OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Milovat? Nikdy! - 5. kapitola

31.01.2015 (17:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 840×

Postával jsem před svým domem. Jun řekl, že mě vyzvedne u mě, když je to ten poslední den naší sázky. Byl jsem nervózní a mrzelo mě to… Stále jsem mu však chtěl ukázat, že to dotáhnu do konce, ať se děje, co se děje. Že-že mi na něm zase tak nezáleží! Zhluboka nadechnout, vydechnout. Pak to bude dobrý! Odejdeme si ze života a konec. Nikdy se neuvidíme, zapomeneme na sebe a bude to… Celý ten měsíc jsem byl jen s ním… nechybělo mi to. Ani trochu mi nechyběl můj všední život. Jasně, furt tu byly drogy, ale ten zbytek… byl jiný. Už-už tu brzdilo auto. Dost nepatřičně vypadající v téhle skoro chudinské čtvrti…

Dnes byl náš poslední den… den, který rozhodne o vítězi. I když popravdě nijak zvlášť mě to nezajímalo, jen jsem byl nešťastný z toho, že už ho nikdy nebudu moci vidět. To mě jakože fakt mrzelo. Přibrzdil jsem u jednoho z podivných domů. Z lavičky seskočilo to překrásné stvoření, pro které bych byl schopen se rozkrájet… Vystoupil jsem s naprosto samozřejmým úsměvem, abych mu podržel dveře od auta.

„Jsi připravený?“ zeptal jsem se ho s nadhledem. Jo, dnes asi vážně prohraju…

„Tak jako vždycky,“ zkusil jsem trochu zažertovat a posadil jsem se na přední sedadlo. Hned jsem pustil hudbu. Normálně mě nenechal sahat na rádio, ale já to potřeboval. A myslím, že Jun to docela toleroval. I to, že jsem zvolil stanici, kde většina písniček zní jako „vymývárny mozků“, jak tomu říká.

„Co mě čeká?“

„To nejtěžší,“ odpověděl jsem snad okamžitě a pokoušel se ignorovat to, co hrálo v rádiu. „Moje klientka si pozvala kamarádku, které budeš dělat společnost. Uvidíme, jestli ses vše naučil správně za tu dobu…“

„HOLKA?!“ vyjekl jsem zděšeně.

„Já to neumím se ženami! S tebou to přece bylo něco… Já se se ženami takhle bavit neumím!“ zděsil jsem se.

„Ne, holka, ale dáma,“ opravil jsem ho, aby pocítil ten rozdíl mezi těmi pojmy. „Nemáš se čeho bát, bude to v podstatě totéž, co se mnou… a navíc já budu hned vedle tebe…“

Vyjel jsem z města po frekventované silnici k jednomu místu, kde byly zenové zahrady, kde se celá akce měla konat.

„To je to samý.“ Mávnul jsem nad tím rukou.

„S tebou je to přirozený, nevadí ti, jak mluvím, kdo jsem…“ povzdechl jsem si. „Jak se mám s těma zbohatlicema bavit? Měly štěstí, našly si bohatého manžela, který stojí za prd! Jen proto tam musíme jet a já si s nimi mám vykládat?!“

„Ukaž jim, že tě zajímá, o čem mluví…“ začal jsem mu dávat poslední rady. „Poslouchej je a ono je to zabaví, usmívej se, nalej jim čaj… pochval oblečení… prostě jim ukaž, že tě zajímají.“

„Zajímá?“ zděsil jsem se.

„Tenhle norkový kožich jsem si koupila před třemi dny! A kdybyste věděl, v čem přišla ta a ta! Och, vypadala jak pometlo!“ zažvatlal jsem směšnou fistulí a protočil oči v sloup. „Já na rozdíl od nich za pár dní budu zase ve srabu!“

Byl jsem mrzutý a podrážděný. Ať už z toho, co mě čekalo, tak z toho, že jsem si mnohem bolestněji uvědomoval, že pokud se on takhle dobře zvládal přetvařovat před takovýma ježibábama, nemohl mít problém hrát pozorného a laskavého přede mnou. Zamiloval jsem se snad do někoho, kdo neexistuje?

„Ale no tak,“ zkusil jsem ho nějak rozptýlit, jenže moc mi to nešlo. Tak jsem se už soustředil na řízení. Zastavil jsem před vchodem do zenové zahrady.

„Tak jsme tu,“ oznámil jsem tiše, „Chceš nějak podpořit, než půjdeme do jámy lvové?“

Hodil jsem po něm pohledem typu děláš-si-ze-mě-srandu-nebo-jo.

„Můžu je utopit v tom čaji, když mi moc polezou krkem?“ Nakrčil jsem nos a čelo.

„Pokud nechceš dostat ani yen, tak můžeš,“ zasmál jsem se té představě. Nahnul jsem se, a abych Tsubakiho pochyby zahnal, něžně jsem ho políbil na rty.

„Tak jdeme,“ zavelel jsem a už vystupoval z auta. U vchodu se již rozhlížely dvě dámy oblečené v kimonech.

Zamávaly nám už z dálky.

„Jsou asi tak o sto let starší než já!“ zaúpěl jsem s hraným úsměvem. Přišli jsme blíž. Jun se s nimi dal do nevázané konverzace.

„A kdopak je ten roztomilý chlapec, June?“ zachichotala se černovláska v květovaném kimonu slazeném do modrých barev. Usmál jsem se a mírně se poklonil.

„Říkejte mi Tsubaki, madam,“ pousmál jsem se trochu nejistě. Madam… měl jsem jí vůbec říct madam? ... Asi ano, když se zase zachichotala a pohladila mě. Jen co se otočila, zamračil jsem se. Podle konverzace, kterou vedli všichni tři, když jsem šel za nimi, jsem poznal, že jsem se nemýlil.

Vedl jsem obě dámy k altánku pod vysokou rozkvetlou sakurou. Mezi řečí jsem stihl hodit pohledem na Tsubakiho, který mluvil za všechno. Rozesmál jsem se nad jeho útrpným výrazem, což dámy braly jako znamení toho, že jejich vtip byl opravdu vtipný… Otočil jsem se ke své stálé klientce, maličké brunetce se zlatou ozdobou ve vlasech a výraznýma očima.

„Jak se mají děti?“ nadhodil jsem rozhovor a před tím Tsubakimu naznačil, aby se ujal té druhé ženy.

Nalil jsem černovlasé dámě v modrém kimonu čaj z květované soupravy, pochválil jí oblečení, zaplať pánbůh, neměla norkový kožich. Byl jsem schopen překousnout její tlachání o ničem. Když se ale ta druhá… chtěla Juna políbit. Seděla mu v klíně, prohrabovala se těmi černými vlasy. Bodlo mě u srdce.

„To-to přece smím jen-jen…“ zašeptal jsem tiše, ale pak mi došlo… Hloupost, já? Co smím JEN já?! Vstal jsem, upřel se na mě černovlásčin tázavý pohled. Já se jen mohl koukat, jak ho-

„NE!“ křikl jsem na ni. Bohužel… jejich rty… Před očima mi proběhlo několik obrazů. Naše první setkání… první polibek, moje narozeniny. To, co jsem si myslel, že mám... že něco mám... Co jsem si myslel???

„Vyhrál jsi…“ zašeptal jsem. To se na mě už konečně otočil. Pousmál jsem se, ač jsem přemáhal pláč. Cítil jsem se zlomeně, snad i zrazeně, i když jsem na to neměl právo. Byl jsem najednou zase… prázdný... Bez rozloučení, nebo dalších slov jsem vyběhl z parku pryč.

Ayrika, brunetka, se mě snažila políbit, neměl jsem její polibky rád... Navíc ani líbat pořádně neuměla, ale práce je práce. Bylo mi to u téhle jediné činnosti dost proti srsti, že to uvidí i Tsubaki. V periferním viděním jsem zahlédl, jak vstává celý bledý a třeští na nás oči. Ayrika však nezastavila ani při jeho bolestném „ne“. Rychle jsem polibek ukončil, abych mohl jemu čelit… Co se stalo?

„Vyhrál jsi…“ Ta slova, co řekl, mi zastavila málem srdce. Vyhrál? Cože…?! CO…?! Najednou se otočil a běžel pryč. Zvedl jsem se, že půjdu za ním. Co to má znamenat? Já vyhrál...? Ale to by muselo znamenat, že se… zamiloval! To není možné! Že ne…?

„Tsubaki,“ zašeptal jsem jeho jméno a chtěl jít za ním, ale Ayrika mě chytla za rukáv.

„Jun-san, co to bylo za nevychované dítě? Nemysli na něj a věnuj se nám,“ rozkázala mi panovačně. Skousl jsem si ret, jak mi to bylo nepříjemné, dost jsem se musel přemáhat, abych se k nim zpět otočil s milým úsměvem.

„Jistě, mé dámy.“

Opravdu s velkým zpožděním tu máte díl, co měl vyjít minulý týden. Omlouvám se za to, ale nestíhala jsem. Pokud se zdá, že kapitola je krátká, nedivte se. Rozdělila jsem pátou kapitolu na dvě části, aby tolik informací nebylo moc. Musí nejdřív vstřebat tohle než přijde nečekaný konec. Moc se těšíme na vaše komentáře. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat? Nikdy! - 5. kapitola: