Majitelka mého těla - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Že by byla Nicol nová paní domu? Tak to už opravu Lukaszovi přijde. Nejenže mu zrenovovala celý dům, tentokrát přišla s nápadem, jak využít – zatím – travnaté a květinové plochy před domem.
PS: Omlouvám se, že mi tak trvalo sem dát další kapitolu. Už se to víckrát nestane :P ;)

10.12.2013 (13:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 968×

∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞ ∞

Kapitola 2: Chlupatí preclíčci

Probudili jsme se kolem půl deváté, dali si rychlou sprchu a už v devět jsme byli pryč z domu.

Právě teď se nacházíme v nákupním centru a vybíráme různé hračky, granule a další věci pro naše nové mazlíčky, kterých počet vlastně ani nevíme. To mě na tom všem přišlo nejvíce komický. Vše jsme vybírali hlava nehlava a vlastně ani nevěděli, koho si vybereme.

Co se mi zatím na dnešním dnu nejvíc líbilo bylo, jak všichni Nicol sledovali. Mužské pohlaví slintalo, ženské závidělo. Bylo mi jasné, že přesně o to jí šlo.

Propletla své prsty těmi mými a zrychlenou chůzí naznačila, ať si pohnu. Už od rána se nemohla dočkat, až budeme v nejbližším útulku. Nic jiného jsem ani ve sprše neposlouchal.

„Do kterého chceš jet?“ zeptal jsem se jí. Neodpověděla, jen na GPS zadala nějakou adresu. Do patnácti minut jsme tam byli.

„Jééé!“ vzkřikla, když jsme vstoupili do kamenné, nepříliš teplé budovy. Jak jsem ale čekal, tak se jí úsměv vytratil hodně rychle, když jí došlo, že ona je sice v tuto chvíli šťastná, ale oni celou dobu smutní. Řekněme si, kdo by byl rád zamčený v kleci o nic větší než toaleta v restauraci?

„Dobrý den,“ oslovila nás mile jedna z pracovnic a zarazila se nad Nicolině vzhledu.

„Dobrý,“ odpověděla s úsměvem a rozhlížela se dál všude kolem.

„Přišli jste si pro konkrétního pejska?“

„No, ani ne,“ odpověděla. „Porozhlédneme se a vybereme si. Je nám jedno, kolik jich bude.“

„Ano. Vyberte si, kolik jen chcete, pokud s nimi nemáte jiné úmysly, než…“ Nedokončila větu, ale my dobře věděli, kam s ní smiřovala. Zasmála se a odešla.

„Kráva!“ zanadávala Nicol. „Co bysme jim asi tak udělali? Nejsme Editor! Tak leda jí bych uřízla hlavu. Pfff!“

Asi hodinu trvalo, než jsme kompletně prošli rozlezlé prostory. Trvalo, než si všechny ty ušatý pacičky – jak jim říkala – pohladila. Podařilo se ale. Vybrala jednoho tříletého velkého hnědého labradora a dva dvouleté salašnické ovčáky.

Podepsali jsme potřebné papíry a pejsky si rovnou odvezli. Ještě si napsala adresu, kvůli tomu, že chtěla do útulku poslat potřebné granule, za které byli zaměstnanci rádi.

…

„Ták, běžte, miláčci!“ vzkřikla radostně a otevřela kufr, aby mohli psi vyskočit.

Vše kolem začali očichávat a rozhlížet se po novém domově. K mému překvapení byli přátelští a krotcí.

„Kdo je bude cvičit?“

„Cvičit?!“ vzkřikla. „Nikdo! Nejsou na hlídání, ale na hraní.“ Zamyslela se. „Jak jim jen budu říkat…“

Vrátila se nazpět na přední sedadla, vzala všechny nakoupené věci z auta a zamířila ke čtyřem boudám, které byly postavené vzadu za domem.

„Tys je měla v plánu koupit hned, že?“

„Ano,“ zasmála se a položila hračky a barevné misky na zem. Labrador, jak jsem si všiml, si vzal hned jeden ze suků a začal ho v tlamě pokusovat. „Pojď, udělám něco na oběd.“ Chytila mě za ruku a vedla do domu.

Když dovařila čínu s rýží a my zasedli za stůl, promluvila.

„Nekoupíme i nějaké pozemky kolem? Třeba les?“

„Les?“ zůstal jsem na ni vykulený koukat. „A k čemu?“

„Tak já nevím…“

Vidličkou jsem promíchal více rýži s omáčkou. „Nechci zrovna budit pozornost a tímhle by se mohli začít lidi zajímat. O to prostě nestojím!“

„Dobře, nečerti se hned. Jen to byl takovej návrh. Ale uklízečka by se nám tu hodila.“

„Jen pokud by byla stejně zvrácená jako my,“ zasmál jsem se, ale zakroutil po chvíli nesouhlasně hlavou.

„Co bys chtěl vlastně dneska dělat? Nepohrajeme si?“ zeptala se, když jsme dojedli.

„Zase? Ty opravdu nemáš nikdy dost.“

„Sice jsem nymfa a i bi, ale tentokrát nemyslím sex!“ Její oči se zableskly něčím… zarážejícím. Novým.

„A kam si pro ni půjdeme?“

„Mysli… je víkend. Mohli bychom někoho najít v nějakém baru. Co ty na to?“

„Dobře.“ Políbil jsem ji na tvář a usmál se.

Plánovali jsme vyjít kolem deváté, ale nakonec jsme jeli až v deset, protože se ještě ujišťovala, že je přístřešek, který nechala nad psími boudami postavit, bezpečný.

Zatím jsem šel nastartovat. Vybral jsem to nejdražší auto, co jsem v garáži měl - Lamborghini Reventon – a vyjeli jsme.

Nicol měla krátké černé korzetové šaty, které měly zip od hora dolů a jen tak jakým si zázrakem, pro mě, držely na jejich ňadrech. Sladil jsem se k ní s černými riflemi a košilí. Hnědé delší vlasy jsem měl nalakované dozadu do rozcuchu.

…

Zaparkovali jsme na střešním parkovišti a výtahem sjeli do klubu ve třetím patře. Koupili jsme si u roztomilé hnědooké servírky drinky a posadili se do boxu, který byl na druhém patře. Z malého balkónu bylo dokonale vidět na celý parket pod námi.

„Co támhle ta blondýnka?“ zeptala se, když se ke mně přiblížila, abych ji přes hlasitou popovou muziku slyšel.

Protočil jsem očima. „Ne, jen to ne!“

„Cože?“

„Nesnáším bloncky!“

„Však ano, právě proto,“ zasmála se. Přistoupila k balkónu a začala provokativně přede mnou vrtět prdelkou. Potvora!

Sem tam mě očkem kontrolovala, jestli ji sleduju. Celým svým tělem mě vybízela k tanci. Odolával jsem. Moc rád jsem netancoval. Raději jsem se díval.

Nevydržela to, chytila mě za ruku a rovnou si mě zavedla na parket. Kroutila se u mě tak těsně a silně, že to toho dole nemohlo nechat v klidu. Smála se mi očima, když zjistila, že ho zase probudila. Otočila se ke mně zády, mírně se předklonila, chytila mi ruce, které ovinula kolem jejího trupu, a slabými pohyby jej dále dráždila. Žasl jsem nad tím, jak dobře to ta potvůrka uměla.

Nakonec jsem tedy na ni dal a vezli jsme si kolem čtvrté ráno domů jednu blondýnu.

Boční stranou domu jsme došli chodbou do místnosti, kde se vše mělo dít. Opilou jsme ji posadili do křesla a svázali ji.

Nicol si chvíli místnost prohlížela, jelikož tu byla poprvé... Když si ale dala své dlouhé vlasy do gumičky, všiml jsem si, že je její prohlídka hotová.

Do malého plastového kyblíku napustila ve dřezu vařící vodu a chrstla ji na blondýnu. Čekala.

I když jsem tomu nevěřil, po tom všem alkoholu, co jsme do ní celý večer nalévali, se začala probouzet.

Bylo to tak rajcovní, vidět v Nicol takovou dominantnost.

„Hra zažíná,“ pronesla slabě a prsty rozevřela ocelové nůžky.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Majitelka mého těla - 2. kapitola:

1. superduper12

10.12.2013 [18:52]

Óóóó, tak na toto ja nemám slov, toto bolo brutálne :3 :3, lepšie som ešte ani v živote nečítal :3 :3. Takže nabudúce sa bude hrať, hej, no to ma zabi normálne, pri Nicol to vyzerá byť na niečo poriadne :D :D :3. Tešme sa a klaňajme sa ti :D.

Přidat komentář: