Mezi draky - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Pouze dobrotou svou a odvahou taky,
zachrání celý lidský svět,
jen ten, kdo vychován byl mezi draky,
jen ten, kdo dobro vrátí zpět..."
Z původních devíti království v bájném světě Ellsinor zbyla pouze čtyři, a kdo ví, jak dlouho ještě vydrží... Temný Pán Stínů, vládce zla, totiž touží po moci více než je zdrávo... Kdo se pokusí zachránit svět, když už v lidských srdcích nezbývá ani špetka odvahy? Bude to dívka s duhovýma očima? Dívka s velkolepým osudem? Podaří se té, která vyrůstala mezi draky, najít lék pro nemocnou vládkyni dobra a vybojovat zpět všechna ztracená království? Pomůže jí v tom stříbrný drak s neobyčejnými schopnostmi, anebo si bude muset nakonec poradit sama? A bude mít při své cestě za záchranou světa také čas na lásku a přátele? Jisté je jen to, že lidstvo zachrání ona bájná Štítonoška, ta však může být skrytá v komkoliv...

24.02.2012 (11:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1106×

7. kapitola - Legenda

„A kde se v Ellsinoru vzali draci, tati?“ zeptala se Elen Araga a zamrkala těma svýma zvláštníma duhovýma očima.

„Ta je tak krásně zvědavá,“ zasmála se Miril, která se právě vrátila i s dráčaty od Leknínových tůní a pohodlně se usadila na skalní římsu. Piro se usadil vedle Elen a také zvědavě zamrkal. Leila, Anta a Viki se ihned nahrnuli před svého otce a hádali se o nejlepší místo.

„Já to chci taky slyšet!“ prohlásil Ant a protlačil se mezi svými sestrami až úplně k otci.

„Hele! Nemusíš mít to nejlepší místo jen proto, že jsi první ulovil tu opelichanou veverku!“ zavrčela Leila a drcla do něj tlapkou.

„Jsem nejlepší!“ odpověděl jí se stejným vrčením Ant. „A nemůžu za to, že nejsi schopná chytit ani žábu!“ dodal, ale to asi neměl říkat, protože to Leilu opravdu naštvalo. Vycenila zoubky a vrhla se na něj, v očích jí jiskřil vztek. Začali se rvát.

Elen moc dobře věděla, že nemá cenu cokoli namítat, a tak drbala Pira na nadočnicových obloucích a čekala. I Viki se klidně posadila, usoudila, že si nejlepší místo bez boje nezíská a prát se nechtěla. Viki se odjakživa vyhýbala sporům, rvačkám a dokonce ani lovit ji nebavilo. Většina draků by ji zkrátka označila za „nepovedenou“ ale Miril i Arag ji milovali stejně jako ostatní, bylo jim jedno, že z dcerky nevyroste velká bojovná dračice.

„Co kdybyste toho nechali, abych mohl začít?“ vložil se dráčatům do boje Arag a čekal jestli se tedy zklidní. Čekal marně.

„Ale on mě urazil!“ zasyčela Leila a znovu se vrhla na Antův hřbet, Ant ale na nic nečekal a zakousl se jí do ocasu. Leila zaječela bolestí a honem se mu vytrhla, navzdory bolesti se na něj však vrhla znovu, protože mu to chtěla oplatit.

„Tak už toho nechte!“ zavrčel na ně Arag a odtrhnul je od sebe, aby konečně mohl odpovědět na Eleninu otázku. Leila se uraženě usadila vedle matky a Ant se s tichým vrčením posadil vedle Viki.

„Takže…“ začal Arag s vyprávěním. „Ptala ses Elen, kde se v Ellsinoru vzali draci… Víš, je to docela složité. Přímo v Ellsinoru je jen naše rodina, jsme jediní draci, kteří opustili Dračí ostrov,“ řekl Arag a pohledem přelétl všechny přítomné.

„Dračí ostrov? To je ten ostrov na západě za Mořem? A jak se objevili draci tam? A proč jste vy opustili domov?“ Z Elen padaly otázky jako déšť, ve svých šesti letech byla mnohem zvědavější než ostatní děti jejího věku, a dokonce ani draci ji svou přirozenou zvědavostí nepředčili.

„Pomalu, pomalu maličká, vždyť ty máš otázek jako kamení tady v horách…“ zasmál se Arag tím podivným dračím smíchem, přičemž se Elen trochu začervenala. „Ano, Dračí ostrov je opravdu za Mořem… Viděla jsi ho na té staré mapě, co visí v Bílé jeskyni, že? Vím, že si ji často prohlížíš…“ odpověděl na její první otázky a pousmál se. Elen jen mlčky přikývla, protože čekala odpovědi na své další otázky.

„Jak se objevili draci na Dračím ostrově? To nikdo přesně neví, ale už po staletí si draci předávají legendu, která osvětluje jejich zrození…“ Arag se odmlčel a pohledem přelétl dráčata, která už také vypadala zvědavě a kulila na otce oči, když uslyšela slovo „legenda“.

„Jakou legendu?“ zeptala se Elen.

„Je to hodně stará a krásná legenda, zlato, a když budete pěkně potichu poslouchat, tak vám ji táta poví…“ řekla na to Miril a kývla na Araga, jako by ho pobízela k pokračování. Dráčata ztichla, protože dychtivě očekávala nějaký zajímavý příběh.

Fialový drak tedy začal vyprávět: „Stalo se to velice dávno, na začátku všech věků, když byl skoro celý svět tvořen Mořem a pevná země se krčila uprostřed jako maličký kousek. Tehdy žil v temných mořských hlubinách národ obrovských hadů. Tito velicí plazi s hlaďounkou našedlou kůží obývali velké korálové jeskyně a všichni byli téměř stejní, všichni, až na jednoho. Narodil se totiž had, který byl naprosto odlišný od ostatních. Místo hladké, šedé kůže měl tvrdé a lesklé šupiny, které všude kolem vrhaly barevné odlesky a zářily jako duha…“ Arag se odmlčel, aby popadl dech. Dráčata jen tichounce koukala.

Najednou ale ticho přerušila Elen. „A jak se ten had jmenoval?“ zeptala se zvědavě.

„Víš, Elen, tehdy ještě nebyla jména tak důležitá, jako dnes, nikdo nikomu své jméno neprozradil, protože to prostě nebylo důležité…“ odpověděl jí Arag a spokojeně se usmál. „Byla to pěkná otázka a mrzí mě, že ti na ni nemohu odpovědět, Elen,“ dodal a znovu se na chvilku odmlčel, když však viděl všechny ty pohledy, toužebně očekávající pokračování, zase spustil: „Ten had, ale nebyl odlišný od ostatních jen svým vzhledem… Všichni ti mořští hadi tenkrát žili v temnotě hlubin a slunečnímu svitu se vyhýbali, ale on ne. Možná to bylo způsobeno tím, že ho od sebe ostatní odháněli, že ho nechtěli mezi sebou, možná proto trávil většinu času nahoře na prosluněné hladině a toužebně pozoroval ten malý ostrůvek, tu maličkou část země, která vyčnívala z Moře jako strážný maják. Ostatní ho zkrátka považovali za podivného a nepovedeného, a proto s ním nikdo nechtěl mít nic společného. Dokonce i jeho rodina ho zavrhla.

Duhový had si na to ale zvykl, a vlastně nebyl úplně sám, společnost mu dělala jedna mladá hadí slečna. Byli velcí přátelé a tato "hadice" s ním trávila většinu času, když se jí podařilo utéct z domova. Pocházela totiž z velice důležitého a prastarého rodu mořských hadů a její rodiče se snažili zabránit přátelství mezi svou dcerou a tím duhovým, protože to znamenalo velké zahanbení rodu. Mladí hadi si ale vždycky našli nějakou možnost, jak být spolu a jejich přátelství postupně přerůstalo v lásku. Hadí slečna se zamilovala do každé barevné šupinky na těle duhového hada, milovala slunce, které díky němu poznala a milovala volnost, která vládla na mořské hladině. Duhový její city opětoval, připadal mu tak krásná a neodsuzovala ho kvůli jeho vzhledu, naopak, líbil se jí.

Postupem doby spolu však mladý pár mohl trávit čím dál, tím méně času, protože bylo stále těžší a těžší setkávat se potají. Jejich láska tím ale ještě zesílila…

I přes těch několik nádherných chvil, které duhový trávil se svou milovanou, se však necítil příliš šťastně. Toužil opustit moře a tato touha byla moc silná na to, aby ji potlačil. Kdykoli netrávil čas se svou hadí přítelkyní, trápil se a ona se trápila s ním.

Až jednoho dne se všechno změnilo. Duhový se jako obvykle vyhříval na hladině a smutně, toužebně hleděl na ten malý kousek země. Hlavou mu probleskovaly myšlenky na život na suché zemi a jeho drahocenné hadí slzy se mísily se slanou mořskou vodou. Duhový však neměl ani tušení, že ho někdo pozoruje, jeho trápení neušlo zraku velkého hadího Boha.“

Arag pohledem přelétl přes dráčata, která se zatajeným dechem poslouchala, nadechl se, a chtěl znovu pokračovat, když ho náhle přerušila Elen. „A co je to ten Boh?“ zeptala se.

„Bůh, dítě, Bůh…“ řekla s úsměvem Miril, když jí Arag pokynul, aby tuto otázku odpověděla ona. „Bůh je bytost, v kterou věřili naši předci… Každá rasa má svého boha, bohyni, či dokonce více bohů a věří, že právě oni stvořili svět. Jsou ovšem i rasy, které v tyto bytosti z nějakého důvodu nevěří, třeba Elfové, ti uznávají jen Matku Přírodu a my, my věříme v tu starou legendu.“ Miril se na Elen podívala a usmála se, protože se zdálo, že Elen její odpověď uspokojila.

„Aha… A jak ten Bůh vypadá?“ vyjekla Elen svým hebkým, dětským hláskem a dle jejího výrazu, ji odpověď očividně velice zajímala.

„Víš, Elen, každý bůh má jinou podobu, záleží na tom, jak si ho ostatní představují… Tak třeba bůh našich předků, velký hadí Bůh měl podobu obrovského hada s korunou z darů Moře…“ řekla Miril a pohodlně se uvelebila na hromadě kožešin.

„Tati, co se stalo dál?“ zeptal se svým medovým hláskem malý Piro a zakoulel stříbrnýma očima, jako by otce pobízel k pokračování. Arag na něj vycenil zuby v dračím úsměvu a zase začal vyprávět:

„Kde jsem to skončil? Ach, ano, už vím… Jak Bůh pozoroval nešťastného duhového hada, začal pociťovat lítost. Litoval hada tak moc, že sestoupil z nebeských temnot a rozhodl se duhovému pomoci. Věnoval mu dvě velká křídla, aby mohl vyletět z Moře a čtyři silné nohy, které by mu usnadnily pohyb na zemi. Tak se duhový had dostal na ten kousek země vyčnívající z Moře, který později dostal název Dračí ostrov.

Duhový byl konečně zcela šťastný, i když se mu stýskalo po jeho milé společnici. Ta hadovo zmizení z Moře nesla mnohem hůře, už nedbala na zákazy svých rodičů a celé dny trávila pohledem na ostrov. I nad ní se však hadí Bůh slitoval, máchnutím svého ocasu seslal na Moře velikou vlnu, která jí odnesla až na prosluněné písečné pláže. Tam na hadí slečnu narazil duhový had, teď už vlastně něco jako drak, a k jejich společném štěstí mnoho nescházelo. Duhový jí vtiskl několik svých dračích polibků na přivítanou a ona se ihned proměnila v první dračici… Jejich děti potom začaly zaplňovat zemi a podle této legendy tedy draci vzešli z duhového hada a jeho bílé družky.“

Arag dokončil vyprávění a spokojeně se usmál, když viděl pohledy svých dětí. Vypadalo to, že je legenda opravdu zaujala, protože ještě nějakou chvíli po tom, co Arag přestal vyprávět, jen mlčky a se zamyšlenými výrazy hleděly před sebe…

První se probrala Elen. „Tati, to byl překrásný příběh… Povíš nám ještě něco?“ zvědavě zamrkala a její dětské rtíky se stáhly do úsměvu plného očekávání.

„Zase příště, maličká, tvé sourozence čeká lekce létání,“ odpověděl jí fialový drak a vstal ze země, trochu se protáhl a potom se vydal ke skalní římse. Kývl na dráčata, aby ho následovala a ta jeho přání ochotně splnila – hopsala za ním. Jen stříbrný Piro se zvedl pomalu a neochotně, protože nechtěl opouštět Elen, věděl totiž, že ona s nimi nepůjde, že ona se létat nikdy nenaučí.

Nakonec ho ale její duhové oči a slova: „Neboj, já se budu dívat,“ přiměla k tomu, aby následoval ostatní.

Když všichni dráčci Elen zmizeli z dohledu, vydala se za Miril, která stále nehnutě ležela na kožešinách a usmívala se. „Mami? Proč se také nemůžu učit létat? Já vím, že nemám křídla jako ostatní, ale třeba by to šlo nějak jinak…“ postěžovala si Elen, když se posadila ke své matce a začala si hrát se svým stříbrným přívěskem. Měla moc ráda chvilky, kdy si mohla užívat tepla, které vydávalo břicho bílé dračice.

„Víš, Elen… To zkrátka nejde…“ odpověděla jí dračice a zamyslela se. Jak má říct malé dívence, která dosud nepoznala žádného tvora, kromě své dračí rodiny a lesní zvěře, že je člověk? Jak jí vysvětlit, že je jiná tak, aby nebyla zklamaná? Miril si nevěděla rady. A to se drakům stává málokdy. Ovšem, kolik draků se takto staralo o člověčí mládě? Žádný. Draci se zkrátka do věcí lidí nepletou, je to proti jejich zákonům…

„Víš, maličká…“, začala Miril zase opatrně mluvit a snažila se nedívat do těch velkých, duhových očí, které každého okamžitě okouzlily. „Jsi ještě moc mladá na to, abys pochopila některé věci a aby ses naučila létat…“ Elen při těchto slovech trochu zklamaně sklopila oči a přála si co nejrychleji vyrůst, ale Miril do ní něžně drcla čumákem a povzbudivě na ni mrkla. „Létání nespočívá jen v křídlech… Tohle si pamatuj, vždycky jdi za svým snem a nech se vést hlasem svého srdce," dodala a tiše zavrněla. Elen se zase do očí vrátily jiskřičky naděje, jak se usilovně snažila vrýt ta slova do paměti, aby je snad nezapomněla.

Na azurové obloze se najednou objevil Arag a začal rozdávat nějaké pokyny čtyřem dráčatům, která se nemotorně snažila vzlétnout. Nakonec se jim to přeci jen podařilo a brzy už se nad krajinou vznášelo celkem pět draků. Byl to impozantní pohled. Arag vypadal jako veliký pták učící svá mláďata létat, a v podstatě tomu tak i bylo. Dráčata se ještě chvilku trochu kymácela v proudech vzduchu, ale později už také pochytila ladnost a začala lehce klouzat po větru jako jejich otec. Elen to všechno s úsměvem pozorovala a v duchu si představovala, že létá s nimi…

Najednou Arag rychle změnil směr svého letu a vrátil se i s dráčaty zpět do bezpečí skalní jeskyně. Bylo to divné, protože se obvykle nejprve letěli vykoupat do Leknínových tůní a až potom se vraceli do jeskyně, ale tentokrát Arag rychle usedl na skalní římsu a se znepokojením v očích šel k Miril. Všechna dráčata se zatím unaveně svalila do hnízda, tedy až na Pira. Ten se rozběhl za Elen a ta mu s neskrývanou dětskou radostí začala házet kousky masa. Bylo mu jedno, že neletěli k tůním, a ani únavu necítil, hlavně, že byl opět se svou nejlepší kamarádkou.

„Co se stalo, Aragu?“ zeptala se Miril, protože už z dálky cítila znepokojení svého druha. Arag jí nejprve neodpověděl, došel mlčky až k ní a pak teprve promluvil:

„Zahlédl jsem v lese pod horami skupinku šedých lidí…“

„Ale proč tě to tak rozrušilo, drahý? Ty tady přeci vídáme už od té doby, co se ztratil následník trůnu a Morinor se stal součástí říše Heldegarda, Pána Stínů. Jeho zvědové – odporní kříženci lidí a temných kouzel, se občas objeví v lesích pod horami, ale do hor se ještě nikdy neodvážili, hory jsou bezpečné," namítla na to Miril a povzbudivě vycenila zuby do úsměvu. I jí to ovšem trochu zneklidnilo, zvlášť když viděla nepokoje v očích fialového draka.

„Jenomže teď bylo šedých lidí více a byli lépe ozbrojeni než obvykle… Viděl jsem je tento týden už několikrát, připadá mi, jako by něco hledali… V různých skupinkách pročesávají les," odpověděl Arag, ale na to už bílá dračice neřekla nic, jen se starostlivě podívala na dívenku s hvězdičkou pod okem…

A tak pomalu plynul den za dnem, rok za rokem, až uplynulo celých deset let. V Mramorových horách se to dál hemžilo zvědy a bojovníky z klanů šedých lidí, ale hory stále zůstávaly nedobytné. Dráčata postupně vyrostla v mladé draky, naučila se pořádně létat, lovit a dokonce i chrlit oheň. Z Elenil se zatím stala dívka. Dívka s překrásnou tváří, zdobenou pronikavýma duhovýma očima a stříbrnou hvězdou, dívka s neobyčejnou inteligencí. Naučila se lovu, znalostem přírody, dějinám Ellsinoru a ještě mnoha užitečným věcem. Také začala chápat některé věci, které jí byly dosud neznámé nebo tajené. Pochopila, že se nikdy nenaučí létat, že její praví rodiče nejsou Arag s Miril, ale nějací lidé, o kterých jí ale draci nechtěli nikdy nic říct. Vždycky, když se na ně zeptala, odpověděli jen: „Ještě není vhodná chvíle… Dočkej času a vše se dozvíš, trpělivost je ctností.“ A tak se Elen postupem času přestala ptát. Dny míjely klidně a v horách se nic zvláštního nedělo, poslední dobou však Elen začala pociťovat jakousi úzkost a obavy, které vyzařovaly z dračích očí.

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování