OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mé sny se stávají skutečností - 2. kapitola

09.06.2011 (20:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 736×

Ráno jsem vstala velmi brzo. „Chvála bohu, že je sobota,“ myslela jsem si, když jsem vstala z postele, protáhla se a šla se převléknout do svého domácího oblečení. Pak jsem se posadila na kraj postele, vytáhla z pod polštáře malou krabičku, která byla ovázaná zlatou stuhou. Otevřela jsem ji a vytáhla z ní další, menší krabičku, která byla pro změnu ovázána rudě červenou stuhou. I tu jsem otevřela a našla v ní malý srolovaný papírek.

Nemusím říkat, že jsem papírek rozložila, přečetla si důkladně informace (i když jsem je znala nazpaměť) o té noci, která má být už zítra. Chvěly se mi ruce. Ještě pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že Rey a Jeff opravdu přijedou do Prahy. Takový šok jsem nezažila… vlastně si ani nepamatuji, jestli jsem nějaký podobný šok zažila. Papírek jsem zase srolovala, schovala do krabičky, zavázala, dala do další krabičky a znovu zavázala. Tu jsem pak schovala pod polštář a znovu jsem se natáhla na posteli a hloupě se usmívala na strop a už jsem si v hlavě formulovala, co jim řeknu, když je potkám. Úplně před očima jsem viděla, jak si s nimi povídám, jak řešíme dennodenní problémy. Do toho se vloží můj vnitřní hlas: „A když budeš vtipná, okouzlující a hlavně se budeš usmívat třeba se jim budeš líbit na tolik, že tu zůstanou další týden.“

„Haha!“ řekla jsem si nahlas ironicky, abych umlčela vnitřní hlásek.

Po obědě jsem si řekla, že bych mohla jít ven. Zavolala jsem jedné z mých kamarádek a zeptala se jí, jestli by se nechtěla jít projít do parku. Domluvily jsme se, že se sejdeme za půl hodinky. Vzala jsem na sebe tři čtvrteční džínový kalhoty a černé tílko. Do malé tašky přes rameno jsem naskládala mobil, sluchátka, klíče od domu, peněženku s občankou a malou láhev s vodou.

Když jsme se setkaly, povídaly jsme si nejdříve o škole a o rodině. Já jsem jí pak detailně vyprávěla o tom, jak moc se těším na zítřek a že to bude pro mě ta největší chvíle a šance. Přilétlo mi na hlavu pár urážek, že jsem magor nebo blázen a že prý se stejně nestane nic zvláštního, co by značilo nějaký převrat v mém životě. Zasmála jsem se.

„Ne, dnes ne. Dnes mne opravdu nemůže nic naštvat. A ani rozrušit. Jsem dokonale naladěna na příjemnou vlnu, kterou se nechám unášet až do zítřejšího večera, kdy budu muset z vody vylézt a zapojit šarm a celou osobnost.“

Domů jsem se vrátila až k sedmé hodině večer. Ještě pořád jsem se usmívala a občas zpívala písničky, které hrají, vždy když se objeví Jeff nebo Rey. V této euforické náladě jsem si sedla k počítači, zapnula internet a vyslechla si pár rozhovorů. Seděla jsem, poslouchala a občas se zasmála, když prohodili něco vtipného. No, prostě normální pohodový večer s tím rozdílem, že jsem nebyla unavená a ani se mi nechtělo jít spát.

Haló, přece zítra uvidím někoho koho z celého srdce miluju a bude na dosah mé ruky. Nemohla jsem spát, ale zase být unavená až tam budou? Co kdybych se z únavy nedokázala poprat o místo vepředu? To nesmím přece dopustit. Takže počítač vypínám, i když velmi nerada. Zalezu do postele a smutek je ta tam, protože beru do ruky mobil, kde mám jejich fotky a před spaním projdu celou složku, která má celkem 287 fotek, na kterých jsou oni.

Zvoní budík. A pořád zvoní. Šmejdím rukou po stole a hledám mobil, který řve jako blázen a oznamuje mi, že musím do školy.

„Do školy?“ V tu chvíli mi to docvakne, já zakřičím a kouknu se na mobil. Z nějakého neznámého důvod je pondělí a budík mi oznamuje, že musím do školy.

„Tak moment, nemohla jsem přece propásnout jeden celý den, hlavně ne den, který je pro mě tak moc důležitý. No, nebo bych možná měla říct byl.“ Chvilku jsem si pro sebe mumlala a žhavila mozek na plné obrátky, abych si vzpomněla co se celou neděli dělo. Přiběhla máma.

„Ty jsi vzhůru? Opravdu se mi to nezdá?“ Máma se slzičkami v očích se mi vrhla kolem krku. „Mami, prosím tě! Samozřejmě že jsem vzhůru, zvoní mi budík do školy,“ oženu se, protože jsem ještě pořád trpce zklamána z neděle, kterou jsem tak hloupým způsobem promarnila.

„Mysleli jsme si, že už se nikdy nevzbudíš.“ Opravdu nechápavě jsem na mámu koukala, protože jsem prostě netušila o čem to mluví.

„Ehm, proč bych se neměla vzbudit?“ Vsadím se, že je 1. dubna a dělají si ze mě srandu, ale hrají to opravdu dobře.

„Byla jsi asi měsíc v kómatu a doktoři říkali, že to už asi nemá cenu.“ Koukala jsem na mámu jako kdyby mi ulítly včely.

„Jak doktoři můžou říkat, že to nemá cenu, když nejsem v nemocnici na přístrojích, ale doma ve své posteli?" V tu chvíli mě opravdu nenapadne lepší otázka.

„No to je přeci jasné, ééé.“

Vylétnu z postele. Je tma. Klepu se, ale mám ještě dost síly na to, abych se podívala na mobil. Neděle čtyři hodiny ráno.

„Doprčic, debilní sny. Už jsem si myslela, že spáchám sebevraždu, protože propást neděli by opravdu byl největší trest v mém životě. Takže už rozhodně nemám náladu spát. Je neděle a ani ne za šestnáct hodin uvidím na živo Reye a Jeffa!" Láska se mi rozlije do celého těla a já se vracím do starých kolejích  usmívám se a sestavuju řeč a chování na tenhle jedinečný večer.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé sny se stávají skutečností - 2. kapitola: