myslíš, že jsem naprostý ignorant, když jsem tě nutil, aby ses rozhodla hned. Chápu, že to nejde, a chci se ti omluvit. Neměl jsem to po tobě chtít. Rád zůstanu aspoň tvým kamarádem, protože stále můžu doufat, že jednou nadejde den a ty se rozhodneš jinak,“ řekl mi naléhavým hlasem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mě musí mít hodně rád, protože tohle by jinak nikdy neřekl. Pro mě to byl odrazový můstek.

Vymanila jsem svoje ruce z těch jeho a položila mu je na tváře, čímž jsem ho donutila, aby se mi podíval do očí. Já se na něj v tu chvíli zeširoka usmívala a v jeho očích se tudíž zračilo naprosté zmatení. Bez jediného zaváhání jsem se sehnula a spojila svoje rty s těmi jeho. Byly hebké, měkké a teplé. Přesně takové, jaké jsem si je pamatovala. Když jsem náš polibek ukončila, byl ještě zmatenější než před ním. Svezla jsem se z postele a sedla si mu na klín.

„Ale já nechci být jenom kamarádka. Teď už to vím,“ zašeptala jsem s očima upřenýma do těch jeho. Okamžitě si mě přitáhl blíž k sobě a zabořil svoji tvář do mých vlasů. „Nejspíš bychom se měli vrátit, aby z toho nebyl průšvih,“ přerušila jsem tuhle nádhernou intimní chvilku, ale zároveň jsem věděla, že se tím otevírá něco jiného, krásného. Martin se s úsměvem zvedl ze země a vzal si mě do náručí. Ve společenské místnosti mě posadil do křesla a políbil do vlasů, jako by to byla naprostá samozřejmost.

&&&

Později večer, když skončila diskotéka a když byla vyhlášená večerka, stejně nikdo nešel spát. Byla to poslední noc kurzu, a tu si přece musí všichni užít. Spát můžeme přece druhý den v autobuse, ne? K nám na pokoj se postupně přiloudala polovina Martinova pokoje, že prý bychom mohli koukat na nějaký film. Co si pustili za film, si nepamatuju, protože ke mně si lehnul Martin a buď jsme si povídali, nebo vyměňovali polibky. Já usnula až k ránu, ale jen na chvíli, protože asi v půl osmé mě probudil Martin. A probudil mě přesně jako Šípkovou Růženku – polibkem.

Následující ráno mi přišlo docela zmatené – všichni pobíhali po chalupě sem a tam, aby ji uvedli do původního stavu a aby mohli v klidu předat klíče majiteli, který ji následně musí připravit pro druhou skupinu. Jelikož jsem nebyla zrovna nejpohyblivější, tak mě posadili na moje místo ve společenské místnosti. Dokonce i k autobusu jsem se dopravovala jako V.I.P. - všichni šli pěšky, ale já jela rolbou společně se zavazadly, abych si domů nedovezla ještě něco dalšího kromě té zlomené nohy.

Když to vezmu z jiného úhlu, tak stejně si domů vezu ještě něco jiného než zlomenou nohu – vezu si domů kluka, který mě má moc rád a který na mě dá pozor, abych se obešla bez dalších zranění. S tímhle pocitem spokojeně usínám v autobuse na jeho rameni…

Děkuji všem za trpělivost a doufám, že jste si poslední kapitolu užili.

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 24. kapitola: