OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Milovat? Nikdy! - 6. kapitola

09.02.2015 (11:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 849×

Běžel jsem pryč, slzel jsem. Bolelo to. Tolik to bolelo. Proč na mě nezavolal? Proč… nic neřekl? Jen se díval… Je mu to jedno… Doběhl jsem domů. Ani jsem se nenamáhal skopnout boty, nic. V obýváku na stole byly ve váze usychající kamélie. Chtěl jsem je tam nechat, snad na památku, teď jsem je jen vzal a hodil do koše. I já jsem cítil, že ve mně zase jednou něco umírá. Naděje…

Se silou vůle jsem vydržel poslouchat ty babizny ještě dvě hodiny. Ale jakmile se v mých rukách objevily peníze rozloučil jsem se a bez jediného ohlédnutí sedl do auta, směr... Jaký mám směr? Prostě tam, kam mě táhlo srdce...

To ne! O půl hodiny jsem parkoval před jeho domem... Jen jsem se díval do okna, ve kterém se teď svítilo. Neměl jsem odvahu jít nahoru... Bez něj jsem neměl nic…

„Tsubaki, miluješ mě?“ zeptal jsem se jen sám sebe, i když jsem věděl, že odpověď nedostanu.

Nepřišel… Čekal jsem dlouho do noci. Byl to ten poslední plamínek naděje, který zhasl. Bez nějakého přemýšlení jsem se vrhnul k poličce pod umyvadlem v koupelně. Vytáhl jsem injekční stříkačku a nabral mnohem, mnohem víc drogy než kdy před tím. Bylo mi to jedno. Zapíchl jsem jehlu do paže, úplně celou. Zabolelo to, ale nebyly to slzy z fyzické bolesti, které mi tekly po tvářích… Celý obsah jsem vstříkl do žíly.

Už jsem v autě nemohl vydržet. Po delší (několikahodinovém) váhání jsem došel až ke dveřím jeho domova. Váhal jsem, to opravdu jo. Co se stane? Ruku jsem položil na kliku a zaklepal. Nic… Zkusil jsem to znovu a zase nic. Žádná odpověď…

„Tsubaki?“ zavolal jsem, ale zase nic. Tentokrát jsem vzal za kliku. Zamčeno. Co teď?! Najednou se za mnou objevila stará paní s milým úsměvem.

„Koho pak hledáte, panáčku?“ zeptala se mě. Měřil jsem si ji pohledem, kdy jsem se snažil přijít, co je zač. Ona na mne koukala stylem: asi jste si spletl čtvrť.

„Tsubakiho…“ odpověděl jsem jí. „Dnes se něco stalo a já potřebuju, aby mi to vysvětlil...“

„Ara!“ pousmála se a použila podivné slovo. „Tak to jste vy, kdo se o něj celý ten měsíc tak krásně staral?“

Nechápal jsem, ale nakonec se ukázalo, že žena vlastní dům, a proto má klíč i od Tsubakiho bytu. Po delším přemlouvání mi odemkla. Vběhl jsem dovnitř a volal Tsubakiho jméno. Když jsem doběhl do jednoho z větších pokojů a to, co jsem viděl… Bože!

„Tsubaki!“ zakřičel jsem a vrhl se k němu. Ležel na podlaze v bezvědomí… Jeho tělo v jakési křeči… v bezvědomí… Nahmatal jsem mu rychle tep a kontroloval, zda dýchá… Proč si to udělal?! křičela moje hlava. Vedle něj ležela injekční stříkačka a já měl chuť mu jednu vrazit, kdyby nebyl v bezvědomí.

„Ty id*ote, proč ses sakra musel předávkovat?!“ nadával jsem mu a zadržoval slzu, která se loudila na povrh. Z kapsy jsem vytáhl telefon, abych mohl zavolat záchranku. Nechtěl jsem, aby jeho život skončil kvůli jedné takové pitomosti…

Nevím, co se dělo, přišlo mi, jako bych opravdu dlouho spal. A to, co jsem první uviděl, když jsem se probudil, byla... jakási zrzavá paní, nepříjemně vypadající, v kostýmku, který jí dokonale padnul.

„Pane Akayashi Tetsuhiro,“ spustila, když si všimla, že jsem vzhůru. „Jsem sociální pracovnice a mám na vás, dejme tomu, několik velmi zajímavých otázek!“ oznámila mi nekompromisně. Za ní stál zamračený doktor a sestřička. Nechápal jsem, co se děje.

„Potřebujeme vědět, kde máte rodinu, abychom mohli vaše blízké kontaktovat?“ zeptala se. Moje oči se ale jen zalily slanými slzami.

„Já-já nevím…“ zašeptal jsem jen zlomeně.

„Podle jistých zdrojů jste se živil prostitucí. Jak dlouho? Víte, že ve vašem věku je to nezákonné a zodpovídají za vás vaši rodiče.“ Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.

„Tři roky… žiji sám...“

„A odkud jste do Yokohamy přišel?“

„Venkov... žili jsme u pobřeží. Jednoho dne.. přišel jsem domů a nikdo nikde nebyl...“ rozhlédl jsem se po místnosti. Byla bílá a na židli u okna seděl Jun. Odvrátil jsem obličej.

„Nech-nechte mě, prosím, samotného...“

Díval jsem se z okna na trávník, kde seděli další lidé a chodili doktoři. Teď to vypadá, jakože jsem porušil slib, že sociálce nic neprásknu... Jako bych ho zradil… Ale já vážně jinak nemohl! Nechtěl jsem, aby mi umřel v náručí! Podíval jsem se na něj. Dával na sobě dost znát, že společnost té dámy je mu značně nepříjemná. Dávala mu spoustu otázek... a já tu jen tak seděl i přesto, že jsem ho zradil. Dáma chtěla se ptát dál, ale to už jsem se zvedl ze židle a šel vyrovnaně až k ní.

„Prosím, nechte mu čas, přece jen teď nabral vědomí,“ nijak jsem neskrýval v hlase rozhořčení z její bezohlednosti. Viděl jsem na doktorovi, že je stejného názoru.

„Pokud budete cokoli chtít, obrať se na mne, jsem teď jeho nejbližší, jakého má,“ pokračoval jsem.

„Jo?“ povytáhla obočí ta dáma dosti pochybně. „O vás se v jeho zprávě nic nepíše. V jakém vztahu k sobě jste?“

„Jsem jeho přítel,“ odpověděl jsem jí bez jakéhokoli zaváhání. „Jsme spolu chvíli, ale podle mě je to teď také má věc.“

Asi jsem ji zaskočil, nijak jsem na sobě nedal nic znát a udělal uctivou poklonu.

„Prosím, nechte nás teď o samotě,“ žádal jsem, ač to bylo ponižující. „Zavolám vám, až se bude můj přítel cítit na to, tenhle rozhovor dokončit.“

„Prosím,“ zopakoval jsem to slovo.

Byl jsem Junovi poměrně vděčný, že všechny vyhnal.

„Řekl jsem, že chci být sám! Taky můžeš jít!“ popohnal jsem ho unaveným pohybem. „Běž! Nebo se mi hodláš posmívat, že jsem slabý? Že jsem prohrál? To nemusíš. BĚŽ!“

Podíval jsem se na něj dosti překvapeně. Posmívat? … Odfrkl jsem si, tohle jeho chování si opravdu nezasloužím. Došel jsem k židli, ze které jsem vzal koženou bundu.

„Jsi idiot, když jsi přebral dávku,“ řekl jsem mu naplno tentokrát z očí do očí. „Kdybych za tebou nepřišel, mohl jsi umřít.“

Došel jsem ke dveřím a zastavil se. Přes rameno se ohlédl, abych mohl říct ta slova: „Šel jsem za tebou, abych ti řekl, že tě mám taky rád…“

Trochu překvapeně jsem zamrkal.

„Rád…?“ zašeptal jsem.

„Víš… víš, jak mi bylo? Máš tušení, jak jsem se cítil, když ta…“ zavrtěl jsem hlavou. „Chtěl jsem umřít, víš? Mám tohohle mého živoření po krk. Od svých čtrnácti let… Pak si najednou přijdeš a… zamiloval jsem se. Jo, nikdy se o mě nikdo takhle nestaral. Ani tenkrát, když jsem byl ještě doma. Nikdo… Byl jsi jiný, měl jsi zájem, i když možná jen hraný, ale měl jsi ho… Možná to byla jen sázka, ale to na tom nic neměnilo. Jenže v té zahradě mi došlo, že jsem se zamiloval nejspíš jen do falešných naučených úsměvů a gest…“

Ruku jsem spustil dolů z kliky a otočil se celý na něj.

„Ze začátku to byly jen naučená gesta,“ odpověděl jsem mu úplně vážně. „Ale od tvých narozenin jsem to byl já sám... Ten den jsem si uvědomil, když jsem kupoval tu kamélii, že je mi nějaká sázka úplně ukradená, je mi jedno, že prohraju... jen když budu moct být s tebou...“

„Jak jsem to mohl vědět…?“ zašeptal jsem a otočil se k Junovi zády.

„Promiň…“ špitl jsem. Bylo mi zle, cítil jsem slabý, hladový, ale teď, když jsme si to vyjasnili… snad trochu šťastněji. Spadl mi kámen ze srdce. Ale byl tu ještě jeden.

„Co se mnou teď bude…?“

Přisedl jsem si na jeho postel a rukou ho pohladil po dlani.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „To se uvidí, jak se ta baba rozhodne.“

Sklonil jsem hlavu, jak moc to tížilo mé svědomí.

„Promiň, Tsubaki,“ zašeptal jsem, „Vím, že jsem ti slíbil, že sociálku do toho nezamotám… Nemyslel jsem na následky… Já jen chtěl, abys žil...“

Chabě jsem se pousmál.

„To nic… ty za to nemůžeš… Kdybych to neudělal a... počkal, možná by to dopadlo úplně jinak.“ Chytil jsem tu dlaň, která mě hladila.

„Já jen nechci do děcáku, ani-ani na odvykačku…“ zašeptal jsem zoufale.

„Já vím,“ zašeptal jsem. Nevěděl jsem, jak ho mám potěšit, co říct. Sám jsem nevěděl, co bude.

„Ať se stane cokoli, budu tu s tebou,“ slíbil jsem mu tiše, „Spolu to zvládneme, ano?“

Otřel jsem si oči.

„Já mám… strach…“ přivinul jsem si jeho dlaň k obličeji a přitulil se k ní.

„Vždyť já ani nevím, jestli se domů vrátím! Kam mě pošlou? Do vězení?“ stiskl jsem jeho dlaň pevněji.

„Budeš pořád se mnou?“ zachraptěl jsem.

„Do vězení tě nepošlou,“ ujistil jsem ho. Sklonil jsem se, abych mu slíbl tu slzu, která mu ještě zůstala na tváři.

„Budu s tebou,“ slíbil jsem mu naprosto přesvědčen. „... a pokud budeš chtít, tvůj domov může být u mě...“

Trochu se třásl, trhalo mi to srdce. Musel jsem ho pevně obejmout v náruči.

„Já chtít mohu, ale to-to nikoho nebude zajímat,“ rozplakal jsem se.

„Nejsem dospělý jen podle papírů. Ale copak můžu za to, že se na mě rodiče vykašlali? Že mě nechali být a… já se jen snažil přežít? Já tam nechci, June, nechci nikam,“ pevně jsem ho objímal, „prosím, nedovol jim to! Nedovol!“

„Zkusím udělat všechno, co budu moct, aby mi tě nevzali,“ ujistil jsem ho. Proč je svět tak nespravedlivý k nám?!

Nenechali náš o samotě příliš dlouho. Za nějakou chvíli přišel doktor. Vrátil se doktor, následován tou babiznou. Změřil mi tep, tlak, poslechl srdce a řekl: „Je připravený jít.“

Vytřeštil jsem oči.

„Jít? Kam?!“ posadil jsem se prudce na posteli.

Ta paní se na mě sladce usmála. „Do nového domova, budeš se mít-“

„NE! Nejdu! Nikam nejdu! To není můj domov, zůstanu s Junem!“ objal jsem ho zoufale, v očích jen a jen nesouhlas.

„Chlapče, musíš jít s námi!“ zamračila se a položila na postel moji sportovní tašku.

„Byli jste u mě doma?! Nemáte na to právo! A nemáte právo mě nutit s vámi jít!“

Objal jsem ho a jen mu schoval tvář.

„Oni na to právo mají,“ zašeptal jsem mu zlomeně. Pohrdavě jsem si změřil tu ženu. „Kam ho chcete odvést?“

Chtějí mi Tsubakiho vzít!!! Oni mi ho vezmou! Stiskl jsem dlaň v pěst, jak moc jsem se snažil ovládat.

„Odvezeme ho do Osaky. Aby byl daleko od všech svých traumat z dětství.“

„TRAUMAT?! Já snad mám nějaké trauma? Nic nevíte! Nic! Za rok mi bude osmnáct, budu plnoletý tak-… Vždyť to nemá cenu! Prosím!“

„Bohužel, Tetsuhiro, musíš s námi,“

„NE! Nejdu! Nepojedu! Nikdy!“

„Vážně to nejde udělat nějak jinak?“ zeptal jsem se hlasem, který se mi třásl hněvem. „Osaka je přeci jenom kus cesty...“

„Je mi líto,“ odpověděla mi hlasem, který lítost nenaznačoval ani zdaleka. Se zákonem jsem se rvát nemohl… Prohráli jsme…

„Mně je jedno, že to nejde. Nepůjdu nikam, to je mé konečné rozhodnutí. Nedostanete mě odsud někam do děcáku!“ zvedl jsem hrdě bradu, odtáhl se od Juna a spustil nohy z postele. „Můžete se snažit, jak chcete, ale proti mé vůli… proti mé vůli mě odvést nemůžete!“

„Počítala jsem s tím, že to řeknete,“ odpověděla mu a z chodby do místnosti napochodoval chlápek, co vzal Tsubakiho, jako kdyby nevážil skoro nic. Nikdo na tohle nestihl vůbec reagovat, jen on sám najednou začal bojovat proti té síle, co ho zvedla. Rychle jsem vyskočil na nohy a doběhl k němu.

„Tsubaki, běž s nimi dobrovolně,“ požádal jsem ho, v hlavě jsem měl plán. „Slib mi, že odtud neutečeš, protože já si pro tebe přijedu…“

„Možná jsem prohrál sázku, ale tohle nevzdám. Nepůjdu s nimi dobrovolně, June,“ zavrtěl jsem hlavou. Ty roky v chudinské čtvrti mě naučily. I když jsem nebyl úplně při síle, dokázal jsem muži vrazit loket do břicha. Zaskučel a pustil mě. Nic jiného mu nezbylo. Hodil jsem po Junovi pohledem a rozrazil nemocniční dveře. S čím jsem ale nepočítal bylo, že za nimi budou stát další... Rychle jsem dýchal. Bylo jasné, že neprojdu.

„Prosím… já tam nechci...“ zašeptal jsem poraženě. Podíval jsem se na zrzku, která si jen něco zapsala. Pak na Juna, kterému bránil projít ten gorilák. Doktor zůstal uvnitř. Oba dva muži mě chytli, každý z jedné strany a nekompromisně se rozešli.

„JUNE!“ křikl jsem, zazmítal sebou, ale bylo to prd platné.

Chtěl jsem jít za ním, ale nepustil mě ten chlápek.

„Přijdu pro tebe!“ zavolal jsem za Tsubakim svůj slib, který jsem měl v plánu dodržet.

„Pane, můžete se za tím chlapcem kdykoli přijít podívat, až budou návštěvní hodiny,“ ubezpečila mě ta žena, ale už odcházela… i s ním, jediným člověkem, kterého jsem měl fakt rád. Omámeně jsem stál jen několik minut, pak jsem vyběhl za nimi ven. Dostihl jsem je, jak ho silou cpou do auta.

„Tsubaki!“ zavolal jsem z posledních sil.

Zapřel jsem se rukama i nohama proti rámu auta. Chtěl jsem, aby viděli, že já nikam vážně nechci, že nikam nepojedu. Zoufale jsem jednoho z těch mužů kousl, druhého nakopl do patřičných míst. Pral jsem se s nimi, jak jen to šlo. A šlo! Ta žena začínala být zoufalá a zřejmě pěkně rozčilená, když jsem se jim opravdu vytrhl a utíkal jako o život těch pár metrů za Junem.

„Já s nimi přece nikam nepojedu,“ objal jsem ho.

Opětoval jsem mu objetí a nechal slzy stékat po tváři. Nikdy jsem nikoho nenechal, aby mě viděl plakat, ale když měli vzít jeho, jak jsem se měl cítit?!

„Měl bys být hodný a jít,“ šeptal jsem rozpolceně, ale mé ruce ho při těch slovech přitáhly blíž, jak mu chtěly říct: Nikam tě nepustím.

Popotáhl jsem.

„Jen ať si taky užijou. Ještě jim ukážu, kdo Tsubaki je!“ usmál jsem se přes slzy.

„Já jim ty tři roky nedám, nenechám se odvést a už vůbec ne adoptovat, tak-tak na mě jen počkej, prosím, jo?“ pousmál jsem se.

„Počkám na tebe,“ slíbil jsem mu, „a pak už nikdy nedovolím, aby mi tě někdo vzal...“

Políbil jsem ho a ten polibek měl chuť soli, jak nám oběma po tvářích tekly slzy.

„Budu za tebou jezdit... nesmíš na mě zapomenout...“ šeptal jsem.

„Já nikdy... jsi první člověk, co mě má rád,“ zašeptal jsem. Ale to už tu byli. Tentokrát jsem se nebránil. V klidu jsem se nechal posadit do auta. Jun tam stále stál. Nevesele jsem se usmál a zvedl ruku k pozdravu. Osaka... tak daleko... Auto se rozjelo pryč.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat? Nikdy! - 6. kapitola: