OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mé sny se stávají skutečností - 1. kapitola

06.06.2011 (13:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 708×

Stála jsem na balkóně a vdechovala jsem známou vůni moře, kterou jsem znala tak dobře jako své vlastní boty. A mimochodem mé boty jsou černé a jsou to botasky. Vrátila jsem se zpátky do pokoje a koukla jsem se směrem k posteli, kde ležel můj přítel. Než vám začnu vyprávět o této kouzelné “pohádce“, vrátíme se o pár let zpět do mého dětství, aby jste viděli, jak se to všechno stalo.

O 7 let dříve…

Zazvonil mi budík. Jako každé ráno vždy v sedm hodin po dobu co jsem chodila na základní školu. Vstala jsem a připravila se. Mezi ranní rituál patřilo i zapnutí telefonu a pěkně se usmát na plochu, kterou jsem tam měla nastavenou. Plochu zabíral někdo, ke komu jsem vzhlížela, milovala jsem ho z celého srdce. Byl to můj Mac Vysněný. Věnovala jsem mu jeden milý, hřejivý úsměv a pokračovala jsem ve svém ranním rituálu.

A přesně takhle se to opakovala každý den. Každý den po škole jsem, ve volném čase koukala na internetě na jeho fotky, videa, dokonce jsem pozorně pozorovala a poslouchala rozhovory s ním. Kamarádi nechápali, co  se mnou je. Proč se usmívám na neznámého člověka na mobilu, proč o něm pořád dokola básním, proč tvrdím, že ho miluji. Vždy jsem se jim podívala do očí a řekla jim: ,,To nemůžete pochopit, nikdy jste nevzlétli tam kam já.“ Samozřejmě to nemyslím zle. Na mé dvě jediné kamarádky a jednoho kamaráda nikdy nejsem nepříjemná ani zlá. Jen občas když něco myslím v ironii. Nechci je srážet, ale kdyby “vzlétli“ tam kam já, chápali by to. A přesto to znova vyznělo hnusně vůči nim.

Každý večer jsem zalehla do postele, přitulila se k polštáři, ze kterého trčí ruce, nohy a něco co se podobá hlavě. Vždy si omotám ruce kolem těla, přitulím se k tomuto polštáři a usínám v domnění, že je to právě on. Že s ním žiji, povídám si s ním, poslouchám, když vypráví, co celý den dělal a pak mne tohle vše unaví a já usnu.

A tak to probíhá všechny ty roky. Zdá se to být otřepaný, ale pro mě láska k němu nebude nikdy otřepaná. Později se to začalo komplikovat. Objevil se další Mac Vysněný. Dělal stejnou “práci“ jako můj první milovaný. A začala jsem chápat, že k mému životu patří tito dva a že už nemůžu být ani bez jednoho. Ale nevěděla jsem jak to udělat. Jak to udělat, abych je měla stejně ráda a stejně je i obdivovala a milovala!

Postupem času, ať jsem chtěla či nechtěla druhý vysněný začínal vytlačovat toho prvního. Dopadlo to tak, že druhý Mac Vysněný si vzal celé moje srdce a na prvního samozřejmě zbylo také, ale kdybych si musela vybrat mezi nimi, bojím se, že bych si vybrala Mac Vysněného číslo dvě.

Už je na čase vám představit ty dva, co pro mne znamenají vesmír. Úplně první, do kterého jsem se zamilovala se jmenoval Ray a druhý vysněný se jmenoval Jeff.

Ano, tyto dokonalá jména jsem vyslovovala s láskou, s citem. A později jsem začala chápat, že jsou středem mého života. A jak to bývá u těchto slavných hvězd – oba žili v Americe. Tím to pro mě bylo těžší, ale nekončilo to tím. Pořád jsem o nich snila.

Postupem času jsem stárla, všichni mysleli, že už mě to začíná konečně pouštět, ale to se pletli. Rodině to začalo dělat problémy, hlavně mým prarodičům, když mě viděli, jak se usmívám na mobil, občas k němu prohodím nějaké to slovo.  Tak dlouho čekali na to, až budu normální, až nebudu zamilovaná do někoho, kdo bydlí pár set kilometrů ode mě. Přesto jsem věřila svým snům a věřila, že se alespoň s jedním z nich setkám. Nikdy by mě nenapadlo, že to přijde a ani ve snu by mě nenapadlo, že s jedním z nich budu žít.

,,Ještě rok a bude konec gymplu,“ myslela jsem si den, co jsem se vracela domů po vysvědčení. Gympl jsem jakž takž prolezla s pár trojkami a i dvojkami a samozřejmě pár jedniček tam také bylo. Byl to prostě den jako každý jiný, co žiji.

Jela jsem metrem a cestou mě upoutal nějaký plakát, který visel na dveřích metra. Přistoupila jsem blíž, abych si mohla prohlédnout i ty nejmenší detaily. Když jsem ty detaily přečetla, oči se mi rozzářily, otevřely a čišelo z nich naprosté nadšení.

Na letáčku bylo oznámení, že do Prahy se přijedou podívat nejoblíbenější wrestleři z Ameriky. Já se nezmínila? Ano, Jeff a Ray dělají wrestling. Jen co jsem si to přečetla, nemohla jsem ani vydržet stát na místě, chvilku jsem pochodovala po metru tam a zpět a když se otevřely dveře, vystřelila jsem rychlostí světla domů. Doma rychle zapínala počítač, internet a začala hledat informace o osudné noci: 21. 3. 2014. Všechny informace jsem si vytiskla a ten kousek papíru jsem nosila všude sebou. Když jsem měla špatnou náladu, stačilo se podívat na papírek a měla jsem tolik dobré nálady, že by stačila pro celou Čínu. Věděla jsem, že mi osud dává znamení a musím se té šance chytit tak pevně, jak to jen jde.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé sny se stávají skutečností - 1. kapitola: