OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Město ztracených duchů - 1. kapitola

27.06.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 388×

„Peige! Kendro! Joan! Agnes! Simone!” volala paní Wilsonová na své děti.

Jako první vyšla ze svého pokoje nejstarší a nejspolehlivější Kendra. Z toho samého pokoje vyšla i její o rok mladší sestra Agnes. Zbytek sourozenců zůstal ve svých pokojích.

„Kendro, řekni zbytku svých sourozenců, že váš dědeček měl nějaký úraz a přeje si, ať mu doma pomůžete,” řekla paní Wilsonová. „Jo, a ať si rychle zabalí kufry. V deset tu má být pro vás Warren,” dodala ještě.  

„No tak, pospěš si, Peige,” říkala Kendra. „Warren tu bude každou chvíli.”

„Ježiši, neboj, už to skoro mám,” řekla Peige zrovna, když strkala do kufru pár svých nejlepších šatů a triček.

„Stejnak nechápu, k čemu to všechno oblečení budeš mít.”

„Až budu mít kluka a ty ne, pochopíš,” odpověděla jí na to Peige.

„Pche, takže ty chceš chodit s Dorenem nebo Alastorem?” smála se Kendra, ale v tu chvíli se ozvalo hlasité: „Crrr!”

„No tak už pojď,” vyzvala Kendra Peige a seběhla dolů ke dveřím, kde stál Warren, její maminka Ruby, bratr Simon a sestry Agnes a Joan.

„Dáš si něco, Warrene?” ptala se Ruby.

„Ne, i když bych moc rád ochutnal něco z tvé kuchyně, Ruby, ale Stan chce, ať dovezu děti ještě dnes,” odpověděl jí a zeptal se: „Kde je Peige?”

„Ále vypadá to, že si ještě nestihla přendat do kufru všechno své oblečení,” odpověděla mu Kendra a Warren se uchechtl.

„Náhodou už jdu,” ozvala se Peige.

„Skvělé, tak můžeme vyrazit,” řekl Warren. „A ty, Ruby, se měj hezky a pozdrav Scotta.”

Joan měla sluchátka v uších, Peige esemeskovala svým kamarádům, Simon hrál na tabletu nějakou střílečku a Kendra si o něčem zaujatě povídala s Warrenem.

Jediná Agnes si nemohla najít zábavu.

Dívala se z okna a připadalo jí, že mimo tohle auto je jen černočerná tma, chtělo se jí spát a tahle cesta jí připadala nekonečná. Podívala se na hodiny a zjistila, že se blíží půlnoc.

„Ach jo, ještě zbývá necelá hodina cesty,” řekla si pro sebe Agnes, položila si hlavu na opěradlo a znovu se pokoušela usnout.

„Kde jsou?” strachovala se Ruth.

„Neboj se,” uklidňoval ji Stan. „Á hele, támhle jsou,” řekl a ukázal na auto přijíždějící po štěrkové cestě.

Auto zastavilo a Ruth se Stanem přiběhli k němu.

Jako první vystoupil Warren a hned po něm všichni sourozenci.

„Babi, dědo!” vykřikla Kendra a přiběhla k Ruth a Stanovi, stejně jako všichni ostatní sourozenci.

Ruth a Stan je zavedli do domu, jejich pomocnice bývalá rusalka Lena jim připravila čaj a Warren jim nosil kufry do pokoje, ve kterém spávají, a sourozenci s jejich prarodiči seděli u stolu v kuchyni.

„Co se děje, že jste chtěli, ať přijedeme ještě dnes?” ptal se Simon.

„To vám vysvětlíme až ráno,” řekl Stan. „Stejně jste unavení a ráno byste si nic nepamatovali.”

„To je dobrý nápad,” řekla Agnes.

„No tak si běžte lehnout,” řekla Ruth a popohnala je směrem k pokoji.

Simon ležel v posteli.

Jeho sestry již spaly a on se převaloval v posteli a přemýšlel nad tím, co se v oboře děje.

Loňské léto byli u babičky a dědečka poprvé, a to proto, že je mamka s taťkou nechtěli nechat doma měsíc samotné.

Přijížděli sem s tím, že tady bude příšerná nuda, ale díky chytrosti Kendy a Agnes zjistili, že tady žijí různí kouzelní tvorové.

Zažili tu spoustu dobrodružství, seznámili se s Dorenem a Alastorem, což jsou dva fauni, a taky čelili pádu obory poté, co Simona přemohla zvědavost o letním slunovratu.

Simon přemýšlel a přemýšlel, o tom, co stojí za tím, že sem mohli přijet. Maminka jim říkala, že je dědeček zraněný, ale doopravdy nebyl, a tak přemýšlel dál a dál a dál, až upadl do hlubokého spánku.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Město ztracených duchů - 1. kapitola: