Mezi draky - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Pouze dobrotou svou a odvahou taky,
zachrání celý lidský svět,
jen ten, kdo vychován byl mezi draky,
jen ten, kdo dobro vrátí zpět..."
Z původních devíti království v bájném světě Ellsinor zbyla pouze čtyři, a kdo ví, jak dlouho ještě vydrží... Temný Pán Stínů, vládce zla, totiž touží po moci více než je zdrávo... Kdo se pokusí zachránit svět, když už v lidských srdcích nezbývá ani špetka odvahy? Bude to dívka s duhovýma očima? Dívka s velkolepým osudem? Podaří se té, která vyrůstala mezi draky, najít lék pro nemocnou vládkyni dobra a vybojovat zpět všechna ztracená království? Pomůže jí v tom stříbrný drak s neobyčejnými schopnostmi, anebo si bude muset nakonec poradit sama? A bude mít při své cestě za záchranou světa také čas na lásku a přátele? Jisté je jen to, že lidstvo zachrání ona bájná Štítonoška, ta však může být skrytá v komkoliv...

Bitva je dobojována...

19.04.2012 (18:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 641×

9. kapitola - Ve jménu krále, utíkejte!

Stále nepřestávalo pršet – oblaka ronila slzy za duše i těla padlých a s odchodem princezny jako by odešla i veškerá morálka a chuť do boje Lantarských vojáků, kteří se tu zprávu dozvěděli. Král, jenž byl velice zarmoucen smrtí své jediné dcery, předal velení bitvy Theodorovi. Zůstal však po jeho boku na špičce klínové formace, kterou jízda stále držela. Na tváři měl stopy zaschlých slz, spoustu vrásek a zasmušile hleděl do země.

To Theodorův pohled, ač také smutný, se přeci jen lišil. Theodor hleděl vpřed, kde stále zuřila bitva a přemýšlel, jak to vlastně všechno skončí. Také si v hlavě formoval proslov, kterým by mužům mohl vrátit ztracenou odvahu k boji.

Richard dopadl asi nejhůře. Ještě dlouho proléval slzy nad Reaniným chladným úsměvem, a když bylo rozhodnuto, že princeznino tělo odvezou do Älisku a tam bude slavnostně pohřbeno do královské hrobky, nabídl se, že princeznu do hlavního města dopraví. Někomu by se mohlo zdát, že mladý generál zešílel, protože nechtěl Rean opustit ani na vteřinu, ale za to všechno mohla jen ta nešťastná láska a pocit, že nedokázal svou milovanou ochránit, pocit, že selhal.

Král souhlasil a propustil Richarda s tělem své dcery a nějakým vzkazem pro správce města do Älisku. I Theodor na to přikývl, protože věděl, že by Richard stejně odmítl dál bojovat, vždyť už ani neměl pro co.

Najednou všechen ten smutek proťalo zatroubení rohu. Díky taralkatům se totiž armádě Pána Stínů podařilo prorazit první řadu Lantarských bojovníků a řady šedých lidí začaly rychle postupovat vpřed. Hluboký tón rohu byl signálem pro oddíl jízdy s králem v čele, který se dal okamžitě do pohybu, aby zabránil obklíčení celé Lantarské armády. To by znamenalo jistou prohru.

Vlastně už teď celá bitva vypadala ztraceně, ale nikdo ji ještě nechtěl vzdát. Dokonce i zhrzený král se probral ze své bolesti a velitelsky pozvedl meč.

Jezdci se na svých mohutných koních vyřítili vpřed, jako by závodili s větrem, a nikdo netušil, jestli tahle jízda nebude třeba to poslední, co v životě vykoná.

Muži se k nepřátelům sice hnali opravdu rychle, ale Theodor si všiml, že mají pořádný strach. Ano, strach se odrážel i z očí těch nejlepších bojovníků, kteří už skolili hromady nepřátel. Strach se všem usadil v srdci.

„Vzchopte se, muži Západu! Lantarští bojovníci! Ještě není pozdě! Bojujte dokud ještě můžete! Bojujte za svou zem! Za krále! Za Lantar!“ zakřičel Theodor, když už byli téměř před šedými lidmi, kteří se jen zlověstně pošklebovali a mávali svými dlouhými noži, či sekyrami, a trocha odvahy se mezi muže zase vrátila. Vydali ze sebe válečný ryk a vrhli se mezi nepřátele.

Ti se však nedali zastrašit, vždyť to byli právě oni, kdo měl rozsévat strach a zlo, to oni byli dílem Pána Stínů.

Znovu se strhl další krvavý boj, tentokrát už ale nezbýval nikdo, kdo by se nezapojil. Žádná rezerva, všechny oddíly měly plno práce. Tentokrát už se bojovalo na život a na smrt, o budoucnost Lantaru. Vítěz bere vše…

Liem s Theodorem se vrhli do největší vřavy.

Všude kolem pobíhali zmatení koně, kteří ztratili své jezdce, ozývaly se zděšené výkřiky, chrčení a sténání raněných vojáků na obou stranách. Rozblácená země, na níž leželo nespočet mrtvých, se barvila do rudé a černé. Mezi mrtvými bylo plno šedých lidí, ale i tak se zdálo, že jich vůbec neubylo. Jako by Darasským průsmykem přicházeli stále další a další. Valili se jako černé mračno.

Na okamžik přestalo pršet a na maličkou chviličku se dokonce objevilo několik paprsků mdlého slunce, které mezi bojovníky Lantarského království opět vneslo špetku naděje.

Znovu je ale přikryl černý mrak, když krále Liema shodil jeho kůň Harach ze svého sedla. V tu chvíli z koně spadl i Theodor, ten to však udělal úmyslně, aby mohl svému vládci pomoci.

Z ničehož nic se proti nim objevil taralkat. Svými osmi chlupatými nohami drtil všechny, kdo se ocitli pod ním – mnohdy i některé neopatrné z řad šedých lidí, a před králem zaklapal mohutnými kusadly. Liem už se ale stihl vzpamatovat z pádu, opět stál na nohou a pozvedl svůj těžký meč. Taralkat se o kus přiblížil a vydal ze sebe zvláštní skřek, který bodal u srdce. Liemovi, i všem, co byli poblíž, se oči rozšířily hrůzou.

Král však ani přes nekonečný děs, který z toho tvora šel, na nic nečekal a sekl mu po jedné z osmi dlouhých nohou. Taralkat zavřeštěl znovu a ještě mnohem více než předtím, když mu z chlupaté nohy zbyl jen pahýl. Zachňapal po Liemovi kusadly. Vypadal dost rozzuřeně, teď se k němu nemohli přiblížit ani šedí lidé, kteří ho původně vedli a ovládali, a tak se z něho stala velice nebezpečná zbraň pro obě strany.

Obří pavouk znovu zavřeštěl a vrhl se na krále.

Zatímco se král vyhýbal taralkatovým útokům, Theodor svého velkého nepřítele obešel a pokusil se mu zaútočit na tělo. Jeho překvapení bylo veliké, když se mu meč od taralkata jen neškodně odrazil a nezpůsobil žádná zranění. Pavouk si jeho úderu dokonce ani nevšiml.

Tento nezdařilý pokus zarazil i krále. Na chviličku přestal dávat pozor a ke své smůle schytal pavoučí kousanec přímo do levé paže. Taralkatova kusadla se sice nedostala skrz plátové brnění, které krále chránilo, ale pevný stisk královu paži úplně ochromil.

„Má zranitelné pouze nohy a oči,“ zavolal na krále a generála nějaký zašpiněný voják, který právě ustupoval před útoky šedého člověka, jež ale mnohem více než člověka připomínal nějakou našedlou, vrásčitou ropuchu.

Liem s Theodorem se probrali z údivu a začali tedy útočit na pavoučí končetiny a na oči, které spíše vypadaly jako chuchvalce nějaké zkažené hmoty.

Nebyl to lehký boj. Taralkat se s každým zásahem, který obdržel, stával zuřivějším, a jeho rozohněnost nepolevovala ani když mu zbývaly pouze tři nohy.

Nakonec však přeci jen svůj souboj s Lantarem prohrál. Ani král s generálem z něj ale nevyšli bez zaplacení – Liem ztratil cit v levé ruce, což ho značně omezovalo při boji, a Theodorovi se přes tvář táhl dlouhý šrám od pavoučích kusadel.

„Uff… O jednu potvoru méně…“ oddychl si král a rozhlédl se kolem sebe. Při tom pohledu, jako by mu srdce sevřela ledová pěst. Brigaské pláně byly plné mrtvol a krve. Davy nepřátel proudily všemi směry a nikde už nebyla vidět žádná pořádná formace, jen poslední řady, pod velením Narida, tvořily jakýsi zoufalý hlouček pomalu ustupujících vojáků. Byl zázrak, že se tu ještě alespoň někteří Lantarští drželi, většina už byla mrtvá nebo, ti se zdravým rozumem, na útěku. Tehdy si Liem Lantarský konečně přiznal, že jsou jakékoliv další boje zbytečné, že je jeho země ztracena.

Chtěl si smutně povzdechnout nad těmi, co zemřeli téměř zbytečně, když ho z přemýšlení náhle vytrhl Theodorův výkřik: „Pozor, králi!“ zakřičel generál a vrhl se před Liema, kterému tím zachránil život. Černý šíp byl určen králi. Hrdlo ale proklál Theodorovi. Téměř okamžitě se mu rozšířily zorničky a jeho mohutné tělo se sesulo k zemi před zaskočeného Liema.

„Vzdejte tu bitvu, můj Pane, osud stejně nepřemůžete…“ zachroptěl Theodor s dlaní přitisknutou ke krku a potom naposledy, těžce vydechl. Tak Lantar přišel o jednoho z nejlepších generálů.

Liem mu po chvilce velkého překvapení a šoku zatlačil oči. Moc dobře si uvědomoval, že mu Theodor zachránil život. Král měl jen velmi málo opravdových přátel a jejich počet se před chvilkou ještě o jednoho snížil. Liemovi se do očí nahrnuly slzy, neměl ale na pláč a truchlení čas, protože bitva stále ještě pokračovala. Uchopil tedy svůj meč a znovu se pustil do boje.

Ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl v zadních řadách Lantarského vojska, poblíž Naridova oddílu lučištníků. Možná to bylo způsobeno tím, že z předních řad už nezbýval skoro nikdo živý.

Tohle je zbytečné… Tolik krve, tolik mrtvých… Musím zachránit alespoň ty, co zbyli. Nemohu dopustit, aby země mých otců padla do stínu celá. Ne, stále bude naděje, pokud někteří přežijí, pomyslel si král a zavolal na Narida: „Vezmi všechny, kdo budou ochotni jít a zachraňte se! Tohle už není naše bitva! Ve jménu krále, utíkejte!“ Já ale zůstanu. Nepřestanu za svůj lid bojovat, dokud má duše nesestoupí do Síní mých předků a nepřipojí se k jejich hostinám. Dokud neuvidím vrány klovající mé tělo, neustanu… prolétlo mu hlavou a odhodlaněji stiskl rukojeť svého meče.

„Ale Pane, nemůžeme Vás přeci nechat v poli samotného!“ dolehlo k jeho uším Naridovo zvolání.

„Tohle byl ale rozkaz, Naride! Ve jménu krále!“ odpověděl na to král a vrhnul se mezi nepřátele. Narid tedy musel, chtě nechtě, poslechnout.

Najednou pochmurnou oblohu zahalil černý stín. Na nebi se pohybovalo cosi, co vypadalo jako veliký mrak, na ten to však bylo až příliš rychlé. Nikdo tomu ale nevěnoval přílišnou pozornost, protože měli všichni plno práce.

Narid shromažďoval zbylé muže, kteří se na králův rozkaz vzdali hrdinství a boje, a chtěli si zachránit život. Rozdával jim instrukce, řekl jim, kam mají utéct, aby je šedý lid nenašel a mohli dál, alespoň v utajení, bojovat za vlast. A v různých skupinkách je přes les posílal pryč.

Král se zatím potýkal s několika nepřáteli, takže ani on si toho podivného stínu nevšímal. Netušil, že právě ten bude jeho zhoubou…

Díky Naridovu usilovnému snažení splnit králův příkaz na bojišti brzy zbyl jen malý hlouček vojáků z královské gardy, kteří odmítali svého vládce opustit, protože složili přísahy, a někteří tvrdohlaví dobrodruhové, kteří neznali cenu života, nebo si chtěli vydobýt slávu. Chtěli být hrdinové, o kterých by se jednou zpívaly písně. Jenže, kdo je bude zpívat? Zůstane vůbec někdo, kdo bude tuto bitvu pamatovat? Zůstane někdo živý? To nikdo netušil.

Černý stín se najednou začal snášet z oblohy směrem k Liemovi. Několik sáhů od něho se zastavil. Zahřmělo a oblohu proťal temně fialový blesk. V tom okamžiku se s ohlušující ránou a zábleskem rudých plamenů místo stínu objevila postava v černé kápi.

Davem šedých lidí se ozvalo spokojené zašumění, když se přízrak vydal vpřed, ven z kruhu ohořelé země, který tam po něm zůstal. Byl to jeden ze tří přízraků, kteří před šestnácti lety vzali život nejlepší kouzelnici té doby a kteří už šestnáct let neúspěšně hledají její dceru – Štítonošku, naději lidí.

Přízrak pomalu došel až ke králi, který se chystal na souboj s nebezpečným sokem. Ještě netušil, že mu bude meč úplně k ničemu. Věděl sice, že jsou přízraky obdařeny magickými schopnostmi, ale neznal jejich rozsah.

Šedostín, přízrak, se zastavil a mávl rukou. Jakmile to udělal, všem mužům kolem padl na srdce stín. Pocítili strach a úzkost jako ještě nikdy předtím. Z tváří všech se vytratila i ta poslední kapička štěstí a naděje, která ještě zbývala. Taková byla síla přízraků – dokázali mučit lidstvo těmi nejhoršími představami, nočními můrami a strachem.

I Liemovi se oči zakalily hrůzou. Povolil stisk svého meče, ale neustoupil. Jako král měl přeci jen pevnější vůli než ostatní, a proto se nedal tak snadno zlomit.

„Vzdej ssse, Lieme Lantarssský, a můj Pán bude k tvému lidu milossstivý!“ zasyčel Šedostín a v rudých očích se mu objevily plamínky pohrdání.

Liem se zamračil. „Milostivý? Udělá ze všech otroky! Tak, jako v Pouštním království, Evilonu, Morinoru a Devonii! Ne! Vyřiď svému temnému pánovi, že mu zem svých otců nepřenechám jen tak! Jsi jen obyčejná loutka! Opusť Lantar! Odejdi pryč i se vším zlem, které sem Heldegard poslal!“ řekl hlasitě, pevně a se vznešeností, kterou oplývají jen praví králové.

„Jak ssse opovažuješšš?!“ rozkřikl se přízrak skřípavým hlasem, který rval uši, a zvedl pravou paži směrem ke králi. „Jméno Pána ssse beztressstně neříká! A já nikam neodejdu, to ty musíššš odejít! Pán sssi chce promluvit sss bývalým králem,“ zasyčel, ušklíbl se a přistrčil svou šedou dlaň blíže k Liemovi. Ten chtěl znovu pozvednout meč, ale nemohl. Začal pociťovat, jak z něj postupně začínají vyprchávat všechny síly. Díky Šedostínovu kouzlu nedokázal král udělat ni jeden jediný krok, a po chvilce se mu úplně zatemnil zrak.

„Proklínám tě, přízraku! I tvého pána!“ to bylo to jediné, co dokázal zašeptat.

Poslední z vojáků, kterým se nepodařilo uprchnout mohli spatřit, jak tělo jejich vládce dopadlo do bláta. Šedostín se hlasitě, krutě zasmál, spolu s ním začala chroptět i celá armáda šedých lidí, a potom s novou ohlušující ránou zmizel.

Bitva byla dobojována. Další kousek tajného proroctví se naplnil.

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování