OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Milovat? Nikdy! - Epilog

22.02.2015 (14:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1061×

Uvázal jsem si kravatu a běžel do auta. Už to byly dva roky, co Tsubaki žil u mého nejlepšího kamaráda, žil nový život. A já? Já byl šťastný, protože jsem do toho života patřil... Nastartoval jsem svoje vyleštěný autíčko a dal se na cestu. Sice Daikiho dům byl od toho mého deset minut volné chůze, ale protože jsem slíbil, že všechny odvezu, autem jsem jet musel. Ano, dnes měl Daiki narozeniny a nějak jsme se s Yuuki-san a Tsubakim rozhodli, že mu uspořádáme úplně obrovskou oslavu, nejprve ve společenském stylu, a až přijedeme domů, tak v rodinném kruhu.

Zaparkoval jsem před vilkou s příjemnou zahradou. Zazvonil jsem na zvonek a bez vyčkání vešel. Po chodbě běžela malá Chiharu s jedním culíčkem na polovině hlavy a na druhé stále rozpuštěné vlasy. Za ní běžela Yuuki s napůl nalíčením obličejem v krásných večerních šatech. Z koupelny se ozýval zvuk holicího strojku… A to už si ke mně razil cestu jen v kalhotách malý Shiro.

„Stejda Jun e tady,“ začal žvatlat.

„Shiro! Zastav! Zapomněl jsi na košili!“ Utíkal jsem za bráškou s bílou košilí. Vyběhl za zvukem zvonku jen v kalhotách, s jednou ponožkou. Pod schody jsem se zastavil a usmál se na Juna, který toho ďáblíka zastavil.

„Dej nám chviličku,“ zatvářil jsem se vážně a popadl toho malého čerta do náruče.

„Jdeme!“ smál jsem se a nesl ho do schodů.

„Tsubakiii~“ pištěl hravě a dloubl mě do žeber.

„Shiroo~“ oplatil jsem mu stejným tónem i dloubanec do žeber.

„Jasně,“ usmál jsem se. Bylo krásné, jak se všemi tak krásně vycházel. Položil jsem sako na botník a rozběhl se za Chiharu, kterou jsem čapnul do náruče a otočil se s ní o tři sta šedesát stupňů.

„Strejdo!“ pištěla nadšeně a samozřejmě mě zatahal za vlasy.

„Yuuki-san, klidně se jdi připravit, postarám se o ni,“ oznámil jsem udýchané dámě. Ta se jen vděčně usmála a podala mi gumičku.

„Tak, Chiharu-chan, měla bys dnes vypadat jako princezna,“ nabádal jsem ji, ona se proměnila v hodnou holčičku a způsobně se mi posadil na klín, abych jí mohl dodělat culíček

„Dneska jste si nedali pusu!“ nařkl mě chlapec s rozpaženými pažemi, jak jsem mu natahoval košili, následně i zapínal malé knoflíčky.

„To protože si od rána nesedneš,“ usmál jsem se na něj a cvrnknul ho do nosu.

„Počkej! Ještě ponožku!“ zatáhl jsem ho zpět. Jak říkám, neposedí, ale kupodivu jsme se vypravili všichni v dobrém čase.

K mému překvapení jsme nejeli zas tak pozdě. Tsubakiho jsem si posadil na sedadlo spolujezdce a zbytek rodinky naskládal na zadní sedadla. A už jsme fičeli silnicí jako piráti, jak to nazval Shiro. Autem se linula příjemná melodie a rozhovor. Mluvili jsme o nepotřebných věcech, a když jsme zastavili na křižovatce, protože padla červená, dovolil jsem si položit ruku na Tsubakiho stehno…

Trochu úzkostlivě jsem mrknul na Daikiho. Byl v tomhle ohledu velmi starostlivý, ale jen se na mě usmál. Proto jsem konečky prstů mohl Juna po hřbetu dlaně, kterou měl položenou na mém stehně, hladit. Junovo druhé auto, to, kterým jsme nyní jeli, bylo stejné značky jako kabriolet, avšak o mnoho větší, se třemi řadami pohodlných sedadel, takže Chi i Shiro nadšeně seděli úplně vzadu, oblečení skoro jako na nějakou svatbu. Však byla připravena velká sláva!

Byl jsem rád, že mi Daiki nezlomil ruku, za to, že jsem si dovolil chvilku něžností… Ale i tak jsem musel ruku zase stáhnout zpět, abych mohl řídit. Netrvalo příliš dlouho a už jsem parkoval před budovou, před kterou stálo mnoho drahých aut.

„Tak jsme na místě,“ oznámil jsem všem přítomným ve voze. „Vystupujeme!“

Vešli jsme dovnitř do obrovského sálu. Hned, jak jsme vešli a s námi oslavenec, rozezněla se hudba a potlesk.

„Všechno nejlepší!“ zahlaholili jsme my čtyři. Začali se k nám trousit lidé přející a předávající dárky. Moc jsem je nevnímal, tulil jsem se k Junovi. Ale z toho radostného opojení mě vytrhlo jedno jméno.

„Dobrý den, jsem Akayashi Hiroto a rád bych vám jako váš obchodní partner popřál k narozeninám.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal...

Když zaznělo to jméno, nastalo hrobové ticho. Daiki hodil pohledem po Tsubakim, který vytřeštil oči a sledoval toho muže. Jen jsem stiskl jeho ramena, aby věděl, že není sám. Měl jsem ale chuť tomu muži rozbít obličej jedinou ranou... protože ten netečný výraz mě přímo vytáčel... a nejen to.

„Tsubaki,“ zašeptal jsem mu jeho jméno do ouška, jak jsem se snažil ho dostat z toho transu.

„Pane, rád bych vám popřál s celou rodinou-“

„S celou rodinou?“ promluvil jsem ironicky.

„Opravdu s CELOU rodinou, pane Akayashi Hiroto?!“ zvedl jsem hlas a setřásl z ramen Junovy ruce. Ten muž na mě chvíli tupě zíral.

„Jistě, mám manželku, dvě dcery,“ pokrčil rameny. Ale já moc dobře věděl, že jsem se nespletl. Nešlo o schodu jmen, tu pihu pod levým okem nemá žádný jiný Akayashi Hiroto, který by byl mému otci tak podobným. To už ale přišla i žena se starší a malinkou holčičkou. Mizuki jsem si pamatoval, bylo jí pět, když se to stalo.

„Pokud vím, měli jste i syna...“ řekl jsem chladně.

Stiskl jsem Tsubakimu ruku, abych ho zadržel. Nechtěl jsem, aby z tohohle bylo nějaké fópá. Ale též jsem nechtěl Tsubakiho vidět raněného. Daiki se na svého adoptivního syna podíval, očividně si spojil dvě a dvě dohromady.

Ochranářsky mu položil ruku na rameno. „Tsubaki, opravdu tu chceš teď o tomhle mluvit?“

„Tsubaki... ty chceš od nás odejít?“ zeptala se slabým hlasem Yuuki, které po tváři stekly slzy budoucího neštěstí. Hodila naštvaný pohled na rodinku před námi.

„Jak se opovažujete sem chodit, když jste mému synovi tolik ublížili!“ rozkřičela se tak, že veškeré dění v sálu utichlo a pohledy se upíraly jen na nás.

„... A ještě zapíráte jeho existenci...“ Na konci těch slov už brečela tak, že se jí nohy podlomily a Daiki ji musel zachytit. Celý make-up, na kterém strávila hodinu času, se jí rozmazával.

Překvapeně jsem zamrkal.

„Yuuki!“ chytil jsem ji po vzoru Daikiho a zadíval se jí do tváře.

„Nikam-nikam přece neodcházím. Jsou moji biologičtí rodiče, ale rodinu mám až u vás,“ usmál jsem se mile.

„Neplač, prosím,“ požádal jsem ji. Pak jsem se zadíval na zmatené lidi přede mnou.

„Opravdu jsem nevěřil, že vás ještě někdy uvidím,“ přejel jsem je všechny pohledem.

„Mám pocit, že vám chybí jeden syn, jménem Tetsuhiro, kterého jste jednoho dne nechali samotného u domu na pobřeží…“ zadíval jsem se skrz ně.

Přes tvář obou dospělých přeletěl stín překvapení. Mlaďounká dívenka naklonila hlavu na stranu, prstíček přiložila ke rtům.

„Tetsu...nii?“ zašeptala nechápavě a zatahala svou matku za lem šatu. „Tetsu-nii žije?“

Úplně jsem viděl, jak z té jediné věty Tsubaki chytá úplně jinou barvu. Byl plný zlosti proti těm dvěma naproti nám. Udělalo se mi z nich nevolno.

„Tetsuhiro?“ zopakoval muž to jméno. „Je možné, že ty…?“

No tomu chlápkovi to fakt pálí. To už ani moje nervy nevydržely a odfrkl jsem si.

„To si děláte srandu, pane?!“ vyletěl jsem jindy klidný, ale tohle?

„Vy opustíte svého syna a jeho sestře namluvíte, že zemřel?! Jak si můžete vůbec říkat rodiče…“ pokračoval bych dál, ale Tsubakiho ruka mě zarazila.

Byl jsem zoufalý.

„Řekli jste jí, že jsem umřel…?“ zašeptal jsem otřeseně. Pak jsem jen na prázdno otevřel pusu.

„Proč? Odjakživa jste mě odstrkovali, byl jsem přebytečný, a-ale neptal jsem se. Stále jste byli…“ zarazil jsem se.

„O-o kolik jsou lepší, než jsem byl já??“ zašeptal jsem ještě tišeji.

„Tetsuhiro…“ zašeptala žena s dívkou v náručí. Ta popotahovala. Mizuki chtěla přijít blíž, ale otec ji odstrčil.

„Byl si Tamuin syn z předchozího manželství! Spratek, co ani nebyl můj!“ začal Hiroto zuřit.

„Pak ses začal tahat s tím klukem! Byli jsme všem pro smích!“ mračil se. Ano, vzpomínal jsem si na Rena. Byl to… Dejme tomu můj přítel. Kde je mu asi konec? „Byl jsi přítěž! Furt s hlavou v oblacích!!! Mizuki začínala být taky taková jako ty! Nebyla jiná možnost!“

„Přítěž?“ zopakoval jsem to slovo znechuceně. Jak tohle můžou říct?! Chtěl jsem cokoli udělat, ale místo toho mi Daiki přesunul Yuuki-san do náruče a sám si ochranářsky stoupl před Tsubakiho, kterým cloumal vztek. Chiharu a Shiro se schovávali za Tsubakiho nohama, v malých ručkách mu svírali kalhoty.

„Pro smích? Nebyl váš? Spratek?!“ vyjmenoval ta slova znechuceně Daiki. „Jak se opovažujete něco takového říct o mém synovi?!“

Tsubakiho otci při slovech „můj syn“ sebou cukl, žena stála se sklopeným zrakem nebo těkala mezi námi pohledem, jak jí to bylo nepříjemné.

„Ano, mému synovi! Slyšel jste dobře! Na rozdíl od vás si rodinu bez něj neumím představit… to, že se nenarodil mé ženě, ještě neznamená, že ho nebudu milovat jako svého! A co je na tom, že je zamilovaný do muže? Proboha vždyť je jednadvacáté století!“ Daiki v celém tom afektu už zatínal pěst.

Chiharu zatahala za nohavici Tsubakiho. „Nii-chan, ty toho pána znáš?“

„Tsubaki, ten pán mě děsí a říká o tobě ošklivé věci,“ dodal plačtivě Shiro. Daiki si odfrkl, a jak byl rozzlobený, řekl i větu, která nejen dvojicí, ale i okolními lidmi úplně otřásl.

„Tsubaki je úžasný syn a chytrý. Baví ho tohle všechno… A já se rozhodl, že mou firmu zdědí a bude ji vést! I když není můj pokrevní syn, je jediný, komu bych svou firmu svěřil,“ měřil si muže ledovým pohledem, „měl byste vážit slov, protože mám pocit, že v budoucnu přijdete o práci.“

Přiklekl jsem si k dvojčatům.

„To-to nic, Chi, Shiro... Bude to dobrý. Ten člověk byl můj otec.“ Chvíli mi trvalo, než jsem našel správná slova. On se mnou vlastně neměl nic společného. Pohladil jsem je oba a zadíval se na Mizuki, která popotáhla.

„Tetsu-chan…“ zašeptala a schovala se za mamku celá. Mrzelo mě to jen a jen kvůli ní. To batole jsem neznal, jen ona, Mizuki, se mnou byla i ve svých pěti letech. Vstal jsem.

„Daiki, nech to být. Mají stále dvě dětí,“ otřel jsem si oči. Tamuya neřekla ani slovo, nic! Prohlédl jsem si ji. Stále stejná, jen starší…

„Omluvám se, že jsem vám zkazil oslavu,“ otočil jsem se ke své pravé rodině s úsměvem. Jun ke mně přistoupil zezadu a objal.

Neudržel jsem se a musel Tsubakiho obejmout, k tomu ho políbit někam na krk. Jeho biologická matka se zatvářila i s otčímem dosti pohoršeně kvůli tomu počinu. Ale Daiki se díky tomu uklidnit a objal Yuuki kolem pasu, ta se přes slzy dojatě usmála.

„Tsubaki, nemusíš se omlouvat.“ Přitiskla si ruku k srdci.

Daiki dodal: „Správně, neudržel se nikdo z nás... A myslím, že nejkrásnější dárek k mým narozeninám jste vy, má rodina.“

Rozpřáhl náruč, jako by čekal, že jeho všechny ratolesti se octnou v jeho náručí. Pustil jsem Tsubakiho, protože jsem v Daikiho očích viděl, jak čeká, až k nim i on přijde…

Nezaváhal jsem. Ohlédl jsem přes rameno na Mizuki. Plakala. Dokonce se pustila mamky a udělala několik kroků k nám. Odtáhl jsem se a sehnul se k ní.

„Tetsu-chan, ani mě už nemáš rád?“ zašeptala.

„Já… Kdybych věděla, že jsi jen ztracený, že nejsi mrtvý, hledala bych tě!“ ujasnila mi. Do očí mi zase vhrkly slzy. Nejhorší na tom bylo, že už ji asi nikdy neuvidím.

„Já vím, Mizu, a děkuji ti za to.“ To už tu byl ale otec. Děvčátko vzal v pase a odstavil ode mě.

„Ať tě ani nenapadne-" Bum. Už jsem to nevydržel a jednu jsem mu vrazil. Všichni zírali.

„Už ani slovo. Víš, ty roky mě změnily. To zasněné nedochůdče je pryč!“

„Mizuki, nezapomeň na mě, jo?“ Bylo jasné, že je konec.

Tentokrát nedokázal nikdo zareagovat. Jen jsme stáli a zírali na to, jak si Tsubaki dělá silnou čáru za minulostí tím, že si rovná účty.

„Tsubaki!“ vzpamatoval jsem se první a stál okamžitě při něm. Bál jsem se, že by tomu chlápkovi dal ještě jednu ránu. Ale to už dívenka plačtivě natahovala ruku k mému příteli, když ji táhli pryč.

„Mizu-chan, tohle není sbohem! Jen nashledanou!“ zakřičel jsem za ní se slzami v očích. Pak jsem si vzpomněl... Dvakrát jsem lusknul prsty na pravé ruce a tlesknul. Bylo to naše staré znamení, že je všechno v pohodě, že si nemusíme jeden o druhého dělat starosti. Ona s úsměvem gesto zopakovala a pak… jsem ji už neviděl. Až teď na mě všechno dolehlo.

„Já-já… Děkuji vám,“ zadrmolil jsem.

Sevřel jsem Tsubakiho v náruči. Dočista se v ní ztrácel. Starostlivě jsem mu shrnul vlasy z čela.

„Tsubaki, byl jsi statečný,“ zašeptal jsem a víc si ho přitáhl k sobě. I jeho rodina přišla blíž a ostatní si začali hledět svého.

„Chtěl bys jet domů?“ zeptal se Daiki, hlavu měl plnou strachu o něj. A když jsem se podíval na Yuuki… hovořilo to za vše… ten její mateřský pud byl někdy až moc… no… však to znáte.

„Chci,“ zašeptal jsem smělou prosbu.

„Prosím, smím? Jen-jen chvilku,“ přeletěl jsem všechny pohledem. Daiki i Yuuki přikývli s úsměvem. Vděčné jsem se usmál. „Děkuju... Za všechno.“

Viděl jsem na Daikim, jak na něj Tsubaki dělá větší dojem než dosud. Bylo opravdu kouzelné, jaká z nich byla překrásná rodina. Yuuki vzala obě děti za ruce.

„Tak pojeďme… Stejně je to tu už nudné…“

„Nechtěl jsem vám tu oslavu pokazit,“ sklopil jsem hlavu a propletl si prsty s Junem. „Opravdu ne, stalo se to tak... Nějak samo, omlouvám se.“

„Neomlouvej se,“ usmála se na něj Yuuki.

„Ano, stejně já radši budu slavit se svou rodinou než tady, kde se každý přetvařuje,“ prohlásil Daiki a položil své ženě ruku kolem pasu. Usmál jsem se na svého miláčka, nečekaně jsem si ho přitáhl k sobě, abych ho držel ve stejném postavení, jako se drželi jeho adoptivní rodiče. Chiharu s Shirem nám běhali pod nohama…

Přivinul jsem se k Junovi.

„Děkuju,“ usmál jsem se na všechny a vzal Chi za ruku, Jun zase Shira. Šli jsme všichni spolu domů, jako rodina… Mizuki… bude se mi po ní stýskat, ale teď jsou má rodina oni…

Tak a je konec celého příběhu. Jestli to Junovi a Tsubakimu vydrží dál, si můžete domyslet. Velmi bychom vám chtěly poděkovat, že jste vydrželi až do konce a vážíme si toho. Jsme zvědavé na vaše komentáře a těšíme se na vás u další povídky. Gwendolin & Torriell 

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat? Nikdy! - Epilog: