OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mentalist - 2. kapitola

09.12.2011 (12:00) • cvisel • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 724×

Kapitola 2.

„Dneska asi opravdu nemáš svůj den, Taylore,“ říkal si a zároveň sám sebe přesvědčoval, že to nemůže být pravda.

Ale byla.

Už podruhé a to ne až za krátkou dobu nevěděl, jestli opravdu jen doma neusnul, nebo jestli mu Fretka nedal do pití nějakej driák, po kterém má člověk halucinace.

Ale uvědomil si, že od té doby co se záhadně praštil do hlavy cestou domů, se všechno otočilo vzhůru nohama a že už mu nedávalo nic žádný smysl.

„Vschop se! Co by na to asi řekl tvůj otec, kdyby mě jen viděl v této situaci takhle psychicky na dně.“

Byl to tvrdý muž, na rozdíl od svého protějšku Ágnes, která mu jako malému klukovi potají pašovala do pokojíčku čokoládové tyčinky.

Ale vždy byl k Taylorovi čestný a snažil se podílet na výchově svého jediného syna co nejvíce.

I přestože tomu bývá většinou tak, že tu vážnou a přísnou roli hrají otcové, nikdy si nevzpomněl, že by s ním měl nějaký vážnější konflikt.

Rozhlédl se kolem poté, co se Ushia od něj odtáhla jako by se vůbec nic nestalo.

Viděl kolem sebe jenom temnotu, která dočista pohltila veškeré okolí.

Říkal si, že ve srovnání se zimní nocí, byla tahle tma něčím zvláštním.

Něčím živým – doslova.

Jako by byla přímo hmatatelná.

Vlnila se ve vzduchu jako neviditelné vzdušné pole.

Tma se přes sebe přelévala ve vlnách, narážela do sebe, a s každým neslyšitelným nárazem přibývaly vlny další.

„Následuj mne,“ pobídla ho s nepatrným pokynutím brady směrem, kterým byl vidět hluboký temný les, jež se tyčil před nimi a jenž byl jako jediný v houstnoucí temnotě možno zahlédnutelný. Prozrazovala ho pouze linie malých pochodní, které byly posazené do jakýchsi dřevěných úchytů, složitě vyřezávaných ornamenty.

Jinak kam až lidské oko dohlédlo, se rozléhala bohapustá pláň skrovně pokrytá jemným popraškem bílého písku.

„Kde to jsme?" otázal se junior Ushii, jež ho vedla nízkým svahem z kopce mezi vyhraničenou cestou z pochodní.

„Kdybych tu byla od toho, abych tě zpravovala o všem co nevíš nebo se nikdy dozvědět neměl, byli bychom zde hodně dlouhou dobu.

Nemyslím si ale, že těchto odpovědí jsi hoden Taylore White.

A proto tě zavedu do Gestranského lesa na posvátné místo. Za bytostí tak věky ošlehanou a prastarou bytostí, s níž by jen málo jedinců měřilo síly.

Za Draguel.

Až po jejím uvážení se rozhodne co s tebou. Mohl by jsi z této situace najít málo východisek, která by pro tebe neskončila dobře, ale o to méně těch, které by dopadly ještě hůře."

Po jejích slovech nastalo dlouhé mlčení, které Taylor využil pro zklidnění své už tak plné hlavy starostí, které se neustále hlásily o slovo jedna za druhou.

„Měj ale na paměti, že to co tu vidíš, není svět který znáš. Není to dokonce ani svět, který by ležel v nekonečné propadlině vesmíru.

Nejsi zvyklý na toto prostředí a proto musíš od setkání s naší paní ihned naši zem opustit."

„A jak se tedy jmenuje tato země? Nikdy jsem o ní neslyšel a je prakticky nemožné, aby existovala jiná možná realita, nebo nějaký organický život mimo naši zemi," namítl Taylor, kterému se při pomyšlení na to, že by se nacházel bez pevné země pod nohama začala točit hlava.

Měl pocit jako by se mu měla lebka rozkočit vejpůl.

V mžiku bez mrknutí oka se Taylor svíjel v písčité pláni s pusou bezedně otevřenou, která však nevydala sebemenší zvuk.

Taylorovi Whiteovi se v dokonale bílé masce ve tvaru prosebného utrpení objevil také výraz překvapení, když si k němu nedávno poznaná dívka přiklekla a spalujíc ho soustředěným pohledem ho obdařila nemilosrdným úsměvem.

„Musíš uvolnit svou mysl. Nesmíš být v duchu nepoznamenaný.

Draguel vycítila tvou přítomnost a chce tě jakožto cizince ze své svatyně vyhnat, aby jsi nenapáchal žádné zlo," žadonila po něm.

„Můžeš tím ohrozit nás všechny! No tak vzchop se!"

Taylor naprosto nechápal co po něm Ushia žádá, ale podvolil se a nechal své myšlenky zaplout do nejhlubších zákoutích mysli. Aby zapomněl...

Poslední co zahlédl, než upadl do už tak známého nevědomí, byla ustaraná tvář oné dívky, s kterou sem odcestoval a jenž mu dlužila tolik odpovědí.

Ushia nabyla nejistého dojmu, že cizinec jehož přivedla do svatyně nejvyšší strážkyně Gestrandského lesa, opět pozbyl vědomí.

Nechtělo se jí věřit, že mohla být tak ukvapená.

„Co jsem si o sobě vůbec myslela?" mihlo se jí hlavou.

„Musím ho dopravit do bezpečí k Draguel. Ta už bude vědět co s ním."

Ale při pomyšlení na bytost tak temnou jako byla strážkyně Gestrandské svatyně, se jí zježily chlupy na zátylku.

Otřásla se, jako by mohla setřást vinu ze svých neuvážených činů, a s těžkým povzdechnutím se vydala v ústrety temně vyhlížejícímu lesu s Taylorovým zombiíc vyhlížejícím tělem, jež se kymácivě potácelo v jejím závěsu, a které nevykazovalo sebemenší známky života.

A jenž jen tupě opisovalo klikatou cestu následujíc Ushiin každý krok.

Autor: cvisel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mentalist - 2. kapitola: