Midnight Memories 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Narozeniny a... alkohol

25.12.2013 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 646×

Přistáváme a letištní personál nás doprovází klidnou chodbou přímo do auta. Limuzína. Jak jinak. Ani nevím, kde mám kufry. Harry dosedne vedle mě. „Pokud nás někdo viděl, tak je to v řiti." Zvednu obočí.

„Co to meleš?"

„Víš, ty jsi tu už jednou byla, a teď znovu? Udělali by z toho zase nějakou frašku."

„Hlavně aby neposkvrnili tvoje ego," šeptnu.

„Cože?"

„Nic, Harry, nic." Pohled z okna mě zaujme natolik, že se mu začnu plně věnovat. Je tak poutavé. Londýn. Zase.

„Víš... já tě mám opravdu moc rád," nakloní se a vypadá to, že mě políbí. Myslím na naše spojené ruce a na to, jak mě hladí palcem po dlani. Zaskřípají brzdy. Ozve se ohlušující rána. Něco mě vymrští dopředu a dozadu. Ležím v rozbitém skle. Další kola. Náraz mě vymrští předním okýnkem. Ležím na studeném betonu. Neschopna pohybu. Neschopna ničeho...

Zatřepu hlavou. Vzpomínka na můj poslední okamžik. Odjížděla jsem z tábora. Byla jsem šťastná. Byla jsem s ním. A pak jsem zapomněla. Otřes mozku, který diagnostikoval doktor. Ke vzpomínkám jsem pak za čas přišla. Bohužel. Kdybych prostě zapoměla, žila bych dál tak jak předtím. Ano, taky bych musela přestat tančit, což celkem hrozilo díky noze. Ale i to se spravilo.

Možná je mi souzené s těmahlema klukama být. Jinak bych nepřežila tolik situací. A nebo možná ano... nevím.

Zastavíme u jejich domu. Pohlédnu na příjezdovou cestu. Tolik vzpomínek. Tolik krásného.

„Pojď z toho deště!"

„Ne!"

Motá se mi hlava. Tohle já nechci. Někdo mi otevře dveře. Vystoupím a mírně se zapotácím na podpadcích. Harry mi bere kufr. Přehazuji si vlasy na stranu a jdu po chodníčku k domu. Tady jsem stála, když mě vyhodil. Ne! Nebudu na to myslet.

Vcházím do domu a uvítá mě několik náručí. Až moc pro mě. Ucítím na tváři delší vlasy, vystřídá je někdo s krátkými. Nevnímám to. Nejradši bych utekla, nebo se alespoň opiju.

„Ahoj, jsem ráda, že jsi přišla!" zavýská Perrie. Omluvně se na ni podívám.

„Jo... víš, dozvěděla jsem se to hodně pozdě, takže dárek ti seženu později." Chytne mě za rameno.

„Ale Jan, tady přece nejde o dárky!" Jo... to zřejmě nejde... Pustí mě a jde se vítat s někým dalším, co právě přišel. Zřejmě má byt. protože jinak by neslavila narozeniny tady, že? Projdu k bazénu.

„A tak jsem mu řekla... ne, Nialle! Já prostě nechci být slavná, ale je to fajn." Otočím se doleva a podívám se na hlavu, kterou důvěrně znám. Michele. Chce se mi zvracet. Má světle růžové ombre... fuj! Rychle se otáčím, proplétám se mezi lidmi a zamířím ven. Zabouchnou se za mnou dveře. Chvíli tam stojím a upravuju si tašku přes rameno. Nikdo mě nehledá, to už by tady byl. Udělám krok vpřed a zavolám si taxi.

„Kam to bude, slečno?" Zamyslím se.

„Chodíte sem někam do baru?" Přikývne. „Tak tam, prosím."

***

Řidič mě vysadil u nějakého baru. Název? Polorozpadlý, ale asi to bude... Bar Holdi? Asi... Je to divný, ale vychází to. Vstoupím dovnitř a zahalí mě dým kouře. Zamávám před sebou rukama. Odebírám se k baru, kde si sedám na jednu stoličku.

„Vodka, prosím."

***

Uběhlo pár hodin? Nebo minut? Ne... určitě nějaké ty hodinky odtikaly. Hlavu mám podepřenou rukou a pohrávám si se sklenkou, poloplnou. Asi stou. Kopnu ji do sebe. Jsem namol a je mi blbě, ale ne tolik, abych si nemohla objednat další.

„Ještě jednu!" zařvu na barmanku.

„Máš dost," utře sklenku a položí ji na polici za ní. Šoupnu k ní svoji.

„O tom snad rozhoduju já, ne?" Zavrtí hlavou a doleje mi. Usměju se. „Díky ti!" Kopnu do sebe půlku tekutiny, která už ani nijak nechutná.

Dveře se rozrazí. Težké kroky dopadnou na podlahu. Muž. Otočím se tam. Zářivě se usměju a odvrátím pohled zpátky na barmanku. „Toho znám!" zasměju se a ona se jen usměje, asi působím komicky.

„Janie?" Louis dosedne vedle mě. „Co to děláš?"

„Piju, nevidíš?" usměju se a polknu poslední kapky vodky.

„Jsi opilá," sice nepoloží otázku, ale já i tak odpovím.

„Jo! Jako ďas!" zasměju se vlastnímu vtipu. Chytne mě za ruku a prudce škubne, takže se na něj svalím. „Co děláš?"

„Beru tě domů." Zasměju se a zvednu se pomocí stolu.

„Bydlím daleko," postavím se a zase se podlomím. Chytne mě pod paží.

„Ke mně." Zavrtím hlavou.

„Už jsi to jednou udělal, a nedopadlo to dobře!" zasměju se a nechám ho, ať si přehodí moji ruku přes jeho krk. Ne že by mi to nějak zvlášť pomohlo. „Já málem skočila ze střechy a bůhví, co bylo s tebou." Zastaví se, ale setrvačnost teď není můj best friend, takže se převáží dopředu. Chytne mě.

„Pojď." Vyjdeme tři schody a on otevře dveře. Posadí mě do auta a přibouchne dveře. Oběhne jej zepředu a já se mezitím opřu hlavou o okno. Je studené, ale mně je jenom do smíchu. Polknu ho.

Jede opatrně jako vždy. Zírám na míhající se stromy a je mi špatně. Konečně zastaví. Zdálo se mi to jako vzdálenost z Anglie do Ruska. Vystoupí a já už se taky ženu ven. Otevřu dveře a vyndám nohy. Ujede mi to na námraze. Přeštím sebou podél auta a začnu se strašně smát. Podá mi ruku a já se jí chytnu. Přitáhnu se a on mi, s mým velkým překvapením, zasune jednu ruku pod kolena a zvedne mě do vzduchu. Kopne do dveří a ty se hned automaticky zavřou.

Nese mě opatrně do domu a já na něj pořád zírám. Je tak soustředěný na cestu, že si toho ani nevšímá. Čekám, že mě za dveřmi položí, ale nese mě dál. Vychází schody nahoru. Už tu nikdo není, buď se to někam přesunulo, a nebo je konec. Ale pochybuju... Určitě jsou v nějakém klubu. Otevře svoje dveře a vejde do pokoje. Pohodí mě na postel, až povyskočím.

Zabouchne dveře a začne si sundávat bundu. Opřu se na loktech a sleduju ho.

„Co je?" zeptá se mě, ale mlčím. „Tak co je?" Stále mlčím. Sundá si boty a přijde ke mně. Posadí se na roh postele. Stále zírám. „Mohla bys přestat?"

„A co ti dělám?" Konečně ze mě vypadne nějaká věta, která nemá ani opilecký tón.

„Pořád něco." Zvednu obočí. Chvíli na mě hledí. Pak se zvedne a přejde k mým nohám. „Tohle musí dolů."

Zaprotestuji, ale chytne mě za nohy a škubne k sobě.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování