OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi draky - 6. kapitola

11.02.2012 (20:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 936×

6. kapitola - Zranění

Elen nakonec usoudila, že je vlastně jedno, kde se tu dráček vzal, hlavně, že tu je. Vykulila se z košíku a ocitla se tak u hromádky stříbrných skořápek. Na to, že jí bylo jen několik měsíců, byla velice šikovná, možná díky stříbrnému přívěsku, který jí visel na krku a který v sobě ukrýval sílu všech jejích předků. Začala si pohrávat s těmi největšími úlomky skořápek.

Pomalu se začalo stmívat a otvorem ve stropě do jeskyně pronikalo jemné měsíční světlo, ve kterém se stříbrné skořápky třpytily jako drahokamy.

Elen ze skořápek začala vybírat  ty nejhezčí a poté si je skládala vedle sebe na mramorovou podlahu. Vypadalo to, jako by skládala nějaký obrazec, nebylo ale poznat, co to je. Vzdáleně to připomínalo několik hvězd.

Miril a Arag leželi opodál i se spícím stříbrňáčkem a spokojeně ji pozorovali.

„Něco mi to připomíná…“ špitla Miril a kývla směrem k obrazci ze skořápek.

„Mně také… Mám pocit, že jsem to už někde viděl,“ odpověděl na to Arag a zamyslel se.

Malá dráčata nad tím nepřemýšlela, naskákala do hnízda a začala do sebe strkat, aby si našla to nejlepší místečko. To jejich hravé dovádění zaujalo i dívenku. Vzhlédla od skořápek a zasmála se. Chtěla se dostat za nimi, ale ani přes svou inteligenci a šikovnost se ještě nenaučila chodit nebo alespoň batolit. Velký fialový drak jako by z jejích duhových očí vytušil, co jí právě vrtá hlavou, přiblížil k ní svou hlavu a opatrně ji uchopil za bílý šátek, do kterého byla zabalená. Elen se chytře chytila Aragových velkých nozder, aby nespadla a drak ji v čelistech odnesl až do hnízda. Položil ji mezi pošťuchující se dráčata. Ta se na chvilku zklidnila, zakoulela očima, ale poté si zase začala hrát. Elen se k nim přidala a zanedlouho se z hnízda ozýval dračí i lidský smích.

Miril s Aragem je spokojeně pozorovali a přitom stále přemýšleli nad obrazcem ze skořápek.

„Přijali ji mezi sebe,“ zašeptala najednou bílá a usmála se na dovádějící dráčata, potom si položila hlavu na zem a zavřela oči. „Pohlídáš je?“ Tak zněla její poslední slova předtím než usnula. Arag přikývl a zaposlouchal se do jejího pravidelného oddechování, které bylo téměř stejné jako oddechování malého stříbrného dráčka.

Tak už jsou tu všichni mí potomci… Všichni čtyři, a přece jich je pět… pomyslel si a sám se své myšlence trochu zasmál. „Čtyři, a přece jich je pět…“ zopakoval si tiše a hlavu otočil k Elen a dráčatům v hnízdě.

Dováděli v hnízdě dlouho do noci, a když konečně usnuli, mohl i Arag na několik hodin zavřít oči. I měsíc už byl unaven tím ustavičným svícením, a tak se schoval za mraky. V jeskyni se rozprostřela hluboká tma. Všichni spokojeně spali a v nočním tichu se ozývalo jen jejich pravidelné oddechování.

Najednou se v hnízdě otevřely dvě modré oči. Patřily malému Antovi. Zamrkal, aby si jeho oči zvykly na tmu a poté se opatrně začal hrabat ven z hnízda. Dostal totiž hlad a věděl, že táta schoval nějakou dobrotu do vedlejší jeskyně. Jak se tak hrabal z hnízda, několikrát křídlem šťouchl do Leily a ta vykvikla, naštěstí to ale nikoho neprobudilo.

Ant se konečně dostal z hnízda a začal pomalu ťapkat k vedlejší jeskyni, nebo si to alespoň myslel. Ani přes své bystré modré oči toho ve tmě totiž moc neviděl, a tak neměl ani tušení, že míří úplně jinam než původně zamýšlel. Nešel do jeskyně s jídlem, ale směrem k hluboké skalní propadlině.

V bříšku už mu začínalo kručet, a tak zrychlil, o nebezpečí, které mu hrozilo a ke kterému se rychle blížil, stále neměl ani ponětí. Ant zívl, ale hlad mu nedovolil spát, musel ťapkat dál.

Došel až na samý okraj propadliny a tam se zastavil. Zavětřil, měl pocit, že už cítí tu lahodnou vůni masa. Možná táta přinesl i zajíce, pomyslel si a udělal další krok. Příliš pozdě si uvědomil, že šlápl do prázdna, neměl se už čeho zachytit. Padal dolů.

Antův hlasitý výkřik okamžitě probudil celou dračí rodinku včetně Elen. Miril ihned vyskočila na nohy, rychle, ale opatrně, aby neublížila stříbrnému dráčkovi, který na ostatní zmateně pomrkával. Arag už byl také na nohách a rozběhl se k propadlině, ze které uslyšeli Antův křik. Začal svítit měsíc a propadlina naštěstí nebyla příliš hluboká, tedy vzhledem k velikosti draků, pro člověka by byla jako bezedná propast, a tak Arag malého Anta po nějaké době uviděl. Ležel na mechu rostoucím v propadlině a celý se třásl, mech kolem něj se brzy zbarvil drahocennou dračí krví.

Miril už také doběhla na okraj propadliny a jakmile spatřila tělo svého potomka, oči se jí zalily slzami.

„Udělej něco Aragu…“ vzlykla a znovu se starostlivě podívala na třesoucího se Anta. Ještě nebyl mrtvý, ale poraněný a v šoku.

Arag na ni vrhl uklidňující pohled a poté bez meškání strčil hlavu do propadliny. Natáhl se, co nejdál mohl a snažil se na Anta dosáhnout. Musel přitom mávat křídly, aby se udržel a nespadl tam taky. Miril přes tvář přelétl poryv větru, který Arag svými křídly vytvořil. Byl to zvláštní pocit, štěstí se střídalo s bolestí, radost se strachem.

Nakonec se Arag natáhl dost a dotkl se Anta tlamou.

„Bude v pořádku…“ zavrčel k Miril a opatrně uchopil třesoucí se mládě do tlamy. Vytáhl Anta nahoru a tam ho položil na mramorovou zem.

„Copak jsi to vyváděl maličký?“ zeptala se Miril, která okolo dráčka něžně ovinula ocas a začala mu kontrolovat rány.

Ant konečně otevřel oči, ale pořád se hrozně třásl. Ze šrámu na břiše mu tekla krev a levou přední tlapku měl jako v ohni.

„Aragu, dones mi prosím trochu uspavice…“ řekla Miril, když si pozorně prohlédla Antův krvavou ránu a poté mu začala kontrolovat i tlapku.

Arag na nic nečekal a rozběhl se do vedlejší jeskyně, kde byly uschovány zásoby čerstvého masa a uspavice – vzácné byliny rostoucí v horách, která ulevovala od bolesti a léčila téměř všechna zranění.

Zanedlouho se Arag vrátil s několika snítkami rudé uspavice v tlamě a podal jí Miril. Miril uspavici trochu rozžvýkala a takto nadrcenou ji přiložila na ránu malého Anta. Bylinka začala působit okamžitě a zanedlouho modrému dráčkovi bříško úplně znecitlivělo.

„Má zlomenou tlapku… S tím nic neuděláme…“ prohodila Miril a starostlivě do Anta drcla tlamou.

„Je silný, zvládne to, neboj se…“ řekl Arag, aby ji uklidnil a ocasem zarazil Leilu s Viki, které zvědavě přiťapkaly blíže. Elen s malým stříbrňáčkem, který k ní doťapkal, když Miril běžela za Antem, zůstali v hnízdě a jen zmateně pomrkávali.

Když se Ant konečně přestal třást bolestí, všichni se zase uklidnili a vrátili se na svá místa, zůstala u něj jen jeho matka. Schovala Anta do tepla pod svým křídlem a čekala až usne. Dráček usnul brzy, protože byl pořádně vyděšený a unavený, úplně zapomněl na hlad.

Leila i Viki se za doprovodu svého otce vrátily do hnízda a také okamžitě usnuly, stejně jako Elen. I Arag zavřel oči, a tak zůstali vzhůru jen Miril a malý stříbrný dráček, který se na svou matku díval svýma stříbrošedýma očima. I Miril si svého potomka prohlížela a v jejich pohledech byla vidět veliká láska, láska mezi matkou a synem. Jakou má krásnou barvu… pomyslela si Miril, když si dráčka prohlížela. Potom už také položila hlavu na své přední tlapy a zavřela oči. Malý stříbrňáček si ještě dlouho prohlížel matku a také noční oblohu, než konečně usnul i on.

Začalo svítat. Uplynulo už šest let od doby, kdy mezi sebe draci přijali Elen a začali ji vychovávat spolu se čtyřmi dráčaty. Teď už to nebyla taková malá stvoření, takové vzdálené napodobeniny rodičů, ale pěkně urostlí mladí draci.

Antovi už se zcela zahojilo zranění na břiše a i zlomená tlapka mu srostla.

Stříbrnému dráčkovi dali jméno Piro a nikomu nevadilo, že je o něco menší než jeho sourozenci.

Leila i Viki vyrostly do krásy, kterou zdědily po své matce. Krk se jim protáhl a tělo jim jaksi zladnělo.

Do krásy ovšem vyrostla i Elen a přesto, že jí bylo jen šest let, byla až pozoruhodně chytrá, šikovná a učenlivá. Z Pira a Elen se stali velcí kamarádi, jeden bez druhého neudělali snad ani krok…

„Cože!?!“ zavřeštěla Katarina se zděšeným výrazem v očích na ubohého posla, který byl ve všem úplně nevinně. „Devonie padla a ty mi to říkáš jen tak?! Jako by se nic nestalo?!“ ječela dál, právě se projevila její horkokrevná povaha, kterou zdědila po své jižanské matce.

„A-ale královno já-já za to přeci nemohu, já…“ Posel koktal zřejmě něco na svou obhajobu, ale nebylo mu příliš rozumět. Krčil se na samém konci rudého koberce před královským trůnem a celý se klepal. Klečel na koleni, ale vypadalo to spíš, že se tiskne k zemi, jako by chtěl zmizet. Královna Katarina na něj upírala svůj přísný a rozzlobený pohled už jen chvíli, ale ubohému poslovi se to zdálo jako věčnost.

„Vstaň!“ přikázala mu a také vstala ze svého křesla. Došla k velkému stolu, na kterém ležela mapa celého Ellsinoru a začala si ji prohlížet. Roztřesený posel poslechl a vstal. „Běž se připravit na cestu, doneseš zprávu králi Liemovi z Lantaru, přicházíme o spojence a musíme jednat…“ řekla už klidnějším hlasem, ale stále v něm bylo slyšet rozhořčení a obavy. „Pojedeš lodí… Pokud ten odporný tyran, ach ani nedokážu vyslovit jeho jméno, ovládl už i Devonii, musíš být velice opatrný, aby má zpráva nepadla do nesprávných rukou, rozumíš Jerede?!“ zeptala se najednou zase velice přísně a začala přecházet kolem stolu ze strany na stranu.

"Ano, má paní!“ odpověděl posel, vystřihl malou poklonu a kvapně se vyporoučel ze dveří.

Jakmile odešel, posadila se Katarina zpět do křesla a s rukama přiloženýma na spáncích si povzdychla. Na chvilku zavřela oči, a když je opět otevřela, zadívala se do tváře svého otce na velkém obrazu přímo proti trůnu…

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi draky - 6. kapitola: