Mezi draky - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

"Pouze dobrotou svou a odvahou taky,
zachrání celý lidský svět,
jen ten, kdo vychován byl mezi draky,
jen ten, kdo dobro vrátí zpět..."
Z původních devíti království v bájném světě Ellsinor zbyla pouze čtyři, a kdo ví, jak dlouho ještě vydrží... Temný Pán Stínů, vládce zla, totiž touží po moci více než je zdrávo... Kdo se pokusí zachránit svět, když už v lidských srdcích nezbývá ani špetka odvahy? Bude to dívka s duhovýma očima? Dívka s velkolepým osudem? Podaří se té, která vyrůstala mezi draky najít lék pro nemocnou vládkyni dobra a vybojovat zpět všechna ztracená království? Pomůže jí v tom stříbrný drak s neobyčejnými schopnostmi, anebo si bude muset nakonec poradit sama? A bude mít při své cestě za záchranou světa také čas na lásku a přátele? Jisté je jen to, že lidstvo zachrání ona bájná Štítonoška, ta však může být skrytá v komkoli...

24.01.2012 (14:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 996×

4. kapitola - Poslední vejce

„Narthril má opravdu překrásnou dceru,“ poznamenala bílá dračice a kývla svou velkou hlavou směrem k dívence.

„Ano, máš pravdu…“ odpověděl jí v rychlosti její fialový druh a snažil se svými mohutnými křídly udržet neposedná dráčata v rohu jeskyně, aby dívenku svým dováděním neohrozila. „Tak dost! Nechte toho!“ zavrčel na dráčata a ta se trochu zklidnila, ne však na dlouho. Po chvíli už se znovu snažila probojovat přes křídla svého otce.

„Miril, já je vezmu k Leknínovým tůním,“ zavolal drak na dračici a popadl do tlamy všechna dráčata za jejich neposedné ocásky. Dráčata téměř současně vykvikla a už visela hlavičkami dolů. Chvíli se snažila drakovi vysmeknout, ale neúspěšně, jeho stisk byl pevný a přesný, a tak dráčatům nezbývalo, než se se svým osudem smířit. Naštvaně tedy visela a koulela očima.

Arag se odrazil od země a vyletěl z jeskyně směrem k lesu. Miril se za ním chvíli dívala a pak svůj pohled opět obrátila k dívence. „Měli bychom ti dát nějaké jméno maličká,“ zašeptala a začala přemýšlet...

Z přemýšlení jí vytrhlo až tiché zavrnění právě se probouzející dívenky, zvedla hlavu a natáhla k ní svůj ladný krk. Dívenka pocítila její teplý dech a začala se v košíku vrtět. Stříbrný přívěsek na jejím malém krčku opět zazářil o něco jasněji, a vtom dračici něco napadlo. „Už vím jaké ti dáme jméno,“ prohodila tiše a usmála se, přičemž odhalila své ostré, bílé zuby.

Dívenka se v košíku překulila na bok a dívala se svýma velkýma očima přímo na dračí vejce. Na poslední nevylíhnuté vejce s překrásnou stříbřitou skořápkou.

Když i dračice pohlédla na vejce, dračí úsměv jí z tváře zmizel a povzdechla si. „Snad se vylíhne… Jinak by ho Arag musel… Ne, nesmím takhle přemýšlet, určitě se brzy vylíhne.“ Tyto myšlenky Miril proletěly hlavou jako blesky a hned zase zmizely. Zanechaly za sebou jen smutný dračí pohled, který zmizel, až když bílá uslyšela radostný dětský smích.

To se dívenka vykulila z košíku a začala si hrát s malými kamínky v hnízdě. Začala kamínky házet do vzduchu, a když dopadly zpět na hladkou mramorovou zem, pěkně zvonily. Dívence se to moc líbilo. Vydržela si takhle hrát až do té doby, co se vrátil Arag s malými dráčaty.

Ze všech kapala voda a jejich šupiny se krásně leskly. Nejmladší Viki nesla v tlamičce veliký narůžovělý leknín, a když ji Arag pustil, rozběhla se za svou bílou matkou. Cestou se jí, ale nějak zamotaly nohy a s vykviknutím dopadla těsně před Miril, přičemž upustila leknín a ten doletěl až do hnízda vedle vykulené dívenky. Viki se do očí nahrnuly slzy, ale nevydala ani hlásku, a tak, jako všichni ostatní se podívala na dívenku nakukující do květu leknínu.

Dívenka se zájmem zkoumala leknín a vůbec si nevšimla, že z jeho květu vyletělo několik zlatých pylových zrnek a přilepilo se jí na levou tvář. Zrnka na její malé tvářičce vytvořila drobnou zlatou hvězdičku. Všichni draci, včetně Viki, to pozorovali s úžasem v očích, neboť to bylo víc než zvláštní. Dívenka si však jejich pohledů nevšímala a dál se snažila cosi vytáhnout z květu.

Nakonec se jí to podařilo a z leknínu vyndala malého broučka s lesklými duhovými krovkami. Nechala si ho lézt po prstíku a smála se. Brouček jí vylezl až na špičku ukazováčku, roztáhl křidélka a vyletěl do vzduchu. Chvíli kroužil kolem a pak odletěl otvorem ve stropě jeskyně. Dívenka se za ním chvíli dívala a usmívala se. Teprve potom si všimla vyjevených pohledů draků, přestala se smát a tiše se na ně dívala, přemýšlela jestli něco udělala špatně. Na to, že se narodila teprve před několika měsíci, byla podivně inteligentní.

První ticho přerušila Miril. „Ten pyl na tváři jí sluší, ale radši jí tvářičku umyji,“ pravila a natáhla se k dívence. Pečlivě jí olízala tvář. Stalo se však něco, co nikdo nečekal. Hvězdička z pylu slabě zazářila stříbrným světlem, stejně jako stříbrný přívěsek a zůstala na dívenčině tváři. Nesmyla se, jak dračice očekávala, jen změnila barvu ze zlaté na stříbrnou a postupně bledla, až se stala součástí dívenčiny pleti.

Miril si hvězdičku pod levým okem dívenky dlouze prohlížela. Nakonec však usoudila, že to maličké sluší, a že hvězdička není nebezpečná. Arag se sice zprvu tvářil nedůvěřivě, ale klidný pohled bílé ho přesvědčil. Malá dráčata přestala udiveně zírat a začala si hrát s ocasem svého otce. I Viki se už zvedla a dováděla s ostatními. Vše zase bylo, jako by se nic nestalo, jen dívenka vykuleně mrkala očima a nevěděla, co se stalo. Veliký leknín zůstal ležet v hnízdě. Po chvíli k němu však Arag natáhl svou fialovou hlavu, uchopil ho do tlamy a podal ho své bílé Miril. Ta vděčně zavrčela a otřela se mu o tvář. Poté spolu mlčky pozorovali dráčata, která běhala kolem hnízda a cenila zoubky.

„Vymyslela jsi pro ní nějaké jméno, Miril?“ zeptal se po chvíli mlčení Arag a pokýval hlavou směrem k dívence, která přestala přemýšlet nad tím, co se stalo, a opět pozorovala stříbrné vejce v hnízdě.

„No, přemýšlela jsem, dlouho jsem nemohla přijít na to pravé jméno, které by jí slušelo ale nyní mě napadlo, že by se k ní hodilo jméno Elenil… Myslím, že teď když má na tváři tu stříbrnou hvězdičku, tak by se slušelo dát jí jméno "Hvězda", a když má v sobě vznešenou krev, tak by měla dostat elfské jméno… Jméno, které se vyrovná jménům králů…“

„Ano, ano, Elenil je elfsky hvězda, tohle jméno jí bude slušet,“ odpověděl na to Arag a usmál se. „Ano, myslím, že je to, to pravé.“

Miril přistoupila k dívence, natáhla k ní hlavu, olízla ji a pravila: „Vítej mezi draky, Elenil.“ Potom se uklonila a to samé udělal i Arag. Dokonce i dráčata se zklidnila a poslušně sklonila hlavy. Na chvíli se zdálo, jako by hvězdička na Elenilině tváři slabě zazářila na počest nového jména své nositelky.

Vše se opět vrátilo do starých kolejí. Dráčata hravě poskakovala okolo hnízda, Arag odletěl sehnat něco k snědku a Miril se líně natáhla na zem a zívla, pozorovala Elenil, která se nemotorně batolila okolo posledního vejce. Hned od prvního okamžiku, co Elen toto vejce spatřila, ji nějak přitahovalo. Její dětská duše jím byla úplně okouzlena a toužila zjistit, co se skrývá za tvrdou stříbrnou skořápkou. Ještě chvilku ho pozorovala, potom k němu natáhla svou drobnou ručku a zvědavě se ho dotkla. Jeskyni zaplavila stříbrná záře…

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování