OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Magie Chaosu - 3. kapitola

07.08.2013 (17:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 558×

3. kapitola

Ráno nebylo takové, na jaké jsem byla zvyklá. 

Křik. Spoustu křiku. 

Ale nebyl to křik alá démon. Bylo to mnohem horší. Vsadím se, že Jasen se opět ukázal v pravém světě a někomu provedl nějakou botu. Tentokrát to byla Layna. Ječela jako šílená. Nejspíš jí něco zničil. Klasicky. 

Vysoukala jsem se z postele a zalezla do sprchy. Z noci jsem byla zpocená. Vlažné kapky vody mě příjemně šimraly na těle. Užívala jsem si to. Když jsem byla vykoupaná, vylezla jsem ze sprchy a oblékla se. Chodba byla tichá. Hlasy vycházely z obýváku. 

Seběhla jsem dolů a uviděla Laynu, jak nabručeně sedí na gauči a kouká na televizi. Vedle seděl Jasen a pochechtával se. Z kuchyně přiběhla Cassia s talířem s vaflemi a položila ho na stůl. Mámu a tátu jsem slyšela z kuchyně a tetu Febe z koupelny. Taková typická pohoda u Conlanů v pátek ráno. Bylo půl sedmé a já za hodinu a půl měla školu, do které se mi vůbec nechtělo. Netoužila jsem po tom, aby na mě další den zírali studenti, kteří nemají nic na práci, než se zajímat o cizí lidi. Nikdy mi to moc nevadilo, ale poslední dobou víc a víc. Nelíbil se mi jejich zkoumavý pohled, protože mi někdy připadalo, že lidé jsou čím dál vnímavější. Někdy mi připadalo, že vidí, kdo doopravdy jsem. 

„Ahoj," zvolala Cassia. „Dáš si?" ukázala na talíř s vaflemi.

Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem hlad. „Ne, díky. Jak se máš, Lay?" Neočekávala jsem, že mi odpoví. Byla příliš nabručená na Jasena, než aby odpovídala komukoliv. 

„Nemluví?" ukázala jsem na ni palcem a usmívala se. Cass pokrčila rameny. 

„Tuším, že za to může Jasen," mrkla na něj a zazubila se. 

„Můžeš se pokusit alespoň jednou za den někoho nenaštvat? Ulehčil by jsi spoustě lidem život," ušklíbla jsem se a plácla sebou na gauč vedle Lay, která nás naprosto ignorovala. Mrkla jsem na televizi, kde dávali nějakou reality show. Byla to nuda. 

„Jak ses vyspala?" zeptala jsem se Lay a opět se pokusila o komunikaci. Problém s Lay byl v tom, že když se naštve, tak je problém s ní znovu navázat konverzaci. Urazí se na dlouho a potom je těžký si ji udobřit. Jasen to ví, já to vím, všichni to ví, a on jí přesto dělá naschvály. Je to pitomec, který se nepoučí ze svých chyb. „Lay, přestaň být uražená a mluv se mnou. Já ti nic neudělala, tak nevidím problém v tom, abychom si mohly povídat."

„Ale jsi jeho sestra," odsekla naprosto nesmyslně. 

„Co je to za argument?" 

Mlčela, nic neřekla. Do obýváku přišla Diana s úsměvem. „Pořád nemluví?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Na jak dlouho to vidíš?"

„Jak kdy," pokrčila rameny. „Někdy hodiny, někdy i dny. Jak se zrovna cítí."

„Skvělý," zasyčela jsem. „Asi tě utratíme, Jasene. To je rozumný nápad."

Ale bylo to vlastně jedno. Lay se odurazí, někdy, ale za chvíli Lay s rodiči odjíždí za dalšími příbuznými. Peter a Kyria. Ta dvě jména, která mi způsobují husí kůži. Černá magie je zrádná a taky se dobře usídlí v našich duších, když ji použijeme. Z nich je cítit tady, když se ví, co se hledá. Ale oni to nezjistí, tím jsem si byla jistá. Už to byl nějaký ten měsíc, kdy se to stalo. Teď už zbyla pouze slabá stopa černé magie.

„Lay, odjíždíme," ozval se domem Febin hlas. Jak jsem očekávala. Do Albuquerque je čekala hodně dlouhá cesta. Navíc se už dělalo horko, takže odpoledne může být na padnutí. Lay se zvedla bez jakéhokoliv očního kontaktu a odešla ven na štěrkovou cestu, kde parkovalo jejich auto. 

Zvedla jsem se a s upřeným pohledem na Jasena odešla za ní. Vždyť já za nic nemůžu, sakra! Nesnášela jsem tyhle její stavy, kdy obviňovala všechny za všechno, aniž by za to mohli. V tu chvíli bych ji nejraději zabila. 

Jejich auto byl modrý Ford - nejnovější typ. Layna si zrovna dávala sluchátka do uší, jako by se snažila bránit naší konverzaci. Zarazila jsem ji, když se snažila zavřít dveře od auta. S nezájmem se na mě podívala a já měla chuť jí dát pěstí.

„Přestaň se chovat jako malej parchant a přestaň být uražená na mě. Na Jasena si buď, jak chceš, ale já ti nic neudělala, a to, že jsem jeho sestra, není vůbec žádný argument na tvoji zlobu. Takže se přestaň chovat jako pětiletá a buď rozumná a dospělá. Děkuji. Přeji hezkou cestu," odfrkla jsem si a zabouchla dveře od auta, rozloučila se s tetou Febe a Petrosem a odpochodovala do domu. Posadila jsem se ke stolu a čapla jednu vafli do ruky s očima Cass, Diany a Jasena na svém tělě. „Co je?" zabručela jsem. „Tak jsem se trochu unáhlila, ale mám pravdu, chová se někdy jako spratek."

„Jasen ji naštval. Co bys čekala?" zamumlala Dia. 

„Ale já ji nenaštvala."

„To je pravda, ale znáš Lay, nedělá v tom moc rozdíly."

„Měla by," ušklíbla jsem se a namazala si vafli sirupem.

„Tak pardon, no," ozval se Jasen ublíženě, jako by snad za nic nemohl.

„Jaký pardon?" vyjela jsem na něj. „Potřeba by byla pořádná omluva. Cos jí vlastně udělal?"

„Ve spánku ji namaloval rtěnkou," pokrčila rameny Cass. „Typické, nemyslíš?"

„Proboha, ty seš vůl," postěžovala jsem si. 

„Náhodou to byla sranda," zubil se Jasen. „No nic, slečny, já mizím." Uklonil se a zmizel do garáže. 

„Idiot," zamumlala jsem s plnou pusou vaflí. 

„To už dávno víme, přeci," zazubila se Cass. „No nic, já taky mizím. Užijte si školu," řekla s úšklebkem.

A byla pryč. Stejně jako všichni. Máma odjela hned po tom, co odjela Febe, a táta jel do firmy. Babička s dědou byli neznámo kde, ale věděla jsem, že nebyli doma. Dům byl naprosto prázdný, až na mě a Dianu, která se mnou jela do školy. Řekla si, že mi pomůže s přežíváním školy. 

Vystupovala jako moje sestřenice z máminy strany, kterou taky byla.

„Tak co, pojedeme?" zeptala jsem se po desetiminutovém koukání na neidentifikovatelnou reality show. 

„Chceš?"

„Nechci," uchechtla jsem se. „Ale musím. Vlastně musíme."

„Jo,“ přiznala neochotně Di. „Tak fajn, jedeme.“

V garáži jsme si vybraly Lamborghini, abychom ukázaly okázalost, která nám byla vlastní. Ale taky proto, abychom si užily rychlou jízdu a ten požitek z jízdy. Byl to dokonalý adrenalin, když jsme letěly sto osmdesát a vítr nám cuchal vlasy. Na silnici jsme narazily na Porsche, tak jsme si trochu zazávodily. Pak jsme se oddělily, když jsme vjížděly na parkoviště školy. Všimla jsem si jenom, že to byl nějaký mladý muž.

Samozřejmě, že jsme upoutaly pozornost studentů na parkovišti. Nebylo to ani tím autem – sporťáků tu bylo mnoho, ale upoutala je společnost, sedící na sedadle spolujezdce. Nikdy jsem se s nikým nebavila a nikoho se mnou nikdy neviděli, proto tak zírali, aniž by si do huby viděli. Za rytmu muziky a smíchu jsem zaparkovala a pak veselá vystoupila. Zjistila jsem, že je mi líp, když jsem tu s Dianou. Uvědomila jsem si, jak moc mi chyběla nějaká zpřízněná duše – kamarádka, se kterou bych mohla drbat o hodinách a smát se naprostým pitomostem. Ve škole jsem tohle zažít nemohla. Nemohla jsem navázat kontakt s lidmi. Snadno bych je mohla přivést do smrtelného nebezpečí.

Naštěstí démoni a nestvůry měli stejný cíl jako my. Neprozradit svou existenci lidem. Nestvůry měly výhodu, že patřily do linie zrůd, které si stvořily bohové, když se nudily, tudíž měly ochranu před lidmi. Nic je nedokázalo zabít – jenom velmi zvláštní slitina mědi a kovu, kterou vyráběl Héfaistos. Navíc byly pro lidské oko neviditelní. Lidé je viděli jen jako velké chlapy s krutým obličejem. Bylo to zvláštní, jak lidé byli slepí.

Oproti tomu démony mohl zabít kdokoliv, kdo k tomu měl kuráž. Samozřejmě, těch lidí moc nebylo. Neměli na to vhodnou sílu a navíc démoni se skrývali, protože je nic nebránilo. Žádná božská moc. Démoni byli stvořeni Kronosem – titánem a otcem vládnoucích třech bohů. Když zjistil, že s nestvůrami nepochodí, tak je nechal být a začal jinou ligu. Démoni byli silnější, měli zvláštní schopnosti, které jim zaprodal Kron, aby byli mocnější a přinesli mu znovuzrození. Proti tomu bojujeme. Proti znovupovstání Krona.

Lidé si mysleli, že existuje pouze jeden bůh jenom proto, že celá ta věc s Ježíšem Kristem byla zinscenovaná… Ale to byl jiný příběh… A navíc utajený příběh.

Kdyby lidé tušili, kde je pravda, tak by se celé dvoutisícileté křesťanství, ve které věří miliony lidí, rozpadlo na hromadu kousíčků a církev by byla rozcupována.

„Car, pojď a přestaň přemýšlet nad hloupostma,“ zakoulela očima Diana, čapla mě za ruku a táhla směrem ke škole.

Zamračila jsem se. Určitě mi četla myšlenky. To je totiž onou zvláštní schopností, kterou Diana disponuje. Velmi nevýhodná schopnost do všedního života, ale do boje s démony a nestvůrami byla velmi užitečná. Dávala jí náskok o jeden krok před nepřítelem. Ale pro mě to bylo otravné. Dokázala získat každičkou informaci, když se snažila. Takže to bylo pro nás utrpení, a pro ni taky.

„Nejdřív do kanceláře,“ upozornila jsem ji a změnila rychle směr. Za doprovodu očí všech studentů jsme se schovaly do kanceláře, kde seděla obtloustlá paní Miltonová, která se starala o účetnictví a nové studenty.

„Dobrý den, slečny, co potřebujete?“ zeptala se s úsměvem.

„Já jsem Diana Aster a jsem tu nová studentka. Sestřenice tady Carissy Conlanové,“ ukázala na mě a přešla k jejímu stolku, který byl v obležení papírů. Paní MIltonová přikývla a začala něco hledat v těch papírech, ve kterých bych se já rozhodně nevyznala.

„Samozřejmě. Tady máte papíry, které musí podepsat každý učitel, kterého budete mít. A mapku nejspíš potřebovat nebudete,“ usmála se vlídně a koutkem oka se na mě koukla. Přikývla jsem na znamení toho, že jí to tu ukážu.

„Díky,“ poděkovala Diana a my zmizely do rušných chodeb školy. „Milá paní,“ poznamenala jen tak mimochodem Dia.

Pokrčila jsem rameny. Toho jsem si nijak nevšimla. Spíš jsem tomu nevěnovala pozornost. Lidi mi byli… fuk. Všichni byli stejní.

„Neházej všechny do jednoho pytle.“ Mrskla jsem po ní pohledem. „Promiň, ale tys to přímo křičela.“

„Vždyť je to fakt,“ řekla jsem smrtelně vážně.

Diana si povzdechla. „Není. Ne všichni jsou stejní. Někteří jsou milí a pozorní, ale musíš je náležitě poznat. Ne všichni jsou sdílní. Většinou ti milí a pozorní jsou většinou hodně samotářští a uzavření. Asi jako ty.“

„Já nejsem uzavřená,“ bránila jsem se. Nebyla jsem. Měla jsem spoustu přátel.

„Skutečně?“ zvedla Diana v otázce obočí. „Jmenuj nějakého spolužáka, se kterým bys trávila více času, než čtyřicet pět minut na hodině.“

„To je jiné,“ řekla jsem se samozřejmostí a zatáhla ji za ruku, když mířila špatně. Teď jsme měly dějepis s Ferryovou, která byla příšerný fanatik. Přesná jako hodinky a historické události. „Nemůžu se sblížit s lidmi. Kdyby… Vždycky může dojít k nehodě. Jen si vzpomeň na Miu.“

Mia byla naše kamarádka – neteř Kyrii, takže vlastně naše příbuzná. Miin příběh je jakýmsi varováním pro všechny, že spřízněnost s lidmi není vhodná. Mia se jednou zamilovala do lidského muže, řekla mu o našem tajemství a on to přijal dobře. Smířil se s tím, co Mia je, a bylo mu to jedno. On ji miloval. Ona ho milovala. Jejich láska byla natolik silná, že ji nedokázala zlomit ani její rodina, která se ji snažila varovat. Mia si stála ale za svým. Jednou Cartera našla mrtvého. Byl rozdrápaný a bylo naprosto jasné, že šlo o útok démona. V tu chvíli Mia slíbila pomstu všem démonům. Utekla od rodiny a od té doby ji nikdo neviděl. Nikdo netušil, jestli ještě žije, nebo jestli ji zabila bolest ze ztráty svého milovaného. Možná stále zabíjí démony a potuluje se po zemi.

A já si ten příběh vzala jako vzor. Nemohla jsem dopustit, aby se to samé stalo mně. Lidé pro mě byli tabu, asi jako kouzla pro Daré.

Diana si povzdechla. „Vím. Mia si toho strašně prožila. Je to ukázkový příběh, ale… i tak. Ty se ale nebojíš toho, že kdyby ses s někým sblížila a potom ho ztratila, tak bys skončila jako Mia. Ty lidmi přímo opovrhuješ. Co ti udělali tak špatného, že si takový status zasloužili?“ Odvrátila jsem od ní pohled. Tak o tom jsem se vůbec nechtěla bavit. „Má to něco společného s New Yorkem?“

Trhla jsem sebou. Trefila se do černého…

„Nechci o tom mluvit.“

„Ale měla bys,“ řekla Diana.

„Pojď, tohle je naše třída,“ řekla jsem a tak zazdila tohle téma.

To, co se mi stalo, jsem nikomu neřekla. Ani jí, ani Lay. Bylo to moje tajemství, které jsem nechtěla nikomu říct. Nemohla jsem.

„No tak promiň. Už se o tom nebudeme bavit,“ řekla Diana během toho, co jsme vešly do třídy a byly doprovázeny na své místo několika páry očí.

„Navíc jsou strašně zvědaví. Strkají nos tam, kam nemají.“

„Chápu tě. Samozřejmě, že tě chápu. Lidé mají jiný pohled na svět, než máme my. Ti, kteří víme pravdu,“ zamumlala tiše Dia. „Ale netřeba házet všechny do jednoho pytle. Někteří dokážou být dobrými společníky.“

„Jak říkáš, ale tady nikoho takového nenajdeš. To mi věř,“ ubezpečila jsem ji. Byla jsem si tím jistá.

„To už dávno vím,“ ušklíbla se znechuceně. Očividně s láskou poslouchala všechny ty myšlenky.

„Soucítím s tebou.“

„Díky,“ řekla. V tu chvíli zazvonilo a ve stejnou chvíli vešla Ferryová dovnitř. V ruce nesla nechutně tlusté knížky, ze kterých předčítala. Byly to staré kroniky, které s minulostí nemají co dělat. Byly to lži napsané na papíře.

„Ááá, vidím, že tu máme novou tvář. Představte se nám, prosím,“ pobídla Ferryová Dianu.

Ta se s úšklebkem zvedla. „Dobrý den, jmenuji se Diana Aster a jsem sestřenice Car. Přistěhovala jsem se z Londýna. Mám ráda zábavu a zvířata. To je vše.“

„Díky, posaďte se,“ zabrblala Ferryová do svého sešitu.

„Tak dobře, dneska se budeme bavit o čarodějnických procesech, které jsou datovány od patnáctého století po první polovinu devatenáctého století. S prvními procesy s čarodějnicemi se svět setkává ve třicátých letech patnáctého století. Dá se říct, že první procesy začaly od napsání knihy Kladivo na čarodějnice, která se stala ústřední knihou procesů s čarodějnicemi. Heinrich Kramer ji vydal poprvé v roce 1486 ve Štrasburku. V knize se píše o tom, jak poznat čarodějnici, jak ji zničit. Využívaly se různé způsoby mučení, které měly zjistit, jestli je dotyčná čarodějnice,“ učitelka si odkašlala a já se zachmuřila. Tohle byla moje osobní záležitost. V té době umřelo pár pravých čarodějnic, které se dostaly do spárů inkvizice. Ale většinou ženy, které byly upáleny, byly nevinné. Ta doba byla hodně krutá a zlá. „Samozřejmě musím dodat, že devadesát devět celých devět procent žen bylo upáleno nevinně. Lidé ale v té době věřili báchorkám a pomluvám lidí, které často způsobily smrt mnoha nevinných lidí. Tato doba je ale za námi a nyní už víme, že žádné čarodějnice neexistují.“

Byla si tak jistá. Musela jsem potlačit smích. Ta jedna setina procenta žen, které byly opravdu čarodějnice, spadla do sítí inkvizice díky pomluvám lidí. Ale byly chytré. Kdyby se přiznaly, nebo dokonce odhalily své schopnosti, zabili by i jejich děti, a jejich rodová linie by už nikdy nepokračovala. Mezi ně patřila i moje praprapraněco. Ty ženy si byly vědomy důležitosti čarodějnic. Každý život nového čaroděje či čarodějnice byl výjimečný. Každý čaroděj je výjimečný a jedinečný.

„Takže čarodějnici potopili do vody, a když přežila, tak byla posedlá ďáblem a museli ji upálit, a když nepřežila, tak to nebyla čarodějnice? Není to na hlavu? Ta měla teda spoustu možností,“ uchechtl se jeden ze spolužáků, jehož jméno jsem neznala.

„Ano, tak to bylo,“ řekla Ferryová a posadila se na katedru. „Jak říkám, lidé ve středověku věřili báchorkám a strašidelným historkám. Víra v boha, peklo a nebe nebyla nikdy silnější, než ve středověku. Ale je to za námi. Díkybohu. A teď vám pustím film Kladivo na čarodějnice.“

Ferryová slezla z katedry a pustila se do kutění u videoprojektoru, který neuměla ovládat, ale nějakým zázrakem se jí ho vždycky podařilo zprovoznit. Možná se jí zalekl.

„Tak co, čarodějnice? Co s tebou uděláme?“ mrkla jsem po Dianě.

„Upálit?“ zvedla obočí.

Zavrtěla jsem hlavou. „To ne. Škoda ohně na tebe,“ zasmála jsem se.

„Ty zmije. Tohle si vypiješ,“ slibovala.

„Nevyhrožuj,“ dělala jsem si z ní srandu, ale uvnitř přemýšlela nad možnostmi.

„Už nepřemýšlej. Dneska půjdeme do baru,“ usmála se Diana, spokojená se svým úžasným nápadem. Já byla naopak zděšená. To snad ne! „Ale jo,“ oponovala a usmívala se.

„Ne, Dii.“

„Ale jo.“

„Ne.“

„Jo.“

„Dobře. Zkus něco jiného.“

„Prostě jdeš. Konec diskuze,“ řekla a zaměřila se na projektor, který se Ferryové podařilo zprovoznit.

Mračila jsem se. Ne! Já prostě nikam nejdu.

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Magie Chaosu - 3. kapitola: