OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Milovat? Nikdy! - 3. kapitola

12.01.2015 (11:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 908×

Postával jsem před domem. Před deseti minutami jsem kopal do malého kamínku, teď jsem poskakoval po dlažebních kostkách. Sedm hodin… Sedm a deset minut, patnáct, třicet… Nakonec jsem posedával na zábradlí, které oddělovalo vozovku od chodníku. Klinkal jsem nohama, pozoroval projíždějící auta. Přišel jsem sem před půl hodinou velmi nadšený, zvědavý. Teď tohle všechno začala střídat otrávenost.

„Tami, mohla bys trochu přidat, nemam na práci jen tebe,“ popoháněl jsem rudovlásku. Naštěstí se příliš nezdržovala a už jsme seděli v rudém mercedesu. Naštvaně jsem sledoval hodiny… Tsubaki už tak čeká přes patnáct minut. Nejradši bych svou řidičku něčím umlátil. Ale příliš to nezabralo a auto zastavilo před vchodem do budovy, ve které jsem žil. Docela ve spěchu jsem otevřel dveře a dosel k sedadlu řidiče. Se šarmem jsem otevřel dveře řidičce. Dáma v drahých šatech vystoupila, rukou už lovila v kabelce pro mě hotovost. Jakmile obálka spočinula v mé dlani, schoval jsem ji do černého saka.

„Opravdu nemůžeš se mnou ještě být, Jun-san?“ koukala dost smutně.

„Tami, budeme mít i příště, mám ještě práci,“ naklonil jsem se, abych ji políbil na rty. Počkal jsem, dokud mi rudé auto nezmizelo z dohledu.

Zkoušel jsem i zazvonit na zvonek, ale nikdo neotvíral. Začínal jsem mít nepříjemný pocit, že to byla jen a jen hra. Že si ze mě hloupě vystřelil. Nepochybně má srandu z toho, že tu čekám. Neotvírá schválně! Dával mi přeci dost najevo, že já jsem pod úrovní! Proč by vlastně člověk jako on něco takového dělal?!… Ale jestli to sranda nebyla, když teď odejdu… Seskočil jsem ze zábradlí a znovu došel až k domovním zvonkům. Držel jsem na něm prst několik opravdu dlouhých vteřin a nehodlal jsem pouštět.

Vyšel jsem schody ke vchodu. Tsubaki tam stál ke mne zády a zvonil na zvonek do mého bytu.

„Tsubaki, promiň, protáhlo se to,“ tiše jsem za ním promluvil. „Odpustíš mi to čekání?“

Nadskočil jsem, když jen tak tiše promluvil. Ulevilo se mi. Byl tu, omlouval se, nemohla to tudíž být jen legrace.

„Co mi zbývá,“ usmál jsem provokativně.

„Je tu něco, co bych mohl udělat, abych ti to čekání vynahradil?“ zeptal jsem se ho tiše. Dost dobře jsem viděl ten jeho provokativní úsměv… Nevím proč, ale měl jsem chuť ho líbat..

Zamyslel jsem se.

„Horké prameny!“ pronesl jsem po chvíli ticha. „Vezmeš mě na týden k horkým pramenům,“ zvedl jsem k němu pohled s drzým úšklebkem na rtech.

Pousmál jsem se. Něžně jsem ho políbil na ty drzé rty. Neodolal jsem.

„Jak si přeješ,“ zašeptal jsem mu příslib budoucnosti. „Co bys chtěl dělat dnes?“ zeptal jsem se ho s milým úsměvem.

„Co já chci dělat?“ zopakoval jsem otázku. „Na tom přeci nezáleží!“ použil jsem tuto větu jako už tolikrát. Na tohle si asi nikdy nezvyknu. „Já nevím, jaká má podle tebe být druhá hodina,“ pokrčil jsem rameny.

„Takže nemáš chuť dělat nic konkrétního?“ ujistil jsem se. „Dnešní noc budeš muset u mě přespat a dostaneš první zkoušku, jak moc jsi dával pozor. A teď,“ přemýšlel jsem.

„Nemám chuť dělat nic konkrétního,“ přitakal jsem s úsměvem. Pak ale zase utnul větu v půli. Vytáčelo mě to, byl jsem napjatý. Takže chvilku bylo ticho, ale…  „Krucinál! Když něco nakousneš, koukej to doříct! Co a TEĎ?!“

„Promiň,“ dostal jsem ze sebe, zatímco jsem se smál. „Vymyslel jsem, co bychom mohli podniknout. Takže nechceš jít do kina?“ navrhl jsem první věc, co mě napadla.

„Do… kina?“ A já myslel, že už mě nic nepřekvapí. Tam jsem byl před lety naposledy. „Pokud to nebude žádné historické drama ani sladký romanťák, beru to!“ rozzářil jsem se. Znělo to fakt fajnově! Nechtěl jsem se vyptávat, jak to souvisí s tím vším…

„Tak uvidíme, co budou dávat,“ usmál jsem se a nabídl mu rámě. Nadšeně se mě chytl. „Jaký byl den?“ zeptal jsem se snad jako vždy, když jsem s někým někam šel. Vedl jsem ho parkem do centra, kde bylo i kino.

„Vlastně docela fajn! Paní Shizuka,“ odmlčel jsem se. „Sousedka, stará babča, mě pozvala na oběd. Pomohl jsem jí uklidit. Umřel jí manžel. Občas za ní zajdu, je suprová a… skvěle vaří. Dostal jsem od ní nějaký knížky a taky… mi pronajímá byt-“ rozpovídal jsem se.

Poslouchal jsem jeho nadšené vypravení o sousedce a nijak mu do monologu nezasahoval. Vedl jsem ho ulicí ke vchodu kina.

A tak jsem brebentil. No, celou cestu. Po několika dalších příhodách z dnešního dne jsem se zasekl. „Ou, no… ehm, omlouvám se, už mlčím,“ chytil jsem se za pusu.

„Nemusíš se omlouvat, rád tě poslouchám,“ odpověděl jsem mu milým hlasem.

Nakonec jsme těch pár metrů ke kinu došli mlčky. U pokladny jsem si četl seznam filmů, když jsem vyškrtl podle obsahu ty, o kterých se žánrové zmínil, že nechce vidět, zbyly dva.

„Na který z nich chceš jít?“ zeptal jsem se Tsubakiho, který se rozhlížel po okolí.

Můj výběr byl okamžitý. Hvězdné války vedly na plné čáře.

„Pokud ti to nijak zvlášť nevadí,“ usmál jsem se. „Můžu si dát colu?“ nasadil jsem štěněčí pohled. „Prosííím!“

Vybral film, který nebyl úplně mým silným šálkem kávy. Přesto jsem mu dovolil každou maličkost, kterou si vymyslel. Zaplatil jsem oba lístky a došel mu koupit i colu. Vše jsem konal se samozřejmostí a úsměvem.

„Měli bychom jít do sálu, začína to za pět minut,“ popohnal jsem ho. Tentokrát jsem vzal jeho ruku do své. Vedl jsem ho po schodech ke dveřím s číslem sálu. Do jedněch jsme vešli… šli úplně do poslední řady a lístky vyšly tak, že na nás zbylo dvojsedadlo… Jaká to náhoda, že?

Pohodlně jsem se usadil. Spokojeně. „Vážně ti nevadí, že jsme šli zrovna na tenhle film?“ upil jsem brčkem coly. Byl jsem celý nadšený. Kino se zaplňovalo lidmi, ale my měli nejlepší místa vzadu a ke všemu dvojsedadlo!…

„Vůbec ne,“ ujistil jsem ho. To nadšení v jeho tváři se mi nechtělo nijak kazit. V sále se pomalu začalo stmívat a na platně se objevily první reklamy.

Upřel jsem oči na plátno. Těch několik nudných reklam jsem přetrpěl, a pak se už ozvala typická znělka Star Wars, načež se objevily první záznamy z natáčení, a já jen pečlivě sledoval, aby mi nic neuniklo. Asi jsem poněkud zklamal Juna, který si nepochybně od kina sliboval něco jiného, ale já si nemohl pomoct. Hltal jsem každý okamžik, a když přišly kosmické přestřelky, ani jsem nemrkal.

Vůbec jsem nechápal děj filmu, ale to Tsubakiho okouzlení mě uchvacovalo. Jenže nějak tenhle vyčerpávající den si chtěl vybrat právě daň. Začala se mi klížit víčka… jen jsem cítil, jak mi hlava klesá na jeho rameno…

Zpozornil jsem.

„June! Takhle z toho nebudeš nic-“ zmlkl jsem. Usnul mi na rameni. Nejspíš ho to nebavilo, byl unavený. Pousmál jsem se a nechal ho spát. Já se opět začal soustředit na film a brzy jsem byl stržen dějem natolik, že jsem přestal vnímat.

Film skončil. Byl jsem nadšený, i když první díly jsou první díly a tyhle dotáčené už nejsou úplně ono. Jun ale stále spal. Nechtěl jsem ho budit. Počkal jsem, dokud všichni neodešli, a doufal, že ho ten hluk probere. Nic. Nikdo v sále už nezbyl. Zůstal jsem sedět, Jun se opíral o mé rameno a klidně oddechoval. Problém nastal v okamžiku, kdy přišli uklízeči. Podívali se na nás dost opovržlivě.

Ucítil jsem nesmělý dotek na rtech. Co to…? Napůl rozespale jsem otevřel oči a musel se pousmát. Tsubaki byl v mé blízkosti… před chvílí mě probudil polibkem. Proč mě to gesto tak okouzlilo? Chtěl jsem něco říct, ale postarší chlápek s košem a vysavačem v druhé ruce na nás začal cosi hulákat v korejštině. Nezbylo nám nic jiného, než rychle si sbalit svých pár švestek a utéct ze sálu. Sotva se za námi zavřely dveře, tak jsme se začali smát.

„Promiň, že jsem usnul,“ omluvil jsem se mu, když už jsme se nemohli smát, jak nás bolelo z toho břicho. „Užil sis to aspoň trochu?“

„Ne, to ty si to neviděl! A o hodně si přišel,“ začal jsem vyprávět, ale když mě rozcuchal, ohnal jsem se po něm hraně se smíchem. Drcnul jsem do něj.

„No počkej!“ pravil a chtěl mě chytit. S vypísknutím jsem se uhnul a utíkal před ním. Smál jsem se.

Smál jsem se a běžel po ulici za ním. Během pár minut jsem ho dohnal a obejmul kolem pasu. Vypískl znovu, neubránil jsem se nutkání se s ním několikrát protočit kolem naší osy.

„Mám tě,“ dostal jsem ze sebe, zatímco jsem se vydychával.

Hraně jsem ho praštil do ramena.

„Ještě jednou a poblinkám se. Během filmu jsem na tu colu úplně zapomněl, musel jsem ji vypít skoro celou najednou!“ varoval jsem ho s vážnou tváří, která mi však nevydržela dlouho. „Můžeš mě zase postavit na zem!“

Po delším přemlouvání jsem ho postavil zpět na pevnou zem. Přišlo mi, že jsme oba zapomněli, že je dnešek sázka, a spíše je to rande, než cokoli jiného. Potřásl jsem hlavou, ale líbilo se mi, jak jsme oba improvizovali a reagovali tak spontánně. To se mi už dlouho nestalo.

„Chtěl bys někam se dojít najíst?“ mile jsem mu navrhl, když jsem si uvědomil, že mám hlad. „Já bych totiž rád něco snědl.“

„Ukážu ti, kam chodím já, chceš? Fakt! Přísahám, že si lepší instantní rámen nejedl nikdy v životě!“ navrhl jsem se smíchem. „Pozvu tě,“ zatvářil jsem se důležitě, ale hned jsem se usmál.

„Tak mě veď,“ vyzval jsem ho s úsměvem. Byl jsem neskutečně rád, že ho vidím takhle uvolněného a usměvavého… prostě najednou jsme oba mohli být sami sebou bez přetvářky...

Za ty dva dny jsem si ho docela oblíbil. I když přišel pozdě, byla to legrace! Přišlo mi, že jsme kamarádi. Bylo to mimořádné!

„Je to jen kousek,“ ukázal jsem prstem na stánek vzdálený asi dvě stě metrů. Junův výraz byl poněkud zaskočený.

Docela mě překvapilo, kam jdeme, když mi ukázal na malický stánek s obrázkem misky rámenu. Silou vůle jsem překvapenost nahradil zvědavostí.

„Mají rámen s narutem?“ chtěl jsem to zjistit.

Hodil jsem po něm to-si-děláš-srandu pohledem.

„Měl jsi snad už někdy rámen bez naruta…?“ nakrčil jsem nos.

„No, ke své smůle měl,“ svěřil jsem se mu a tou vzpomínkou se otřásl.

„Tak tady se vážně brát nemusíš. Klidně… ti dám i svoje,“ usmál jsem se, a čím víc jsem se přibližoval, tím víc jsem zrychloval. „Sugizo-san!“ oslovil jsem dědulu, který seděl na vysoké židličce a četl noviny.

„Tsubaki!“ usmál se a hned mi lepil políček přes pult. „Kde ses coural takovou dobu, kluku nezvedená! Nebyl jsi tu tři dny!“ zamračil se. Já se rozesmátě posadil na jednu z židlí, na kterou jsem vylezl jen díky stupátkům, které měla.

„Všude možně, měl jsem spousty práce,“ hájil jsem se.

„Nikdo mi tu nepomáhal,“ zavrtěl mi ukazovákem před očima.

„Vážně mě to mrzí!“ zašilhal jsem, jak jsem ten prst měl blízko u očí. „Dáme si dvakrát-"

„Instantní rámen. Na tom jsi ty snad byl i odkojenej!“ dořekl za mě dědula.

„A dvojnásobnou dávku naruta do jedné porce!“ houkl jsem ještě.

Najednou jsem byl já ten nejistý z prostředí. Tolik let po boku bohatých paniček mě donutilo zapomenout na taková krásná místa, jako je tohle. Sympaticky chlapík nám připravoval porci. Udělala na mě dojem ta Tsubakiho nálada, která se dočista změnila na zlatou auru, když před nás stařík postavil dvě misky rámenu.

„Máš to tu asi vážně rád, co?“ zeptal jsem se.

Přikývl jsem.

„Je to dlouhý příběh. Tady Sugizo mě vlastně zachránil!“ houkl jsem hlasitěji tak, aby to slyšel. Jen se rozesmál a dál krájel zeleninu.

„Vazně?“' Docela mě to zajímalo… ale to mou pozornost odvedlo něco jiného. Jeden obrovsky naruto uprostřed mojí misky. Okamžitě jsem vytáhl telefon a musel si to vyfotit... naruto...

Rozesmál mě. Fakt že jo!

„Vážně,“ ujistil jsem ho. Ale to už i přede mnou stála miska s polévkou. Natáhl jsem se pro jednorázové hůlky, rozlomil je, popřál dobrou chuť a pustil se do jídla! Miska byla brzy jen plná vody. Odložil jsem hůlky a slanou vodu vypil. Se spokojeným „áááá“ jsem misku odložil, až ťukla o stolek.

„Byl to vážně dobrý nápad sem zajít,“ řekl jsem hned potom, co jsem sám misku vyprázdnil. A měl jsem naruta!!! „Takže, co bude teď?“ přemýšlel jsem a koukl na hodinky. Bylo už docela pozdě.

„Sázka...“ pokrčil jsem rameny a seskočil z vysoké židličky. „Přijdu si to odpracovat!“ houkl jsem za dědou. Ten se smíchem přitakal jeho „hai, hai,..“ Usmál jsem se a vyšel, následovaný Junem. „Jdeme k tobě, zapomněls snad?“

„Nezapomněl,“ usmál jsem se a místo obvyklého rámě ho vzal za ruku. Míjeli jsme jednu ulici za druhou. Mě hnala jen myšlenka toho, co bude teď následovat... Po očku jsem sledoval Tsubakiho. Usmíval se nefalšovaným úsměvem...

Bylo mi krásně, nadmíru spokojený jsem se nechal Junem vést ulicemi. Lidé po nás divně koukali, ale bylo to jedno. K domu jsme došli rychle snad proto, že naše chůze byla rychlá a poměrně netrpělivá. Byl jsem zvědavý - opět. Vyvezli jsme se výtahem, který jel neskutečně pomalu. A vlastně veškerý čas se zpomaloval, čím blíž jsme byli.

Výtah pomalu zastavil a my mohli vystoupit. S naprostou lehkostí jsem nám odemkl dveře. Sotva se však zavřely, nevydržel jsem to. Natlačil jsem Tsubakiho na zeď a lačně ho políbil dosti vášnivým polibkem. Přivřel jsem oči mnohem pevněji, když jsem ucítil jeho ruce v mých vlasech…

Nečekal jsem, že všechno začne tak rychle. Vpletl jsem mu prsty do černých vlasů a opětoval mu polibek místy i dominantněji, než on líbal mě. Tiše jsem si povzdechl a stáhl mu z ramen bílé sako. Svezlo se po jeho těle na zem. Jen mě víc natlačil na zeď. Do zad se mi zarývaly háčky ve zdi. Zaúpěl jsem do polibku.

Jeho bolestné zastenání mě probralo. Okamžitě jsem ustal v polibcích a udělal mu prostor, aby si neublížil. „Jsi v pohodě?“ staral jsem se.

Udělal jsem krok, promnul si místo, kam se ty hloupé háčky zamáčkly.

„Jo, všechno je v pořádku,“ jen jsem poukázal na tu maličkost a znovu se vrhnul po hlavě do vášnivých polibků.

Ty polibky byly tak žhavé… přímo jako by každý ten polibek rozpálil oheň v našich útrobách. Úplně jsem uhoříval zaživa jen z těch polibku. Přejel jsem mu rukou po stehně, následně jsem mu stehno silně sevřel v dlani a posunul k boku, aby nakonec má ruka mohla spočinout na jeho zadečku.

Snažili jsme se jeden druhého dostrkat blíž k ložnici, avšak skončilo to jen mým vysazením na botník. Ihned jsem pevně omotal nohy kolem Junova pasu, aby byl ještě blíž.

„Co je náplní dnešní lekce?“ zamumlal jsem zastřeným hlasem.

Odkašlal jsem si, jak jsem se snažil skryt vzrušení... ale bylo to marné.

„Dnes bys měl udělat ty mě, ale nevím, jestli se ti nechce to přeskočit, přejit k bodu tři…“ už jsem vzrušení neskrýval.

„Myslím, že zvládneme bod dvě,“ sjel jsem rukou k jeho nabuzenému rozkroku. „I bod tři,“ usmál jsem se a opět ho vtáhl do polibku, při kterém jsem rozepínal knoflíčky Junovy košile. Prstíky jsem zkoumal každý kousek bezchybné pokožky jeho hrudi.

Přivřel jsem oči, ale přesto jsem si vyžádal další žhavý polibek.

„Možná bychom měli jít do ložnice,“ navrhl jsem mezi polibky původní plán.

„Možná,“ zašeptal jsem a nechal se vzít do náruče způsobem, kdy jsem měl omotané nohy kolem Junova pasu a on si mě přidržoval za zadek. Otvíral jsem dveře, až jsme došli do ložnice.

Položil jsem ho do rudých peřin, ale tím, že mě nepouštěl, jsem spadl přímo na něj. Oba jsme se tomu zasmáli. Hladove jsem ho políbil.

„Teď jsem v tvé moci,“ zašeptal jsem mu tiše.

Zazubil jsem se a převalil ho pod sebe.

„To rád slyším,“ pravil jsem zvučným hlasem. „Ať už tě nikdy nenapadne mě podceňovat!“ zašeptal jsem mu do ouška, které jsem následně zkousl. Mezi jeho nohy jsem vsunul koleno a začal ho dráždit přes kalhoty, zatímco rukama a rty jsem se teď věnoval jeho bradavkám.

„Nikdy jsem tě nepodceňoval,“ vydal jsem ze sebe, ale to už jsem zpod přivřených očí vnímal slast, která prošla mým tělem díky jeho jazyku. Ruce jsem si složil pod hlavu… tohle bude pohádka s vrcholným koncem jen pro mě…

Sestupoval jsem stále níž po jeho bříšku až k lemu kalhot, které jsem mu stáhl. Spodní prádlo jsem mu však nechal. Sklonil jsem se a líbnul ho na vrcholek té vybouleniny. A pak jsem rty postupoval až ke špičce, která se pod černou látkou boxerek rýsovala. Chvíli jsem ho sál, chvíli hladil, ale jen přes těsnou látku.

Pozoroval jsem jeho počínání, a to vzrušovalo snad ještě víc než to, jak mě dráždil přes látku. Dýchal jsem zhluboka, abych nereagoval zbytečně přehnaně.

Prsty jsem zajel do jedné z nohaviček a poprvé se ho bříšky prstů dotkl. Jen nepatrné doteky, avšak intenzívní. Nakonec jsem jeho spodní prádlo stáhnul, ale jeho nabuzený penis jsem držel ve stejné poloze, jako když se tísnil ve spodním prádle. Nedovolil jsem, aby se tyčil do vzduchu, jemným tlakem jsem ho stlačoval dolů.

Tiše jsem zasténal, protože tlak, který na mě vyvíjel, byl k nevydržení. Skousl jsem si ret, ach… on je tak… Zrychlil se mi dech, jak moc jsem chtěl víc.

„Nebudu pokračovat, dokud tě neuslyším víc,“ zašeptal jsem mu tiše do ouška. „Jak mám vědět, že se ti to libí?“ dodal jsem, i když vzrušení v jeho tváři bylo zřejmé.

„Ďáble,“ procedil jsem skrz zuby. Nečekal to, a tak jsem si ho přitáhl do polibku… tentokrát byl o trochu hrubší než obvykle. Jak na mě přepadl, neplánovaně se mě dotkl u slabin, to vyvolalo další mé zastenání.

Stejně jsem ho musel pustit, když mi sebral veškerou rovnováhu tím přitáhnutím k polibku. Všiml jsem si změny v jeho chování. Za trest jsem ho kousl do rtu, ale bez nějakého vysvětlování jsem se po polibku vrátil k jeho nabuzenému klínu! Ještě několikrát jsem ho fascinovaně stlačil dolů, abych ho vzápětí pustil a nechal plesknout o Junovo bříško. Až pak jsem vtiskl letmý polibek na žalud, ukrytý pod zoubky staženou předkožkou.

Přerývaně jsem dýchal, jak moc mě jeho urputný výkon vzrušoval. Přivřel jsem oči, abych si mohl vychutnat jejich prudkost a přesto jemnost, kterou mi dával v tento okamžik. Lokty mi sklouzly a já padl do postele. Už nevydržely mě déle držet. Zaklonil jsem hlavu… protože další sten se vyluzoval z mých úst… V těle mi každá buňka hořela v jednom ohni, jenž mě spaloval…

Ještě několikrát jsem pohnul hlavou, rukou promasíroval jeho varlata, a udělal se mi do pusy. Ochotně jsem všechno spolknul, ale jeho penis jsem nijak zvlášť neočišťoval. Začal jsem ho jemnými polibky opět probouzet k životu, dokud se jeho mužství netyčilo. Spěšně jsem do sebe zastrčil dva prsty, několikrát jimi zahýbal, oddálil je od sebe, než jsem uznal, že je to dostatečné.

Zasténal jsem, když jsem mohl uvolnit svaly a dojit k vrcholu… ale to už Tsubaki zahájil dávno jinou akci. Široce jsem rozevřel oči, jak jsem fascinovaně sledoval jeho počínání… Netrvalo to příliš dlouho a kolem mého penisu se uzamklo příjemné teplo, jak pomalu dosedal na můj klín.

Několikrát jsem se trhaně nadechl, ale i přes tu trochu pálení a nepříjemných pocitů jsem dosedl plynule. Téměř okamžitě jsem byl schopný začít vysedávat.

„Tsubaki… nemusíš…“ dostával jsem ze sebe mezi výdechy, „… sám…“

Povedlo se mi si sednout, tím jsem jeho vysedání na chvíli zastavil, abych ho mohl políbit. Něžně a velmi jemňounce na rozpálené rty.

Jestli to zprvu bylo vášnivé a dravé, teď jsme směr změnili. A zdálo se, že na velmi něžný. „Říkal jsi… uspokojit tě,“ zašeptal jsem nechápavě, když mě opatrně, aniž by ze mě vystoupil, položil na záda.

Něžně, s naprostou lehkostí jsem ho pokládal do peřin. Usmál jsem se na něj, aby věděl, že nic neudělal špatně. Nijak zvlášť jsem pánví proti němu nepohnul, jen jsem vyčkával…

„To jsem říkal, ale nemělo to znamenat, že máš ty pocítit bolest,“ upozornil jsem ho na tu chvilku, kdy poprvé dosedal na můj klín. „Teď tě budu hýčkat,“ zašeptal jsem mu tiše do ouška, jako slib jsem svá slova zpečetil polibkem, jenž nebyl dobyvačný, ale naznačoval slova: „Já tě ochráním“.

Jemně jsem na jeho milá slova zavrtěl hlavou.

„To nemusíš…“ odmlčel jsem se a odvrátil tvář. „Akorát si na to zvyknu...“ „Mně to přece nevadí, tak mě nech dělat, co umím...“ zašeptal jsem.

„Nenechám,“ oznámil jsem mu nesmlouvavě. „Se mnou nikdy nebudeš panenka, se kterou si budu hrát… panenka, které bych ublížil… Nemám rád, když ten druhý nehledí na pocity toho člověka,“ svěřil jsem se mu znechucen, že takoví lidé existují. Ale na mé tváři se záhy objevil milý úsměv. Sklonil jsem se, abych ho lehce políbil na krk…

Ta slova vyčarovala na mé tváři úsměv.

„Vážně ti to… nevadí?“ zašeptal jsem pro ujištěnou, když mi zasypával polibky krk a klíční kost.

„Nevadí,“ ujistil jsem ho mezi polibky, které jsem mu uštědřil k bradavce. „Jen, prosím, mi nezanechej značky na těle,“ dodal jsem s prosbou v očích. Jeho ruce jsem si něžně přiložil ke krku, aby se mě mohl držet, cítit mou blízkost… a poprvé jsem pomalu přirazil…

„Nedovolil bych si to, kdybys mi nedal pokyn,“ usmál jsem se a podle toho, jak si umístil ruce kolem svého krku, jsem ho objal. „Děkuju…“ zašeptal jsem blaženě, když se poprvé pohnul, s vděčností v hlase. Takhle to bude skutečně příjemné.

Opětoval jsem mu úsměv, opřel jsem se jednou rukou vedle jeho hlavy, abych tou druhou se mohl věnovat jeho mužství. Chtěl jsem nás oba nechat vyvrcholit ve stejný okamžik… dnes mi na tom záleželo… Ale nesmím předbíhat. Zatím jsme oba měli dech na optimální frekvenci… Sklonil jsem se níž, abych ho mohl políbit

Můj dech se zrychloval, srdíčko tlouklo rychleji a rychleji. Bylo to jiné než obvykle… výjimečné! Nechal jsem se unášet pocity, z nichž se hlavně vzrušení hromadilo snad v každé buňce mého těla. Juna jsem nepouštěl z náruče. Objímal jsem ho a tiše mu sténal do ucha.

Jeho sténání mě dráždilo, ale ani mě to tedy nedrželo zpět. Přerývavě jsem dýchal a cítil, jak mi kapičky potu stékají po hrudi s nabývající rychlostí a horkem. Rukou kolem jeho chlouby jsem zrychlil o to víc, protože jsem ucítil mírné zacukání… ještě chvíli… Ano, měl jsem pravdu… Tělíčko pode mnou se celé napjalo, jak jeho tělem najednou se spustily plavidla, a začal prožívat silný orgasmus. Jak se jeho tělo napjalo, na malou chvíli se jeho otvor stáhl k sobě. Ten tlak na můj úd byl poslední kapkou. Propnul jsem se v zádech a s hlasitým zasténáním se do něj udělal o pár vteřinek později, než začal on.

Uvolnil jsem veškeré svalstvo a jen vydýchával. Několik minut jsem jen ležel a vzpamatovával se v Junově náručí. Když se můj dech i údery srdce vrátily do normálu, vymanil jsem se.

„Půjdu…“

„Tsu - ba - ki,“ odhláskoval jsem jeho jméno a foukl mu do tváře. „Neříkal jsem, že dnešní noc tu přespíš?“ Rukou jsem mu odhrnul trochu potem vlhké vlasy.

Pootevřel jsem pusu.

„A-ale… To nejde…!“ zavrtěl jsem hlavou. Tušil jsem, že za chvíli se dostaví stav z nedostatku drogy v krvi. „Já musím jít!“

„Dobře, když musíš…“ řekl jsem dost zklamaně. „Můžeš použít mou koupelnu,“ kývl jsem k tmavým dveřím vedle zrcadla. Sám jsem vylezl z postele, abych si natáhl spodní prádlo, a ze zadní kapsy kalhot vytáhl krabičku cigaret s peněženkou a zapalovačem. Z peněženky jsem vytáhl stejný obnos peněz jako posledně… jen jsem je nechal na posteli. Vyrovnaným krokem jsem zamířil k proskleným dveřím na balkon.

Rychle jsem proběhl sprchou, půjčil si mýdlo, šampon i sprcháč a užíval si teplou vodu. Oblékal jsem se a měl ještě mokré vlasy. Opustil jsem koupelnu obloženou světle modrými dlaždičkami. Jun byl stále na balkóně.

„Promiň, mrzí mě to. Ale dnešek byl opravdu příjemný!“ usmál jsem se a potáhl z jeho cigarety, kterou jsem si jeho rukou přitáhl ke rtům.

„Jo, mně taky,“ přikývl jsem neutrálním tónem a též popotáhl, abych následně mohl vyfouknout obláček kouře. „Kdy bude příště?“ zeptal jsem se ho nevinně a přitom mi bylo líto, že už jsou čtyři dny z celého měsíce pryč…

Usmál jsem se.

„Je to jen na tobě. Má pracovní doba je poněkud… individuální! Ale zítra jdu pomoct Sugizovi, jinak mě přetrhne jak hada,“ rozesmál jsem se. „Kdy a kde je jen na tobě.“

„Takže zase za dva dny v sedm?“ navrhl jsem stejný interval, jako byl domluven na naši dnešní schůzku.

„Takže za dva dny v sedm,“ zopakoval jsem jako oznámení a znovu od něj potáhl. „Co nás bude čekat?“

„To nemám nejmenší tušení, ale tentokrát tě už přesvědčím, abys se mnou zůstal přes noc,“ slíbil jsem mu s vyzývavým úsměvem.

Povzdechl jsem si.

„Já tu... můžu zůstat, jen…“ odmlčel jsem se. „Budu mít ráno absťák, budu nepříjemný…“ pousmál jsem se nevesele.

Nenápadně jsem si za něj stoupl, abych mu mohl omotat ruce kolem pasu.

„Nechám rozhodnutí na tobě, ale v pět hodin odcházím pracovat,“ přemýšlel jsem nahlas.

„Přežiješ to se mnou? A... hodíš mě domů?“ začal jsem vyjednávat podmínky mého přespání.

„Hodím, jen když nebudeš přesně v pět hotový k odjezdu, vyhodím tě na chodbu v takovém stavu, v jakém budeš, když nebudeš připraven, a pojedu," upozornil jsem ho na ten čistý fakt.

Překvapeně jsem zamrkal a hned nato se rozesmál.

„To bys mi neudělal!“ nařkl jsem ho se smíchem. „Ale nemám s tím problém.“

„Ale udělal,“ opáčil jsem, „mám klientku, která si žádá přesnost.“

Unaveně jsem políbil Tsubakiho na krk. Natáhl jsem si z posledního malého kousku cigarety.

„Půjdu se taky umýt,“ oznámil jsem mu a přičichl k jeho ještě mokrým vlasům.

„Jak říkám. Když si mě vzbudíš,“ usmál jsem se a pohladil ho po zádech omámen všemi těmi milými gesty, která u něj zřejmě byla úplně normální.

„Vzbudím, jen doufám, že mi za to nevynadáš,“ zasmál jsem se a nechal Tsubakiho na balkóně samotného, abych se sám mohl jít osprchovat. Vzal jsem to velkou rychlovkou...

„Jak jen to můžu slíbit? Říkám, budu zlý, protivný a nepříjemný,“ pokýval jsem hlavou vážně.

„V tom případě si pojď užit ještě tu chvilku, kdy se na mě umíš usmát,“ vyzval jsem ho a sušil si mokré vlasy. Požádal jsem ho, aby zavřel dveře na balkón, jinak by nám byla slušná zima.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat? Nikdy! - 3. kapitola: