OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi plachtami - 4. kapitola

18.09.2014 (11:00) • DaniEla22 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1215×

Už jsem na lodi přes týden. Je to přesně tak, jak jsem si představovala, ale nemyslela jsem si, že to bude až tak drsný. Týden jsem se nekoupala, k jídlu jsem dostala nějakou průhlednou vodu s kouskama něčeho podivnýho. A taky na mě pořád civí ten malej prevít, ale přes to všechno je to tu naprosto dokonalý. Usínám a probouzím se s pohledem na moře.

„Střízlíku, proč jsi ji sem vzal? Nepotřebujem tady malou holku,“ řekl muž s velkým plnovousem. Sedím na hromadě smotaných lan a skrz díru ve zdi se dívám do hlavní kajuty. Sedí tam za stolem několik mužů. Střízlík mi o nich říkal, jsou to vůdci svazu.

„No, zdála se mi odvážná. Bude z ní dobrý pirát,“ odpověděl.

„Nemáš právo si sem někoho brát, nejsi kapitán,“ řekl zase jiný vousatý muž.

„Vysadíme ji při dalším nájezdu,“ řekl zase někdo jiný. Co? Ne to ne. Co budu dělat, když mě vysadí v nějakém přístavu na druhém konci světa? Já odsud nechci.

„Bratr tu má syna, já tu chci ji.“

„Ona ale není tvoje dcera,“ řekl zase muž sedící v čele.

„Tak to berte tak, jako by byla, každý z nás tady má po světě pár malých svišťů.“ Muži se na sebe s úsměvem podívali.

„Nepřirovnávej tu malou holku k mému synovi!“ vykřikl muž schovaný až vzadu v rohu, vůbec jsem si ho nevšimla. Málem jsem vykřikla, ale ostatní nehnuli ani brvou, asi je to u něj normální. Víc jsem se přitiskla ke škvíře, abych na něj viděla. Byl z nich zarostlý nejvíc. Hlavu měl jako velké klubko vlasů a vousů. Byl špinavý, otrhaný a strašně opilý. Když se postavil, zamáchal lahví, kterou měl v ruce, a spadl zpátky na zadek. Pak ještě něco zamumlal, ale nebylo mu rozumět.

Muž v čele se z hluboka nedechl. „Budeme hlasovat, ty řekneš, proč si myslíš, že by tu měla zůstat, my to zvážíme.“ Střízlík přikývl. Rychle jsem si spočítala, kolik jich tam je. 

„Tak začni, posloucháme.“

Střízlík se zhluboka nedechl. „Je to sirotek, bastard, bezdomovec, stejně jako většina z nás. Když mě uviděla, neutekla ani se nebála. Je odvážná, jednou bude skvělá pirátka. Vzpomínáte, jak jste vy začínali? Já ano. S bratrem jsme žebrali, kradli a jednou při nájezdu si nás všiml takový mladý pirát, vzal nás s sebou a dal smysl našemu životu. Chci být taky pro někoho tak výjimečný. Ten mladej pirát už není tak mladej, ale vděčím mu za vše.“

Úžasná řeč. Po tváři mi sjela slza. Sice nejsem sirotek, bezdomovec ani bastard, ale je tak krásné, že se o mě chce postarat. Je jich sedm, doufám, že dostaneme alespoň čtyři hlasy.

Muž v čele si odkašlal „Hezká řeč. Takže, kdo je pro to, aby tu zůstala?“ Jedna, dvě, tři... srdce se mi zastavilo. Tři hlasy. Už jsem se nechtěla koukat. Ze všech sil jsem se snažila přestat brečet. Můj sen se na jednu chvíli stal skutečnosti a teď je pryč. Jsem malá holka, nemohu být pirátkou a teď se ani nemůžu vrátit domů. Jsme moc daleko. Máma se dozví, že jsem utekla, ale i kdyby hledali sebevíc, nikdy mě nenajdou, svět je moc velký. 

Nevydržela jsem to a jeden vzlyk mi unikl. Za mnou se ozvaly kroky. Okamžitě jsem se přikrčila.

„Seele! Probuď se, hlasuje se!“ ozvalo se dírou. Ze zvědavosti jsem nakoukla. Ten opilý muž, co seděl v rohu, Seel, se probral.

„Co je? To už jsme u Zubu? Dal bych si nějakou děvku!“ začal zase křičet.

„Ne, ale nehlasoval jsi.“

„A o čem? O tý malý čubce? Tu bych hodil přes palubu!“ začal strašně křičet a potácet se po kajutě. 

„Takže jsi proti tomu, aby byla přijata mezi nás?“

Záleží na jeho slovu. Můj osud závisí na tom, co řekne opilý muž, co ani neví, kde je? To je pro mě konec. 

Zapotácel se a ztratil rovnováhu. Málem spadl, ale nakonec to ustál. 

„Já jsem rozhodně...“ nestihl to doříct. Vedle něj se odněkud objevil ten malej prevít a něco mu pošeptal. Seel se na něj podíval, chvíli si hleděli do očí a pak řekl: „Já jsem pro to, aby tu teda zůstala.“ Zůstala jsem zírat, nejraději bych začala křičet a skákat radostí.

„Střízlíku, tak ji přiveď, přijmeme ji.“

***  

Došla jsem na palubu, nikdo tu není. Vešla jsem do své kajuty a hned zamířila k mé vinotéce. Vzala jsem láhev a zuby z ní vytáhla korkový špunt, pak jsem ho plivla do kouta k ostatním. Sedla jsem si ke stolu a vyhoupla nohy nahoru. Do klína jsem si vzala mapy a začala se jimi probírat. Náš nový úkol je na severu. Musím dovézt ten kus lodi k nějaké šamance na sever. Měla by nám pomoct najít tu potopenou loď. Loď Eleanor, ta loď, na kterou jsem se dostala jako dítě, už je to dávno, ale pořád si moc dobře pamatuju, jak vypadala. Ta největší a nejmocnější loď, která kdy brázdila moře a plenila přístavy. Nebyla jsem na ní dlouho, ale nikdy na ni nezapomenu. 

Někdo vešel dovnitř bez zaklepání, ani se nemusím dívat, kdo to je. Nikdo jiný než Tayler by bez klepání nevešel.

„Co tu chceš?“ Ani jsem nezvedla oči od mapy.

„Posílá mě Černovous,“ řekl nějak moc vesele. Podívala jsem se na něj. Usadil se na stůl a culí se jak sluníčko.

„A co?“

Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „Jedu s tebou na sever.“

„Co?“

„No, jedu s tebou na sever. Černovous chce, abych jel s tebou. Už jsem tam byl.“

„Tak to teda ne. Hned si s ním jdu promluvit.“ Zvedla jsem se ze židle a vypochodovala z kajuty. Namířila jsem si to rovnou za Černovousem. Zaťukala jsem a vešla. Ovšem hned nato jsem se zastavila. Celá místnost byla vzhůru nohama. Všechno rozházené a rozbité. Došla jsem ke křeslu za stolem a otočila ho k sobě. Seděl tam Černovous s nožem v hrudi. Srdce se mi na malou chvíli zastavilo a krev mi ztuhla v žilách. Co asi mohli chtít? Neví, co hledali, ale vím, že to nenašli. Na zdi je nožem zabodlý papír a inkoustem je na něm naškrábano: Eleanor bude má! D.

Strhla jsem ten papír ze zdi a okamžitě jsem se rozeběhla hledat Karu. Doufám, že má tu truhlu u sebe.

Našla jsem ji na lodi v jeji kajutě i s truhlou. Koukala na mě jako na blázna.

„Co se děje?“

„Okamžitě vyrážíme. Hlídej, kdo jde na palubu, bereme jenom naše. Do hodiny chci být už dávno pryč.“ Vzala jsem si truhlu a odešla k sobě. Tayler tam ještě stále byl, seděl v mé židli.

„Tak co?“ řekl klidně a napil se z mé číše.

Koukala jsem na něj, nic neříkala. „Tak co? Povídej,“ řekl netrpělivě a pořádně si mě prohlídl. 

Postavil se. „Stalo se něco?“

„Černovous je mrtvý. Někdo ho zabil.“ Položila jsem tu truhlu na stůl a podlomily se mi kolena. Okamžitě jsem si sedla. Ukázala jsem mu ten papír. 

„Eleanor? Ta Eleanor?“ Zůstal na mě zírat stejně jako já na něho.

„Odjíždíme! Hned teď, zůstaň tady,“ řekl a odešel na palubu. Na tohle se potřebuju napít. Přitáhla jsem k sobě láhev a plnými doušky začala pít.

Omlouvám se Sise118... nehněvej se, prosííííím :* 

Autor: DaniEla22 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi plachtami - 4. kapitola: