Mocný Rod 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, tady máte další dílek, objeví se nám tu staré postavy :), tak si to užijte, Looca

07.05.2011 (14:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1011×

IV. Uprchlíci

Pozorovala jsem, jak Dan maluje pokoj pro Damiena, Sabča stála ve druhých dveřích a s láskou ho pozorovala. Uplynul už další měsíc našich těhotenství, připadala jsem si, jako bych byla už v šestém měsíci a ne v pátém, břicho jsem měla strašně velké, tedy podle mě, ale na Sabču jsem ještě neměla. Damien rostl do síly, stejně jako moji malí chlapci.

Zazvonil mi mobil, byla to Sára, docela jsem se divila, protože včera tu byla a nic nepotřebovala.

„Ahoj, co se děje?“ zeptala jsem se hned.

„Kari, mám malý problém,“ řekla mi.

„Jaký?“ podivila jsem se.

„Michal mě našel,“ odpověděla mi.

„Cože?“ dostala jsem ze sebe.

„Necítím z něj žádný temný nátlak, ale nevím, co mám dělat,“ řekla mi.

„Řekl ti, proč tě vyhledal?“ zeptala jsem se.

„Prý se vzepřel Nikovi, prokoukl ho a on ho chtěl za to zabít,“ vysvětlila mi.

„Dobře, přiveď ho sem, musím si s ním promluvit a stav se taky za Leou, budu ji tu potřebovat,“ nařídila jsem jí.

„Dobře, za chvíli jsme u vás,“ zavěsila, Dan se Sabčou se na mě podívali.

„Michal Teksner nás našel, chce se asi přidat k nám, podle toho, co mi Sára řekla, se vzepřel Nikovi a on ho chtěl zabít,“ vysvětlila jsem jim. Dan jen přikývl a šel se umýt. Po chvilce přišel převlečený, podíval se na mě a Sabču s otevřenou pusou.

„Kam jste daly bříška?“ zeptal se nás udiveně, jen jsem se na něj divně podívala, nechápala jsem ho.

„Cítím tu nátlak a nevidím vaše bříška, jsou dokonale zamaskována,“ vysvětlil nám, já jsem pak také ho ucítila, vycházel přímo ze mě a také ze Sabči, položila jsem si ruku na bříško a přála si, aby ho Dan zase viděl. Opravdu se tak stalo, Dan se trochu pousmál, když mě viděl zase normální, Sabča udělala to samé, co já.

„Zdá se, že děti nás chrání v mnohem více ohledech, než jsme čekali,“ řekla Sabča, posadili jsme se v obývacím pokoji, z nudy jsem zapla televizi. Po chvilce se ozvalo zazvonění, Dan šel otevřít, uslyšela jsem Leu, Sáru a Michala, jak se zdraví s Danem, kývla jsem na Sabču, aby stáhla nátlak našich dětí ze Sáry a Ley. Všichni přišli do pokoje, zvedla jsem se a pozdravila se s holkami, na Michala jsem jen kývla, moc jsem mu nevěřila, i když nebyl podle Sáry pod nátlakem. Ucítila jsem jemné kopnutí, nevěděla jsem, co to znamená. Děti mi někdy dávaly najevo svůj souhlas nebo nesouhlas, ale nyní jsem nepoznala, co se snaží říct.

Věř mu, ozval se mi dětský hlas v hlavě, ten hlas jsem poznávala, byl to Tomášek.

„Co se tedy stalo?“ zeptala jsem se rovnou Michala.

„Prokoukl jsem Nika,“ začal, „stalo se to po tom útoku na nemocnici, byl jsem tam také a viděl jsem, jak tě chytil pod krkem. Došlo mi, že mezi tebou a Nikem se něco stalo, ale nevěděl jsem, co. Snažil jsem se pátrat v různých myslích, ale nikdo si na tvůj útěk nepamatoval tedy až na Nika, tomu jsem se podíval do hlavy až včera večer, hned mě odhalil, ale já jsem stihl zkouknout všechny jeho vzpomínky a myšlenky na tebe. Proto mě chtěl zabít.“

„Ví to ještě někdo?“ zeptala se Sabča, Michal jen zavrtěl hlavou.

„Jak to ale s tebou bude teď?“ zeptala se Sára.

„Já nevím, ale chtěl bych tu s vámi zůstat, jsem naučený hasič,“ pokrčil rameny.

„Mohli bychom říct Oliverovi, ten je přece u hasičů,“ zamyslel se Dan, „určitě by tě tam přijali, jseš vzduchař, budeš užitečný.“

„A bydlet bys mohl zatím u mě,“ dodala Sára.

„Vy pracujete kde?“ zeptal se Michal.

„Lea a Sára pracují v nemocnici a já jsem u kriminálky,“ odpověděl mu Dan.

„No a my jsme na mateřské,“ doplnila jsem Dana a stáhla nátlak úplně, Michal na mě vytřeštil oči.

„Jak dlouho?“ dostal ze sebe po chvilce.

„Já sedm a Karin pět měsíců,“ odpověděla mu Sabča, „čekám jedno dítě, kluka, a Karin jednovaječná dvojčata, taky kluky.“

„A jména máte?“

„Damien,“ usmál se Dan a pohladil Sabču po bříšku.

„Tomáš a Tadeáš,“ odpověděla jsem mu, ucítila jsem dvojté kopnutí, kluci uslyšeli svá jména a museli se prostě ozvat.

„Tomáš,“ zamyslel se Michal, „jméno po jejich tátovi, co?“

Jen jsem přikývla, Michal se pousmál a prohlížel si mé bříško.

„Ty jsi byla už těhotná, když jsme zaútočili na nemocnici?“

„Jo, byla jsem v prvním měsíci,“ přitkala jsem.

„Tak to vysvětluje ten štít a odhození Nika, dlouho jsem nad tím přemýšlel,“ řekl Michal zamyšleně, „musím ale říct, že to je poprvé, co jsem viděl na vlastní oči, že děti chrání matku z jejího lůna.“

„Mě Damien také chrání,“ přidala Sabča.

„A jaký živel má?“ zeptal se.

„Čistá energie,“ odpověděla mu, „ale nechápu, jak může být čistý energičář.“

„Možná není úplně čistý,“ zamyslel se Michal, „možná má čistou energii, ale to může být tím, že ty i Dan jste přeměnění Přeživší, a to znamená, že on si vzal to nejsilnější z vašeho živlu, což byla vaše životní energie, která vás přeměnila zpátky. Bude to asi energičář, ale pochybuji, že bude mít nějaký krycí živel, jako má Karin. Spíše bude mít vaše hlavní schopnosti a k tomu čistou energii.“

„Na tom asi něco bude,“ přikývl Dan, „a co děti Karin?“

„Tak u mě je to snad jasné,“ řekla jsem, „jeden bude čistý ohnivec po otci a druhý bude to samé, co já.“

„Ty jseš si tím nějak jistá,“ řekl mi Michal.

„Využívám jejich magii, takže to musím vědět,“ odpověděla jsem mu.

*****

Další den jsem zůstala doma sama, Dan se Sabčou šli na oběd do nějaké restaurace, chtěli mě vzít také, ale já jsem odmítla, protože mě brali pořád a oni spolu nebyli sami dlouho.

Znovu jsem dostala na něco chuť, ty těhotenské chutě jsou vážně hrozné, vyšla jsem ze své ložnice a chtěla jít si zase něco udělat k jídlu, když se někdo do haly ohnivcovsky přenesl. Z ohně se vynořil Tomáš a chytil mě za ruce, ale hned na to odletěl, protože děti vycítily můj strach a použily svou moc. Pak se z ohně vynořil i Lukáš s Katrin a sehnuli se k Tomášovi. Lukáš se na mě vyčítavě podíval. V ruce se mi objevila ohnivá koule, došlo mi, že mě zase děti chrání a ovládají mou moc. Nechala jsem je, zatím.

„Zhasni tu kouli,“ řekl mi Lukáš.

„Nebo co?“ zeptala jsem se ho.

„Nechte toho,“ řekl Katrin a chytila Lukáše za ruku, kterou chtěl na mě zaútočit.

„Tak ať tvá sestra zhasne tu kouli,“ odpověděl jí Lukáš a podíval se na mě, došlo mi, že nevidí mé bříško, protože jedno z dětí začalo zase vyvýjet silný nátlak.

„Jasně, já ji mám zhasnout, ale ty nechceš přestat, navíc já mám na obranu právo, vy jste se přenesli do mého bytu a div jste mě nesvázali,“ řekla jsem mu naštvaně, ale kouli jsem nezhasla.

„Nechtěl jsem tě svázat, jen jsem ti chtěl chytit ruce, abys nemohla zastavit čas,“ odpověděl mi Tomáš, který se namáhavě zvedal ze země.

„Co tu děláte vlastně? A jak jste mě našli?“ zeptala jsem se.

„Pomocí našeho pouta jsem tě vycítil a přenesl nás sem, sice ho máme zakryté, ale nedá se zakrýt vše,“ odpověděl mi Tomáš, „navíc jsme prokoukli tátu, já jsem ho prokoukl hned po útoku na nemocnici, ale až teď jsem dokázal uvést svůj plán do chodu.“

„A to vám mám jako věřit, viděla jsem, jste všichni pod nátlakem Nika,“ nevěřila jsem mu.

„Já ti nelžu a ty to dokážeš poznat, protože spolu máme pouto,“ zavrtěl hlavou Tomáš, podíval se mi do očí, začínala jsem mu pomalu věřit, ale pořád jsem byla ostražitá.

Najednou se Katrin podlomily nohy, Lukáš ji naštěstí chytil, ale stejně byla celá bledá.

„Vezmi ji do obýváku, jsou to druhé dveře,“ ukázala jsem mu a sama šla do kuchyně pro trochu vody. Tom šel se mnou, rychle jsem napustila studenou vodu.

„Ona je těhotná, že?“ zeptala jsem se ho na rovinu.

„Jak jsi to poznala?“ zeptal se mě na oplátku.

„Jsem doktorka,“ odpověděla jsem mu jednoduše a šla do obývacího pokoje. Podala jsem Lukášovi sklenici a posadila se do křesla. Katrin se pomalu napila a hned vypadala trochu lépe.

„Tohle se ti děje pořád?“ zeptala jsem se své sestry, jen přikývla.

„Ale není to normální, to víš?“ řekla jsem jí, jen se na mě zmateně podívala.

„Mamka říkala, že mám rizikové těhotenství, ale neříkala mi nic o slabostech,“ odpověděla mi.

„Já vím, jaké to je mít rizikové těhotenství,“ pousmála jsem se, všichni se na mě zmateně podívali.

„Ty jsi těhotná?“ zeptal se mě Tomáš, jen jsem přikývla.

„Jak dlouho?“

„Pět měsíců,“ odpověděla jsem mu a stáhla nátlak dětí, všechny pohledy se stočily na mé bříško.

„To jsi ale byla těhotná i při útoku na nemocnici, protože to bylo před čtyřmi měsíci,“ dostal ze sebe Lukáš po chvilce.

„Ano, otěhotněla jsem měsíc po svých narozeninách,“ přikývla jsem.

„Kdo je otcem?“ zeptal se mě Tomáš.

„Můžeš hádat, ale stejně na to nepřijdeš,“ odpověděla jsem mu.

„Před pěti měsíce jsem měl sen, že jsme spolu, ty víš co,“ řekl mi tiše.

„To nebyl sen,“ řekla jsem, „ale teď se o to nestarejme, ale musíme za Leou.“

„Proč za Leou?“ zeptala se mě Katrin.

„Nelíbí se mi ta tvoje slabost, Lea je má ošetřující lékařka, hodně mě hlídá,“ odpověděla jsem jí, „měla by sis také vzít něco teplejšího na sebe.“

„Nic s sebou nemám,“ řekla mi, přenesla jsem k sobě svou starou bundu a podala ji jí.

„Jdu se převléknout,“ oznámila jsem jim a zašla do svého pokoje. Rychle jsem vzala mobil a vytočila Danovo číslo, zvedl mi to hned po prvním zazvonění: „Kari, co se děje?“

„Před chvilkou se tu objevili Katrin a Lukáš s Tomášem,“ řekla jsem mu tiše.

„Cože? Proč jsi nezavolala dřív?“ zeptal se mě.

„Jsem v pořádku, utekli jako Michal, navíc nezapomeň, že mě chrání děti,“ odpověděla jsem mu, „o těch také ví.“

„Karin, ty jsi nepoučitelná,“ povzdechl si, „jsme zrovna u Ley v nemocnici, mám tě od ní pozdravovat a vyřídit ti, že máš zítra také přijít.“

„Řekni jí, že přijdu za chvíli i s Katrin, je také těhotná, asi třetí měsíc, ale pořád má nějaké záchvaty slabosti, moc se mi to nelíbí,“ řekla jsem mu.

„Dobře, tak přijdeďte,“ přikývl a zavěsil. Hodila jsem mobil na postel, tiše luskla a hned jsem byla převlečená. Vzala jsem si mobil do kapsy a vyšla z pokoje.

„Nějak ti to trvalo,“ vytkl mi Lukáš.

„Tak promiň, ale nasoukat se s břichem do nějakých kalhot také nějakou chvíli zabere,“ odsekla jsem mu, vzala jsem klíčky od auta a vyšla z bytu, počkala jsem, až všichni vyjdou a zamknula jsem. Došli jsme do garáže k mému autu, zase jsem uviděla udivené pohledy, jen jsem hodila klíčky Tomášovi a sedla si na místo spolujezdce. Tom si sedl na místo řidiče a Katrin s Lukášem dozadu, vyjeli jsme k nemocnici, sice to byla cesta na deset minut pěší chůzí, ale Katrin na tom nebyla zas tak dobře, takže jsem tam chtěla být rychle.

Zastavili jsme před nemocnicí a vystoupili, rychle jsme šli na gynekologii, kde na nás už čekala Lea. Rychle si vzala do parády Katrin, která se hned položila na lehátko, aby ji mohla Lea vyšetřit.

Dívala jsem se jí přes rameno a zkoumala Katrinin ultrazvuk, pak jsem uviděla něco divného.

„Taky to vidíš?“ zeptala se mě Lea tiše, aby to ostatní neslyšeli.

„Siamská dvojčata,“ zašeptala jsem, „ale je vidět pohlaví.“

„Tohle vysvětluje ty její nevolnosti,“ řekla mi Lea, „ona není stavěná na dvojčata, natož siamská, budeme rádi, když je v pořádku donosí stejně jako ty.“

„Tak jak na tom jsem?“ zeptala se po chvilce Katrin, když jsme s Leou debatovaly o jejím těhotenství.

„Mám pro tebe špatnou zprávu, Katrin,“ řekla smutně Lea.

„Potratila jsem?“ zeptala se strachem, Lea jsem zavrtěla hlavou a odpověděla jí: „Čekáš siamská dvojčata a ty nejsi stavěná na dvojčata, proto jsi slabá a často omdlíváš.“

Katrin se naplinily oči slzami, zabořila hlavu Lukášovi do ramene, ten ji jen objal a hladil po vlasech.

„J-jak jsou spojení?“ zeptala se Katrin.

„Vypadá to na hruď,“ odpověděla jsem jí.

„Stejně jako jsme byli my,“ řekl Tomáš.

„Podle všeho to ale vypadá, že jsou jenom spojené,“ řekla jsem jim.

„Spojené?“ dostal ze sebe Lukáš, „vy víte, co to bude?“

„Bude te mít holčičky,“ odpověděla Lea, „ty by ses měla Katrin šetřit, nebo jestli chceš můžeš jít na umělé přerušení.“

„N-ne,“ zavrtěla hlavou, „já si je nechám, zvládnu to.“

„Můžete zatím bydlet u mě,“ nabídla jsem jim, „máme tam ještě jeden volný pokoj a Lea není ode mě daleko, proto tam také se mnou bydlí Dan se Sabčou, která je také těhotná.“

„Nechci zaclánět,“ namítla Katrin.

„Nezacláníš,“ zavrtěla jsem hlavou, „jsi pořád má sestra, navíc teta mých dětí, chci, abys jim také byla na blízku, potom vám koupím vlastní byt, nad námi je 3+1, řeknu domácímu, že ho koupím, sice je zatím v dezolátním stavu, ale když se opraví, bude to dobré pro všechny.“

„Dobře,“ přikývla.

„Děkujeme, Karin,“ řekl mi Lukáš, jen jsem mu položila ruku na rameno.

„Budu tě teď hodně hlídat, Kati,“ řekla Lea, „budeš to mít stejně jako Karin a Sabča, takže sem budeš chodit každý týden a budeš se hodně šetřit. Lukáši, fakt na ni musíš dát pozor, protože je toho na ni moc, budete se oba potřebovat.“

Lukáš přikývl, vzal Katrin z lehátka a odešel z ošetřovny na chodbu, kde budou sami. Lea mi pokynula, abych si lehla, vytiskunula ještě fotku dvojčat Katrin a Lukáše a pak vyšetřila i mě. Ukázala mi zase kluky, Tomáš seděl u mě a snažil se z ultravuku něco rozluštit. Lea se na mě s úsměvem podívala, zastavila obrázek, kde jsou vidět oba kluci, a odešla.

„Co se stalo?“ zeptal se Tomáš zmateně.

„Jen nám chce dát chvíli o samotě,“ odpověděla jsem mu.

„Ty z toho obrázku něco poznáš?“ zeptal se mě, jen jsem přikývla.

„Podívej, tady je jedno dítě,“ ukázala jsem na jedno tělíčko svého syna a ucítila v tom místě jemné kopnutí.

„A tady druhé,“ ukázala jsem, „tady má ručičky, nožičky a tady je krásně vidět, jak mu bije srdíčko.“

Znovu jsem ucítila jemné kopnutí, ale od druhého dítěte.

„Ty víš pohlaví?“ zeptal se.

„Budou to kluci, jsou to jednovaječná dvojčata,“ odpověděla jsem mu, překvapeně zamrkal a zamřoural na obrázek, jako by chtěl sám určit pohlaví, jen jsem se zasmála a ukázala na jedno tělíčko, kde bylo vidět pohlaví našich dětí.

„Už jsem ani nedoufal, že tě ještě někdy uvidím, a teď mi dáš dva syny,“ řekl mi, sklonil se ke mně, čekal, jestli mu to dovolím, jen jsem trochu zvedla hlavu a vpila se do jeho rtů. Začal mě něžně líbat, bylo to krásné zase po těch měsících cítit jeho rty na těch mých. Jemně se vpíjel svými rty do mých a já byla dokonale v jeho moci. Po chvilce jsme se od sebe odtáhli, ale on byl pořád u mě, uvolnila jsem pouto a zaplavily mě krásné pocity.

„Měli bychom už asi jít, ať na nás nečekají,“ zašeptal, přikývla jsem, zvedla se a vytiskla fotku dvojčat. Pak jsme se vyšli společně z ošetřovny, na chodbě na nás čekali Katrin s Lukášem a Dan se Sabčou. Lukáš se podíval na Tomášovu ruku kolem mého pasu a zašklebil se na Dana, Sabča jen protočila oči.

„Co se zas stalo?“ zeptal se Tomáš.

„Ti dva blbci, co se nazývají otci našich dětí, se vsadili, jestli se už tady dáte zase dohromady nebo ne, a Lukáš vyhrál,“ odpověděla mu Katrin.

„O co jste se vsadili?“ zeptal se zájmem Tomáš.

„O stovku, ale měli jsme se vsadit o víc, jsem nějak švorc,“ odpověděl mu Lukáš, Dan se jen na Lukáše zašklebil a hodil mu jeho výhru.

„No jo, neměl jsi utíkat s prázdnými kapsami, já jsem si docela dost peněz převedl na své vlastní konto z našeho rodinného konta,“ pokrčil rameny Tomáš.

„Budete žít u nás, takže nebudete muset nic platit,“ řekla jsem.

„Ale nemůžeme být takoví příživníci,“ namítla Katrin.

„Sabča s Danem také nic neplatí,“ odpověděla jsem jí, „ale zase mě berou na obědy.“

„Je teďka dost rozmlsaná,“ podotkl Dan.

„Ale na tvou ženu nemám,“ řekla jsem mu.

„Nechte toho zase, kdo to má pořád poslouchat,“ řekla Sabča, „ti dva neumí nic jiného než se pořád špičkovat.“

„Jo to mi už od malička,“ pokrčil rameny Dan.

„Měli bychom jít radši nakoupit nějaké věci Katrin a Lukášovi místo těch hádek,“ ukončila jsem debatu.

„Jasně,“ přikývl Dan, „jak tady jste?“

„Jsme tady mým autem,“ odpověděla jsem mu, „ale neboj, řídil Tomáš.“

Pomalu jsme se rozešli k autům, nasedli jsme a vyjeli do města, navigovala jsem Tomáše, který mě kupodivu poslouchal. Zajeli jsme do jedno z nákupních center, kde byly dobré a značkové obchody. Prvně jsme se vydali do nábytku vybrat nějaké věci do pokoje Katrin a Lukáše. Vybírali si samozřejmě sami, ale já jsem jim půjčila jednu ze svých kreditek a pak jsme se s Tomášem odebrali do obchodu s oblečením, protože si s sebou nevzal skoro nic. Hned, jak jsme přišli, přitočila se k nám mladá prodavačka a dělala oči na Tomáše, který ji jednoduše odbyl tím, že až moc vyzívavě pohladil mé bříško a políbil mě do vlasů. Prodavačka si povzdechla a odešla, jen jsem se zasmála. Vybrali jsme spolu spoustu oblečení, tedy spíše jsem mu to vybrala já a on se jen poslušně převlékal a ukazoval se mi v tom. Po pár hodinách jsme se sešli v jedné restauraci, dala jsem si zase pořádnou porci palačinek, dneska to platil Tomáš za nás všechny.

Večer jsme stavili jen my dva sami, po tak dlouhé době nám to vyhovovalo, ukazovali jsme si navzájem, co jsme za těch šest let prožili, já jsem mu nejvíce ukazovala vzpomínky ze začátků svého těhotenství. Usínala jsem s pocitem, že všechno už bude jen krásné, ale pak jsem zjistila, že jsem se šeredně mýlila.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování