Milovat? Nikdy! - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Upozornění: Povídka je celá psaná na styl yaoi (milostný vztah dvou mužů).

S dalším týdnem je tu i nový díl. Tentokrát máme půl roční přesun v ději a Jun konečně vymyslel, jak Tsubakiho získat zpátky k sobě. Užijte si to.

15.02.2015 (12:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 929×

Půl roku… Půl roku jsme se vídali jednou za měsíc, obden volali, ale… Já cítil, že se všechno ztrácí. První měsíce jsem prožíval šílený absťák, samozřejmě, že musela proběhnout detoxikace. To jezdil Jun častěji. Bylo mi s ním jednou za měsíc pět hodin vždy nejlíp. Pak ale přišel ten zbytek… Nehledal jsem přátele, nemluvil jsem se svým okolím. Byli jsme tady jak maso na trhu. Sem tam někdo přišel, aby si vybral, koho chce živit, koho chce za své dítě, komu chce dát domov. Byli tu tací, kteří chtěli pomoct, vybírali si hezké, malé a roztomilé děti, nebo takoví, kteří zase vybírali děti s postižením. O ty starší se nikdo nezajímal. Nebavil jsem se s vychovateli, psychologem, lékaři, ostatními chovanci. S nikým. Jen s Junem, když jsme si volali. Uzavřel jsem se před celým světem do sebe. Až jednou přišla zpráva, že je tu pár s dvěma dětmi a že by si přáli mě adoptovat. Odmítl jsem, co jiného. Když mi ale vychovatelé sdělili, že je to pár s Yokohamy, pookřál jsem a byl ochoten se s nimi alespoň sejít.

Nervózně jsem pohazoval klíčky od auta. Stál jsem před rodinným domkem mého kamaráda, kterého jsem ukecal k naprosté šílenosti. Překecal jsem ho k tomu už před pěti měsíci, ale než se vše právně ošetřilo, uběhlo půl roku, kdy jsem musel být od Tsubakiho odtržený. Daiki už běžel z domu ke mně, aby se se mnou uvítal. Ve tváři měl vepsanou zvědavost. Ano, znal jsem slabinu svého kamaráda ze základky… jen on se narodil bohatý… já se bohatým stal. Ale i tak, přes veškeré ty rozdíly, byl mým jediným přítelem, přítelem na celý život. Dokonce jsem byl i na jeho svatbě a jeho žena, Yuuki, byla velmi milá.

„Yuuki, už pojď, do Osaky je to daleko,“ volal na ni Daiki, ale ona dávala chůvě ještě několik rad, jak se má starat o její dvě děťátka.

„Já… jsem vám vážně vděčný, že to pro mě děláte...“ svěřil jsem se jim. Oba jen mávli rukou.

„Když jsi zamilovaný, jsi najednou víc sám sebou,“ usmála se Yuuki a už sedala do mého auta. I já s Daikim jsem nasedl a vyrazil tou cestou, kterou jsem podnikal na konci každého měsíce… Chyběl mi každý den… ani ty telefonáty každého druhého dne (jako byl i zvyk našich schůzek) mi nemohl vynahradit tu prázdnotu uvnitř, kterou jsem cítil ty dny bez něho...

Nebyl jsem z toho setkání nervózní. Neměl jsem co ztratit.

„... Byl závislý na drogách, pervitin, neříkáme, že je bezúhonný, ale…“ Dveře se otevřely. „To je Akayashi Tetsuhiro,“ usmála se ta zrzavá baba. Já se na pár podíval. Byli vcelku sympatičtí.

„Ahoj, Tetsuhiro,“ usmála se na mě žena a přešla blíž.

„Dobrý den,“ opětoval jsem jí pozdrav bez úsměvu, nějakého výrazu. Jen pozdrav, dvě slova, která zná každé malé dítě. To, co jsem nečekal, bylo, že za nimi ze dveří vyjde i Jun. Rozzářil jsem se štěstím a ihned mu skočil do náruče uvítat ho polibkem. A před zrzavou pracovnicí jsem si ho pořádně vychutnal. „Celý měsíc jsem tě… ale co tu děláš!“ došlo mi. „Vždyť... oni přece..! Znáte se?“

Skočil mi do náruče, div mě neporazil na zem. Okamžitě se přilepil na mé rty a já nemohl jim odolat a schválně polibek prodlužoval, co to jen šlo… Pracovnici to chování zaskočilo, chtěla se za to chování páru omluvit, ale Daiki ji zastavil pohybem ruky. Vzal Yuuki kolem pasu a něco jí zašeptal. Ale to už mi mé překrásné stvoření kladlo onu otázku a pohledem těkalo mezi mnou a tou pro něj záhadnou dvojicí.

„Promiň, že mi to trvalo tak dlouho, ale přišel jsem si pro tebe, jak jsem slíbil,“ zašeptal jsem mu, aby to ta baba neslyšela. „Tsubaki, to je můj nejlepší kamarád Daiki,“ kývl jsem k němu hlavou, „A jeho žena Yuuki-san. Požádal jsem je, aby tě adoptovali,“ dodal jsem.

„Slečno Masaoto, mohla byste mě s mojí novou rodinou nechat o samotě?“ zamračil jsem se na ni. Vzájemně jsme se neměli ani trochu rádi. S přikývnutím odešla, vypadala lehce otřeseně. „Takže... vy...“ nedořekl jsem a zadíval se na Juna.

Mírně jsem přikývl a usmál se.

„Možná bychom se měli posadit,“ navrhl a už si mí přátele hověli na pohovce v zamilovaném objetí, tak jsem se usadil do křesla a Tsubakiho si posadil na klín. „Doufám, že se nezlobíte, že jsme se na vás takhle domluvili,“ začal Daiki trochu formálně, za což si vysloužil políček od své ženy.

„Souhlasíš s naší adopcí?“ rychle se ho ptala. „Jak ti můžeme říkat? Jun-san tě oslovuje „Tsubaki“, ale v papírech bylo tvé jméno jiné...“

„Jen mi nevykejte, prosím,“ požádal jsem je s úsměvem. „Jmenuji se Tetsuhiro… Akayashi Tetsuhiro, ale Tsubaki je mi opravdu milejší, prosím,“ usmál jsem se a chytil Juna za ruku. „Kdybych s adopcí souhlasil… viďte, že budeme moct být s Junem spolu…?“

„Tsubaki… to jsou kaméli.“ Yuuki se na tváři rozlil dokonalý úsměv blaženého štěstí a zatleskala nadšeně do dlaní, jak jí ta jediná věc uchvátila.

„Jistě,“ usmál se Daiki. „Oficiálně bychom byli tvými adoptivními rodiči, trvalý pobyt bys měl u nás to té doby, než by ses stal plnoletým. Jen jsme chtěli urychlit čas, abyste vy dva mohli být spolu… Ale budeme mít za tebe plnou odpovědnost, takže nesmíš dělat žádné blbosti!“

Sevřel jsem Tsubakiho dlaň pevněji, teď jsem si nepřipadl tak, že sedím naproti svému kamarádovi, ale opravdu rodiči svého přítele, který nám dává kázání o tom, co smíme dělat a co ne.

„A kdyby ses s Junem-san nepohodl, můžeš kdykoliv přijít k nám a být s námi... už jsem ti nechala zařídit pokojíček v podkroví,“ usmála se povzbudivě Yuuki. „Přece jen by z nás byla rodina, takže si musíme pomáhat.“

„Rodina…?“ natočil jsem hlavu na stranu. „Jo, to by bylo vlastně fajn,“ pokýval jsem hlavou s dojatým úsměvem a slzami v očích. Nemohl jsem uvěřit, že by to opravdu mohlo být takhle… „Přísahám, že k pervitinu se už nevrátím. Ani k prostituci!“ ujistil jsem je rozhodně. „Ale,“ naklonil jsem se k nim s vážnou tváří. „Spát spolu… smíme? A můj starý byt??“

Zacukaly mi koutky, když se zeptal na tu otázku, zda spolu smíme spát, ale Daikiho přísný pohled mě vrátil zpět na zem. Správně, je to můj kamarád, avšak teď bude v úplně jiném vztahu, co se bude týkat Tsubakiho.

„Tvůj starý byt pravděpodobně už prodali,“ uvažoval logicky Daiki, „A byl bych rád, kdyby ses do té čtvrtě nevracel a místo toho považoval náš domov jako místo, kam se můžeš vrátit… žít… a co se týká Juna-“

„Můžeš ho trápit a škádlit, jak jen budeš chtít,“ skočila do řeči svému manželovi Yuuki.

„Yuuki!“ zhrozil se Daiki.

„No co? Vždyť jsou spolu tak rozkošní…“ roztékala se jmenovaná štěstím.

„Ale jestli ti Jun něco udělá, můžeš nám to říct, já si to s ním potom vyřídím,“ slíbil výhružně Daiki.

„Co bych mu asi tak měl udělat?!“ ozval jsem se nechápavě.

„Mlč! Teď máme důležitý rodinný rozhovor…“ upozornil mě přísně můj kamarád a já jen sklonil hlavu s mírným povzdechnutím.

Rozesmál jsem se. Úplně od srdce. Pak ale...

„Škola? Musím chodit do školy…? Nemám ani hotové základní...“ podrbal jsem se ve vlasech stydlivě a sklopil pohled. „Omlouvám se za tolik problémů, ale byl bych rád, kdybyste od adopce neustoupili…“ zaprosil jsem zoufale, těkajíc pohledem po všech třech.

„Nemáme důvod od adopce ustoupit,“ prohlásil rozhodně Daiki, „Máme k tomu už několik důvodů.“

Yuuki si najednou schovala tvář do dlaní, několikrát se zhoupla, ale už to nevydržela. Vyskočila na nohy a doběhla k nám, aby mého přítele objala mateřským objetím.

„Tsubaki, budu šťastná, když budeš můj syn,“ zašeptala. „Jen mi slib, že budeš hodný na moje dvojčátka...“

Spokojeně jsem se usmál a koukl na Daikiho, který se taky usmíval. Yuuki až moc prožívala takové situace… ale o to víc ji ostatní měli rádi… A asi Tsubaki na oba udělal dojem, jinak by Yuuki takhle nereagovala.

„Pokud budeš chtít studovat, rádi ti to umožníme,“ odpověděl Daiki zamyšleně. „Základní studium by se dalo dodělat dálkově a složit zkoušku… totéž i střední, a kdyby ti to šlo, mohl bys poslední ročník dostudovat na denním studiu… Ale to bude záležet na tom, co budeš chtít ty sám.“

Byl jsem vyvedený z míry.

„Budu se o ně starat jako starší brácha, slibuji,“ usmál jsem se a nejistě pohladil po zádech… mamku. Ten pán se usmíval, Jun se usmíval. „Líbilo by se mi chodit do školy, ale klidně to počká.“ odmlčel jsem se a setřel si slzy dojetí. „Nevím, jak vám mám všem poděkovat. Vždyť tohle je víc, než jsem si kdy mohl byť jen přát!“ pozasmál jsem se šťastně… „Děkuju…“

Daiki se spokojeně usmál, jak ho Tsubakiho vděčnost dojala.

„Tu školu ti zařídím co nejdřív, najdeme soukromého učitele,“ plánoval nadšen myšlenkou, že jeho budoucí syn chce sám od sebe studovat. Yuuki pustila Tsubakiho s uslzeným obličejem.

„Myslím, že bychom měli zajít za tou paní, že všichni souhlasí s adopcí, a jet domů.“ Podíval jsem se na Tsubakiho, políbil jsem ho plný štěstí. „Tohle bude začátek nového života, souhlasíš?“ usmál jsem se na něj.

„Jen blázen by s něčím takovým nesouhlasil!“ rozzářil jsem se. Vyšli jsme všichni společně z místnosti, Yuuki a Daiki, každý po jedné mé straně. Hrdě jsem kráčel mezi nimi. Domů. Půjdu po dlouhých letech domů…

Tak co? Líbilo? Přece jen, když tento víkend byl Valentýn, nemůžeme sem dát nějakou drasťárnu. Těžko se tomu věří, že příští týden přijde už epilog, ale moc doufám, že povídka se vám nějak zapsala do paměti a vydržíte do příštího týdne. Pro mě je tenhle konec úplnou srdcovou záležitostí. Budeme se těšit na nějaký ten komentář. Gwendolin & Torriell

« Předchozí díl

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování