Massaggree - Kapitola 2. • OurStories.cz ~ naše povídky

Oiry se probudí v Doupěti, kde se pomalu seznamuje s cizincem, od kterého se dozvídá, co se minulou noc stalo.

23.10.2013 (14:00) • KawaiiJ • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 408×

Když Oiry procitne, zjistí, že leží na kamenné desce. Nad hlavou má kamenný, šedivý, klenutý strop, který je špinavý, a v každém jeho rohu je pavučina veliká jako kolo od vozu. Pomalu se posadí a rozhlíží se kolem. Všude je šero a prach.

Rukama se opře o desku. Chvíli na ní sedí a najednou si uvědomí, že necítí chlad desky. Pomalu začne sklánět hlavu, aby se na ně podívala, ale jakmile s hlavou pohne, spadne jí pramen vlasů do tváře. Oiry si ho chce dát stranou, ale najednou si všimne, že na vlasech něco má.

„To je krev?” Oiry si nedokáže vysvětlit, jak by se tam dostala, ale pak si všimne, že má kapky krve i na kalhotech, bundě, tričku, a že krvavá stopa vede nahoru ke krku. Rychle se rozhlédne kolem sebe.

V šedém rohu uvidí něco, co připomíná zrcadlo. Rychle vztane a rozeběhnme se k němu. Až teď to vidí. Na krku má hluboký obtisk zubů. A celý límec bundy má od krve.

„Co se mi to stalo?“ Oiry si nedokáže vysvětlit, jak se jí mohlo takové množství krve dostat na oblečení. Matně si vzpomíná na předešlou noc, jediné, co se jí vybavuje, je to, že se vracela domů z párty a byla půlnoc. Znovu se zahledí do zrcadla a najednou si všimne, že se vzadu za ní, tam, kde visel starý, tmavě rudý, zaprášený závěs dlouhý až na zem, něco hnulo. Strnula jako kámen. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Po chvíli zjistila, že ani nedýchá.

Rychle se nadechla a tichým, přidušeným hlasem ze sebe vydala: „Je, je tam někdo?“

Závěs se znovu pohnul a zpoza jeho stínu vystoupila postava oblečená do tmavého dlouhého pláště, který byl pravděpodobně úplně nový, jelikož jeho černá barva byla sytá a tmavá jako tma, kterou Oiry znala jen ze sklepa jejich malého rodinného domku, který stál na kraji malého malebného městečka, které leželo uprostřed hlubokých a temných lesů, jménem Massaggree. Oiry znovu ztuhla jako socha a jediné, co vnímala, je svůj zpomalený dech a přibližující se kroky neznámé postavy. Raději zavřela oči, dýchala čím dám pomaleji, chvílemi skoro vůbec.

Najednou ucítila cizincovu ruku na svém ztuhlém rameni. „Posaď se zpátky na tu kamennou desku,” řekl cizinec svým sametovým, přesto drsným, trochu chraplavým hlasem. Oiry se začala pomalu a stnule otáčet. Pomalu pootevřela oči, ale jen tak, aby viděla přes řasy. Kde je onen cizinec? Stojí stále za ní, nebo se jí to jen zdálo? Pomalu otevírá oči a chce se otočit zpátky, když tu ji cizinec chytí za obě ramena a dotlačí ji ke kamenné desce. „Sedni si! Prosím," řekne důrazně a přitom vlídně. Není to sen, pomyslí so Oiry a pomalu si sedne na desku. Je klid a ticho. Nikdo nemluví.

Oiry začíná být netrpělivá, a proto se pokusí znova otočit. „Ne! Neotáčej se!" vyhrkne cizinec. Oiry se lekla, až nadskočila. Protože cizincův hlas zněl výhružně, nepokoušela se otočit a jen seděla a čekala co bude dál. Najednou se ozvaly kroky.

„Ty, ty odcházíš?" vykoktala ze sebe Oiry tichým opatrným hlasem.

„Ne" odpověděl cizinec.

„Kde to jsem?" zeptala se Oiry opatrně.

„V Doupěti."

„Aháá. A jak jsem se sem dostala?" chce vědět Oiry, ale své otázky klade velmi opatrně a promýšlí si každé slovo. Co kdyby ho urazila, nebo, nedej bože, rozzuřila? Co pak? Zabil by ji? Mučil by ji?

Po několika vteřinách ticha dostává Oiry odpověď. „Jak?... Odnesl jsem tě sem. Tak ses sem dostala!" pronese cizinec tónem, který jako by říkal: „Co je to za blbou otázku? Jak jsem se sem dostala? To jí přece muselo být hned jasné, že sem asi nedošla?!". Oiry je trochu překvapená, ne snad tím, co cizinec řekl, ale tím, jak to řekl.

Chvíli je klid a nikdo nic neříká, přesto mezi nimi panuje určitý druh napětí.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: KawaiiJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování