OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi draky - 8. kapitola

06.04.2012 (10:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1032×

8. kapitola - Krutost osudu

Všude nad krajinou už se rozprostírala černočerná tma, ale v Královské síni na hradě v Älisku ještě stále plápolaly svíce. V síni byl na sametovém modrém koberci dlouhý, dřevěný stůl, v jehož čele seděl na jantarem vykládaném křesle král Lantaru, Liem. Po bocích stolu sedělo asi pět generálu na každé straně a mlčky zíralo do mapy Lantaru a jeho sousedních zemí, která byla rozvinuta na stole. Všichni byli oblečeni do nazlátlého brnění s emblémem Lantaru, který tvořila zlatá loď na temně modrém poli.

„Na tuhle bitvu už se chystáme více než pět let, prostě ji nemůžeme prohrát!“ ozval se najednou jeden z generálů, který seděl královi po pravici.

„Všechno je možné, nesmíme nepřítele podcenit…," namítl na to další a přes tvář se mu mihl stín obav.

„Ale Farita, věštkyně z Porta, přeci předvídala úspěch, Richarde,“ prohodil generál po králově levici, avšak i z jeho výrazu byly cítit obavy.

„Ale také je všeobecně známo, že jsou Faritina proroctví přehnaně pozitivní a většinou se nenaplní vůbec a nebo se naplní jen z části… Archene, vždyť vést bitvu podle nějakého proroctví je šílenství!“ řekl generál, který byl zřejmě nejstarší a doposud jen přemýšlel. Podle zjizvených tváří se dalo předpokládat, že už má za sebou spoustu bitev, ovšem ta, která se právě chystala bude nejspíše tou největší a nejdůležitější v jeho životě. Na výledku této bitvy bude záviset osud celého Lantaru a možná dokonce i celého Ellsinoru.

„Tak pánové, nehádejte se a radši pojďte vymyslet nějaký postup, který nám skutečně zajistí vítězství…,“ přerušil je najednou král a zamyšleně si povzdychl. Potom vzal z mapy drobný model vojáčka s erbem Lantaru a začal ho otáčet v dlaních.

„Oni budou mít určitě početní převahu, ale my budeme mít výhodu ve výběru místa bitvy… Můžeme si je nalákat kamkoli,“ začal opět hovořit nejstarší generál, když tu se náhle prudce rozletěly dveře a do síně vešla drobná, štíhlá dívka v temně modrých šatech. Na chvilku se zastavila, přelétla pohledem veškerou společnost v síni a poté se zase rozhodným krokem vydala vpřed. Hrdost a vznešenost v jejích krocích i očích prozrazovala, že je tato dívka z královské rodiny.

Když půvabná plavovláska došla ke stolu, všichni až na krále se zvedli a sborovým hlasem pronesli: „Princezno Rean.“ Potom vystřihli jakési poklony vyjadřující úctu a zůstali stát se skloněnými hlavami, Richard ovšem koutkem oka princeznu pořád pozoroval.

„Nenechte se rušit, pánové,“ odvětila na to Rean svým hebkým hlasem a trochu se pousmála. Potom se lehce uklonila králi, svému otci, a posadila se k poslednímu místu v čele stolu.

„Rean!“ promluvil najednou král a na čele nad hustým obočím se mu objevilo několik vrásek, jak se zamračil. Princezna si však jeho pohledu nevšímala, místo toho pokynula generálům, aby se opět usadili a zahleděla se na formaci z modelů vojáčků postavenou na mapě. „Víš, že máš zakázáno rušit nás při důležitých poradách!“ zahřměl znovu král a obořil se na svou dceru. „Přeci víš, že se chystá bitva, kterou za žádnou cenu nesmíme prohrát!“ dodal a prudce položil figurku vojáčka, kterou až dosud držel v dlani, na stůl, až to zadunělo.

„Ano, vím, otče, vím, že se chystá bitva všech bitev… A proto jsem také přišla…,“ začala Rean klidným hlasem a dál pohledem studovala mapu. „Nechci jen sedět ve svých komnatách a prohlížet si spousty nádherných šatů, které mám, zatímco všude kolem zuří válka! Nechci jen přihlížet, chci bojovat! Mám právo bojovat za svou zemi stejně jako ostatní!“ vyštěkla najednou ostrým tónem aniž by zvedla oči od mapy.

„To nepřichází v úvahu, Rean! Ty se bitvy nezúčastníš ani náhodou!“ vykřikl král a vstal ze svého křesla. „Zůstaneš v paláci a bez mého svolení se odtud nehneš ani na krok! Nehodlám riskovat tvůj život!“ řekl pevně a upřel na svou dceru moudré tmavé oči.

„Ale otče,“ namítla něco Rean a konečně odlepila pohled od mapy království.

„Řekl jsem ne!“ Král rychle upevnil své rozhodnutí a pozoroval, jak se ve tváři princezny začal objevovat vztek. Lehce zrudla, zamračila se a v očích se jí nebezpečně blýsklo. Potom vstala od stolu a hrdým rychlým krokem se vydala ke dveřím ze síně. Než však odešla, otočila se ještě na svého otce. „Pomstím smrt svého bratra! Ty mi v tom nijak nezabráníš!“ vyštěkla a než se stačil kdokoli vzpamatovat, zmizela v dlouhé chodbě. V síni po ní zbyla jen jemná vůně a ozvěna jejích kroků, která sem doléhala z chodby…

Král jen pohledem pokynul dvěma strážím, aby následovali a hlídali princeznu, kdyby se snad přeci jen snažila něco podnikat, a potom se opět posadil do svého křesla. „Ehm, omlouvám se, pánové… Kde jsme to skončili?“ zeptal se jako by se nic nestalo a uhladil si své našedlé vousy. Opět se strhla válečná porada o tom, jak by se mělo proti vojskům Pána Stínů postupovat, probírala se nejvýhodnější strategie a rozdělení sil, porada nebrala konce…

Skončila teprve, až když dohořely všechny svíce v síni a okny tam začaly dopadat první paprsky vycházejícího slunce. Všichni se lehce rozrušeni rozešli a u stolu zbyl už jen zamyšlený král a nejstarší generál, který si vzal pod velení Lantarskou jízdu, a už poměrně dlouhou dobu nepromluvil ani slovo. Pravděpodobně dost usilovně přemýšlel nad strategií, kterou všichni společně zvolili. I on se však posléze zvedl ze židle a zamířil pryč. „Tuhle válku nevyhrajeme... Osud je příliš krutý…,“ řekl ještě a zmizel ve dveřích. Zanechal tak krále Liema s jeho myšlenkami samotného.

„Osud je krutý?!“ ušklíbl se Liem, když zůstal sám. „Osud mi sebral mého milovaného syna, Elthara, mého následníka… Co víc mi ještě může udělat? Ne, ne, Theodore, krutost osudu už jsem poznal, tuhle válku musíme vyhrát! Co mi osud ještě může udělat?“ zeptal se Liem ironicky a dlaní z mapy smetl několik figurek nepřátel…

„To nemohu mít ani minutu trochu soukromí?!“ rozčilovala se princezna Rean, když jí dva strážní doprovodili až ke komnatě a postavili se před dveře.

„Litujeme, Vaše Výsosti, ale Jeho Veličenstvo král nám nařídil nespouštět Vás z očí,“ namítl vyšší, černovlasý strážný a snažil se nehledět do princezniných očí, ve kterých se začala objevovat zloba.

„Jeho Veličenstvo král vám nařídil… Ale moje rozkazy tu nikdo neposlouchá, že?!“ zlobila se dál Rean a pustila své modré šaty, které si až doposud držela přizvednuté, aby si je nepošlapala. „Zavolejte mi alespoň mou komornou Marii, chtěla bych se převléknout… U toho snad nemusíte být, ne?!“ Na to už strážní neřekli nic, místo toho se jeden z nich sebral a odešel.

Zanedlouho se vrátil s menší a zavalitější postavou, které dělalo trochu problémy vyjít schody, po boku. Jakmile strážný i komorná dorazili k princezně, Rean vtáhla Marii dovnitř a zabouchla dveře.

„Co se děje, mé dítě?“ zeptala se Marie s hlasitým oddechováním, když viděla princeznin rozzlobený výraz.

„Můj otec mě dal hlídat jako nějakého vězně!“ rozkřikla se Rean.

„Má o Vás strach, princezno, přišel o syna, nechce ztratit i Vás…,“ namítla na to komorná, i když věděla, že pronášet cokoli na královu obhajobu je zbytečné, Rean stejně svůj názor nezmění. Má svou vlastní paličatou hlavu.

„Já zase přišla o bratra! A pomstím jeho smrt, i kdyby mě to mělo stát život!“ řekla na to rychle princezna s naprostou odhodlaností a přešla ke svému toaletnímu stolku. Klíčkem, který měla schovaný v záňadří odemkla malou bílou skříňku a vytáhla z ní karmínově červený měšec. Bylo v něm plno zlatých penízků. „Dones to prosím mistru kováři, ať mi co nejdříve vyková zbroj, která mi na míru padne a nebude se nijak lišit od zbrojí ostatních vojáků,“ řekla Rean a s těmito slovy vtiskla měšec do Mariiných rukou.

„Ale…,“ chtěla komorná něco namítnout, ale princeznin pohled ji umlčel.

„Žádná ale, neptej se prosím na nic a běž… Důvěřuji ti, Marie…“ Princezna na komornou vrhla prosebný pohled, kterému by neodolal snad ani kámen, a Marie si povzdechla.

„Dobrá, mé dítě, víte, že bych pro Vás udělala cokoli na světě, ale slibte mi, že na sebe budete dávat pozor, princezno."

Rean přikývla. „Tak už jdi," a přistrčila baculatou komornou ke dveřím. Marie schovala měšec za svůj zdobený opasek a vyšla z komnaty. Chvilku něco brebtala na strážné, ale ti nebyli příliš výřeční, a tak se vydala splnit svůj úkol…

Několik dní po strategické poradě generálů už bylo celé Lantarské vojsko připraveno na Brigaských pláních, odkud se očekával příchod nepřítele. Všichni vojáci byli zatím klidní a díky pivu a různým veselým historkám i v poměrně dobré náladě. Nikdo si teď nedovedl představit, že by snad Lantar prohrál. A přesto byl konec tak blízko…

Podle zvědů sice ještě nepřátelé nepřekročili hranice, ale všichni přítomní už se pomalu začínali chystat na boj. Vojáci brousili své meče, lučištníci si připravovali šípy, jezdci na koních si chystali dlouhá kopí a všichni na sebe navlékali zbroj. V hlavním stanu seděl král a s generály opět projednával poslední taktické plány.

„Z jihozápadu přišla asi stovka dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků, ale z jihu se, až na několik sedláků, nedostavil téměř nikdo. Je to oblast plná nepokojů a většinu jižanů pobily tlupy šedých lidí, které se tam potloukají,“ řekl drobnější, černovlasý mladík, kterému nemohlo být více než třicet let a byl pravděpodobně jedním z generálu Lantarského vojska. Stejně, jako všichni ostatní, byl oděn do zlatomodrého brnění se znakem Lantaru a zlatou helmici s modrým chocholem měl položenou na kolenou.

„To tedy nejsou příliš dobré počty,“ povzdychl si král a usedl na velkou dřevěnou židli. „Jak jsme na tom s bojovníky ze severu?“ otázal se potom Richarda, generála, který vypadal poněkud zachmuřeně a přes tvář se mu míhaly stíny obav. Richard se takto tvářil, ale skoro pořád a vidět ho s úsměvem byla veliká vzácnost, většinou se usmíval jen v přítomnosti princezny. Na vážnou tvář teď ovšem měli právo všichni.

„Ze severní části země dorazily asi dvě stovky bojovníků, je mezi nimi i několik zkušených a vycvičených žoldáků, ale většinu tvoří sedláci a řemeslníci. Poslali jsme je do zbrojnic, protože většina z nich přišla neozbrojena a ti, co nějaké zbraně měli, měli jen cepy, srpy nebo kladiva," řekl a na chvilku se odmlčel. „Také jsem zaúkoloval nějaké ze svých mužů, aby jim poskytli alespoň základní výcvik," dodal.

„Velice dobře, Richarde," přikývl král a obrátil svůj pohled k muži s jiskřivýma a nedočkavýma očima. Ten mu odpověděl, aniž by snad král řekl nějaké slovo.

„Ze západních měst dorazilo něco přes dvě stě dobře vyzbrojených vojáků, většinou jsou to členové královské gardy," usmál se. „Tuhle válku vyhrajeme, Pane," řekl ještě a na tváři se mu objevil náznak úsměvu, jako by se na bitvu těšil.

„Naše armáda tedy čítá asi pět stovek mužů… To není mnoho," povzdychl si král Liem a nadšeného úsměvu svého generálu si ani nevšiml.

Vtom do stanu vběhl drobný mladík, určitě ještě nebyl dospělý, a poklekl před králem. Měl na sobě jen delší drátěnou košili, kalhoty z tvrdé kůže a okované nátepníky. U pasu se mu houpal dlouhý zahnutý nůž a malá dýka. Král ho pokynutím ruky vyzval, aby spustil.

„Mám vyřídit zprávu, že se sem dostavila asi stovka dalších mužů. Jsou to vzbouřenci z Evilonu, můj Pane, tamější král je pod vlivem Pána Stínů," vychrlil ze sebe posel a čekal, až ho král propustí.

„Ach, ano, vím, co se stalo Laxardovi Sličnému… Bývali jsme přátelé, než ho ten tyran polapil do sítí svých černých kouzel… Dobrá, děkuji ti za zprávu, můžeš jít," řekl na to král a podíval se na dalšího ze svých generálů. Byl to menší chlapík se zavalitější postavou, ale dle jizev, které mu hyzdily obličej, bylo vidět, že už za sebou nějakou tu bitvu má.

„Vezmi si ty muže na starost, zjisti, co, kdo umí a přiděl je pod patřičné vedení," řekl mu a ten malý chlapík vstal od stolu. Nasadil si na hlavu helmici a poklonil se. „Ano, Pane," zamumlal a těžkými kroky odkráčel ze stanu.

Pár chvil od jeho odchodu vběhl do hlavního stanu další posel – vysoký, hubený a udýchaný chlapec, který v ruce držel zapečetěný pergamen. Bez jakéhokoli pozdravu nebo poklony proběhl stanem až před krále, položil před něj vzkaz, který nesl a zase odběhl pryč. Pravděpodobně měl ještě hodně práce a velice spěchal. Několik generálů si cosi znepokojeně zamumlalo, ale král nad tím jen zavrtěl hlavou. Dnes na nějaké přednášky o etiketě nebyl čas.

Pečeť  na dopisu patřila královskému rodu z Kertaku, bylo na ní veliké písmeno „K“, pod ním královská koruna a okolo lístky milëtie – královské rostliny.

Sotva Liem rozbalil vzkaz, na němž stálo: "Posily z Kertaku už jsou na cestě, dorazí po svítání... Katarina I.," vběhl do stanu další udýchaný mladík. Ihned před králem padl na kolena a těžko říct, zda to bylo kvůli slušnému vychování nebo únavě.

„Nesu zprávu od zvědů, můj Pane," začal. „Vojsko nepřítele asi před půl hodinou překročilo hranice našeho království a prochází Daraským průsmykem, přesně, jak jsme očekávali," dořekl a podíval se na ustaranou tvář svého vládce.

„Děkuji ti za zprávu," odpověděl mu na to Liem. Poslíček však se vzkazem ještě neskončil: „Ještě mám vyřídit, že se pohybují velice rychle a jsou tam převážně šedí lidé a také několik obrů, přesné počty zatím nejsou známé, ale podle zpráv, které jsem obdržel, se velikost nepřátelské armády blíží k tisíci bojovníků," řekl, potom vstal a odkráčel pryč.

„Takže jich je dvakrát tolik, co nás! Nevlídná to zpráva," povzdychl si král a vstal od stolu. „Musíme si pospíšit, bitva čeká!“ dodal, nasadil si na hlavu svou překrásnou a honosnou přilbici a pohledem přejel všechny generály, kteří ho následovali a taktéž vstali. „Ať se všichni muži seřadí a zaujmou své pozice, nepřítel tu bude brzy!“ Tak zněla jeho poslední slova, než vyšel ze stanu a zmizel mezi stovkami mužů odhodlaných bránit království.  

Ani ne za hodinu se na obzoru objevila zlověstná šeď nepřátelské armády. „Slunce se barví do ruda, tahle bitva bude krvavá, můj Pane," zašeptal Richard, velitel lučištníků, který právě projel kolem krále. I ten už byl na koni a zamyšleně hleděl přes Brigaské pláně. „Mám ale takové zlé tušení, že tu nepoteče krev nepřátel. To naší krví se slunce odívá!“ dodal a pobídl svého hnědáka ke skupině mužů, kterým velel. Nechal tak krále i s jeho myšlenkami na vítězství za sebou.

Liem se rozhlédl znovu, tentokrát ale jeho oči spočinuly na vojácích kolem něho. Někteří byli velice mladí, jiní staří, další zase měli rodiny… Král věděl, že většinu z nich dostane smrt, ale nedovedl tomu zabránit. Najednou si Liem z Lantaru přišel tak malý a bezvýznamný… Pouhá loutka v rukou osudu. Ještě ani netušil, že se mezi všemi těmi muži skrývá, ve stejném brnění jako ostatní a s naprostou odhodlaností bojovníka, princezna, jeho dcera.

 „Tak jsem tady, strýčku, proč jsi si mě dal zavolat? Stalo se něco? Mí muži už jsou připravení," řekl světlovlasý mladík generálu Theodorovi, který si ho dal zavolat. To, že je mezi nimi nějaký příbuzenský vztah se dalo poznat okamžitě – všichni z Theodorova rodu se mohli pyšnit světlými, skoro až plavými vlasy a ani u jeho synovce tomu nebylo jinak.

„Nic se nestalo, Naride, jen si s tebou potřebuji promluvit," odpověděl mu Theodor a pomalu slezl z koně, výraz v jeho tváři ale vypovídal o tom, že přeci jen všechno není v úplném pořádku. Theodor pokračoval: „Je dobře, že jsou muži pod tvým velením připraveni, budeme vás potřebovat, protože tuhle válku nemůžeme vyhrát."

„Ale strýčku, co to povídáš, vždyť přeci známe to proroctví: „Vítězství je na dosah ruky," tak to přeci řekla ta věštkyně," namítl na to Narid a nespokojeně přešlápl.

„Naride! Vzpamatuj se! Copak tu jsou všichni tak zaslepení, že nevidí pravý význam těch slov?!“ zvolal Theodor trochu pobouřeně, ale potom se jeho hlas změnil zpět na ten starý, hluboký a laskavý. „Vítězství je na dosah ruky přeci neznamená, že se ho dotkneme… A vůbec, třeba ta ruka ani nebude naše, Naride." Na chvilku se odmlčel a pohlédl do očí svého synovce. „Obávám se, že už se z téhle bitvy nevrátím a mám strach, že i krále čeká podobný osud…“

„Ale strýčku! Co to povídáš?“ skočil mu Narid do řeči se zděšeným výrazem.

„Uklidni se a nepřerušuj mě, můj drahý synovče, teď ti musím říci, co mám na srdci už od samého začátku… Víš, nedostal jsi pod velení záchranný oddíl vojáků jen tak, pro nic za nic. Až bitva skončí, pravděpodobně tu zbude nejvíc živých právě z těchto posledních řad, chci, abys, až bude bitva prohraná, vzal co nejvíce mužů, kteří se budou chtít zachránit před otroctvím Pána Stínů, a odvedl je rychle do úkrytů ve Vysokých horách. Veď je a nedovol, aby tato země přišla o všechna odvážná srdce, a aby ji ten tyran zničil. Slib mi, že uděláš všechno, co jsem ti tu řekl," naléhal na něj, aniž by se mu přestal dívat do očí.

„Dobře, strýčku, slibuji," řekl Narid, když tu se náhle ozvalo dunivé zaznění rohu, ohlašující začátek bitvy. Narid se proto rychle rozloučil se strýcem, jehož slova mu stále zněla v hlavě, popřáli si štěstí, a potom se každý vydal na opačnou stranu tábořiště – Theodor se se svým koněm připojil k jezdcům, kteří byli pod jeho velením a Narid se ztratil mezi muži v posledních řadách. Chvilku se ještě ozývaly různé rozkazy a řinčení, jak se všichni řadili a chystali na svá místa, ale potom všechno utichlo. Všichni s lehkým zděšením sledovali černý roj nepřátel, který se k nim blížil neuvěřitelnou rychlostí. Rudé slunce se zahalilo do mlžného oparu a jakmile se obě armády střetly v zuřivém boji, spustil se déšť.

Bitva byla krvavá a nelítostná, nepřátel bylo mnoho, skoro jako kdyby se za každého zabitého objevili dva další. Navíc byla na nepřátelské straně i pětice obrů a tři taralkatové – obrovští černí pavouci, které si Pán Stínů vyšlechtil pomocí kouzel pro své černé úmysly.

Většina Lantarských mužů už byla zraněná, lučištníci už se museli vzdát luků a sáhnout po mečích, protože jim došly šípy a nebyl čas je sbírat, a kolem zmateně pobíhali koně, kteří přišli o své pány. Bojiště bylo plné mrtvých, půda byla rozblácená a nebezpečně klouzala. Nějaké ty formace už se držely jen v zadních řadách, protože přední linie měly co dělat, aby nepřátele, kterých bylo jako komárů, udržely před sebou. Netrvalo to však ani hodinu a řady Lantarských vojáků značně prořídly, modro-zlaté znaky postupně mizely pod šedou a černou a naděje na vítězství se začala ztrácet…

„Levé křídlo naší armády se rozpadá, kapitáne. Pokud nezasáhneme, nepřítel nás obejde a zaútočí i zezadu!“ vyhrkl nějaký mladík na Narida trochu vyděšeným hlasem.

„Hmm… Máš pravdu… Připravit šípy!“ zavelel Narid a všichni, včetně Rean, která byla sice trochu menší než ostatní, ale díky brnění a helmici nebylo vůbec poznat, že je to žena, sáhli do toulců pro šíp, napnuli tětivy a zamířili k nepřátelské armádě. „Pal!“ ozvalo se a necelá stovka šípů se vznesla k obloze. Některé šípy našly svůj cíl a několik nepřátel, včetně jednoho obra, kterého zasáhly do očí, se skácelo k zemi.

Salvy šípů se v nepravidelných intervalech opakovaly znovu a znovu, dokud šípy nedošly. Nepřátel však bylo stále mnoho a rychle se probíjeli vpřed. „Za krále! A za Lantar!“ zavelel Narid a se zdviženým mečem se vrhl vpřed. Všichni ostatní ho následovali a zanedlouho se střetli se skupinkou šedých lidí, kteří se na svých jezdeckých vlcích snažili objet celou Lantarskou armádu.

Narid se chtěl pustit do boje s velitelem šedých lidí, ale najednou se mu za zády ozvalo: „Nechte ho, prosím, mě,“ a tak se pustil do dalších nepřátel. Byla to princezna, kdo chtěl bojovat s velitelem nepřátel. V tom šedém tvoru, podobném člověku s oslizlou, vrásčitou kůží a chomáčky slepených vlasů, totiž poznala vraha svého milovaného bratra Elthara. Gal‘dhr, jak se to odporné stvoření jmenovalo, se jen uchechtl, když uviděl, že se k němu blíží takový drobný a nepatrný vojáček. Netušil však, že je Rean v boji stejně dobrá a možná i dokonce lepší než leckteří muži a navíc je hnána touhou po pomstě.

Zaútočila na něj s rychlostí a hbitostí, kterou ani v nejmenším neočekával. Gal‘dhr se však ze svého údivu probral velice rychle, a tak se mezi princeznou a velitelem šedých lidí strhl nelítostný souboj na život a na smrt…

Mezitím, co Rean bojovala s Gal‘dhrem, Narid skolil několik šedých lidí a právě se potýkal s velikým, rozzuřeným vlkem, když na něho někdo zavolal: „Pozor! Za tebou!“ Byl to Richard, mladý, málomluvný generál, pod jehož velením byla většina Lantarských lučištníků, a který právě čelil dvěma protivníkům najednou. Narid se rychle otočil a vrazil svůj meč do srdce bojovníkovi z řad nepřátel, který se po něm ohnal svou těžkou sekerou. Jeho rána však naštěstí pro Narida nikdy nedopadla.

Richard se zatím probojoval až k němu a oddychl si, když svého přítele spatřil živého. „To bylo jen tak, tak… Děkuji ti Richarde,“ řekl Narid a zabláceným pruhem látky si otřel krev, která stékala z drobného šrámu na tváři.

„Není třeba díků, příteli, ty si šetři až bude po bitvě,“ odpověděl mu na to Richard. „Kdo je ten odvážný mladík, který se, se svým drobným vzrůstem, postavil tomu největšímu z šedých lidí?“ zeptal se poté a mečem ukázal na Rean, která hbitě uskakovala před útoky a výpady Gal‘dhra. Narid jen pokrčil rameny.

„Nemám tušení, většinu svých mužů znám jménem, ale kdo je tento mladík, netuším,“ řekl a býval by se na oba dva bojovníky také zadíval, kdyby se k němu nepřihnal další šedý člověk s napřaženou sekyrou.

Richarda ten souboj ale velice zaujal a rozhodl se, že zůstane poblíž a pomůže tomu odvážnému vojákovi, pokud bude třeba…

Rean s Gal‘dhrem bojovala už dlouho a pomalu začala pociťovat únavu, vzdát se ale nechtěla a její odhodlanost byla i přes to, že už schytala dost ran, stále stejná jako na začátku boje. Rean však nebyla jediná koho bitva zmáhala, dokonce ani Gal‘dhr už nebyl tak ostražitý jako na začátku a některé výpady princezny mu dělaly problémy.

Najednou Rean uklouzla po rozblácené zemi. To se nemělo stát. Reanin meč se tím, jak princezna dopadla na zem, odmrštil někam do neznáma.

Gal‘dhr se jen zasmál a vykročil k ní. Rean se zamračila. Teď nemůže umřít, teď ještě ne. Ještě ne. Gal‘dhr se začal smát ještě víc, když přistoupil až k ní a napřáhl svůj meč k poslední ráně.

Jeho smích však rázem utichl, když mu Reanina dýka proťala nechráněné hrdlo. Upustil meč a vytrhl si dýku z těla, přičemž zachrčel jako raněné zvíře. Potom vydal ještě jeden podivný skřek a jeho mohutné tělo se svalilo do bláta vedle princezny.

Rean se šťastně usmála, jakmile spatřila černou tekutinu řinoucí se z Gal‘dhrova hrdla. Vyčerpaně vstala ze země a s těžkým oddechováním se rozhlédla po bojišti…

Richard celý ten souboj pozoroval s neskrývaným údivem, a hned, co spatřil, že se ten tajuplný mladík, který dokázal zabít samotného velitele šedých lidí, zvedl ze země, rozběhl se k němu. Chtěl totiž zjistit, kdo to vlastně je. Richard by si nikdy v životě nedokázal představit, že je oním odvážným bojovníkem ta, kterou celý svůj život tajně miloval…

Rean svůj pohled opět obrátila na mrtvé tělo, které jí leželo u nohou. „Pomstila jsem tě bratře, pomstila. Teď už můžeš klidně spát, bratříčku…,“ zašeptala unaveným hlasem a shýbla se pro svou zdobenou dýku, kterou nedávno dostala ke svým dvacátým narozeninám. Netušila však, že se i ona brzy odebere k věčnému spánku, a že slova, která tiše pronesla k nebi, budou její poslední.

Princezna dýku sebrala a stiskla v dlani, nikdy se však už nenarovnala zpět. Její sličné tělo proklál černý šíp a Rean se ve smrtelné křeči skácela k zemi. To bohužel Richard neviděl. Kdyby ho zrovna v tu chvíli nezaměstnalo několik nepřátel, kteří se mu postavili do cesty, všechno by dopadlo úplně jinak. Osud je ale krutý a jeho obětí se může stát kdokoli. Je jako rozmarné dítě a všichni tvorové jsou jen jeho hračky.

Když se Richard konečně probojoval až k místu, kde před několika minutami probíhal souboj mezi princeznou a Gal’dhrem, jeho překvapení bylo ohromné. Mladý bojovník, který ho tak zaujal, ležel na zemi. Ještě nebyl mrtvý, ale smrt nebyla daleko. Richard rychle přiskočil k tomu drobnému tělu. První, co upoutalo jeho pozornost, byla stříbrná dýka, kterou Rean svírala v dlani.

„To je přeci dýka, kterou jsem věnoval princezně!“ zvolal, když v tom stříbrném ostří poznal dar pro svou milovanou. „Kde jsi ji vzal?“ zeptal se a sundal vojákovi helmici.

Překvapeně a zároveň zděšeně vykulil své oříškové oči, když v zašpiněné tváři poznal princeznu. Její nazlátlé vlasy se začaly míchat s blátem, do kterého dopadly a několik pramínků spadlo Rean i do obličeje. Oči měla otevřené, a na to, že jí zbývalo jen několik minut života, až podivuhodně klidné.

„Má… Má paní?… Princezno… Re-Rean…,“ koktal Richard a cítil, jak mu po tváři začaly stékat slzy. Vzal její téměř bezvládné tělo něžně do náručí a shrnul jí pramínek vlasů z čela. Rean zdvihla svou bledou dlaň, na které už dávno nebyla rukavice, k jeho tváři a jemně mu z ní setřela slzy. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale hlas jí vypověděl službu, proto se jí rty zase stáhly do úzké linky a naposledy se usmála. Na tenhle úsměv Richard nikdy v životě nezapomněl.

Smrtelná křeč povolila a Rean naposledy vydechla, potom zůstala bezvládně ležet v jeho náručí. „Nééé!!!“ zakřičel Richard k obloze, právě se mu hroutil celý svět. „Proč zrovna ona?! Proč… Proč Rean?!“ z hrdla mu unikl další zmučený výkřik a z očí se mu opět spustily slzy. Občas se k němu obrátily lítostivé oči vojáků, kteří bojovali poblíž a zrovna neměli po ruce žádného protivníka. Bylo to poprvé, kdy viděli svého generála se slzami v očích.

Richard z Reanina těla začal opatrně sundávat zbroj a nechal jí pouze lehkou tuniku, kožené kalhoty a nátepníky. Potom si ji k sobě něžně přitiskl a poprvé v životě si dovolil políbit ji. Do toho polibku vložil všechnu svou lásku k ní, která se mu za ta léta nahromadila v srdci. Připadala mu tak krásná! I když byla studená jako led, neztratila ani špetku ze svého půvabu. Vždyť to, že už nikdy nespatří světlo slunce, prozrazovala jen její nezvyklá bledost.

Richard vstal. Svou mrtvou lásku stále svíral v náručí a po chvilce se vydal vpřed, směrem z bojiště. Vypadalo to, jako by mu bylo úplně jedno kudy se vydá, jako by chtěl prostě jen odejít. Vojáci mu uhýbali z cesty. Mladý generál ale přesně věděl, kam má namířeno.

Richard se doplahočil až k oddílu jízdy, kterému velel král a nejstarší generál Theodor, a který jako jediný stále udržoval formaci a zatím se nezapojoval do bitvy. Cestou skolil několik nepřátel, kteří se mu připletli do cesty, ale ani na vteřinku nepouštěl Rean…

Před překvapeným králem položil její tělo s velikou opatrností na zem a sám vyčerpaně poklekl hned vedle. „M-můj pane… Já… Já, nedokázal jsem tomu zabránit… Princezna…“ Richard sklopil hlavu, zajíkal se slzami a po chvíli se mu hlas zlomil úplně.

Liemovi údivem a vyděšením poklesla čelist. Neměl ani tušení, že jeho dcera opustila bezpečí zdí hradu v Älisku a zúčastnila se bitvy. Seskočil z koně jako nějaký mladíček a vrhl se k tomu bezvládnému tělu.

Najednou se mu z očí spustil proud slz, vypadalo to, že si až teď uvědomil, co se stalo. „Rean…,“ vydechl a jeho tvář jako by zestárla nejméně o dvacet let. „Má dcera…“ Liem vzhlédl k obloze.

„Ach, osude! Proč jsi tak krutý?! Můj syn ti nestačil?! Musel sis vzít i dceru?!“ zakřičel po chvíli a jeho oči i ruce se upnuly k nekonečným nebesům. V králově hlasu bylo slyšet tolik zármutku a žalu, že by byl obměkčil snad i skály. Ale co se stalo, vrátit zpět nešlo.

Už i Theodor seskočil z koně, aby soucítil s nešťastným králem. „Nedávno jsi se vysmíval osudu, Lieme z Lantaru, teď se on vysmívá tobě. Ani nyní jsi však nepoznal jeho pravou krutost, vždycky může být ještě hůře…“ řekl tichým, smutným hlasem, když došel až ke králi a položil mu ruku na rameno v soucitném gestu. Jeho slova ale nikdo neslyšel, neboť byli všichni hluboce zahloubáni do svých vlastních myšlenek…

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi draky - 8. kapitola: