OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Má láska stojí za katedrou - 1. kapitola

10.04.2011 (17:00) • Never • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 944×

Je to tady. Den D. Den, který bude v mém životě opakovat, čtvrťák. Nová kapitola mé existence začíná.

Londýn, pochmurné město, které je hlavním městem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ležíc na severním břehu Temže. Mám to město moc ráda, je to pro mě nezapomenutelná část existence.

Asi bych se vám měla představit. Jmenuji se Rory Blurbová a je mi navždy devatenáct. Žiju s mou rodinou kousek od Jamesova parku, ve kterém se často procházím. Můj otec se jmenuje Eleanor a matka Sasha. Odmalička mě vychovávají k zodpovědnosti a já se jím to snažím plnit. Asi bych vám měla říct jednu podstatnou věc. Já a má rodina jsme upíři. Ale dalších pár podstatností k tomu. To, že nás slunce spálí, je mýtus. Můžeme normálně chodit na slunce. Ale jako ostatní se živíme lidskou krví. Avšak nezabíjíme nápadně, lovíme maximálně třikrát do měsíce. Kromě toho jsme neuvěřitelně rychlí, silní, jsme nesmrtelní, nespíme, máme super výborný sluch, zrak i čich, a jsme bledí a krásní. Asi se ptáte, jak se stane člověk upírem, že? Není to jednoduché. Upír musí najít vůli a svůj jed vpravit do krevního oběhu oběti. Přeměna trvá čtyři dny, kdy je polovinu člověk naprosto odříznut od smyslů a další polovinu se svíjí v nesnesitelné bolesti. Vím to pouze z vyprávění mých rodičů. Já už se jako upír narodila, avšak rodiče ne.

Vystoupila jsem z auta a věnovala tátovi smutný pohled. Vůbec se mi tam nechtělo, ale zároveň jsem byla šťastná. Zavřela jsem dveře a otočila se, abych pohlédla na školu, jenže to mi překazilo parkoviště plné studentů, jejichž pohled visel jen a jen na mně. Tak na to se bude těžko zvykat. Nemám ráda pozornost, přímo ji nesnáším.

Třída byla obrovská. Bylo tam přes dvacet lavic a snad přes třicet lidí. Jakmile jsem vstoupila – stejně, jako na parkovišti – na mně všichni nechali své pohledy. Měla jsem sto chutí něco říct, jenže nesmím se moc ukazovat, nemuselo by to dopadnout dobře. Nerada bych někomu ublížila. Posadila jsem se chtě-nechtě do poslední volné lavice a pozorovala kapky deště, jak pomalu, ale rychle tečou po skle dolů na okap. Bylo to uklidňující, bohužel mě z pozorování vytrhl zvonek, oznamující začátek hodiny. Nemám to ráda. Do třídy přišel učitel s hromádkou učebnic v ruce. Byl pohledný, to se musí uznat, byl vysoký snad metr devadesát, černé oči i vlasy, velké svaly, snědá pleť, ale přesto vypadal snad maximálně na dvacet. Do nosu mě uhodila jeho silná vůně. Nebyl to žádný parfém, ale jeho specifickou a osobitou vůni. Připomnělo mi to začátek jara, přesto krutou zimu. Bylo to jako na kolotoči, přesto se mi líbila. Mé myšlenky začaly pomalu, ale jistě ubíhat k učiteli.

„Slečno Blurbová?“ odkašlal si nějaký nádherný hlas, který mě probudil z mého myšlení. Otočila jsem se a poznala, že je to hlas učitele, má tak krásný hlas… Jakmile se jeho oči setkaly s těmi mými, chvilku jsme se na sebe koukali a dala bych ruku do ohně, že mezi námi proletěla nějaká jiskra.

„Omlouvám se, zamyslela jsem se,“ usmála jsem se na něj omluvně a on mi úsměv oplatil, kdybych neseděla, určitě bych šla k zemi. Ovládal mě divný pocit, který jsem neuměla rozpoznat. V životě jsem jej necítila.

„V pořádku, pro příště dávejte pozor.“ Položil mi na lavici knihu anglického jazyka a literatury. Úplně jsem to ignorovala, mé oči byly jen pro něj.

Hodina končila a zvonek dal o sobě také vědět. Učitel zmizel jako pára nad hrncem, ani jsem se ho nestihla zeptat na práce. Tak ráda bych s ním znovu mluvila.

„Ahoj, jmenuji se Lizzie, ty jsi Rory, že?“ vyhrkla dívka, která seděla v lavici za mnou. Nerada jsem to udělala, ale otočila jsem se.

„Jo, jsem. Jsem Rory, ahoj Lizzie,“ pozdravila jsem ji. Moc se vnucovala, s touto holčinou asi kamarádky nebudeme, jak je vidět, k tomu ten její pohled, úplně stejný, jako ty top modelky v televizi, ale nebudeme dělat ukvapené závěry, třeba bude v pohodě.

„Odkud jsi?“ zeptala se. Mám lhát? Držet se od ní dál a lhát? Ne, stejně nejsem dobrá lhářka, takže jdu na pravdu.

„Kousek od Jamesova parku a ty?“ Mé rty se zvedly do méně viditelného úsměvu, že nakonec to není tak hrozný den, jak jsem si myslela.

„U nákupního střediska Drewing. Pocházíš z Anglie?“ zasypala mě další otázkou. Začala se ukazovat jako milá dívčina, takže doufejme, že nebude jako ostatní.

„Jo, narodila jsem se tu a ty?“ Na chvíli zvážněla, ale nakonec pronesla klidným hlasem:

„Ne, já se narodila v Nizozemí. Moji rodiče… No, měli autonehodu a od té doby bydlím tady u nevlastní sestry,“ stírala si slzy, které ji pomalu začaly téct z koutku oka. Rory, tys tomu zase dala!

„Promiň, já… Omlouvám se, nevěděla jsem, že- “ nedořekla jsem to, co jsem zrovna chtěla, protože mě přerušila. Opět jsem to zkazila.

„To je v pořádku, nevěděla jsi to… Pryč od tohoto tématu. Kam bys chtěla na vysokou? Pokud tedy na nic chceš.“ Vysoká? Ani jsem ještě nepřemýšlela, když už jsme u toho, ale určitě na nějakou půjdu, jen na jakou… Zrovna jsem chtěla Lizz odpovědět, jenže začala hodina.

A tak to šlo celý den. Snažila jsem se co nejvíce věnovat přednáškám a různým řečem učitelů, jenže to nešlo. Myslela jsem pouze na Joshuu Wilsonea – jak jsem později zjistila, že se jmenuje.

Autor: Never, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má láska stojí za katedrou - 1. kapitola: