OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi draky - 10. kapitola

13.05.2012 (15:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 949×

10. kapitola - Lov a věštkyně

Mezi keři se něco pohnulo a zašustilo. Elen zpozorněla, tiše vytáhla z toulce na svých zádech šíp a opatrně napnula luk.

Za malou chvilku se objevil párek dlouhých šedých uší patřících mladému zajíci, kterého Elen pozorovala i včera. Dnes mi neutečeš, pomyslela si, a aniž by udělala nějaký chybný pohyb navíc, namířila svůj šíp. V tuto chvíli Elen vnímala pouze mladého zajíčka před sebou a tlukot vlastního srdce. V duhových očích se jí objevily drobounké jiskřičky, jako vždy, když se na něco velice soustředila. Tuhle loveckou vášeň jí do duše nejspíš vtiskli draci, mezi kterými vyrůstala.

Vše vypadalo dobře, dokonce i povětří nasvědčovalo tomu, že se Elen vrátí do jeskyně se skromným úlovkem. Vítr vál směrem k dívce, takže nehrozilo, že by jí snad ušáček zavětřil.

Elenil se usmála a ještě o něco víc napnula tětivu.

V následující vteřině z jejího luku vyletěl šíp. Svůj cíl ale nezasáhl, osud si to nepřál. Mezi keři se totiž náhle ozvaly něčí kroky, které malému ušákovi na poslední chvíli zachránily život

Zajíček odskočil a zmizel mezi lesní zelení, takže se Elenin šíp zabodl do ztrouchnivělého pařezu.

„Sakra!“ zaklela dívka tiše a čelo se jí zkrabatilo vráskami. Na sebraní šípu však neměla čas, bleskurychle a obezřetně skočila za nejbližší strom, protože se ty neznámé kroky začaly přibližovat.

Zanedlouho se rozhrnuly větve a na palouček vešla drobná, postarší žena s modrýma očima a rovnými vlasy, které jí volně splývaly po zádech, téměř až k pasu. Měla v nich sem tam vpletená všelijaká barevná vlákénka a celkově vypadala dost zajímavě. Neobvyklý vzhled dokreslovala delší nachová tunika a hnědé kalhoty, které byly přepásány širokým opaskem. Ten Elenil ukrytou za stromem okamžitě zaujal. Byl vyroben ze spousty tenkých kožených copánků a byly na něm zavěšeny různé skleněné lahvičky se zvláštně barevnými tekutinami a látkové váčky.

Žena se vydala po pěšince směrem ke skalám a vypadalo to, že cestu velmi dobře zná.

Elen sice usoudila, že neznámá nepatří k šedým lidem, před kterými ji draci varovali, a že nejspíš nebude nebezpečná, ale zajímalo ji, co zde v lesích Mramorových hor pohledává, a proto nechala lov lovem a opatrně se za ní začala plížit.

Ta žena, ač nebyla příliš štíhlá, se pohybovala poměrně rychle, ladně a se zvláštní lehkostí. Elen měla chvilkami problém udržet s ní krok, aby stále zůstala nezpozorována.

Po nějaké době se potvrdila i Elenilina domněnka – opravdu mířila do Dračí jeskyně.

Co je to za ženu? A proč její kroky směřují k drakům? Zná snad cestu? Byla tu snad někdy? Takové myšlenky Elen běžely hlavou, ale musela je po chvilce zastavit, protože už stála téměř před vchodem do jeskyně.

Vypadalo to, že ta žena v nachové tunice klidně vstoupí dovnitř, avšak najednou se prudce otočila, až všechny ty cetky, co měla na sobě, zacinkaly. To ale Elen nečekala, a proto už se nestačila skrýt. Jen tak stála, pevně svírala svůj luk a čekala, co se bude dít.

„Tak to ty jsi mě celou cestu sledovala?“ zeptala se příkře ta neznámá, ale její slova nepatřila přímo Elen, byla spíš jakýmsi potvrzením vlastních domněnek. „Nemusíš ten luk svírat tak křečovitě, přicházím v míru,“ dodala ještě a začala si Elenil prohlížet.

Jakmile spatřila záblesk stříbrného přívěsku, zarazila se a překvapeně vzhlédla k Eleniným očím. Duhové panenky potvrdily její tušení.

„Takže havraní kůstky nelhaly…,“ vydechla.

Při těchto slovech překvapeně zamrkala pro změnu Elen, žena ale pokračovala ve své samomluvě: „Ani jsem nedoufala, že by se ta předpověď vyplnila a já se se Štítonoškou setkala už dnes.“

Když však uviděla ten zmatený výraz v Elenině tváři, zarazila se. Sundala si z opasku jeden váček a na dlaň z něj vysypala několik drobounkých kůstek.

„Tuhlety kostičky mi dnes ráno prozradily, že tě v nejbližší době potkám, Elenil.“

Elen znovu překvapeně zamrkala a pohled stočila k havraním kůstkám. „Ehm, počkat… Odkud znáte mé jméno? A kdo vlastně jste? A jak můžete vědět, že ta, s kým se máte potkat, jsem já?“ vychrlila na tu neznámou ženu plno otázek, a byla by v tom ptaní bývala ještě pokračovala, kdyby ji ona neznámá nezarazila: „Na otázky bude čas později, teď ti mohu odpovědět pouze na jedinou,“ řekla a Elen poněkud zbystřila. „Jsem si naprosto jista, že jsi Štítonoška ty, prozradila mi to hvězda, která ti krášlí tvář a hlavně tvoje oči. Máš v nich ukryté světlo duhy a takové oči měl na světě jen jeden jediný člověk před tebou… Ale to jsem ti toho prozradila až moc. Teď mě prosím omluv, musím mluvit s Bílou a Fialovým,“ dodala a vkročila do jeskyně.

Najednou se ale Elen objevila opět před ní. „Bílá a Fialový? Tím myslíte asi Miril a Araga, že? Ti tu ale nejsou, odletěli na lov. Každou chvilkou by se měli vrátit,“ začala ze sebe sypat informace, ale neznámá ji opět zarazila.

„Psst! Jména draků se nerozhlašují jen tak, nikdy nevíš, kdo poslouchá!“ řekla a trochu vyděšeně se rozhlédla po okolí. Nikdo tam ale nebyl, jen několik mravenců utíkalo po pěšince do šumícího lesa.

„Pojď, počkáme uvnitř,“ dodala neznámá a vtáhla Elen do jeskyně, kde se jim naskytl pohled na čtyři mladé draky. Viki spala stočená u stěny, Leila s Antem se jako obvykle prali a Piro zkoumal nějakou starou mapu, kterou si sem pravděpodobně přitáhl z Bílé jeskyně. Jakmile ale ucítil povědomou vůni své lidské sestry, otočil svou stříbrnou hlavu a šťastně vycenil ostré zuby.

Další dvounohé, která postávala vedle Elen, si všiml až po chvíli. Tiše na ni zavrčel, zdálo se, že jí příliš nedůvěřuje. A protože chtěl svou nevlastní sestřičku chránit před případným nebezpečím, nacpal se mezi ní a onu neznámou.

„Klid, Piro, ona nám neublíží,“ zarazila ho Elen, ale stříbrný drak znovu zatvářil poněkud nedůvěřivě.

„Jsi si jistá? Kdo to vlastně je?“ zeptal se s tichým zavrčením.

Elen pokrčila rameny.

Neznámá žena jen překvapeně zírala na Pira a mumlala cosi, z čeho ti dva mohli zaslechnout pouze: „…stříbrný drak…proroctví se naplňuje…“

Najednou se ale zase rozhlédla po ostatních dracích, kteří ji zatím ani nezaregistrovali, a potěšeně vydechla: „Tedy… Vy jste ale vyrostli!“ oči jí radostně zářily, jako by viděla něco naprosto úžasného.

„Naposledy jsem je viděla ještě jako vajíčka,“ dodala, když si všimla Elenina nechápavého pohledu.

Jakmile to dořekla, jeskyní otřásl známý poryv větru, který vytvořila dračí křídla, a který probudil i malou spící dračici. Bílá a Fialový se vrátili. Arag v tlamě držel jelena, jenž okamžitě přitáhl pozornost všech mladých draků.

Když dosedl na zem, odhodil ho stranou, aby se mohli všichni dračí potomci v klidu najíst. Všichni se na jelena sesypali, dokonce i malý Piro, a brzy z něj zbyla jen hromádka kostí.

Zatímco se dráčata cpala masem, Elen svým rodičům představila onu neznámou dlouhovlasou ženu. Draci ji ale podle všeho moc dobře znali.

„Rádi tě opět vidím, Věštkyně,“ pozdravil ji hlubokým hlasem Arag a sklonil hlavu. To samé udělala i Miril.

„I já vás ráda vidím, vás i vaše děti… Ale zprávy, které nesu nejsou příliš veselé,“ odpověděla neznámá a úsměv na její tváři vystřídaly starosti.

Arag se pobaveně ušklíbl. „Tvoje zprávy přeci nikdy nejsou veselé,“ řekl a znovu pobaveně vycenil zuby. Když ho však Miril šťouchla ocasem a on spatřil, jak se na něj Věštkyně mračí, hned se raději pobaveně hihňat přestal.

„Má proroctví a to, že svět pohlcuje zlo, není k smíchu, Fialový!“ řekla mu neznámá káravě.

Fialový drak se opět zatvářil vážně. „Ehm… Omlouvám se, pojďme si o tom tedy popovídat vedle,“ navrhl a zamířil do Bílé jeskyně, jeskyně plné všemožných svitků, map a fresek na bílých zdech, do jeskyně s veškerou moudrostí draků. Miril i neznámá ho ochotně následovaly.

Najednou jim však do cesty skočila Elen, která celý rozhovor zvědavě a udiveně poslouchala. „Tak moment!“ vyjekla, „ještě jste mi neprozradila, jak se jmenujete a proč mě nazýváte Štítonoškou!“ potom namířila prst na Araga a Miril. „A vy jste se mi nikdy nezmínili, že tu ženu znáte!“ dodala pobouřeně a přivřela své duhové oči. Na čele se jí objevila drobná vráska. Nechtěla se smířit s tím, že by se měla všechno dozvědět jako poslední.

„No tak, maličká,“ napomenula ji laskavě bílá dračice a Elen pochopila, že musí ustoupit. Přitiskla se ke zdi, aby mohli všichni projít a sklopila pohled.

První vešel do Bílé jeskyně Arag, a když procházel kolem Elen, souhlasně zamručel. Za ním vešla podivná věštkyně s ustaranou tváří, a jako poslední bílá Miril. Ta se u Elenil zastavila a do ucha jí zašeptala: „Ona ti své jméno prozradí, až to sama uzná za vhodné. Na věštkyně nesmíš naléhat, ony už jsou prostě takové.“ S úsměvem na svou dceru mrkla, a aby zaplašila smutek z jejích očí, po dračím ji políbila na tvář s hvězdičkou. Vlastně byl ten dračí polibek spíše olíznutí. Teprve potom Miril vkročila do Bílé jeskyně.

Elen už se sice nemračila, ale pořád byla trochu naštvaná, že jí nikdo nic neřekne, že netuší, co se děje. A ona je přitom tak zvědavá! Také jí pořád vrtala hlavou slova té věštkyně a byla z toho všeho více než zmatená.

Piro si okamžitě všiml, že duhové oči jeho kamarádky nezáří tak, jako obvykle, a proto se rozhodl potěšit ji svou přítomností. Přiběhl k ní a donutil ji pustit luk, který až do teď držela v ruce. Potom jí svou stříbrnou hlavu nacpal pod dlaň a loudil podrbání na nadočnicových obloucích své stříbrné hlavy.

„Co se stalo? Proč jsi tak smutná?“ zeptal se nechápavě. Piro měl překrásný hlas. Hluboký, jako každý drak, ale také sametově jemný, laskavý a moudrý. Ano, hlavně moudrý. I když byl ještě hodně mladý, s rozumem staršího dráčete, bylo předurčeno, že v budoucnu pozná největší tajemství stříbrných draků. Možná právě proto zněl jeho hlásek už odmala tak moudře.

Elen mu neodpověděla, jen vyhověla jeho němé prosbě a začala ho drbat na stříbrných šupinách.

Z Bílé jeskyně se ozval pobouřený hlas dračice Miril: „Ne! To vám nedovolím! Vždyť je ještě dítě…“ Elen pochopila, že mluví o ní a zpozorněla. Dračice pokračovala tím neústupným a starostlivým tónem: „Aragu, prosím! Vždyť je to naše dcera!“

Potom bylo chvilku ticho, draci se s věštkyní zřejmě domlouvali tišeji, ale trvalo opravdu jen chvilku. Z Bílé jeskyně se znovu ozval silný hlas, tentokrát patřil Věštkyni: „Není to ale jenom vaše dcera, především je dcerou Narthril a Darleyho… Už není čas… Heldegard sbírá vojsko na poslední svobodné království a Katarina jeho nápor dlouho nevydrží, nedokáže mu odolat. Navíc, Liana umírá! Draci už konečně musí zasáhnout do věcí lidí!“

Nyní Elen vypadala ještě zmateněji než předtím. Mluvili o královně Katarině I.? A kdo je Heldegard? A Liana? O těch mi nikdo nic neřekl! Nikde jsem nic nečetla… A co s tím vším mám společného já? ptala se v duchu sama sebe.

Stříbrný drak se zavrtěl, ani on nerozuměl tomu, co právě slyšel.

„Piro… Něco se děje,“ zašeptala a přestala ho hladit. Sebrala ze země svůj luk. Potřebovala v rukou cítit nějakou zbraň, aby si nepřipadala tak strašně bezmocně, když mohla jen čekat na vysvětlení. Ještě netušila, že tou nejmocnější zbraní je právě ona sama.

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi draky - 10. kapitola: